Viktorka HodonínKniha měsíce 2016-07Piráti z Ledového moře
Umění milovat

Umění milovat

Vaše cena s DPH
235 Kč 212 Kč
Ušetříte
Dostupnost
Skladem

Košík

Autor
Nakladatel
Portál
ISBN
978-80-262-0806-8
Počet stran / vazba
136 / Brožovaná
Rok vydání
2015
Kód
21202701
EAN
9788026208068
Obálka v tiskové kvalitě


Láska ve všech svých formách představuje základ tvořivé síly, aktivní péči o život, odpovědnost za život a úctu k životu. Praktický prožitek lásky má podobu čistě osobního zážitku, jenž může pociťovat pouze každý sám a ze svého nitra. Hlavní podmínkou pro dosažení tohoto citu je překonání vlastního narcisismu a následné získání schopnosti osvojit si objektivní obraz: vidět lidi i věci takové, jací skutečně jsou. Umění milovat závisí na schopnosti růst, vyvinout tvůrčí orientaci vůči světu i vůči sobě. Niterný proces však vyžaduje radikální společenskou změnu, která umožní splynutí milující povahy člověka s jeho společenskou existencí.
Erich Fromm (1900–1980) byl původem německý sociální psycholog, sociolog, humanistický filozof a demokratický socialista, spojený s tzv. frankfurtskou školou a s kulturní psychoanalýzou. Mezi jeho nejznámější knihy patří Strach ze svobody (Portál, 2014), Umění milovat, Anatomie lidské destruktivity, Mít, nebo být.

Umění milovat
Umění milovat
Umění milovat
Umění milovat
Umění milovat
22.06.2015
23.05.2015
Doslov ke knize Ericha Fromma Umění milovat

Petr Rezek

Věc lásky

Oč běží v lásce? Běží v ní o její věc v tom smyslu, jako se například u soudu strany přou o věc sporu. Co tato věc je, Frommova kniha vykládá zevrubně mistrným stylem a naším úkolem je pouze objasnit některé další okolnosti či podrobnosti jeho argumentace, aby věc lásky ještě o něco více vynikla.

Slova „láska“ a „milovat“ již neslyšíme pouze v každé druhé větě amerických filmů. Stávají se součástí české mluvy, zvláště ono sloveso zaslechneme často ve spojeních typu „Knedlíky, ty miluji!“ Co nám autor výkřiku chce vyjevit? Pokud by byl filmovou hvězdou, nesporně uspokojí takovýmto důvěrným sdělením své obdivovatele. Ti ho ostatně také „milují“. A tak jeden miluje knedlíky a druhý miluje filmovou hvězdu, která miluje právě ony knedlíky, a navíc lze, a to především, milovat onen důvěrný projev hvězdy, můžeme se toho projevu zúčastnit, milujeme pak hvězdu především pro její upřímnost, pro její projev, který se údajně obrací k nám.

Tento příklad nás přivádí do centra problému, který chceme nazvat věcnost lásky. Je totiž základní rozdíl, jak uvádí Fromm, zda veskrze „iracionálně“ počneme v našem příkladu věřit, že knedlíky je vhodné, ba nutné milovat, protože to prohlásila naše hvězda, kterou obdivujeme a na jejíž souhlas pro své počínání čekáme, nebo zda se naproti tomu racionálně soustředíme na to, co hvězda říká. Nejde přitom tolik, jak by terminologie Frommova mohla sugerovat, o používání a nepoužívání rozumu, ale o to, čeho se rozum týká. V latinském pojmenování je v jeho základu slovo, které značí poměr (jeden z významů „ratio“). Racionální chování uvádí do vztahu věci, kdežto iracionální se nechává vést dojmy, svody, dbá především na to, jak se cítíme, a v lásce má proto být hlavním kritériem její přítomnosti opojení. Pro iracionální chování pak je základní sdělení hvězdy vůči nám, jsme opojeni její blízkostí. Racionální postoj pak sleduje ne fakt, že hvězda promluvila, ale to, co řekla. Souhrnně vztah lásky a objektivity nalezneme například ve Frommově tvrzení:

