Portál
Romantické představy o klidném toku života v africké divočině jsem v sobě hýčkala ještě pár dní po přistání na megalomanském letišti dědečka současného krále, Mohameda VI., v Casablance. Dodnes, když jedu kolem, vzpomínám na první přátelský billboard, který se na mě tehdy zazubil známými slůvky Welcome in Casablanca.
„Vidíš,“ zajásala jsem k Hádžovi, který trval na přibalení Francouzština pro samouky, „neztratím se a hned budu navazovat kontakty,“ doplnila jsem zvesela, sebevědomě a rozhodně.
Netušila jsem tehdy, že to je nadlouho první a poslední setkání s nějakým dosud mně známým jazykem, protože sousedi, ulice, obchody a úřady se poté rozhovořili francouzsky, v horším případě arabsky (horším pro nás, protože na úřadech).
Kdepak by mě tehdy napadlo, že arabizace pokročí během našeho pobytu tak rozvernou skočnou, že se dosud srozumitelné názvy ulic jako Rue de Général Laudon či Boulevard de Marseille budou nejen přejmenovávat pro nás Středoevropany poněkud neschůdnými, poněvadž nevyslovitelnými a nezapamatovatelnými jmény jako Rue de Abdellatif Ibnou Kaddour anebo Avenue d’Abou Abdellah El Makkouri, ale při vyvěšování se rovněž co chvíli zapomene i na verzi v latince a to už je tvrdý oříšek i pro každého nadšeného a snaživého cizince.
Pocit našeho arabského analfabetismu se s léty paradoxně prohluboval, a to navzdory našim skromným a neumělým pokusům se dorozumívat alespoň verbálně místním nářečím zvaným „diríža“. Většina arabských slov se totiž skládá ze shluku souhlásek odchrčených kdesi v hlubinných oblastech krčního ohryzku anebo v místech položených ještě níže.
Jen nákup na „suku“, to je na místním tržišti, jsem nacvičila dokonale. Názvy zeleniny, ovoce, koření a číslovky mrskám a chrčím z hrdelních hlubin s dokonalostí cvičeného papouška. Je to dáno jednak životní nutností ukázat, že nejsem neználek a přitroublý turista, který koupí cokoli a za cokoli, a pak taky naší Fatmou, s níž se jinak na zakoupení jednotlivých druhů nedomluvíme.
„Co dřív?“ horečně jsem přemítala první dny po příletu. Se Zuzkou jsme mapovaly terén z výšky třetího patra naší rezidence El Beida, která dostala své jméno po bílém zubatém městě tepajícím kolem. Jedno bylo jisté a příjemné, Hádž ji vybral náhodně, umístěním šťastně a za rozumný peníz.
Je to jeden z těch komplexů obytných domů, kde se nájemníci často stěhují. Zámožnější Maročané si takové domy najímají, dokud si sami nepostaví mnohapokojovou vilu, aby bylo možno permanentně přijímat, hostit a ubytovávat tety, sestřenice, bratrance, prastrýce z otcovy a matčiny strany i ze široké rodiny. Na odpoledne, přes noc, na měsíc i na rok. Cizinci, dočasní přistěhovalci, vyhledávají rezidenci El Beida z důvodu pohodlných a praktických čtyř pokojů, z nichž ani jedna stěna nepoznala pravý úhel a jejichž celková výměra stodvaceti metrů čtverečních bohatě stačí k provizornímu uspokojení panelákového Středoevropana.
Kdysi rezidenční bydlení, zářící originálním černobíle proužkovaným řešením fasády, s mnoha minibalkony a jejich efektním omřížováním, postupem času díky žhavému slunci a nulové údržbě značně schází. Tak však velí marocký obyčej – nemít nikde nic dokončené, dotažené, precizní, prostě v Maroku se dává přednost provizoriu. V tom jsou zdejší obyvatelé hotoví virtuozové, neboť dnes je dnes a zítra je jen inš-Alláh.
„Mám odtud skvělý výhled,“ jásala Zuzka u patnácticentimetrového podélného výřezu na jednom z balkonů našeho apartmá. Následně jsme zjistili, že ve zdech teras jsou důmyslně vytvořené průhledy, kterými je možno pozorovat venkovní cvrkot bez nebezpečí, že by člověk byl zpozorován. To proto, že uvědomělá arabská žena nemá, a vlastně ani nechce být viděna; prostovlasou nebo s obnaženými kotníky ji může spatřit jen oko tří dospělých mužů; jejího otce, bratra a manžela. Avšak toto pravidlo už dávno neplatí pro všechny marocké ženy a dívky, stejně jako proklamovaný zákon, že žena může svůj dům opustit jen dvakrát za život (když se vdává a když ji vezou na hřbitov).
