Viktorka HodonínKniha měsíce 2016-07Piráti z Ledového moře
Úvod do transgenerační psychologie rodiny

Úvod do transgenerační psychologie rodiny

Vaše cena s DPH
389 Kč 350 Kč
Ušetříte
Dostupnost
Skladem

Košík

Autor
Podtitul
Transgenerační přenos vzorců rodinného traumatu a zdroje jeho uzdravení
Překladatel
Pilařová, Dagmar
Nakladatel
Portál
ISBN
978-80-7367-856-2
Počet stran / vazba
256 / Brožovaná
Rok vydání
2011
Kód
21201801
EAN
9788073678562
Obálka v tiskové kvalitě


První komplexní zpracování problematiky transgeneračního přístupu v oblasti psychologie v Čechách i na Slovensku. Kniha je určena všem odborníkům z oblasti pomáhajících profesí, psychologům, terapeutům, lékařům i sociálním pracovníkům, kteří v rámci své práce vstupují do vícegeneračního prostoru rodin a hledají způsob, jak porozumět transgeneračnímu rozměru psychických, somatických, emočních i duchovních aspektů aktuálních rodinných problémů. Představuje nejen teoretické zázemí transgeneračního přístupu, ale i možnosti jeho terapeutických aplikací, čímž nabízí studentům psychologie, ale i dalších humanitních odborů chybějící perspektivu v rámci existujících psychologických směrů. V neposlední řadě kniha vznikla díky možnosti provázet rodiny, které našly odvahu rozšířit chápání svého životního příběhu o jeho vícegenerační kontext, a je proto věnovaná také všem, kteří se rozhodli pátrat po genealogických kořenech svých osobních, vztahových či rodinných problémů.
PhDr. Jana Tóthová, Ph.D., vystudovala religionistiku a psychologii, absolvovala řadu seminářů z oblasti práce s traumatem a výcvik v krizové intervenci.

Také jako e-kniha

Úvod do transgenerační psychologie rodiny
Úvod do transgenerační psychologie rodiny
Úvod do transgenerační psychologie rodiny
Úvod do transgenerační psychologie rodiny
Úvod do transgenerační psychologie rodiny
Úvod do transgenerační psychologie rodiny
Jana Tóthová : Úvod do transgenerační psychologie rodiny - rec. S. Titl

V průběhu celé své psychoanalytické praxe individuálního, párového a rodinného terapeuta se setkávám s fascinujícími jevy transgeneračního přenesení . Tím nemyslím jen to, co je pro psychoanalýzu charakteristické a v rámci psychoanalýzy samozřejmé, totiž jak rodiče často nevědomě ovlivnili své děti, ale především přenášení různých forem utrpení, nemocí, náhodných tragických událostí, maladaptací, ale i supraoptimálních adaptací v průběhu mnoha generací. Také ovlivnění nevědomého výběru partnerů, přitažlivost partnerů s podobnou, nebo komplementární transgenerační nevědomou zkušeností, interference generačních zkušeností rodů v následujících generacích a další fenomény se přímo vztahují k transgeneračnímu přenášení. Terapeutické využití tohoto poznání je velmi důležitou součástí práce každého psychoanalytika. Z těchto důvodů jsem se velmi těšil na četbu knihy Jany Tóthové.

Už při zběžném pohledu je vidět, že autorka je výrazně ovlivněna rodinně terapeutickým přístupem V. Chvály a L. Trapkové a má nejen široký přehled o systémových a systemických přístupech k rodinné terapii, ale také čerpá z psychoanalytických zdrojů. Kniha poskytuje mnoho různých pohledů na problematiku transgeneračního přenesení od velmi různorodých autorů věnujících se rodinné i individuální terapii. Čtenář zde najde různé teoretické přístupy k problematice, návody, jak provádět rodinnou diagnostiku, jak zjišťovat přenos „transgenerační vulnerability“ a „rezilience“, jak zpracovávat a využívat „rodinný genogram“ a obšírně je zpracována problematika přenosu rodinného traumatu. Na samotný konec knihy autorka zařadila zajímavé a ilustrativní zlomky příběhů.