Avšak myšlenkové poznání, tj. poznání psychologické, je nutnou podmínkou pro plné poznání v aktu lásky. Musím objektivně znát druhého člověka i sebe, abych mohl vidět jeho skutečnost, nebo lépe řečeno překonat iluze, iracionálně zkreslený obraz, který o něm mám. Jen když objektivně znám člověka, mohu jej poznat v nejhlubší podstatě, v aktu lásky. (str. 39)

Takovéto tvrzení může sice vyvolat okamžitý souhlas, ale co tu znamenají slova „poznání“, „objektivní“, „poznat v aktu lásky“? Postupně k odpovědi dospějeme, zatím však jen domysleme náš příklad.

V našem příkladu nastává složitá situace. Zastavíme-li se a naše opojení pomine, zjišťujeme, že k uvedenému „názoru“ hvězdy nemáme co dodat. Můžeme ten „názor“ nanejvýš vzít na vědomí, víc nic. Sami knedlíky buďto milujeme, nebo nemilujeme, ale to nijak nesouvisí s výkřikem filmové hvězdy. Milujeme-li knedlíky rovněž, pak ovšem můžeme zajásat nebo podobně vykřiknout. Ale nad čím zajásáme? Je tu snad něco společného? Postupně se nám v takovéto reflexi odkryje, že výkřik „Knedlíky, ty miluji!“ nás vlastně posílá domů, že říká, ať si jdeme za svými knedlíky.

A jak to bude, když nikoli hvězda filmová, ale například naše kolegyně v práci nám sdělí: „Miluji tě“? Již to není výkřik, ale co vlastně chce mluvčí vyjevit? Tentokrát neslyšíme, že dotyčný má něco rád, že se mu něco líbí, tentokrát cítíme, protože je to bez výkřiku, že se mluvčí obrací přímo k nám. A tak nás ani (podle hesla, že o gustu se nedá diskutovat) neposílá domů, nýbrž naopak. Vyzývá nás, abychom neodcházeli. Možná se tato výzva, abychom setrvali, shoduje s postojem v jiných „zálibách“ té osoby, například víme, že má ráda knihy, ale nevykřikuje o nich nic, nýbrž u nich setrvává a se těší jimi. Nás miluje – jako své knihy. Možná by nás urazilo, kdyby nás milovala jako své knedlíky, i když je také lze jíst s „láskou“. Důležité je, zda máme být zhltnuti jako knedlíky, ale i knihu lze zhltnout:

Bavit se, to znamená konzumovat a „přijímat“ zboží, vizuální požitky, potravu, nápoje, cigarety, lidi, přednášky, knihy, filmy – vše se konzumuje, vše se polyká. Svět je jediný velký objekt pro naši chuť, velké jablko, velká láhev, velký prs; my jsme kojenci, my jsme ti, kteří věčně něco čekají – a ti, kteří jsou věčně zklamáni. (str. 85–86)

Tedy u knedlíků, u knih a také u nás jako milovaných nacházíme dvě možnosti a rozlišíme mezi nimi jen nalezením vztahů, tedy v racionálním postoji. – Ale láska je přece cit, namítne každý. Ano, ale může také zhltnout, nejenom knedlíky. Postoj k situaci, který chceme nazvat postojem „věcným“, vystihuje Fromm svým mottem z Paracelsa. Především odkrývá základní podmínku lásky, kterou je podle nás obeznámenost: „Kdo nic neví, tomu není nic milé.“ A tudíž nemůže milovat. Anglický text, který Fromm použil, slovem „knowledge“ překládá německé „Erkenntnis“. Objeví se vzápětí: „Čím více však je v určité věci poznání (Erkenntnis), o to větší je láska.“ „Erkenntnis“ podle nás znamená „obeznámenost“, tedy že dotyčný je s „věcí“ sžitý, že s ní tráví čas, respektive o ni pečuje („s láskou“). „Erkenntnis“ také znamená „poznatek“, a domníváme se proto často, že ten, kdo umí věc rozpoznat, totiž identifi kovat, že ji také zná. Ale tak tomu není – mohu dobře znát něco, co nedovedu identifikovat podle poznávacích znamení. A tak Paracelsovo slovo „Erkenntnis“ odkazuje ke starším významům, k „plodit“ („Kain poznal svou ženu a ta otěhotněla…“) a k „poznat s povděkem“, tedy přijmout s díky („Erkenntlichkeit“ pak značí vděčnost i malý dárek, kterým dáváme najevo svou vděčnost a své povděčné přijímání). Tento širší kontext pro výklad Paracelsovy věty chceme použít k hlubšímu pochopení Frommovy uvedené věty o důležitosti lásky pro poznání. Poznání zde neznačí poznatky, znaky, příznaky, ale ani výsledky psychologického testu. „Poznání“ z Paracelsovy věty vyslovuje blízkost, vevázanost poznávajícího v to, co „poznává“. A poběží o rozlišení druhů této blízkosti.

