Viktorka HodonínKniha měsíce 2016-07Piráti z Ledového moře
Veřejné mínění

Veřejné mínění

Vaše cena s DPH
549 Kč 494 Kč
Ušetříte
Dostupnost
Skladem

Košík

Autor
Překladatel
Köppl, Ladislav
Nakladatel
Portál
ISBN
978-80-262-0939-3
Počet stran / vazba
336 / Brožovaná
Rok vydání
2015
Kód
21202901
EAN
9788026209393
Obálka v tiskové kvalitě


Kniha Waltera Lippmanna z roku 1922 patří mezi nejcitovanější práce svého druhu ve 20. století a silně ovlivnila sociální vědy, zejména mediální studia, politologii a sociální psychologii. Klade si otázku, zda mohou občané v moderní společnosti činit rozumná demokratická rozhodnutí. Lippmann zevrubně popisuje mechanismus vytváření veřejného mínění a upozorňuje na řadu zásadních aspektů, které je ovlivňují, či spíše deformují jeho fungování. Důkladně se věnuje roli médií v tomto procesu a zpochybňuje jejich idealizovanou funkci v demokratickém zřízení, resp. ukazuje na jejich reálnou úlohu při tvorbě veřejného mínění, ovlivněnou jinými zájmy a technickými předpoklady. Veřejné mínění je prvním pokusem prozkoumat a zmapovat veřejné mínění v moderních podmínkách a ve světle moderních znalostí lidské povahy.
Walter Lippmann (1889–1974) byl vlivný americký novinář, publicista, veřejný intelektuál a politický komentátor. Dvakrát získal Pulitzerovu cenu.

Veřejné mínění
Veřejné mínění
Veřejné mínění
Veřejné mínění
Veřejné mínění
Veřejné mínění


Veřejné mínění: Lippmann, Walter - recenzent Jiří Růžička

Veřejné mínění Waltera Lippmanna bychom mohli zařadit mezi klíčové spisy velikánů společenskovědních oborů, ať již jde o práce Marxe, Webera a Durkheima v sociologii nebo Duvergera, Almonda či Lipseta v politologii. Lippmannovo dílo si ale na svůj obor muselo počkat až do nového tisíciletí, kdy se začala rozmáhat takzvaná mediální studia.

Americký filosof Walter Lippmann ve své stěžejní knize Veřejné mínění (1922, česky 2015) zůstává věrný svému empiricistickému a pragmatistickému zázemí, takže odmítá předem definovat předmět svého bádání a namísto toho začíná analýzou aspektů a faktorů, které veřejné mínění tvoří, respektive ovlivňují. Jakkoli nemusí někoho tento postup uspokojovat, je nutné autorovi přiznat, že hned v úvodních pasážích vytvořil jeden ze svých nejkrásnějších a nejživotnějších pojmů - stereotyp. Ten chápe jako soubor ustálených obrazů o našem světě, který sice nemusí nutně vytvářet jeho zidealizovanou podobu, ale umožňuje nám vypořádávat se s jeho složitostí. Stereotyp ovšem nechápe Lippmann jako něco čistě škodlivého a ochotně přiznává, že vykonává v mnoha ohledech nezbytné a pozitivní funkce. To vše by samozřejmě ještě nebylo nic tak objevného (koneckonců Bergsonova teorie vědomí mířila podobným směrem). Lippmann ale tento pojem vybavuje jednou důležitou složkou - určitou hranicí či bodem, jehož předpokládaným dosažením se aktivuje jistý (historický, společenský) samopohyb, který činí veškeré další úsilí zbytečným, protože věci se začnou dít Samy od sebe přesně tak, jak si přejeme. To lze krásně pozorovat nejen na různých socialistických utopiích, ale i na veškerých (neo)liberálních představách o samoregulující funkci volného trhu.

