Portál
„Toužím po dobrodružství. Někam vyrazit,“ oslovila jsem rodinu s nastupujícím jarem a oprášenou touhou pustit se opět do nejisté a nebezpečné akce.
„Jako kam například?“ otázal se podezřívavě Hádž a v duchu narychlo sumíroval obligace, které mu zabrání dobrodružství vykonat.
„Jako třeba na Saharu,“ odvětila jsem pevně, nažhavena nejistou představou realizace dalšího z afrických snů, totiž, že strávíme další nezapomenutelnou noc v poušti.
„Tak tam, tam já nejedu,“ rezolutně vetovala nápad Julie.
„Zuzka říkala, že tam číhají na poutníky divocí Tuaregové, hadi a hlavně škorpióni,“ reprodukovala starší sestru (anebo to má z toho Harryho Pottera).
„No jasně, ale ty tam grilují coby místní specialitu,“ zlehčovala jsem pouštní nebezpečí a Juliinu bující fantazii.
„A na blízkost alžírských hranic jsi, doufám, pomyslela,“ tradičně a pragmaticky zpochybňoval záměr Hádž, neboť dlouhodobě napjaté a vyostřující se alžírsko-marocké vztahy mu nedávaly zřejmě spát.
„Bez obav,“ uklidňovala jsem znepokojenou posádku, „majitel velbloudí karavany mi vzkázal, že jen mizivé procento dobrodruhů se nevrátí.“
„No, tak to je v suchu,“ odtušil Hádž a přikryl se novinami.
Byl to jeden z těch úžasných májových dnů, s vymydleným nebem, laskavě hřejivým sluníčkem, dýchající příslibem velkých zážitků. Vyrazili jsme na jih, směr Marrákeš a kochali se šťavnatou zelení, plantážemi banánů, stády ovcí s jehňátky a…
„Teplota stoupá,“ konstatoval Hádž.
„To je fajn, vzala jsem si to nový krátký triko,“ libovala si Julie.
„Takový sem určitě ještě nedorazilo,“ a začala hrabat v batohu.
„Teplota vody v chladiči stoupá,“ konstatoval znovu zasmušile otec a s očima hypnotizujícími ručičku teploměru vedle tachometru lezoucí přes devadesátku, vjel mezi ovce, pasoucí se podél silnice.
Zastavení přišlo vhod. Já s Julií jsme chtěly nejdříve využít nedalekých keříků, ale jak už to tu bývá, vypučel vedle nich rozespalý pastevec a za ním se zvedlo polehávající stádo ovcí. „Seznámíme se aspoň s támhletěmi jehňátky,“ rozhodla se Julie, zatímco Hádž se seznamoval s rozzlobeným chladicím systémem, který jako z udělání začal téct dobrých padesát kilometrů od nejbližší benzinové stanice. Maročané však nenechají druhého v nouzi, a i když se jedná o evidentního ďaura, zastaví (auty počínaje, povozy a mezky konče) a vehementně se nabízejí problém řešit, aniž vědí jak. Hádž je technik a kliďas, a tak s pomocí alespoň osmero rukou odtočil náhodou nalezenou bandážovou izolepu a provizorně ji pak všichni a všude lepili a lepili, až chladič připomínal invalidu s několikanásobnou frakturou.
Zážitek byl na světě, dobrodružství začalo a my šplhali do nejvyššího průsmyku, zvaného Tiz-n’ Tichka, v pohoří Atlas ve výši 2260 metrů. Vzhledem k bohatým srážkám toho roku se nám obrovské hřebeny vzdalovaly ve své zasněžené velkoleposti. Byly to štíty bohatýrské, nedotknutelné a nezkrotné, stejně jako silnice klikatící se mezi nimi. Chybou bylo, že mi začínalo být jedno, že den je slunečný a teplota je pouze na příjemných dvaceti stupních Celsia. Bylo mi z toho stálého točení hůř a hůř a učinila jsem rozhodnutí, že na ralley Paříž–Dakar mě nikdo nedostane.