Části týkající se psychoanalýzy jsou bohužel popsané poněkud povrchně, mnohdy bez porozumění a kasuistických dokladů. Zdá se mi, že neanalytik jen s obtížemi pochopí, jak to Abraham, Toroková, Faimbergová a další autoři mysleli. To co je pro psychoanalýzu charakteristické a podstatné, totiž že se zabývá konstrukcí subjektivní reality člověka a že tedy traumaticky mohou působit i fantazie, ne jen reálné zkušenosti, že tedy traumata nejsou vždy důsledkem „špatných“ rodičů , ale mnohdy dětským zpracováním reality, zůstává autorčiným dluhem. Při četbě Tóthové může čtenář získat dojem, že vše, co se člověku špatného v životě stalo, způsobili jeho rodiče. Autorka nás informuje o transgeneračním přenesení z různých perspektiv – nejen psychoanalytické, ale také systémové, systemické, psychosomatické a narativní. V části věnované systemické perspektivě referuje bohužel především o kontroverzním B. Hellingerovi, proti čemuž by nejspíš většina systemiků protestovala. Pominu-li magické prvky v teorii Hellingera, pak podstatou systemického je subjektivní konstruktivismus, na rozdíl od dřívějšího systémového myšlení, které bylo objektivistické, což z referované literatury není patrné.

Občas pro mě bylo čtení střední části knihy náročné, unavující, styl je příliš akademický, popisný, přetížený tabulkami a diagramy. Dráždila mne mechanistická metaforičnost pojmů jako například „rezilience“, „transgenerační růstová spirála zdrojů“, nebo pátrání po „ochranných faktorech rodiny“(str. 56), a také naivní proklamace typu, že „každá rodina by měla vědět, jak se chránit, jak zvládat životní výzvy tak, aby ji podporovaly v růstu, a jak se celistvě uzdravit, pokud by určitá zátěž nebyla zvládnuta“. Každý, kdo jen chvíli pracuje v terapeutické praxi, ví, že racionální „vědění“ je to poslední, co pomáhá. Kdyby toto „vědění“ pomáhalo, pak by čtenáři psychologické literatury byli nejzdravější a nejšťastnější. Moje zkušenost mě učí, že důležité je poznání nevědomých subjektivních významů spojené s emočním zážitkem jedince a/nebo rodiny. Jsem také velmi skeptický v tom, zda se lze na traumata připravit a „chránit se“. Zdá se mi, že každý z nás jako jedinec i každá rodina má „slabá místa“, která jsou ale nevědomá, a tedy principiálně z vědomého rozhodnutí nechránitelná.

Zklamala mě i část 4.3. (str. 80) Trasgenerační přenos prostřednictvím nevědomé intrapsychické dynamiky ( str. 80) , kde se autorka opět vrací k psychoanalytickým autorům. Bohužel, rejstřík psychoanalytických autorů, a tedy i poznatků o transgeneračním přenesení je zcela nedostatečný. Jde o chudý výběr, málo vysvětlených poznatků a tím může být i matoucí.