Stereotypy a propaganda

Pojem stereotypu má podle Lippmanna zcela zásadní funkci pro fungování propagandy. Autor v tomto ohledu kriticky navazuje na psychoanalýzu, jíž vytýká, že bere v potaz pouze „objektivní" svět pacienta, tj. soubor zjistitelných informací o jeho společenském prostředí, a nikoliv takzvaný pseudosvět, jenž je tvořen společenskými stereotypy, které se vkládají mezi individuum a žitý svět. Propaganda pak míří právě na tento mezičlánek, který se pokouší buď změnit, nebo posílit. Nutno podotknout, že v tomto ohledu Lippmann velice dobře věděl, o čem mluví, neboť v první světové válce působil jako podřízený všemocného Edwarda Mandella Housea, který měl pod palcem takřka veškerou zahraničněpolitickou agendu prezidenta Woodrowa Wilsona, a rovněž patřil mezi ideové otce vlivné Komise pro veřejné informace (Committee on Public Information), byť jejího šéfa George Creela později ostře kritizoval.

Významným Lippmannovým počinem byl rozbor faktoru času a prostoru ve fungování stereotypů. Skutečně bizarním případem takřka cimrmanovských rozměrů zde v tomto ohledu představuje francouzská doktrína o dvou frontách v první světové válce. Její základní předpoklad - udržet Německo v kleštích na východě i na západě - se sice po odstoupení Ruska z války objektivně zhroutil, nikoli však v hlavách francouzských válečných teoretiků, kteří okamžitě začali pracovat s myšlenkou zapojit do východní fronty Japonsko. Zející propast prostoru dlouhého pět tisíc kilometrů byla hravě přemostěna „objevivší se" armádou německých zajatců na Sibiři. Potvrdilo se tak staré známé pořekadlo o Mohamedovi a hoře, které pak do válečné praxe poprvé zavedl až prezident ze Žhavých výstřelů Thomas „Tug" Benson. Podobně i u problematiky času nabídl Lippmann na svou dobu vskutku neotřelé a kritické analýzy pojmů zaostalosti či nezralosti, které byly hojně využívány (zvláště USA, ale i Společenstvím národů) jako argument pro zavedení dohledu a patronace nad ještě „nedospělými" zeměmi. I to byl teoretický moment, na nějž mohla později navázat například postkoloniální studia.

Fabrikace konsenzu

Bohužel ne tak často citované bývají autorovy originální vhledy do politické teorie. Lippmann si všímá, v jak vysoké míře jsou zvláště teorie demokratického uspořádání zatíženy jistým automatismem, který předpokládal vcelku neproblematický přechod od nepotlačitelného nutkání vyjádřit vlastní vůli, jež se tak nějak předpokládalo u všech, až k jejímu konkrétnímu uplatnění v politické praxi. Politická teorie demokracie se proto zcela soustředila na zdroje moci a mechanismy jejího správného tvoření a úplně opomněla její konkrétní naplňování na jedné straně a existenci odlišných lidských zájmů na straně druhé. Jak pregnantně Lippmann podotýká: „Kvalitu civilizace určuje, jakým způsobem moc využívá. Využití moci však nelze kontrolovat u jejího zdroje." Moudré zákony a dobrá vláda tak podle něho bezprostředně nevyvěrají ze svobodné, respektive osvobozené touhy po sebevyjádření. Nezohlednit přitom jiné podstatné lidské zájmy, jako je například zajištění určité životní úrovně pro rozvinutí svých schopností, se z tohoto hlediska zdá jako fatální opomenutí.