Naštěstí mě na ni nikdo nezval a my jsme se doklikatili do divokého hnízda, s fakultativní zastávkou pro pocestné, kteří míří napříč pohořím. Hotýlek narychlo vyrobili divoce vyhlížející berberští domorodci s velmi divokou horskou přirážkou. Vmáčkli jsme se s Matešou mezi oslí dvouspřežení a potůček z hor, který nahrazoval místní vodovod. Voda se zdála křišťálová a osvěžení obličeje a zátylku úžasné.
Brošety z divočiny neznámého původu byly tvrdé jako zdejší život, zákon a podnebí.
„Pán si pochutnal?“ vyzvídal obsluhující pikolík v kulichu.
„Pán možná ano, ale já už toho mám plné zuby,“ zahučela jsem výhrůžně a neadresně (protože žena s cizím mužem na veřejnosti nekomunikuje) a myslela jsem tím oboje (brošety i zatáčky).
Hádž, jehož sportovní duch ožil při pohledu na pučící zelené stráně (které mu jistě připomněly rodné Orlicko), nás obě prohnal terapeutickým protahovacím cvičením kolem osady. Kamenná divočina v žaludku se pěkně naklepala, plicní sklípky nabíraly průzračný vzduch a místní dorost nás nechtěl pustit, jak si s námi dobře zasportoval a pobavil.
Než jsme se však doklikatili dolů z druhé strany hor, byla jsem na umření.
„Takhle to ve scénáři nebylo,“ fňukala jsem a škytala s připraveným igeliťákem u úst.
„Maminko, ty ale přece nejsi chcípáček,“ ujišťovala se záludně Julie, která modifikovala mou povzbudivou frázi používanou v případě aplikace injekce.
Silnice se narovnala, slunce namířilo k západu, polevilo na intenzitě a my potkali zaprášenou ceduli s nápisem „Aid Benhaddou“ – památku těšící se světovému obdivu. Tam jsme měli přenocovat, inš-Alláh.
Aid Benhaddou je největší marocký kasbah či ksar, česky hrad nebo hradiště, se zubatými hradbami, hranatými věžemi v rozích, zdobenými cimbuřími – to všechno uplácáno z oranžové hlíny smíchané se slámou. Ač hrad patří mezi chráněné památky UNESCO, nedělal dojem, že by o něj někdo pečoval (jak je v Maroku zvykem), takže ho každým deštěm po troškách ubývá. Je malebně pohádkový a působí trochu jako fata morgána v pouštní savaně. Využili jsme vlažného podvečera, vystoupali – tentokrát po svých – na vrchol a dramatickým úprkem si zpestřili sestup, když jsem zjistila, že jsem na prvním nádvoří zapomněla své drahé sluneční brýle. Samozřejmě, už tam nebyly.
„Myslím, že vím, kdo je má,“ prohlásil náš malý Colombo a rozeběhl se za dvěma španělsky hovořícími cizinci, kteří zdolávali hradiště po nás.
I na tu vzdálenost jsme viděli, že Španěl vytahuje mé brýlky s kapsy košile a bez boje, zato s pohlazením, je Julii předává. Konec dobrý, všechno dobré!
Body itineráře toho dne byly splněny, náročný výkon, a nejen fyzický, jsme pocítili s prvními hvězdami, které se nepravidelně rozsévaly po inkoustové obloze. Ubytovali jsme se v auberge s výhledem na to místo přeludů, nad nímž si kýčovitě ustlal uzounký srpeček měsíce, objednali si místní provedení kus-kusu, globalizovanou kokakolu a telefonovali rodičům na hájovnu v posázavských lesích, že ještě žijeme.
S večerem přituhlo, neboť se mi udělalo nevídaně zle; hlavu jsem měla na rozskočení, roztřásla mě zimnice a strach, že bychom měli naši expedici vzdát hned zkraje. Důvod byl nasnadě – denní limit slunečního záření byl u nejslabšího jedince zřejmě překročen. Tak alespoň soudil Hádž, když vysvětloval důvod mé rozklepané brady Julii. A zatímco druzí dva členové výpravy mastili bez zábran karty, zalezla jsem pod prostěradlo, zapila osvědčený Paralen a tiše vzývala Alláha ak akbára, se kterým se dlouhodobě snažíme udržovat vstřícný vztah. A ono to klaplo! Hamdullilah – díky Alláhovi!