Od str. 85 - část 4.4 Transgenerační přenos prostřednictvím strukturální rodinné dynamiky však začíná být kniha pro psychoterapeuta pracujícího s rodinami zajímavější a přináší mnoho nových informací užitečných zvláště pro systémově pracující rodinné terapeuty. Přináší Bowenovy a Minutchinovy koncepty - triangulace, detouring, spoustifikace, parentifikace atd. Znalost těchto konceptů by měla patřit k základnímu teoretickému vzdělání jakkoli orientovaného rodinného terapeuta. Jako psychoanalytik jsem však měl značný problém s částí 5.4. Transgenerační narativní interview. Jsou zde doporučené základní otázky narativního interview. Nechápu, proč se klienta ptát např. „Pokud byste se na chvíli vrátili do prostředí své původní rodiny, dokážete v něm zachytit okamžik, ve kterém cítíte, že začíná váš osobní příběh? Máte pocit, že tento okamžik je dnes zdrojem spíše vaší síly, nebo slabosti?“. Jako psychoanalytik mám totiž zkušenost, že podobné otázky na vědomé souvislosti jsou přinejlepším ztrátou terapeutického času, v horším případě matením klientů ideologií terapeuta. Otázky se klienta ptají na to, co má být teprve objeveno a zažito ve vztahu. Celé „narativní interview“ je proloženo hodnotícími soudy a pojmy, což je něco zcela proti duchu psychoterapie. Pokud bude klient vnímat hodnotící postoj terapeuta, bude jen obtížně projevovat své skutečné postoje a prožitky. Klientovo pravé já a dynamika rodiny tím bude nutně omezována. Navíc síla a slabost není nic objektivně a samozřejmě daného, je to určeno kontextem, ve kterém je klient nebo rodina. To co se v jednom životním období může jevit jako síla, může být v jiném období nebo kontextu zásadní slabostí.

Ve druhé polovině knihy (str. 147) mě zaujala Narativní rekonstrukce příběhů transgeneračního přenosu rodinného traumatu i zdrojů jeho uzdravení. Čtenář se na konkrétních příbězích rodin může seznámit s typologií transgeneračního přenesení podle etiologie traumatické zkušenosti. Terapeutům tato část osvětluje předchozí teoretické poznatky a umožňuje uvažovat nad alternativními formami porozumění předloženému materiálu. Pro mě byla tato část nejzáživnější částí knihy.

Při četbě jsem měl dojem, že autorka vedle sebe poněkud neorganicky staví různé pohledy, které jsou mnohdy nesourodé a vylučují se. Jako by implicitně předpokládala - podobně jako když pejsek s kočičkou vařili dort - že čím více dobrého dáme dohromady, tím více dobrého vznikne. Knize bohužel chybí integrativní nadhled.

Přes všechny popsané kritické výhrady autorce nelze upřít její upřímnou snahu postihnout co nejširší záběr problematiky transgeneračního přenesení. Neznám žádnou českou práci, která by se tímto tématem zabývala tak komplexně. Inspiruje k úvahám o možném transgeneračním přenesení v životech našich pacientů. Z tohoto důvodu ji ke kritickému čtení doporučuji všem párovým a rodiným terapeutům.

 

PhDr. Slavoj Titl

vedoucí individuální sekce České společnosti pro psychoanalytickou psychoterapii

s.titl@seznam.cz

Kniha také k vypůjčení v elektronické podobě na Flexibookstore.cz
ROZHOVOR s PhDr. JANOU TÓTHOVOU
TRANSGENERAČNÍ PSYCHOLOGIE RODINY aneb Jak léčit neuzdravená traumata předchozích generací Transgenerační psychologie rodiny dosud není v České republice samostatným psychologickým směrem. Nová kniha nakladatelství Portál Úvod do transgenerační psychologie rodiny poprvé komplexně zpracovává tuto problematiku. Jak moc je důležitá a jak může pomoci „léčit“ rodinné vztahy a vazby, jsme si povídali s autorkou knihy, psycholožkou Janou Tóthovou.

ROZHOVOR s PhDr. JANOU TÓTHOVOU, Ph.D., autorkou knihy Úvod do transgenerační psychologie rodiny