Na ulici pod námi defilovaly příslušnice ženského pohlaví všech věkových kategorií a převleků. Mladinké vyznavačky právě frčícího módního trendu `a la teploměr, nacpané v džínsách a tričkách tak sražených, že nenechávaly nikoho na pochybách, že žebra v plném počtu stejně jako pupík mají na svém místě. Hrstička žen středního věku mě naplnila nadějí do budoucna svými elegantními kostýmky evropského stylu, ale absolutní přesilu tvořila zakuklená stvoření v župáncích širokých a dlouhých až na paty a s obří kapucí. Stěží se dalo tušit, kdo v nich přebývá. Většina z nich byla navrch ošátkovaná a některé tak dokonale, že jim jen oči zbývaly k orientaci v terénu a komunikaci s okolím.
„Asi nemají, chudinky, nic jiného na sebe, tak chodí v domácím,“ litovaly jsme se Zuzi župánky. „Zbytečně mrháte city,“ zasáhl navracející se Hádž. „Ta kutna se jmenuje dželaba a kapucínky ji nosí s náramnou oblibou, protože se pod ní nemusí převlíkat,“ doplnil s nadhledem místního znalce.
„V tom případě mám pro vás jednu dobrou a jednu špatnou zprávu,“ zajásala Zuzka.
„Už zase?“ zazoufal otec a šel si pro vývrtku. „Naposledy to bylo dost drahý.“
„Bez obav, rodičové, tentokrát ušetříte,“ řekla Zuzi. „Po žádné dželabě netoužím.“
„To se mi ulevilo. I když na druhou stranu by se výdaje na další šatník pochopitelně a pravděpodobně smrskly,“ zkoušel terén Hádž.
„Beru jako test odvahy a charakteru zastupovat zde se ctí mladou českou miniminoritu.“
„Vidím, že jde do tuhého,“ šeptl Hádž směrem ke mně a dal se do otevírání láhve červeného Caberneta. To je jeho oblíbená aktivita a místní medicína.
„Proto jistě pochopíte, že image osobnosti tvoří nejen vystupování, na kterém již několik dní tvrdě pracuju…“ – „Všimla sis něčeho?“ otázal se mě Hádž a vrzající špunt mlaskl „plufff!“ – „… nýbrž i slupka, která si žádá rovněž své,“ nedala se Zuzi a nadechla se k rozhodujícímu úderu: „Navrhuji vstoupit in medias res nákupem jednoho sraženého trička.“ Oddechli jsme si, mohlo být hůře.
Žhavý srpen se přehoupl ve stejně žhavé září. Oči mi zežloutly do barvy pouštní lišky, vlasy zkudrnatěly osmdesátiprocentní vlhkostí a odmítaly se podřídit nekonečným pokusům o obvyklý účes.
„A proč musíš mít tu trvalou, mami?“ ptala se Zuzi. „Podívej, nikdo ji tu nenosí.“ Tím zdůrazňovala fakt, že trvalá je překonaný hit minulého století, socialistických zemí a nepokrokových matek.
Opravdu, zdejší ženy, tedy cizinky, protože ty domorodé trvalou v žádném případě nepotřebují, evidentně procesem trvalé ondulace neprošly. Buď ji kdysi opustily ze stejného důvodu nepraktické zplihlosti jako posléze já, anebo proto, že se svými hladkými, většinou světlými účesy byly zajímavé zase jinou ženskou krásou.
„Podívej,“ řekla jednoho podvečera Zuzi a zasponkovala mi všechny neposlušné prameny dozadu. Potom poodstoupila a řekla spokojeně: „Tak takhle by to bylo asi ono,“ a já se zoufale snažila najít tu jinou ženskou krásu. Nenašla jsem nic, zato jsme obě ucítily, že se v kuchyni připaluje bublanina. V tu ránu bylo nejen po ní, ale i po účesové kreaci. Ovšem jen toho večera, protože následně jsem skutečně trvalou zavrhla a pořídila si praktický krátký sestřih, který mohu komukoli vřele a upřímně doporučit. Tedy alespoň pro zdejší zeměpisné pásmo.