Lippmannovo filosofické východisko však svůj nejsilnější výraz našlo právě v celkovém pojetí veřejného mínění, které je nahlíženo z perspektivy svých stavebních kamenů, a nikoli z předem definovaného celku. I proto nemluví o veřejném mínění jako takovém, ale spíše o jeho vytváření či fabrikaci konsenzu. A nepočítá s intuitivními, nýbrž s neustále osvojovanými postoji. Neexistuje pro něj jednota vlastního já, ale vždy mnohost já, či spíše sociálních rolí bez unifikace, se kterou tvůrce veřejného mínění musí počítat. Společnost i situace jsou pro něj nadmíru komplexní a plurální, než aby šlo formulovat nějaký obecnější pohled. Možná ale právě v tomto prvku spočívá určitá jalovost Lippmannova - a vůbec každého pragmatistického a empiricistického - pohledu, který si vposledku zapovídá jakýkoli systémovější pohled na zkoumané fenomény, a mnohdy se tak připravuje i o určitou radikalitu či údernosť, kterých by jinak v určitých případech rád dosáhl.

Právě neschopnost vidět jisté systémové neduhy značně oslabuje jinak vynikající Lippmannovy postřehy. Zřetelněji se to ukazuje i na jeho řešení problémů moderní masové společnosti, které nakonec nespočívá v ničem jiném než v pouhém apelu na racionalitu, dostatečnou informovanost a vytváření průhledných institucí. Myslet si totiž, že lze každý z těchto faktorů očistit od skupinových zájmů a aspektu mocenského či třídního působení společnosti, vyžaduje notnou dávku naivity. Zdá se však nakonec, že právě s tím Lippmann počítá. Tento, pro někoho možná neexistující nedostatek je nicméně z jiné strany bohatě vykompenzován detailním pohledem do zákoutí žurnalistického řemesla a praxe, včetně reflexe povahy čtenářské obce a především vzniku konkrétních zpráv, jež Lippmann úzkostlivě odlišuje jednak od faktu a jednak od pravdy.

Komu patří Lippmann?

To však nic nemění na skutečnosti, že Veřejné mínění zůstává i po bezmála sto letech studnicí inspirujících nápadů a postřehů, které ve své době představovaly naprosté novum a z nichž si mnohé podržely svou relevanci dodnes. Otázkou zůstává snad jedině to, kam vlastně Lippmanna jako myslitele zařadit. Mnozí liberálové si jeho odkaz vepsali do svého vývěsního štítu a slavné kolokvium z roku 1939 nesoucí jeho jméno bývá často považováno za zrod neoliberálního hnutí. To lze přijmout pouze s korigujícím poukazem na to, že Lippmann měl alespoň zpočátku ideově mnohem blíže k německé freiburské škole, kterou bychom dnes jako neoliberalni asi neoznačovali. Svědčil by o tom i jistý důraz na zvláštní verzi (minimálně ve Veřejném mínění silně přítomného) státotvorného centralismu, respektive institucionalismu, a rovněž na státem zajištěnou minimální úroveň zdraví, bydlení, materiálních potřeb a vzdělání.

Na druhou stranu je obecně známo, že sám Lippmann se svými názory nenechával nijak zvlášť svazovat, čímž vůči sobě popuzoval i mnohé sympatizanty. Bylo pro něj vcelku typické, že se jednu chvíli ocital v táboře kritiků laissez-faire liberalismu, otevřeně obhajoval oprávněnost vlastní sféry vlivu SSSR; v průběhu padesátých let zas opakoval ta nejzatvrzelejší klišé o totalitarismech či elitářská tvrzení o zbytečnosti respektovat veřejné mínění, aby se nakonec v šedesátých letech k tomuto mínění opět přidal ve své kritice vietnamské války. Ať už je definitivní soud o Lippmannovi jakýkoli, bezpochyby platí, že je nejlepším dědicem kritické americké žurnalistiky.

Jiří Růžička

Recenze byl zpracována pro časopis A2

Lippmann, Walter: Veřejné mínění - recenzent Tomáš Diviák

Postava a dílo amerického novináře, filosofa a politologa Waltera Lippmanna (1889 – 1974) nebývají standardně součástí učebnic a kurzů k dějinám sociálně vědního myšlení v našich krajinách. To je ale chyba, o čemž svědčí jeho stěžejní práce Veřejné mínění (1920), které se nyní dostává nového českého vydání v nakladatelství Portál.