Vaše kniha se věnuje transgeneračnímu přenosu vzorců rodinného traumatu. Jak je možné, že se v současné rodině vynořují traumatizující vzorce patřící původním rodinám rodičů nebo prarodičů, které nejmladší generace nikdy nepoznala?
Porozumieť procesu transgeneračného prenosu predpokladá pokúsiť sa prelomiť kolektívnu tabuizáciu akéhosi archetypálneho zákona ľudskej rodiny, podľa ktorého sme na nevedomej úrovni s našimi predkami zviazaní rodovou väzbou, v ktorej sú v kondenzovanej podobe vpísané skúsenosti minimálne štyroch generácií. Traumatické zranenia, ktoré nestihli byť uzdravené v predošlých generáciách, zanechávajú pri narodení nového dieťaťa energetické otlačky v podobe akýchsi neviditeľných záväzkov, ktoré môžeme chápať ako ekvivalentné genetickému kódovaniu chromozómov. Rovnako ako sa nestráca energia uzavretých systémov materiálneho sveta, nestráca sa ani energia neuzdravených traumatických zážitkov. V nevedomí neplynie čas lineárnym spôsobom a všetky zranenia ostávajú potenciálne prítomné. Rodič, ktorý sa pred vlastnými deťmi snaží určitú traumatickú udalosť zatajiť, predáva ju v podobe čohosi nedotknuteľného, čím vlastne presne definuje medzery v rodinnom príbehu, ktoré sa dieťa, v dôsledku emočnej nedostupnosti rodiča, bude skôr či neskôr pokúšať nevedomo napraviť nevedomou väzbou na chýbajúce postavy rodinnej minulosti. Toto medzigeneračné vtiahnutie dieťaťa do rodičovho príbehu sa stáva akýmsi psychickým génom, ktorý ho uväzňuje v kritických vývojových štádiách. Trauma je prenesená.

Transgeneračná psychológia sa snaží ukázať, že genealógia rodiny disponuje obdivuhodnou schopnosťou sebauzdravenia reprodukujúcou v novej generácii väčšinou len zmysluplné existenciálne skúsenosti, ktoré sa v dôsledku vývojových zranení nestihli v predošlých generáciách rozvinúť. Variabilita možností opakovať traumatické vzorce je navyše vždy menšia, než potenciál možností ich uzdraviť.

Je pravda, že si opravdu jakoby automaticky přenášíme do svého života a vztahování se k vlastním dětem způsob výchovy, který na nás uplatnili naši rodiče? Nakolik je možné ovlivnit takový přenos vztahových vzorců?
V psychológii dlho prevažoval zjednodušujúci názor, že spôsob, akým sa rodič vzťahuje k dieťaťu, odpovedá kvalite citovej väzby, akou sa k nemu vzťahoval jeho vlastný rodič, a že pokiaľ je dieťaťu ubližované, existuje zvýšené riziko, že bude traumatizujúce interakčné vzorce uplatňovať i pri výchove vlastných detí. Vnútorný model vzťahovania sa k vlastným deťom, ktorý si prinášame z pôvodnej rodiny, je v skutočnosti tvorený len dispozíciami k určitým interakčným vzorcom, ktoré sú výslednicou nielen našich emočných deficitov z ranného detstva, ale i kvalitou ich dosýtenia v neskorších životných kontextoch. Možnosť ovplyvniť prenos takýchto vzorcov je priamoúmerná našej schopnosti deidentifikovať sa s neuzdravenými témami presakujúcimi z našej pôvodnej rodiny. Uvedomenie si, že človek dlhé roky nevedomo jednal z cudzieho hnevu, že preberá zodpovednosť a pocit viny za cudzí príbeh, že ten neidentifikovateľný pocit straty, ktorý ho sprevádza životom, patrí v skutočnosti jeho rodičovi v dôsledku neukončeného zármutku nad stratou jeho vlastného rodiča, prináša jeden z najoslobodzujúcejších momentov, aké môžu v terapeutickom kontexte nastať.

V prípade, že sú potreby prvého životného sebapresadenia naplňované v kontexte chronickej negatívnej odozvy najbližšieho prostredia, dieťa si vytvorí obranné štruktúry, ktoré bude mať v budúcnosti tendenciu využívať v každej situácii, ktorú vyhodnotí ako podobnú. Tieto obrany ega sú tak ťažko zmeniteľné práve preto, že sú do nevedomia vpísané preverbálne ako jediná možná adaptácia na dlhodobo zraňujúce prostredie. Žiadny rodič neprenáša násilie k vlastnému dieťaťu preto, že by sa preňho vedomo rozhodol, ale pretože je to jediná forma vzťahovosti, ktorá obnovuje spojenie s jeho vlastným tyranizujúcim rodičom, ktorému nikdy neodpustil, ktorého ale ani vnútorne nikdy neopustil. Čím viac veríme, že nám bolo ublížené, tým menej slobody k zmene nám ostáva, a tým viac je naše chovanie determinované predošlými skúsenosťami.