„Neměla jsem toho květáku dnes tolik zbaštit,“ pravím k Hádžovi, nafouklá těhotenstvím devátého měsíce a snědenými květákovými plackami. Je podvečer, konec září roku devadesát. Teplota se urputně drží na třicítce a my se prodíráme kolabující Casablankou vyzvednout Zuzi k Madam Mounaji. Je to starší dáma a profesorka francouzštiny na lyceu Al Jabr, kam Zuzi nedávno nastoupila s údernou zásobou deseti francouzských slov.
Paní profesorka je drobounká a vypadá, jako by ji zapomněli dlouho v pračce, což kompenzuje velmi výrazným mondénním make-upem. Její pozitivní myšlení je nakažlivé a pomoc druhému příkladná. Zcela nezištně doučuje dvakrát týdně Zuzi francouzštinu, takže po třech měsících jí to už ve třídě jakž takž jde.
Tentokrát pozvala i nás dva s Hádžem na zdejší ovocnou specialitu, přátelské večerní posezení a seznámení s jejím arabským, vzdělaným a veskrze sympatickým manželem Alim.
Bezstarostná mimická konverzace v příjemné podvečerní atmosféře se mi stává osudnou. „No tohle,“ říkám vyčítavě k břichu. Ostatní zpozorněli, a to dokonce i kocour Bernard, který se bezúspěšně pokoušel obrátit pochodující želvu Salomé. „To není květák,“ říkám. Blednu a rudnu a sleduji vteřinovku. Hádž, který jediný je toho času schopen zdejší komunikace, ztrácí půdu pod nohama. Neví, co se děje a ještě hůř se mu to prý překládá.
„Asi uzrála dřív,“ hodnotím přemýšlivě pochodující břicho a koulím očima, čímž vnáším i já do diskuse nový animovaný neverbální prvek. „Doktor Lahlou přece jasně včera spočítal, že tě čeká až za čtrnáct dní,“ tradičně mužsky nelogicky a dost nekonstruktivně se snažil do situace vnést pořádek Hádž. To by tak bylo, aby si každý dělal, co by chtěl. Už i mimino. „To se asi přepočítal,“ cedím mezi zuby a batolím se s loučícími se hostiteli ke dveřím.
Stahy se už opakují každých deset minut. Květák jako viník je již definitivně vyloučen. Jedeme rovnou a bez ohlášení na Clinique Ghandi, která nám byla indikována jako druhá nejlepší porodnice v Casablance a jejíž další nespornou výhodou je její situování pár metrů od naší Rezidence El Beida. Pan doktor Lahlou nám byl doporučen hned po příletu jako skvělý porodník, ve chvílích nouze a porodní spolupráce dokonce hovořící anglicky, i když jsem si s ním toho večera příliš nepopovídala.
Devět hodin večer. Jsme přijati do luxusního apartmá s koupelnou se zlatými kohoutky, vyhlídkou do palem, velkoplošnou barevnou televizí, mnohapolohovým italským lůžkem, co prý dělá úplně všechno… a sedací soupravou pro přijímání a přespávání doprovázející a účastně spolutrpící rodiny v neomezeném počtu osob.
„Pan doktor tu bude coby dup, inš-Alláh,“ rutinně prohodila krásná snědá sestřička na příjmu směrem k bledému nastávajícímu otci. S chápavým úsměvem mu pokynula k mohutné sedací soupravě, aby si přece udělal pohodlí. Mě si ani nevšimla. Buď odhadla, že jí stejně nerozumím, anebo usoudila, že coby tak velká už vím, co se patří a jak s tím naložit.
„Jsme jí asi v tak malém počtu podezřelí,“ řekl Hádž, jelikož k nám co chvíli nakoukla, usmála se (na Hádže) s dotazem, přeje-li si někam zavolat, pohladila Zuzi po hlavě a zpytavě si měřila mě.
„Ostatní sousedící rodiny rodí ve větším počtu,“ potvrdila Zuzi, která se vrátila z výzvědné pochůzky našeho patra s rozzářenýma očima: „A toho jídla co tam mají!“
Deset hodin pryč. Porodník Lahlou nikde. Hádž odváží usínající Zuzi domů. „A maminko, kdo se teď bude o mě starat?“ zajímá se na odchodu nešťastně Zuzi, protože ji napadlo, že ranní medové topinky jsou ohroženy. Usmála jsem se na ni povzbudivě. Každý máme své starosti.