Lippmann se fenoménem veřejného mínění zabývá široce v kontextu fungování politiky a médií. To však pečlivě staví na úvahách o jakýchsi základních stavebních kamenech sociálního světa. Schematicky by bylo možné jeho knihu rozdělit na dvě části. První z nich si nikterak nezadá s klasickými teoretickými pracemi autorů, jakými byli třeba Weber, Durkheim či Freud. V této části se Lippmann snaží popsat obecné mechanismy a procesy, které se uplatňují při lidském vnímání a chápání jejich vnějšího i vnitřního světa. Neopomíjí zde problematiku subjektivity a omezení lidského poznání, časového a prostorového kontextu, stereotypů (ve své době průkopnicky!) a promítání vlastních zájmů do utváření si představ o světě. V druhé části dochází k popisu fungování demokratických mechanismů ve Spojených státech, médiím (pochopitelně především tisku) a jejich recepci veřejností. Ve druhé polovině textu se také notně projevuje jeho stáří, což mu ale lze jen stěží vytýkat.

Obecnou a bezesporu kladnou vlastností celé knihy je z dnešního pohledu Lippmannova téměř až prorocká schopnost anticipovat páteřní témata dalšího vývoje sociologie i dalších oborů. A to ještě jen jakoby mimochodem. Hned v úvodu se na několika místech dotýká mechanismu sebenaplňujícího se proroctví a implicitně pracuje s konceptem definice situace, který je dnes znám jako Thomasův teorém, například s. 15: „… všichni na každé ze zúčastněných stran absolutně věří ve svůj obraz protivníka a berou jej jako skutečnost. Ne takovou, jaká opravdu je, ale jaká je podle jejich přesvědčení.“ A podobně je tomu v dalších pasážích, v nichž Lippmann pracuje s konceptem pseudoprostředí, což je termín, který užívá pro označení světa tak, jak jej vnímají jeho aktéři. Čtenáři Pierra Bourdieua naleznou na jiných místech de facto užívání pojmu habitus („Příslušnost k vrstvě se úzce propojuje s láskou,… s příslušnými postoji a touhami… Ve společenském postavení se tedy názory prolínají s kánony rodinné tradice, váženosti, korektnosti, důstojnosti, vkusu a formy.“). V části věnující se stereotypům se obdobně zaobírá tím, co se později v psychologii začalo nazývat kognitivní disonancí. Při popisu utváření individuálního mínění zase zdůrazňuje vliv fundovaných osob, které se na formování tohoto mínění významně podílí, neboli hovoří o názorových vůdcích. Takových případů je v celé knize k nalezení celá řada a pro člověka se znalostmi základů sociálních věd se vlastně jedná o svěží možnost, jak si zopakovat a zkonsolidovat své vědomosti.

Další devizou celého textu, která opět vynikne zvlášť v kontrastu s Lippmannovými současníky zejména z německého či francouzského prostředí, je jeho čtivost. Lippmann píše vytříbeně a svižně, a nezapře tak své publicistické kořeny. Inu, Pulitzerovu cenu neobdržel jen tak zbůhdarma. V tomto ohledu text nikterak nezahanbuje český překlad, v němž jsem nezaznamenal žádné pochybení ba ani žádnou jazykovou neobratnost. K dobru mu lze také připsat vzácně se vyskytující ironické narážky a anekdoty. Nezůstává nicméně jen u nich – jeho argumentace je solidně fakticky i logicky podložená, často doprovázená četnými příklady. U uvádění příkladů bych ovšem spatřoval i jistou jazykovou slabinu textu. Místy je text totiž konkrétními příklady takřka přesycen, a tak na místě, kde k plné ilustraci autorova tvrzení stačí jeden či dva příklady jich najednou vyraší celý odstavec, přestože již nemají větší přidanou hodnotu z hlediska pochopení předložených myšlenek.