S východem slunce, které zprudka udeřilo do zamřížovaných oken pokoje, jsem už byla svěží jak veverka, místo lískáčů jsme ovšem posnídali voňavé croissanty z místní pekárny. Fata morgánu Ait Benhaddou jsme opouštěli směrem na jihovýchod, vstříc poslednímu městu před pouští – Ouarzazate.
„Já snad sním!“ vykřikl po hodince jízdy Hádž a ukazoval na horizont, kde se začínaly v kamenité poušti rýsovat pyramidy.
„Julie, podej mi Paralen, zřejmě jsem to chytl od maminky,“ zanaříkal otec a dupl na plyn, aby se ujistil, zda ho jen šálí zrak.
„Asi jsme se spletli v mapě,“ zakňourala Julie, která během jízdy nerada konzultovala mapy.
„Ale stejně jsem si myslela, že je Egypt dál,“ rozumovala nahlas, jelikož viděla to samé, co my dva vepředu.
Pyramidy rostly a vedle nich vyrůstaly obrovské sfingy, rozpadající se pevnosti, hliněné hradby se vstupy z římských sloupů. Nikde ani živáčka.
„Slyšíte to burácení?“ vykřikl Hádž a než jsme stačili diagnostikovat původ hlomozu, zvedl se obrovský oblak písečného prachu a s ním se nad hradbami vyřítila opravdická dělová koule a za ní hned sprška dalších. Hádž dupl na brzdu.
„Tak tohle mi nebude věřit ani ouštecký dědeček, který mi věří úplně všechno!“ vykřikovala nadšeně Julie.
Zůstali jsme zkoprnělí a zaprášení na kraji cesty.
„To není jen tak,“ řekl po chvíli Hádž-technik, „čuju v tom něco nekalého.“
Naskákali jsme do naší Mateši a uháněli co nejblíž k podivným kulisám zahalených v písečných oblacích.
S dychtivou zvědavostí a odjištěnou kamerou jsme minuli opuštěné pyramidy a za chvíli vjížděli do nefalšovaného hnízda zlatokopů a divokého Západu. Osedlaní koně byli předpisově uvázaní u saloonu, o kus dál odpočíval zaprášený dostavník a na konci prašné ulice a drsné idyly z 19. století si filmový štáb z Warner’s Brothers v plastikovém bazénku chladil nohy a pivo.
„Za pět minut jedem nanovo,“ volala korpulentní dáma tělesných proporcí traktoru Zetor na mladíka, který nás šel rychle a nekompromisně vyprovodit, protože za chvíli se mělo pokračovat v natáčení dalšího z dílů Indiana Jonese a ani jeden z nás jsme se mu tam svým exteriérem nešikli, natožpak naše Mateša. Hlavního hrdinu jsme nezahlédli, zato jsme si mohli projít vzdálené pozůstatky maxikulis z exoticko-dobrodružných filmů typu Lawrence of Arabia, Gladiátor nebo Cleopatra, které v téhle poušti plné rozpadlých pevností, žhavého slunce a zahalených tváří zanechali filmové společnosti, jimž se údajně nevyplatilo je stěhovat, likvidovat či uklízet.
„To je škoda, že už dobrodružství skončilo,“ lítostivě opouštěla neskutečný svět filmu Julie.
„Chyba, pravé dobrodružství máme tady,“ tajuplně na ni mrkl Hádž a udeřil se do prsou.
A pak jsme zase šplhali do dalších průsmyků, projížděli dalšími krkolomnými zatáčkami pohoří Atlas, které nás už neomylně vedly do nekonečného světa kamene – do hamady neboli kamenité Sahary.