Získáváme z tohoto exkurzu něco podstatného také pro naši otázku, co nám zjevují slova „Miluji tě“. Především chtějí tato slova říci více než „Knedlíky, ty miluji!“, protože tato věta se neobrací ke knedlíkům. Slova „Miluji tě“ chtějí vyjádřit zmíněný, u Paracelsa nalezený druh blízkosti a provázanosti druhé bytosti s námi. Druhá bytost pak vlastně říká: „Poznala jsem, že jsi mi nablízku, že propletena s tebou, vevázána v tebe jsem.“ Budeme se této provázanosti obtížně zbavovat, anebo zakusíme, že provázanost, vděčné uznání, je oboustranná a že počíná fáze, kterou Fromm označuje jako „splynutí“, které tvoří jádro jeho definice lásky. Tento výraz (fusion) pochází od latinského slova pro „vylití, rozlití“. Původní latinský význam fusio ovšem otevírá ještě další souvislosti pro pochopení „věci lásky“, protože pochází od slovesa, které značí ne pouze „rozlévat“, ale také vylévat ve smyslu vydávání ze sebe, což není nic jiného než plození, rození. A tak „splynutí“ nacházíme tytéž stránky, jež jsme nalezli v „poznání“ u Paracelsa: dávající se a vydávající se plození.

Záleží ovšem také, jak se chová ten, kdo je popsanou atmosférou obklopen, zda se vydá, anebo jen vzdá uchvácení (jako v našem setkání s fi lmovou hvězdou stržen vyzařujícím štěstím). „Splynutí“ totiž v sobě obsahuje i stránku, která se může uplatnit jako porážející, jako povodeň nepřijímá to, co jí stojí v cestě, ale strhává je. A sloveso fundo, od něhož pak je odvozeno fusion neboli splynutí, právě znamená také: „porazit“, „sklátit“. Vedeni postřehem o souvislosti přijímajícího vděčného poznávání a splynutí a postřehem o souvislosti plození, můžeme spatřit dvojí jednotu, dvojí sjednocování (na řadě míst Fromm fusion, splynutí, používá synonymně s jednotou, sjednocením, union). Jednou se necháváme nést, jsme pasivní, popřípadě se jen přizpůsobujeme (děláme to, co ostatní, stejně jako oni i myslíme) – tuto jednotu Fromm nepovažuje za celkovou a úplnou, je to pouhý konformismus, za kterým stojí lenost a pohodlnost (Fromm pak ukáže společné znaky sadismu a masochismu). Pro konformitu Fromm použije výrazu „pseudojednota“, aby označil jedno ze tří „neúplných“, dílčích „splynutí“ (vedle konformismu je to splynutí s prací a splynutí orgiastické). Druhou, plnou odpovědí na základní lidskou situaci odloučení není ani jedna z těchto tří variant jednoty. Plné splynutí je možno jen v lásce.