Noční velkoplošné politické zpravodajství skončilo, bolesti naopak nabírají na obrátkách a doktor je stále někde na cestě. Středeční noc kulminuje a my dva s Hádžem, opuštěni v tichu úžasného apartmá a na lůžku, co dělá všechno samo, upřeně sledujeme stařičkou palmu, která nám s jemným šustotem nakukuje otevřenými okny do pokoje ze zahradní džungle.
„Fjúú, fijú,“ ševelí dlouhé, ostře nabroušené palmové listy v nočním vánku a při nakouknutí dovnitř. „Ratatata,“ sypou se přitom po každé do pokoje a na podlahu malé rezavé bobule. „Šijou, šijou, šjú,“ vrací se ozvěna odkloněné palmové koruny ze zahradní džungle, jakoby šeptem volala: „Užijte si, užijte, tu africkou romantiku, šjúú.“
Cítíme se neskutečně. Asi tak jako v hodně dobrodružném sci-fi filmu a snažíme si to užít… Času máme zřejmě dost, protože žádné předporodní přípravy se nekonají, ani nechystají. Žádný klystýr, žádné převlékání, žádné mytí, a to ani rukou. Zaprášené boty zůstávají na nohou. Tedy pouze Hádžových, protože já jsem si své sundala. Možná jsem staromódní, ale připadaly mi na lůžku nepatřičné. A tak, jak jsme přišli, Hádž z celodenního putování po továrnách a já v těhotenském modelu volného stylu, jsme nastoupili o půlnoci do suterénu na porodní sál.
„Je dost divný rodit pod zemí,“ přemítala jsem a rozhlížela se po skoro prázdné vykachlíkované místnosti. Silně připomínala studenou márnici ze seriálu Komisař Maigret, která neměla vůbec nic společného s luxusem horních pater. „Bodejť, tady se pracuje a nahoře oslavuje,“ došla jsem nakonec k závěru a po celodenní výhni oceňovala nečekaný chlad.
„Kde je, krucinál, doktor,“ hřmí Hádž nad nadskakujícím pupíkem. A porodní personál, pohodový a v družné zábavě, ho trpělivě znovu ujišťuje, že pan doktor je přece na cestě, inš-Alláh! „To sem jede snad přes Čukotku,“ kartáčuje si zbytečně nervy Hádž.
Vtom se otevřely porodní lítačky. „Tááák, jak jsme daleko,“ hlaholí dvojjazyčně zpocený porodník, v pruhovaných šortkách, holínkách a zahradnické zástěře. Zřejmě právě dosázel poslední záhon podzimních růží. Na člověka, kterému trvalo víc než tři hodiny, než se dostavil k pučícímu životu, ač původně slíbil být do deseti minut na místě, působil dost klidně a nevzrušeně.
Vyšlo mu to. Julii už to akorát uvnitř přestalo bavit a vydala se s vřískotem ven. „Vida, zase holka,“ řekl stylem kvůli tomu jsem se sem nemusel obtěžovat a dodal: „Tak snad příště, že jo?“ omluvně mrkl na Hádže, že víc dělat fakt nemohl, a podával řvoucí Julii dál. V Maroku totiž dokud nemáte kluka, nemáte dítě, ale „jenom“ děvče. Loupla jsem po něm okem a nesouhlasně odfrkla „pffff“. Jako že mi může vlézt na záda.
„A kde máte oblečení pro novorozence?“ zeptala se copatá sestřička a my zkoprněli.
Všechno se událo příliš rychle, než abychom stačili zaznamenat změnu ve zdejších porodních mravech a zvycích. Tak to nám ještě scházelo: kromě žádné hygieny ani žádný erár.
Zatímco balili Julii do nějakého podezřelého hadru, Hádž uháněl s rozbřeskem a strachem pro výbavičku. Mezitím mě stěhovali na plačtivě vrzajícím lehátku zpět do super apartmá v prvním patře.
V sousedním pokoji už oslavovala berberská rodinka narození devátého potomka. Pátého kluka. To už je důvod k veselí. V otevřených dveřích se míhali olivrejovaní nosiči s podnosy plnými sladkostí pro statečnou a zodpovědnou rodičku i oslavující rodinu. Mně byla v tichosti naservírována první dávka antibiotik, které tu podávají místo hygieny.