Před námi se začalo vynořovat městečko Zagora s poslední benzinovou pumpou, pevným telefonickým spojením a policejní hlídkou hledající zbraně. Hádž ani jeho vystřelovací lovecká kudla nevzbudili nelibost či žádost o bakšiš, a tak nezbývalo, než se posilnit v místní krčmě specialitou jihu zvanou tajine aux elbrkok, což je jehněčí se sušenými švestkami (doporučeníhodná specialita) a rozloučit se s posledními symptomy civilizace.
„Je mi zima,“ zakňourala Julie a roztřásla se ve čtyřicetistupňovém vedru.
Koukli jsme na přiložený teploměr, který vesele šplhal k 38°C a bylo jasné, že závěrečná etapa toho dne – na farmu Jnan Dar v oáze Tamegrout, vzdálenou dvacet pět kilometrů – bude náročná. „Musíš pít, hodně,“ a balili jsme Julii hlavu do ručníku namáčeného do kanystru s vodou pro chladič.
„Monsieur, monsieur,“ zabušil nám při výjezdu z uličky na kapotou Mateši černý pikolík Abdelhak z krčmy, kde jsme obědvali. Hádž opatrně stáhl okénko.
„Vem mě, prosím, do Tamegroutu, budu ti užitečný,“ žadonil černoušek.
Vzhledem k tomu, že jsme byli v Zagoře upozorněni, že v Tamegroutu právě probíhá svátek Achora, obdoba našeho Silvestra, a že se tam pravděpodobně autem nedostaneme, rozhodli jsme přibrat k topící Julii i místního hocha.
A dobře jsme udělali! Z kamení a písku začaly po hodině zběsilé jízdy vystupovat obrysy oázy Tamegroute a hned nato jsme zaslechli blížící se hlomoz vibrujících bubnů. Abdelhak se zmítal v napjatém očekávání, Julie ve stále větší horečce.
Usedlost Jnan Dar byla zaplavena korzujícím davem, kramářskými stánky a písečným mrakem, který dovoloval viditelnost tak na deset metrů. Černoušek stočil okénko, protáhl horní polovinu těla ven a oslavujícím domorodcům domlouval, nadával a pokoušel se je rozehnat; těžko bychom se bez něho do Jnan Daru propasírovali.
Byl to pohled, při němž se tajil dech, když davy zakuklenců a zakuklenkyň v černých čádorech nereagovali nejen na pokřik či klakson, ale ani na postrčení autem. Ale ono tam toho strkání bylo tolik, že mezi autem nebo zadkem nebyl velký rozdíl.
„Jste na místě, Monsieur,“ zahlaholil hoch, spokojen se splněním mise a ukázal na díru v pískové pevnostní zdi.
Madame Doris, původem Němka, srdcem Maročanka, spolumajitelka auberge, nás již vyhlížela.
„Vítám vás na konci světa. Dnes to tu vypadá, že už je za dveřmi,“ pravila žena, která se zamilovala do zdejší divoké pustiny, domorodce vypadajícího jako nevyspalý dvojitý Omar Sharif a tuhle oázu pozvedla na prosperující místo v poušti. Madame Doris je totiž nejen prazvláštní dobrodruh, ale i energická dáma, která má na celý rok nasmlouváno s německými a švýcarskými cestovkami pravidelné dodávky po exotice lačnících zbohatlíků, kteří svým pobytem dávají slušně vydělat nejen jí, ale i tamějším keramickým a tepeckým řemeslným dílnám. Jaká odvaha!
Mikropísek už máme úplně všude, a to jsme auto ještě neopustili, a tak celkem chápu Mme Doris, která chodí v tom pískoprachu stále a rovnou naboso a má tím pádem chodidla pevná a vzorkovaná jako cvičební podešev. Hádž lamentuje něco o zadřeném motoru a chabém rozumu.
Julie začíná „topit“ čím dál víc. Nasazujeme osvědčený Paralen, studené obklady a domlouváme případnou změnu programu, kdyby úžeh do zítřejšího rána nepřešel.