Lze z Vaší práce s klienty říci, v kterých konkrétních situacích se nejčastěji projevuje chování, které je výsledkem přenosu rodinného traumatu?
Pre porozumenie závažnosti transgeneračného prenosu je potrebné si uvedomiť, že to nie je násilie, ktoré je transgeneračne prenášané, ale neuzdravené aspekty traumatického procesu, na ktoré ostáva viazaná časť energetického systému súčasnej rodiny znemožňujúca realizovať jej vlastné vývojové úlohy. Táto predávaná trauma nemusí byť v novej generácii opakovaná v podobe identických interakčných vzorcov a môže viesť k hlbokých zraneniam v akejkoľvek dimenzii rodinného systému. V rámci štrukturálnej dynamiky môže dochádzať k závažnému prekročeniu hraníc či prevráteniu rodinnej hierarchie, kedy je dieťa vťahované do manželskej koalície rodičov, alebo sa stáva partnerom či rodičom vlastného rodiča, čím obracia prirodzenú kontinuitu rodu. V rámci emočnej dynamiky môže prenášaná trauma viesť k sformovaniu neistých citových väzieb, neukončenému separačnému procesu detí, k emočným prerušeniam a takmer vždy k tabuizácií neuzdravených emócií.

Neuzdravená trauma vedie k pretrvávaniu zvýšenej psychosomatickej zraniteľnosti a extrémnej vnímavosti voči informáciám v rodinnom nevedomí, ktoré majú tendenciu prebúdzať sa v každom emočnom či psychosociálnom kontexte, ktorý pripomína kontext pôvodnej traumatickej udalosti. V niekoľkých generáciách za sebou sa tak môžme stretávať s koincidenciami príbehov týraných a zneužívaných detí, so zdanlivo nesúvisiacimi udalosťami dávnych emočných prerušení a náhlych potratov alebo s výročnými reakciami najmladšej generácie na tragické úmrtia postáv z hlbokej rodinnej minulosti, ktoré nikdy nepoznala.

Klade práce s klienty, u nichž se jedná o problém předávání traumatu mezi generacemi, zvláštní požadavky na terapeuta?
Pracovať v prostredí rodín, v ktorých neuzdravená dynamika traumatických zranení prekročila hranice individuálnej psychiky a je dedená celou generáciou neznamená len vstupovať do priestoru multigeneračne utajovaného násilia a opakovaných rodinných tragédií. Terapeut vstupuje do mnohovrstvovej siete nevedomej rodinnej dynamiky a tabuizovaných emočných zranení, ktoré si žiadajú vypestovanie maximálnej možnej citlivosti pre nevyjadrené emócie a nevedomé zdelenia, ako aj neustále presúvanie ťažiska medzi krízovou intervenciou a psychoterapiou. Zdieľať rodinnú históriu, v ktorej opakovane nachádzame príbehy odmietnutých, zneužitých, emočne podvýživených či krute pokorených detí, predpokladá stať sa organickou súčasťou prostredia, v ktorom sa niekoľko generácií chronifikovala kolektívna úzkosť a archetypálny hnev vedúce k všadeprítomnému pocitu hlbokej vykorenenosti, neuchopiteľnej straty a nevysvetliteľného pocitu viny.

