Portál
O tom, že zajetí minulostí v životě člověka je reálná skutečnost, svědčí následky na duši, které nosí každý z nás. Mohou to být přetrvávající a opakované pocity v mezilidských vztazích. Tak třeba strach ze samoty, z opuštění, nebo naopak z příliš důvěrného milostného vztahu může mít v kořenech jedno stejné citové zranění. Bude mít tendenci se opakovat tak dlouho, dokud se nevyléčí.
Benoit Rancourt, quebecký psycholog, pedagog a psychoterapeut zdůrazňuje, že u každého jedince se projevuje nevědomý mechanismus, který vede k určitému typu jednání. Má na ně vliv třeba dávná nevědomá bolestná zkušenost z dětství. Jde o schémata, opakovací mechanismus, který „nutí“ k prožívání našich starých zranění.
Autor vysvětluje možnosti, které má člověk k osvobození se od starých emočních zranění. Postupná trpělivá práce na sobě může skutečně odstranit nevědomé mechanismy a vést ke zdravému prožívání přítomnosti.
Uvedená publikace vede postupně čtenáře osmi kapitolami, které na sebe plynule a logicky navazují. Objasňuje, proč neviditelná citová zranění s následky v somatické oblasti nebo v opakujících se rysech chování nemusí souviset jen s násilnými scénami, zneužíváním apod., ale proč někdy mohou vzniknout i tzv. ve jménu lásky. Upozorňuje, že častou příčinou následných problémů může být frustrace základních, těžko slučitelných potřeb: potřeby udržovat vazbu s pečujícími osobami a potřeby prosazovat se nezávisle . Nelze přehlédnout úvod třetí kapitoly: „Kým jsme, objevujeme poté, co jsme byli objeveni jistým rodičovským pohledem, který nás definuje, jenž dává určitý smysl našim činnostem, a který v nás zůstane na celý život“ (s. 57). Absence významného rodičovského pohledu, který dává u dítěte smysl tomu, čím je a co dělá, ho vrhá zpět do krajní zranitelnosti. Ubližování se opakuje zvnitřněním rodičovského pohledu, který v nás dále působí. Takto se z včerejšího kritického rodičovského pohledu stal náš dnešní ubližující pohled...
Pozorný čtenář se dále dozví, jak nabýt kvality přítomnosti, jak se emoce projevují skrze naše těla, proč se máme nechat emocemi vést a ne unášet. Lze jen souhlasit s tím, že komunikační (terapeutický) návrat ke konfliktní situaci znamená „přejít přes most spojující přítomnost s minulostí“. Je důležité vrátit se na místa, kde došlo k původnímu zranění, které je dosud v paměti našeho těla. Pokud se podaří vyslovit to, co nemohlo být vysloveno dříve, lze dojít k vítězství přítomnosti nad minulostí. Protiváhou opakující se minulosti je pak vůle, obrácená k budoucnu. Právě tento aspekt – budoucnost – je tedy lékařem na zraňující minulost.
Poslední kapitola se zabývá žitím v přítomnosti, našemi osobními paradigmaty, vědomím a cvičením přítomnosti vůči sobě.
Autor sám shrnuje, že v této publikaci se věnoval „ nástrojům k práci na vlastním vývoji“. Dodávám, že se mu je podařilo skutečně precizně a jasně vysvětlit. Předkládá text, který je plně teoreticky a prakticky využitelný pro studující i praktikující odborníky v terapeutických oblastech pomáhajících profesí.
PhDr.Marie Renotiérová, PhD.
Internetový obchodník roku 2009
Nedovolte mozku stárnout