„Myslím, že umřu,“ zakňourala rozpálená cestovatelka.
„To my všichni,“ uklidnil ji Hádž, „ale slibuju ti, že to nebude tady.“ Povzbudivě na ni mrkl.
Necháváme ji spát pod moskytiérou, s chladivým obkladem na čele. Dohlíží na ni Madame Doris a vydáváme se na průzkum podvečerně pulsujícího novoročního jarmarku na kraji pouště.
Je stále třicet dva stupňů Celsia ve stínu, vzduchem rezonují desítky bubnů a bubínků ve vášnivých, dunivých variacích táhle doplňované ženským hysterickým kvílivým zpěvem. Nejedná se o alarm ani o jinou hrozící katastrofu, arabské ženy tak prostě vyjadřují svou radost ze života.
Všichni jsou o poznání tmavší než v Casablance, jsou to většinou Berbeři či jejich míšenci s Haratinci, potomky otroků, přivlečených v dobách ještě temnějších ze Sudánu a Mali.
Nabízený sortiment je rozložen pod plachtami přímo na zemi a je třeba dávat velký pozor, kam přednožit či zanožit, abychom nevstoupili de facto do jednání a do zboží.
„Sidi, bléty – Pane, počkej,“ hlesl vedle nás podivný mužíček obtočený turbanem a krajtou tygrovitou. Byl to jeden z mnoha zdejších oblíbených šamanů, kteří míchali a nabízeli čarodějné lektvary – „proti a pro všechno na světě“. Na hromádkách před sebou měl opravdové ježčí bodliny, muší křidélka, soví trus, sušené larvy, mleté paroží, kuří nožky, pánské vousy, pramínek kudrn a moře dalších produktů z říše zdejší fauny a flóry, vše „čerstvé a zaručeně účinné“, jak vysvětloval všem okolo. A černá děvčata v ještě černějších čádorech přicházela, potichu mužíčkovi šeptala své přání či potíže, šaman se rozmáchl, utrhl kus deníku Le Matin a z hromádek začal efektními gesty připravovat doporučenou směs. Navrch přihodil trošku konopí, aby směs po zapalení dobře čoudila, vše zalil páchnoucí tmavou asfaltovou tekutinou, důkladně zabalil, pomačkal, vyřkl nad balíčkem zaklínadlo a vyinkasoval pět až deset dirhámů.
Sugestivní pohádkový rituál – a šlo přitom o skutečný život. Napjatě jsem čekala, jestli po produkci přece jen dívka neodhrne roušku, zasměje se, ukloní a řekne: „Představení skončilo, vybíráme.“ Ale kdepak, navštívili jsme jen jiné zeměpisné a časové pásmo.
„Nediv se, ženo,“ pravil nadšený Hádž. „Potkáváš zde individua, která po měsíce slyší jen hvízdání saharského písku a velbloudí řev,“ a zádumčivě se shýbl pro pramínek kudrnatých vlasů. Šaman po něm loupl okem, Hádž něco zagestikuloval, ale z obchodu hned sešlo. O jaký zázrak měl zájem, Hádž nechtěl prozradit.
Zakoupili jsme naší Fatmě originálně malovaný hrníček místní výroby a skleničku s trochou doporučovaného šafránu, protože má zde být nejlepší v celém Maroku – tedy podle Madame Doris. Doufám, že jej zbavíme písku, inš-Alláh. A protože písek i bubny byly oslavujícím davem vířeny stále do té míry, že už jsme jen s obtížemi dýchali, vrátili jsme se zkontrolovat našeho maroda. Julii se po Paralenu a hodince spánku udělalo natolik dobře, že se vypravila po zahradě auberge, kde objevila kočku s koťaty, fenku se štěňaty, ovci s jehnětem a rezolutně prohlásila, že tu můžeme zůstat do konce prázdnin.
Večeře, kus-kus ze sedmi zelenin, se podávala pod zahradním šapitó při romantických svíčkách. Julie už měla zase teplotu, takže dostala další Paralen, zatímco chladivé zábaly jsme nasadili všichni tři. Navzdory půlnoci bylo na spaní příliš vedro. Odjezd směrem k velbloudům byl tedy odložen.