Na strane druhej je to terapeutická práca ako každá iná; je spolubytím v plnej prítomnosti vystavaným citlivo na technikách práce s tichom, zrkadlením a empatiou, ktorých cieľom nie je hľadať korene určitej traumy, ale zdroje liečenia jej zranení. Dokázať poskytnúť vlastnú súdržnosť, integritu a autenticitu ako predpoklad vytvorenia bezpečného rámca terapeutického prostredia vyžaduje celoživotný proces sebapoznávania, vnútorného kontaktu so sebou samým, reflektovania vlastnej bezmocnosti, ktorá je nevyhnutná na to, by sme dokázali pracovať s bezmocnosťou druhého. Od žiadneho rodinného člena nemôžme čakať, že sa náhle vzdá role obete či mnohoročného zármutku nad emočne nedostupnými rodičmi, ak nemáme čím tieto závažné medzery v egu zaplniť alebo nedokážeme vytvoriť liečivý kontext s kapacitou uniesť intenzitu zdieľaného príbehu.

Terapeutická práca s transgeneračnou traumou je tak neustálym balancovaním medzi disociáciou v profesionálnej roli, ktorou terapeut chráni sám seba, až k schopnosti dokonalej zraniteľnosti a dokonale otvoreného srdca, ktoré sú podmienkou toho, aby sa neprestával snažiť o nemožné: porozumieť výrazom bolesti, ktoré sú dôsledkom transgeneračne prenášaných neuzdravených zranení.

V knize definujete, že „nejvlastnějším posláním transgenerační psychologie by… mělo být pomoci znovuobjevit rodinnou historii, převést ji z množství nespojitých či skrytých příběhů do nového koherentního a smysluplného celku rodinné minulosti, který umožní obohatit identitu všech jejích členů tím, že jim poskytne poznání jejich skutečného původu.“ Lze to uskutečnit v případě, že o terapii projeví zájem jen jeden člen rodiny a ostatní nechtějí spolupracovat?
Práve transgeneračný rozmer rodinnej traumy je dôvodom, prečo na to, aby sme našli zdroje liečenia po generácie predávanej rodinnej bolesti, nemôžme, ale ani nepotrebujeme pracovať s celou rodinou. Chronifikovaná hladina intenzívnej úzkosti v dôsledku neustáleho stresu vedie v týchto rodinách k tomu, že sa rodinní členovia stávajú extrémne závislými na vzájomnej emočnej reaktivite. Nezriedka sme svedkami, že stačí, ak sa len jeden rodinný člen dokáže oslobodiť z nezdravých emočných prepletení, obnoviť vzťah s iným členom rodiny alebo odpustiť svojmu týrajúcemu rodičovi, aby táto zmena viedla k hlbokým transformáciám v rodinnej anatómii a zahájila jej samoliečivé sily. Teória chaosu nás učí, že k odklonu od zdravého vývoja stačí posiľovať pôvodne nepatrnú odchylku od normy. Transgeneračná psychológia by naopak mohla ukázať, že k príklonu k zdravému vývoju stačí rovnako posiľovať pôvodne nepatrnú odchylku od nezdravej rovnováhy.

Mnohí členovia rodiny odmietajú spoluprácu nie preto, že by terapeutickú pomoc apriórne odsudzovali, ale pretože si z minulých životných kontextov prinášajú opakovanú skúsenosť, že zdroje liečenia ich utrpenia nie je možné nájsť; že otváranie dávnej bolesti nikam nepovedie. Prečo by mali vynakladať akúkoľvek energiu na vyvolávanie deštruktívnych spomienok, ktoré sa dlhé roky snažili zo života vymazať? Vypestujú si tak životný štýl vyhýbania sa všetkému, čo v ich živote sprítomňuje možnosť zmeny.