Láska podle Fromma je sice splynutí, ale nikoli dočasné, orgiastické, láska sice je sjednocení, ale pouze jednotou mezi lidmi, a konečně láska sice je sjednocení, ale nikoli přizpůsobení, opírající se o vnější shodu s názorem a bytím ostatních. Tímto rozlišením získáváme Frommovu defi nici lásky: Láska je splynutí mezi lidmi, které není chvilkové a namísto přizpůsobení tvořivě rozvíjí životnost.

Závěr motta z Paracelsa objasňuje odmítnutí chvilkového orgiastického splynutí. Otázku zralosti Fromm zdůrazňuje již na začátku spisu. Zralost chápe jako nabytí jednoty, ale jednoty pravé, nikoli oné „pseudojednoty“. Pravá a úplná, nikoli částečná jednota je dosažitelná jen na základě vyzrání. A vyzrávání je vlastně nabývání schopnosti sjednotit se jiným způsobem, než se děje v lásce k věcem, k práci, ke svým koníčkům. Teprve láska k druhé lidské bytosti umožní úplné sjednocení. A to jako vztah dlouhodobý, nikoli jako chvilkové vytržení. ( Je zřejmé, že láska ke knedlíkům tato kritéria nesplňuje.) Paracelsus nám nabízí hlubší pochopení „zrání“ a dovolí zformulovat otázku Co je to věc lásky? Odpověď by neměla čerpat z toho, co si pod láskou představujeme, co si o ní myslíme, jako si něco myslí ten z motta o plodech a jejich zralosti. Nerozlišování zrání plodů vede k nerozlišování věci, totiž nerozlišení jahod a hroznů. Přitom lze spatřit (ale všimnout si předpokládá rozumět a milovat), že jeden plod se nachází nízko nad zemí, skoro na ní spočívá, druhý se tyčí a vyhlíží do krajiny. První se takříkajíc ve slunci koupe, druhý se mu hrdě vystavuje. Oba jsou ohroženy nepohodou, mrazem. Přikrytím ochráníme jahody, na vinici nutno založit oheň, aby mráz byl překonán. Krása zralých jahod se uzavírá v sobě, je poněkud sebestředná. Krása hroznů je spojena s leskem, který pochází od slunce, od ohně. Hrozny se vystavují na odiv, spočívají v sobě, ale do sebe se nevracejí. Odraz, který se děje díky hroznu, se otevírá světu. Proto hrozny zrají jindy než jahody. Nejsou to plody při zemi, a přitom jsou zakotveny v půdě, v hloubce. Rostou tam, kde by jediná jahoda nenašla den k přežití. Jahoda je zhýčkaná, choulostivá a snad i rozmarná. Kdo nerozumí, nepostřehne rozdíl mezi jahodami a hrozny a nepozná ani rozdíl mezi dvěma druhy lásky. Jedna je plná šťávy a ihned k nakousnutí se rozplývá snad v nekonečné slasti. Druhá vyžaduje práci, není to flirt odměněný v prvním okamžiku, je to důstojné odevzdávání se – a je vzájemné. Jahoda se prostě nabízí, nic nežádá, je úžasná ve své vstřícnosti, ale rozplyne se, nepřipouští žádné doznívání, její nádherná chuť mizí brzy, zbude po ní jen vzpomínka. Chuť hroznů odkazuje k vínu, k paměti, k uchování, nikoli ke vzpomínce. Kdo nevstoupil do blízkosti jahod a hroznů, ten má za to, že jsou stejné a že zrají ve stejnou dobu. Neví nic. A kdo nic neví, praví Paracelsus, nic nemiluje. Kdyby věděl a poznal různé druhy plodů, rozpozná i různé druhy lásky, různé druhy splynutí a dokázal by pak milovat i druhého člověka.

