nakladatelství Portál - internetové knihkupectví

Vzhůru do černého lesa za jmelím

Víly se skřítkem prošly mezerami mezi mřížemi v zavřené brance. Potichu vstoupily do černého lesa. Nechtělo se jim opustit bezpečnou zahradu, kde žili ostatní hodní skřítci a další kamarádi. Měly strach. Ale nebylo zbytí. Pokud chtěly zachránit vílu Vincencii, do lesa musely.

Černý les nebyl pořád strašidelný. Přes den byl zelený a docela obyčejný. Rostly v něm stromy, keře, borůvky, brusinky, ostružiny, maliny a houby. Lidé z městečka do něj rádi chodili. Ale v noci se v lese probouzely zlé síly. Skřítkové, kteří tu žili, nebyli vždycky hodní. Na pasekách tancovaly nedobré divoženky a zlé panenky. Bludičky celé noci číhaly na zbloudilé pocestné, které by mohly svést z cesty a vylákat do rokle. V tajemném hradě, skrytém prostřed lesa, sídlil Rulík Zlomocný. Bídný čaroděj, který zaklel nebohou Vincencii.

Studniční skřítek držel v ruce plánek cesty a opatrně vedl víly ke stromu, na kterém rostlo jmelí. Naštěstí svítil měsíc a bylo dobře vidět na cestu. Víly obratně přeskakovaly kořeny. Netrvalo dlouho a všichni stáli před vysokým bukem. Podle plánku skřítka z břečťanu rostlo nahoře v jeho koruně jmelí. Buk byl mohutný a velice vysoký. Víly se skřítkem do jeho koruny ani nedohlédly. Kdo ví, jestli tam nějaké jmelí vůbec roste?

Víla Emílie se skoro rozplakala. „Co budeme dělat?“ naříkala potichoučku. „Jak se dostaneme až nahoru?“ Celou cestu se bála zlých čar. A teď, když byli na místě, se zdálo, že se jim poslední úkol nepodaří splnit.

„Neplač, Emílie, něco vymyslíme,“ těšila ji víla Viktorie. Ale víla Emílie se neuklidnila. Naopak. Rozplakala se ještě víc. Hořekovala, až se na stromě rozechvělo listí. „Prosím tě, buď potichu,“ prosila ji víla Sofi e. „Vždyť na nás přilákáš divoženky!“

V tu chvíli ve vzduchu něco zasvištělo a před vílami a skřítkem dopadlo na zem zvláštní stvoření. Muselo seskočit z buku. Víla Emílie leknutím konečně zmlkla. Všichni pozorovali tu podivnou bytůstku. Že by to byl zlý lesní skřet? Stvoření opatrně zvedlo hlavu ukrytou v černé kapuci. Žádný skřet, skřítek to byl!

„Kdo to tady tak haleká?“ zeptal se návštěvníků a netvářil se zrovna přátelsky. „A co tu vůbec chcete?“ Skřítek ze studny mu všechno vypověděl. Neznámý skřítek se usmál. „Já jsem skřítek z jmelí. Samo sebou, že vám pomůžu. Rulíka nemůžu vystát. Pořád nám dělá v lese neplechu. Ruší moje jmelí, když si bere živiny z buku. Vidíte tyhle květy? Na podzim z nich budou krásné bílé, ale jedovaté bobule. Ukažte, dejte mi mou větvičku!“ Skřítek ze studny mu podal poslední větvičku z věnce. Cizí skřítek si ji vzal do ruky a hbitě s ní vyšplhal nahoru. Vrátil ji své rostlince.

Víla Vincencie v ten okamžik otevřela oči a posadila se. Zlé kouzlo bylo zlomeno. „Měla jsem strašný sen,“ řekla maličké víle Žofii, „těžký jako balvan. Vůbec jsem se z něj nemohla probudit.“ Víla Žofi e ji radostí objala kolem ramen.

„Vincencie, já jsem tak ráda, že jsi v pořádku!“ Pak se Vincencie rozhlédla kolem sebe a polekala se: „Kam se všichni poděli? Co se stalo?“ Maličká víla Žofi e jí pověděla, co všechno se událo, zatímco Vincencie spala zakletá zlým kouzlem. Vincencie z toho byla celá pryč. „Vy jste tak hodné… Moje drahé sestřičky se skřítkem mě zachránily!“

Dojetím se skoro rozplakala.

„Myslím, že zlé kouzlo je zlomeno. Ostatním vílám a skřítkovi se už určitě podařilo vrátit všechny větvičky ze zakletého věnce. Díky tomu ses probudila. Ale kde teď všichni jsou? Proč se nevracejí?“ divila se maličká víla Žofie. Obě víly dostaly o své sestřičky strach.

Právě v tu chvíli se víly a studniční skřítek loučili se skřítkem z jmelí. Studniční skřítek si vzal do ruky plánek cesty a všichni se vydali k domovu. Těšili se, že co nevidět budou zase v bezpečí zámecké zahrady. Ušli sotva pár kroků, když tu se plánek ve skřítkových rukou rozplynul. Najednou z ničeho nic zmizel. Skřítkovy ruce byly prázdné. A vedle něj se ozval zlý smích. Ale nikdo tam nebyl. Jen ten smích.

Všichni se vyděšeně zastavili. Kdo to byl? Jak to, že ho neviděli? Co jim to provedl za zlé kouzlo? Jak teď najdou cestu zpátky do zámecké zahrady? Víla Emílie se kupodivu znovu nerozplakala.

„Pamatuješ si cestu, skřítku?“ zeptala se víla Cecílie. Skřítek zavrtěl hlavou. „Ne, jenom část. Pamatuju si ty velké kořeny.“ Jenomže velkých kořenů byl les plný.

„V každém případě jsme teď měli jít rovně,“ uvědomila si víla Viktorie. „Tak půjdeme ještě chvíli tímhle směrem. Třeba narazíme na něco, co nám naši cestu připomene.“ To byl dobrý nápad. Skřítek i víly pomalu pokračovali v chůzi.