Jak vlastně probíhá terapie? Jak je možné s přenosem traumatu účinně pracovat?
Cieľom transgeneračnej rodinnej terapie nie je len zabrániť oživovaniu neuzdravených traumatických zranení z pôvodných rodín rodičov v rámci aktuálneho rodinného kontextu, ale nájsť dostatočne silné zdroje liečenia, ktoré by zabránili retraumatizácii ďalších generácií. Terapeutický systém PBSP pracuje s predpokladom, že šťastie je bez ohľadu na individuálnu dedičnosť dostupnou možnosťou života pre každého človeka, ktorá je zakódovaná hlboko v štruktúre našej DNA v podobe našich potrieb. Súčasťou genetickej informácie nie je len definovanie toho, čo v rôznych vývojových štádiách potrebujeme; každé dieťa sa rodí aj s intuitívnou znalosťou, kedy, ako a kým tieto potreby správne nasýtiť, čím zanecháva možnosť dosýtenia i tých najzávažnejších emočných deficitov v rámci neskorších životných kontextov a vzťahových väzieb.

Transgeneračný prístup predkladá perspektívu nahliadania každej rodiny ako najlepšieho možného prostredia, ktoré sa mohlo zrodiť v kontexte určitého multigeneračného dedičstva, a ktorej životná cesta je bez ohľadu na jej skúsenosti otvorená a tvarovateľná. Kniha predstavuje transgeneračný prístup, ktorý pracuje s prepojením dvoch diagnosticko-terapeutických techník, ktoré u nás ostávajú v porovnaní so zahraničnou praxou nedocenenými metódami: naratívnej analýzy rodinných príbehov a konštrukcie rodinného genogramu. Práca s rodinným príbehom sa javí ako najvlastnejší spôsob interakcie s tým, ako rodina vníma svoje skúsenosti v mnohogeneračnej perspektíve, ako rozumie významu vlastných skúseností, od ktorých odvodzuje svoj pôvod, kontinuitu a zmysluplnosť životného smerovania. Pre liečbu prenosu rodinnej traumy je kľúčové, aby si rodina uvedomila význam reprodukcie určitých bolestivých zážitkov v celkovom príbehu rodu. Tým, že sa snaží v aktuálnej roztrieštenosti fungovania dešifrovať kľúčový moment narušenia rodinného príbehu na jeho počiatku, v rodinách rodičov a prarodičov, oslobodzuje osobné príbehy rodinných členov z ich vzájomnej symptomatickej zviazanosti.

Genogram je projektívnou metódou znázornenia rodinnej genealógie, ktorého hlavným zmyslom je zviditeľnenie multigeneračných súvislostí aktuálnych problémov rodinného systému. Pomáha porozumieť, prečo sa „určitý člen rodiny“ v „určitom úseku rodinnej histórie“ stáva „nositeľom určitých symptómov“. Môže tak poskytnúť traumatizovaným rodinám kompenzáciu chýbajúceho úseku rodinnej minulosti, ktorý býva v dôsledku traumy tabuizovaný či disociovaný.

Transgeneračná psychológia nemôže dedičstvo traumatických zranení z rodinnej histórie vymazať, a v určitom zmysle ho nemôže ani uzdraviť. Môže však pomôcť rodine určiť spôsob, akým toto dedičstvo bude determinovať kvalitu zakotvenosti jej života v prítomnosti, a tým i kvalitu dedičstva predávaného ďalším generáciám.