Podle Fromma je láska odpovědí situaci úzkosti, která pochází ze zkušenosti odloučení (separation), odříznutí. Odloučenost se ovšem z hlediska zralosti nepřekonává jako obnova původního symbiotického vztahu s matkou a se společenstvím. Přitom je láska silou, která proráží „zdi“ oddělující od ostatních bytostí. Tím láska překonává odloučenost. Jenže popsat toto nové sjednocení lze jen paradoxními formulacemi, které nerespektují obvyklou logiku. Dva jsou jedním a přitom neztrácejí sebe. Pouze logika paradoxní, která vychází z protikladů a protiřečení, dokáže toto nové sjednocení vystihnout. K „věci lásky“ dospěje jen ten, kdo splní podmínky „poznání“. Splní-li je, nemůže nemilovat. A láska se realizuje v té míře, v jaké se blížíme k poznání její „věci“. Je to ona „věc“, o kterou v lásce běží.

Podmínky lásky jako věcnosti jsou obdobou těch podmínek, které musíme podle Fromma splnit, učíme-li se nějakému řemeslnému umění. Mezi těmito podmínkami stojí kázeň proti lenosti; proti mluvení o ničem, proti frázím a veškeré rozptýlenosti pak stojí jako podmínka soustředění se na věc a jako každý výcvik a osvojování i láska vyžaduje trpělivost, tedy namísto rychlosti ponechávání chvíle a času tomu, co se odehrává jako zrání a jako tvoření. Věc lásky se přitom ohlašuje ve Frommově výkladu jako naléhavost, jako výzva, abychom stanuli ve službách věci lásky. Naproti tomu zahleděnost do sebe, jejíž vyhraněnou podobou je narcismus, nevede k vyzrání, k věci lásky nedospívá.

Hledisko věcnosti se nám tak pro výklad Frommova spisu ukazuje jako univerzálně plodné. Také pokoru lze s Frommem vyložit jako ohled na věc, jako respekt k věci, jako ponechávání věci její chvíli. I zde ovšem hrozí nebezpečí. Lze propadnout nejenom sobě a od věci se odvrátit, ale lze také propadnout věci. Právě z tohoto hlediska kritizuje Fromm rozpad lásky ve společnosti řízené směnou zboží. Láska se pak považuje za směnu výhodných „balíčků“, nikoli za realizaci věci lásky. Ale i rozdíl mezi racionálním a iracionálním postojem, jak jsme viděli, lze vyložit z hlediska věcnosti.

Láska je láskou díky své nedořečenosti, díky své paradoxnosti, protože jedno tu je zároveň dvojí. Láska podle Fromma je postojem, orientací, řekli bychom druhem otevřenosti. Láska není plodem, je plozením, jak to vystihuje paradoxní logika. Smíme-li přispět básnickým příkladem, pak z Holano vy básně. Láska je „nepadající pád“. Je nedořečeností, jež byla vyslovena. Láska je postoj náročný, protože nesený napětím. Je aktivitou nebezpečnou. Pád by mohl také padnout. Pokus obstát v tomto pádu si žádá dodržování určitých pravidel, která Fromm nachází výkladem složek umění, ars, TECHNÉ. Souhrnně ta pravidla lze nazvat věcným přístupem, věcností. Péče a starost o „věc“ lásky se tak stává kritériem plnosti života. Nikoli života naplněného, ale naplňujícího se.

Holanova báseň nás upozorňuje, že dozrání, zralost v sobě skrývá jako možnost dar, darování. Tam totiž je možný dar, kde se nedává nic „automaticky“, ale jen tam, kde je patrné, že to není „pád“. Plod spadlý není dar. Dar se dává někomu. Někomu, kdo přijímá. – Stačí si dosadit „lásku“ za onen Holanův „plod“. Musel dozrát, musel tedy zrát, žádal si péči a disciplínu, žádal si starost o svou „věc“, teď jest jako pád, který se nedává, ale pád to je. Je to dar z péče o věc. A věcí lásky je dar plodu. Dar nekoupíme, dar nezhotovíme, dar musel být zplozen, opečováván, podporován ve svém zrání. Aby se dal. Dar lásky pak zakládá jednost. Radost obdarovaného je darem pro dávajícího, říká Erich Fromm. Ale jak a čím vyvolat ono zrání, ono oddání se umění milovat? Možná jedním takovým podnětem se může stát Frommovo Umění milovat.