„Sidi, nechcete se k nám podívat?“ lákal po ránu Hádže jeden z černých poslíčků, kteří včera večer roznášeli dřevěné mísy kus-kusu.
„Kam k nám?“ vyzvídal Hádž, co to může znamenat.
„No přece do Tamegroutu,“ a naznačoval rukou pracovní pohyby krtka.
„To bychom si, děvčata, neměli nechat ujít,“ přišel pro nás Hádž a měl pravdu.
Podle mého to bylo to nejzajímavější, co jsme na téhle saharské expedici zažili. Julie se již cítila lépe, a tak jsme v plné sestavě vypochodovali do míst a podmínek, kde hovořit o středověku by bylo módním výstřelkem – do podzemního pravěkého mraveniště.
Život v těchto končinách není možný na povrchu, a proto si místní obyvatelé hloubí až dvě patra pod zem svá krtčí obydlí s tím, že uprostřed místnosti nechávají větrací průduchy pro přívod světla a vzduchu.
„Už jsme zas jako ve filmu,“ pravila nevěřícně Julie.
„Ano, tentokrát v žánru sci-fi či horror,“ upřesnil Hádž, neboť ze tmy, stínů a nečekaných tmavých koutů se na nás zubily všelijaké zuby, blýskala bělma, lid temný a nehlučný se vynořoval a hned zas ztrácel v úzkých uličkách.
„Jsou děsně špinaví a roztrhaní,“ s dětskými rozpaky pozorovala Julie různě staré děti, které ji sledovaly všude, kam se hnula.
„Můžu jim dát dirhám?“ uplácela svůj strach.
„A proč nejsou ve škole?“ otázky zůstávaly viset ve vzduchu.
„Tak tady bydlí moje rodina,“ hlásil pyšně náš chlapecký průvodce a představoval nám rodinné katakomby, otce pekaře a sestru Zíneb, která právě vytahovala na velké lopatě placky chleba z pece o rozměru tavicí pece. Byly asi pro celou podzemní vesnici.
„Já se z toho picnu,“ nevydržela už napětím Julie.
„Vždyť tady je to jak v Tajemné komnatě.“
„V tom případě máš štěstí, Harry Potter bude jistě nablízku,“ zavtipkovala jsem. Potterománie totiž dorazila i do Maroka a Julie zhltala již všechny dostupné knižní i filmové díly.
V těch černých chodbách jsme potkávali nejubožejší stvoření našeho života, nikdo nežebral a většinou se na nás přátelsky usmívali. Byli evidentně nesmírně chudí a zaostalí, žili v nejprimitivnějších podmínkách, jaké si lze jen představit, ale vypadali spokojeně a vyrovnaně – možná i proto, že tam nedorazila elektřina, ani nedosáhl signál mobilních telefonů. A k pocitu naplnění jim stačilo pětinásobné denní zavolání muezina ke společné modlitbě.
„Právě jsme absolvovali cestu do pravěku,“ zakončil dopolední putování Hádž a předal hochovi, co jsme našli po kapsách. Nejvíc ho zaujal nožík s otvírákem na víno. Hádž ho původně chtěl zastrčit zpátky do kapsy coby nevhodný, ale hoch ho chytil za ruku, dlaň si otevřel a dával najevo, že by ho rád. Kdo ví, co s ním teď podniká.
„Vidíte, dědeček z hájovny prý vždycky toužil po stroji času a nám stačilo přejet pohoří Atlas, pak taky pyramidy, ale tyhle se nepočítají, že jo, a vyprázdnit kapsy,“ napadlo Julii. Hned plánovala, co příště dětem ze školy z Tamegroutu doveze.
Blížilo se žhavé poledne a vychlazená bašta pod šapitó. Od Sahary vál horký vítr s permanentní mlhou zlatožlutého písečku.
Pokračování kapitoly najdete v knize.
Internetový obchodník roku 2009
Malé studium