Vaše kniha, Úvod do transgenerační psychologie rodiny, je první českou publikací na toto téma. Jedná se o nové téma, nebo mu spíše doposud nebyla věnována dostatečná pozornost?
Transgeneračná psychológia rodiny, ktorá by sa zameriavala nielen na zastavenie transgeneračného predávania rodinnej traumy a prevenciu retraumatizácie ďalších generácií, ale i na súbežnú prácu s transgeneračným potenciálom zdrojov rodinných síl a zraniteľností, v súčasnej dobe v ČR neexistuje. Aktuálna podoba krízovej intervencie je k dispozícii predovšetkým pre primárne obete, ale nie pre ich blízkych a príbuzných, ktorí raz možno budú čeliť jej transgeneračným dôsledkom vo vlastných rodinách. V porovnaní s kvalitou rodinnej terapie v zahraničí nám stále chýbajú citlivé genealogické nástroje, ktorými by sme v bežnom sedení dokázali pracovať s transgeneračným kontextom rodiny; vytvoriť bezpečný rámec liečivého prostredia, v ktorom by bolo možné vstupovať do nevedomých vrstiev jej transgeneračného emočného poľa. Myšlienka transgeneračnej transmisie sa zrodila dávno pred tým, než bola v rámci klasickej psychoanalýzy explicitne formulovaná a v žiadnom prípade nie je v českej psychológii nová napriek tomu, že bola dosiaľ takmer výlučne nahliadaná z psychoanalytickej perspektívy a skúmaná prevažne v súvislosti s kolektívnou traumou holocaustu. V súčasnosti je perspektíva transgeneračného prístupu dôležitým článkom psychoanalytickej, štrukturálnej, psychosomatickej, systemickej či naratívnej psychoterapie, systému PBSP, rodinných konštelácií a mnohých ďalších alternatívnych terapeutických systémov, ale nebola dosiaľ formulovaná ako samostatný psychologický smer s vlastným teoretickým rámcom a kontextom terapeutických intervencií. V zahraničí pritom tvorí transgeneračná rodinná psychológia neodmysliteľnú súčasť psychologickej praxe, zatiaľčo u nás chýba nielen v ponuke psychologických služieb, ale absentuje aj v koncepcii pregraduálneho i postgraduálneho psychologického vzdelania. Predkladaná kniha si nenárokuje viac než byť výzvou k celostnejšiemu terapeutickému prístupu k traumatizovaným rodinám, ktorý by dokázal prekročiť aktuálne symptomatické hranice dvojgeneračného rodinného systému a pracovať s emočným a duchovným dedičstvom predošlých generácií.

Vaše kniha je určena především odborníkům. Doporučila byste ji i laickému čtenáři se zájmem o tuto problematiku?
Predkladaná kniha vznikla vďaka možnosti sprevádzať rodiny, ktoré sa s hlbokou dôverou rozhodli vydať na dlhú cestu uzdravovania transgeneračne predávaných rodinných zranení. Je preto venovaná všetkým, ktorí odmietajú znovuprežívať neuzavrené príbehy patriace predošlým generáciám, alebo predávať následky vlastného neprežitého života generáciám ďalším. Prvá časť knihy predstavuje teoretické zázemie transgeneračného prístupu, ako aj možnosti jeho terapeutických aplikácií, čím je určená všetkým odborníkom z oblasti pomáhajúcich profesií, ktorí vstupujú do viacgeneračného priestoru rodín a hľadajú spôsob ako porozumieť transgeneračnému rozmeru aktuálnych rodinných problémov. Druhá časť knihy pozostáva zo 14 rodinných kazuistík prerozprávaných do siedmych príbehov, ktoré sa odvíjajú od siedmych typov vývojovej traumy. Každý z týchto príbehov má verziu traumatickú, popisujúcu cestu opakovania rodičovej traumy v jeho súčasnej rodine, a verziu rezilientnú, popisujúcu cestu zastavenia deštruktívnej traumatogénnej dynamiky. Kniha tak môže mnohým rodinám, ktoré sa vydali na podobnú cestu uzdravenia svojho traumatického dedičstva, sprostredkovať dôveru v to, že každá rodina má dostatok obnoviteľných zdrojov na to, aby nezvyšovala dlh predávaný novej generácii a aby dosiahla zmierenie s generáciou predošlou. Prináša svedectvá o odvahe najmladšej generácie naučiť sa milovať svoju zranenú rodinu svojim zraneným srdcom a dokázať predať vlastným potomkom niečo, čo sama nikdy nedostala. Pomáha uvedomiť si, že vedomá práca na nových možnostiach nášho vlastného miesta v rodinnom systéme nie je nikdy zavŕšená a my máme v každom okamihu slobodu vybrať si nielen odlišnú budúcnosť, ale i odlišnú minulosť.

Děkujeme za rozhovor, přejeme Vám hodně úspěchů v práci s klienty a knize čtenáře, které bude dobře informovat a inspirovat.

Praha, březen 2011