Upadla jsem do spánku a bezvědomí. Když jsem se nad ránem probrala, cítila jsem se jak rozmočený salát. V pokoji rozčileně kmitala sestřička a kolem spoustu krve – mojí. Dostávám multijazyčně vynadáno, že jsem přece měla použít ten růžový zvonek na multifunkčním lůžku, když pořád krvácím. Hlavně dřív, než úplně vykrvácím. Protože jinak je to dost nezodpovědnost dělat si, že spím.
Sestřička byla rozčilená, krásně čokoládově baculatá a celkem vzato laskavá. Myslela to se mnou, se sebou i pověstí kliniky určitě dobře. „Ježkovy voči!“ říkám já a souhlasně odkývávám, že příště už svou krev u nich rozhodně cedit nehodlám, inš-Alláh. I když jsem se nepochybně ocitla na posteli pro lepší společnost, vykrvácet se mi na ní rozhodně a docela určitě nechtělo. Koneckonců, pro tentokrát se krevní kohoutek už uzavřel sám; buď už ve mně není ani kapky navíc, anebo se ozvalo svědomí, kdo by dělal doma ty ranní medové topinky.
Hned po krevním intermezzu se dostavil ospalý ale spokojený Hádž (jeho klid pramenil zajisté z jednoduchého faktu, že bezchybně odrodil). Hrdě oznámil zhotovení ranních topinek ve vlastní režii, stejně tak odvoz Zuzi do školy a úmysl dostát obchodním povinnostem toho dne. A byl pryč.
Připadala jsem si zapomenutá a smutná. Natřásla jsem si odhodlaně polštář, rozhodla se nepoddávat slabosti ducha a oddala se sympatizujícím pohupům stejně osamělé palmy, která pokračovala ve zvědavém nakukování do pokoje. „Fijúú, fjú, fijúú“ a pokaždé mi shodila do pokoje pro obveselení nějakou zrzavou kuličku. Vzduch byl voňavý a vlhký a hodiny se nekonečně vlekly.
S druhým odpoledním voláním muezina Alláh ak akbár se rozlétly dveře a vpadla do nich má kamarádka Táňa. Vracela se ze školy Al Jabru se svými třemi potomky v šortkách a zpocenou Zuzi v oblíbeném lyžařském svetru, kterou na ten den adoptovala.
„Už je ti líp, mami?“ řekla Zuzi s nadějí v hlase a stylem už tě ten kašel přešel? Poté dodala: „Myslíš, že už půjdeš večer domů?“ To jsem jí zaručit nemohla, protože jsem se cítila tak slabá a vypuštěná, že by mě museli nést. „Víš, nechci žalovat. Ale taťka ty topinky trošku připálil,“ stěžovala si naše čerstvá třináctka a vyhrnovala si vlněné rukávy ke zpoceným ramenům: „Ale neboj, já jsem byla statečná a snědla jsem je skoro všechny,“ napravovala taťkovu nahlodanou image. „Zítra je zas můžeš zkusit ty, Zuzi. Už jsi přece velká holka,“ předávala jsem kuchyňské pravomoci. Přitom jsem zvažovala, zdali se mám pokusit rozmlouvat nošení lyžařského svetru v tropických teplotách. I když je to nejoblíbenější kousek šatníku.
Navečer se schází v mém dočasném luxusním apartmá celá rodina, teď už ve čtyřech. Zuzi sbírá zrzavé bobule a rozptyluje se jejich nenápadným házením po hlídači aut před klinikou. Za oknem se temně třpytí večerní obloha a muezin zpívá své poslední dnešní volání k modlitbě. „Zítra bych už šla radši s vámi domů,“ říkám unaveně, ale odvážně. To mi jde vždycky dost dobře, odvážné řeči.
Byla to kouzelná sobota, den jak stvořený pro výlet do hor, piknik na pláži anebo odchod z porodnice. Slunce se od samého rána pěkně rozpalovalo a plánovalo tradičně spálit všechno, co neuhne. Zuzi si natáhla svůj oblíbený lyžařský svetr a s dojatým Hádžem si pro nás přijeli se silně vonící kyticí dlouhých kvetoucích šlahounů. S dojetím, podklesávajícími koleny a nehorázným účtem jsme opouštěli druhou nejlepší kliniku v Casablance a věděli své.
