nakladatelství Portál - internetové knihkupectví

Příběhy a somagramy

Každý z nás si vytváří příběhy a mýty, abychom dali smysl své existenci, ať už individuální, či kolektivní. Příběhy nám pomáhají spřátelit se s tajemnem existence v těle a naplňují prostor vnitřního i vnějšího neznámého. Naše genetická struktura vytváří příběh vyprávějící nám o vytváření těla. Společnost nás prostřednictvím příběhů učí, jak se chovat. A příběhy také píšeme sami, tím, jak přežíváme, rosteme a individualizujeme se. Vyprávíme sobě příběhy jako způsob rozumového zdůvodnění nebo pochopení smyslu nějaké události, popř. abychom sobě poskytli způsob, jak jednat.

Vytváření příběhů je integrativní funkce, jež spojuje známé prvky zkušenosti a napojuje je na tvořivé či imaginativní elementy. Řád, smysl, význam, spojitost struktury a tvaru jsou udržovány příběhem. Máme schopnost vytvořit vnitřní a vnější skutečnost ve snech, epických básních, dramatech, románech, filmech, obrazech, tanci či v osobních příbězích.

Strukturujeme příběhy o své minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Tyto příběhy jsou systémem přesvědčení, jež zvěčňují tělesný a psychologický tvar. Příběhy nejen popisují současné životní situace, ale pomáhají nám také vyzkoušet si budoucí činnosti. Umožňují nám potlačit nebo se vzdát současných činnosti, pokud se stanou nebezpečnými. Příběhy říkají svalům, aby se připravily a potom něco udělaly. Sdělují nám, jak čekat, snít a jak potlačením současných vnitřních signálů změnit strukturu, čímž dávají možnost vzniknout novému příběhu.

Příběhy jsou organizátory akce, přiřazují k sobě dosavadní zkušenosti, generují kontinuitu mezi tím, co již proběhlo, tak aby se zbytek organismu mohl uspořádat do příslušného tvaru – aby vytvořil kontakt, komunitu a aby přežil.

Příběh je zkušenost strukturovaných tělesných reakcí. Zahrnuje v sobě více či méně organizované a nabuzené svalové vzorce. Žité události tvoří proud počitků a činů nejprve v jazyce biochemických elementů, potom v jazyce emocí a posléze jako strukturu vývojové historie jedince a následně jako jeho osobní příběh. Všechny tyto události jsou stejnou událostí, odehrávající se však na mnoha rovinách.

Příběh nese vnější zprávu („jsem mučedník“, „ovládám druhé“ „jsem ubohý“), která odráží vnitřní dialog obrazů, slov, symbolů a počitků vzešlých ze zvnitřněné předcházející historie. Paměť je tvořena těmito svalovými a dráždivými vzorci – historií odehrávající se v přítomnosti. Mohou být koordinované nebo nekoordinované. Při destrukci paměti určitého příběhu musí být svalové a dráždivé vzorce odděleny, stejně jako s nimi spojené emoční asociace.

Pokud má náš příběh základní řád, můžeme se pak ptát: Jak buduji svůj příběh? Jak mě příběh prostřednictvím zpětné vazby formuje? Jak lze potlačit příběh, který si trvale opakuji? Jak to udělat, aby se vynořil jiný příběh? Jak můj příběh strukturuje řád a smysl v mém životě? Svůj příběh můžeme nalézt ve snech, obrazech, myšlenkách, představách, stejně jako v činech. Na konci života jsme právě tím příběhem, který jsme ztělesnili. Tvoříme život, dokonce i když ztrácíme mnohé příležitosti. Vytvořili jsme si vazby blízkosti nebo odstupu s druhými, uspokojili či neuspokojili své touhy, stali jsme se hrdiny nebo klauny, vítězi či poraženými.