V knize se vyskytují i pasáže vyžadující netriviální znalosti dobového a místního kontextu. K nim patří třeba části týkající se americké diskuze kolem zahraniční politiky po první světové válce, vzniku Spojených států či koncepce cechovního socialismu. Tyto partie textu může běžný čtenář s klidným svědomím přeskočit, aniž by riskoval výraznější újmu na ztrátě informací. Pro politology či historiky, kteří se ovšem danými tématy zabývají, zde Lippmann předkládá detailní, kritickou a dobově aktuální reflexi těchto otázek. V tomto ohledu může ledaskoho zaujmout Lippmannův nadhled a erudice v tématech jeho doby. Co ale v knize nalézt nelze, a co ani jinak jasnozřivý Lippmann nemohl předvídat, je další vývoj v oblasti médií. A tak autor v zásadě svou analýzu médií končí tam, kde dnešní debaty zpravidla začínají – u tisku. Zájemci o studium televize nebo aktuálněji internet se tedy musejí obrátit jinam. Poslouží např. práce Barryho Wellmanna; z klasiků je i v tomto ohledu stále podnětný Marshall McLuhan.

Především první polovina Veřejného mínění si pro svou čtivost a jasnost jednoznačně zaslouží být čtena i téměř sto let po svém prvním vydání. To, že Lippmannovo předznamenávání celé řady sociálně vědních konceptů tvoří vlastně jakýsi maskovaný úvod do sociologie a politologie, z této knihy činí ideální výukový text pro studenty nejen těchto oborů. Ani ostatní čtenáři ale rozhodně nepřijdou zkrátka, neboť v Lippmannových úvahách naleznou řadu pozoruhodných momentů relevantních i v dnešní době.

Tomáš Diviák
ikaros.cz/walter-lippmann-verejne-mineni

Recenze byla převzata z časopisu Ikaros

27.03.2016

ikaros.cz/walter-lippmann-verejne-mineni

Lippmann, Walter: Veřejné mínění

Tomáš Diviák

Postava a dílo amerického novináře, filosofa a politologa Waltera Lippmanna (1889 – 1974) nebývají standardně součástí učebnic a kurzů k dějinám sociálně vědního myšlení v našich krajinách. To je ale chyba, o čemž svědčí jeho stěžejní práce Veřejné mínění (1920), které se nyní dostává nového českého vydání v nakladatelství Portál.

Lippmann se fenoménem veřejného mínění zabývá široce v kontextu fungování politiky a médií. To však pečlivě staví na úvahách o jakýchsi základních stavebních kamenech sociálního světa. Schematicky by bylo možné jeho knihu rozdělit na dvě části. První z nich si nikterak nezadá s klasickými teoretickými pracemi autorů, jakými byli třeba Weber, Durkheim či Freud. V této části se Lippmann snaží popsat obecné mechanismy a procesy, které se uplatňují při lidském vnímání a chápání jejich vnějšího i vnitřního světa. Neopomíjí zde problematiku subjektivity a omezení lidského poznání, časového a prostorového kontextu, stereotypů (ve své době průkopnicky!) a promítání vlastních zájmů do utváření si představ o světě. V druhé části dochází k popisu fungování demokratických mechanismů ve Spojených státech, médiím (pochopitelně především tisku) a jejich recepci veřejností. Ve druhé polovině textu se také notně projevuje jeho stáří, což mu ale lze jen stěží vytýkat.