„Konečně doma,“ hlesla jsem ve dveřích provizorně zařízeného bytu a skácela se do stejně provizorně sestavené postele. Po chvíli jsem si uvědomila, že je to teprve něco přes měsíc, kdy se nám nejen tenhle byt, ale i město, země, a dokonce i kontinent staly domovem. A mělo tomu být na mnohem delší dobu. Zuzi popadla čerstvě vylíhlou sestřičku a velmi profesionálně se dala do přebalování. A Hádž, kterého by ani ve snu nenapadlo, že by si měl uvařit něco k snědku, i kdyby umíral hlady, pekl kuře. Byla to nezapomenutelná a náročná sobota.
Toho večera se totiž Julie začala bolestně a po celém těle obsypávat strašlivými hnisavými boláky. Teplota se přehoupla v horečku. Následky náhodně použitého hadru o žhavé porodní noci byly tady! Péči o Julii přebírá pediatr doktor Houari, černooký ramenatý Berber s ještě černější sestřičkou Ihsen krásných bílých zubů, dobrou stovkou afrocopánků a zvláštním smyslem pro humor.
„A jéje,“ řekl pediatr po rozbalení Julie takovým tónem, jako by našel v ranní kávě mouchu. Přehodil si Julii z pravé ruky do levé a štěkl něco na své afrocopánky. Než jsme stačili zazmatkovat, velikým chomáčem vaty, namočeným v jakési silně páchnoucí oranžové dezinfekci, strhl vrchní část pokožky z celého Juliina tělíčka i s boláky. Julie samosebou vřískala jak o život, já strachem o Julii a doktor Houari na Hádže, ať si nás zase odvede i s nečitelně načmáraným předpisem na oblíbená a všezachraňující antibiotika. S nečitelností jsem si hlavu nelámala, neb kolega psal kolegovi. Horší byla pragmatická rada sestřičky Ihsen, která nám předávala obandážovanou, škytající Julii se slovy: „Když to přežije, počkáte do váhy 3,25 kg a přijdete na první očkování, inš-Alláh.“
Bylo to krušných čtrnáct dní. Během nich nás navštívil i jistý Houssin, zdravotní zřízenec z porodnice, který toužil s Hádžem a Českou republikou dělat nějaký velkolepý byznys. Pohmatem zkontroloval, zdali se Juliiny končetiny ještě prokrvují a svou obchodně-zdravotní misi ukončil slovy: „Nu co, když tak si uděláte další, inš-Alláh. Vždyť je to jen děvče.“ Když co? chtěla jsem vykřiknout, ale jazyková bariéra byla naštěstí z obou stran nepřekonatelná, takže jsem jen prohodila česky: „Příště, ty holomku, tě vyhodím. Pokud nic horšího. Já ti dám, když tak.“ Měl štěstí, už nepřišel. Asi to cítil. Jen Hádž, tradičně klidný a vyrovnaný řekl: „Julie dobře baští a to rozhodne.“ Měl pravdu, skoro jako vždycky. Přijela moje maminka a s ní posila nejen fyzická, ale především morální. A tak Julii nezbývalo než se dát do kupy a dorůst do požadované hmotnosti. Do měsíce jsme ji nejen odočkovali, ale zajeli jednu neděli i k Atlantiku ke křtu mořskou vodou a Neptunem, králem všech moří. Byl odliv, moře se stáhlo za skály a vonělo příjemnou vůní mořských chaluh. Slunce se třpytilo na hladině jako střípky rozbitého zrcadla a my všichni, maminka, Hádž, Zuzi i já, jsme Julii ve jménu krále všech moří pár kapkami pokropili, aby se jí na světě líbilo a už nikdy nezastonala. Inš-Alláh.
Pravda, začátky nebyly ani snadné ani veselé, přesto na ně teď po letech vzpomínáme s nostalgií, neboť nás obohatily, posílily a naučily se radovat i z mála. Navíc jsme se seznámili se spoustou nejrůznějších lidiček, pro něž byly dveře našeho obydlí vždycky přátelsky otevřené. Někteří byli milí, zdvořilí a zajímaví a společně prožité zážitky nás pojí dodnes upřímným přátelstvím.
Internetový obchodník roku 2009
Malé studium