Obecnou a bezesporu kladnou vlastností celé knihy je z dnešního pohledu Lippmannova téměř až prorocká schopnost anticipovat páteřní témata dalšího vývoje sociologie i dalších oborů. A to ještě jen jakoby mimochodem. Hned v úvodu se na několika místech dotýká mechanismu sebenaplňujícího se proroctví a implicitně pracuje s konceptem definice situace, který je dnes znám jako Thomasův teorém, například s. 15: „… všichni na každé ze zúčastněných stran absolutně věří ve svůj obraz protivníka a berou jej jako skutečnost. Ne takovou, jaká opravdu je, ale jaká je podle jejich přesvědčení.“ A podobně je tomu v dalších pasážích, v nichž Lippmann pracuje s konceptem pseudoprostředí, což je termín, který užívá pro označení světa tak, jak jej vnímají jeho aktéři. Čtenáři Pierra Bourdieua naleznou na jiných místech de facto užívání pojmu habitus („Příslušnost k vrstvě se úzce propojuje s láskou,… s příslušnými postoji a touhami… Ve společenském postavení se tedy názory prolínají s kánony rodinné tradice, váženosti, korektnosti, důstojnosti, vkusu a formy.“). V části věnující se stereotypům se obdobně zaobírá tím, co se později v psychologii začalo nazývat kognitivní disonancí. Při popisu utváření individuálního mínění zase zdůrazňuje vliv fundovaných osob, které se na formování tohoto mínění významně podílí, neboli hovoří o názorových vůdcích. Takových případů je v celé knize k nalezení celá řada a pro člověka se znalostmi základů sociálních věd se vlastně jedná o svěží možnost, jak si zopakovat a zkonsolidovat své vědomosti.

Další devizou celého textu, která opět vynikne zvlášť v kontrastu s Lippmannovými současníky zejména z německého či francouzského prostředí, je jeho čtivost. Lippmann píše vytříbeně a svižně, a nezapře tak své publicistické kořeny. Inu, Pulitzerovu cenu neobdržel jen tak zbůhdarma. V tomto ohledu text nikterak nezahanbuje český překlad, v němž jsem nezaznamenal žádné pochybení ba ani žádnou jazykovou neobratnost. K dobru mu lze také připsat vzácně se vyskytující ironické narážky a anekdoty. Nezůstává nicméně jen u nich – jeho argumentace je solidně fakticky i logicky podložená, často doprovázená četnými příklady. U uvádění příkladů bych ovšem spatřoval i jistou jazykovou slabinu textu. Místy je text totiž konkrétními příklady takřka přesycen, a tak na místě, kde k plné ilustraci autorova tvrzení stačí jeden či dva příklady jich najednou vyraší celý odstavec, přestože již nemají větší přidanou hodnotu z hlediska pochopení předložených myšlenek.

V knize se vyskytují i pasáže vyžadující netriviální znalosti dobového a místního kontextu. K nim patří třeba části týkající se americké diskuze kolem zahraniční politiky po první světové válce, vzniku Spojených států či koncepce cechovního socialismu. Tyto partie textu může běžný čtenář s klidným svědomím přeskočit, aniž by riskoval výraznější újmu na ztrátě informací. Pro politology či historiky, kteří se ovšem danými tématy zabývají, zde Lippmann předkládá detailní, kritickou a dobově aktuální reflexi těchto otázek. V tomto ohledu může ledaskoho zaujmout Lippmannův nadhled a erudice v tématech jeho doby. Co ale v knize nalézt nelze, a co ani jinak jasnozřivý Lippmann nemohl předvídat, je další vývoj v oblasti médií. A tak autor v zásadě svou analýzu médií končí tam, kde dnešní debaty zpravidla začínají – u tisku. Zájemci o studium televize nebo aktuálněji internet se tedy musejí obrátit jinam. Poslouží např. práce Barryho Wellmanna; z klasiků je i v tomto ohledu stále podnětný Marshall McLuhan.

Především první polovina Veřejného mínění si pro svou čtivost a jasnost jednoznačně zaslouží být čtena i téměř sto let po svém prvním vydání. To, že Lippmannovo předznamenávání celé řady sociálně vědních konceptů tvoří vlastně jakýsi maskovaný úvod do sociologie a politologie, z této knihy činí ideální výukový text pro studenty nejen těchto oborů. Ani ostatní čtenáři ale rozhodně nepřijdou zkrátka, neboť v Lippmannových úvahách naleznou řadu pozoruhodných momentů relevantních i v dnešní době.