Kniha měsíce 2016-12E-kniha jako dárekSoutěž
Základy psychoterapie

Základy psychoterapie

Vaše cena s DPH
545 Kč 491 Kč
Ušetříte
Dostupnost
Rozebráno


Přihlaste se a nechte si hlídat dostupnost


Autor
Nakladatel
Portál
ISBN
978-80-262-0302-5
Počet stran / vazba
408 / Pevná
Rok vydání
2012
Kód
21100510
EAN
9788026203025
Obálka v tiskové kvalitě


6., aktualizované vydání
Obsáhlá monografie předního českého psychoterapeuta předkládá v pátém, přepracovaném vydání podrobný výklad základních myšlenek vlivných směrů současné psychoterapie, podává instruktivní přehled důležitých psychoterapeutických metod a poukazuje na možnosti, problémy a výsledky vědeckého výzkumu v psychoterapii. Integrativně a eklekticky orientovaná práce postihuje přínos jednotlivých směrů pro porozumění psychogenním poruchám a nabízí návod k diferencovanému využití osvědčených metod v praxi. V pátém vydání je mimo jiné doplněna kapitola o kvantitativním a kvalitativním výzkumu a výrazně aktualizován seznam literatury.



Stanislav Kratochvíl: Základy psychoterapie
Dočká-li se kniha pátého vydání u renomovaného nakladatele a jedná-li se navíc o publikaci odbornou, pak lze bezesporu hovořit o výjimečném díle. Monografie předního českého psychologa a psychoterapeuta Stanislava Kratochvíla „Základy psychoterapie“ vychází v knižní podobě již od roku 1970 (tehdy pod názvem „Psychoterapie“) a během několika desítek let významně ovlivnila myšlení tisíců studentů i odborníků z oblasti psychoterapie, psychologie, lékařských věd a dalších pomáhajících profesí. V roce 1998 bylo druhé vydání publikace oceněno Kuffnerovou cenou České psychiatrické společnosti. Nadto byla kniha přeložena do polského jazyka.
Nové svazky jsou neustále doplňovány a aktualizovány, takže i v pátém vydání nalezneme několik novinek. Především jsou to další fotografie význačných světových terapeutů – v kombinaci se stávajícími medailonky, jimiž autor poutavě přibližuje životní osudy jednotlivých psychoterapeutických velikánů, pomáhají citlivě odlehčit odborný ráz celé publikace. Druhým (a nikoliv posledním) počinem, který bych na tomto místě rád vyzdvihl, je výrazné doplnění odkazů na nejnovější psychoterapeutické publikace, a to jak původní, tak i překlady zahraničních děl.
Celá kniha je rozčleněna do několika hlavních částí. V první části nás autor uvádí do problematiky a zamýšlí se nad základními otázkami psychoterapeutické oblasti. Druhá část se věnuje jednotlivým směrům psychoterapie – mapuje různé terapeutické přístupy od dob, kdy se psychoterapie etablovala jako samostatná vědní disciplína, až do současnosti. Ve třetím, prakticky zaměřeném oddíle pak autor eklekticky propojuje jednotlivé techniky a metody terapeutické práce, vycházející z přístupů popsaných v předešlé kapitole. Čtvrtá část se zabývá problematikou skupinové psychoterapie, pátá část pak podává přehled rodinné a systemické psychoterapie.
Samostatný oddíl, část šestou, vyhradil autor psychoterapii v našich zemích. V sedmé části pak podrobněji popisuje syntetický a diferencovaný přístup, který vytvořil v Brně společně s M. Bouchalem a který úspěšně praktikuje v kroměřížské psychiatrické léčebně již více než pětatřicet let. V tomto oddíle nejprve teoreticky rozebírá aspekty svého pojetí a následně popisuje praktickou aplikaci tohoto přístupu v podmínkách lůžkového oddělení pro léčbu neuróz. Poslední osmá část se zabývá výzkumy v oblasti psychoterapie. Nechybí zde ani rozbory jednotlivých výzkumů s cílem poukázat na jejich slabé a silné stránky. Následuje závěr a rozsáhlý seznam použité literatury.
Publikace je zpracována velmi čtivě; text je proložen příklady a praktickými ukázkami, které dobře dokreslují celkový obraz, jejž si čtenář utváří o konkrétních terapeutických směrech. Autor navíc neponechává cizojazyčnou terminologii v původním znění a povětšinou hledá či sám vytváří přiléhavé české termíny. Tím však kniha neztrácí v odborné rovině, spíše naopak. Asi nejvíce mě zaujalo, jak srozumitelně a přitom odborně lze popsat problematiku výzkumů v psychoterapii. A myslím, že právě přiblížení této oblasti čtenářům je nanejvýš důležité - díky jemu mohou studenti kriticky uvažovat nad výzkumnými přínosy i limity a tím překonat autorem zmiňovanou propast mezi výzkumnou a praktickou stránkou psychoterapie.
K posuzované knize nemám žádné výhrady, pouze chci uvést jednu otázku, která mě při opakovaném pročítání publikace napadala. Jak již bylo řečeno výše, autor ve druhé části knihy popisuje jednotlivé terapeutické směry. Nicméně příslušné techniky nalezneme až ve třetí části. Pokud bych k materiálu přistupoval jako student, bylo by pro mě obtížnější poskládat teorii a techniky konkrétního směru do jediného celku, což je, zejména pokud si chci utvořit ucelený obrázek o jedné terapeutické škole, nevýhoda. Na druhou stranu, přistoupím-li k textu jako eklektický terapeut, který si chce rozšířit repertoár svých technických intervencí, pak budu takovým rozdělením potěšen, neboť se nemusím prokousávat teoretickými výklady, hledám-li užitečnou techniku pro práci s konkrétním klientem. Na otázku, zda by bylo výhodnější obě části propojit, nelze tedy odpovědět jednoznačně – zřejmě záleží na čtenáři, co od „Základů psychoterapie“ očekává.
Celkově si dovolím tvrdit, že kniha profesora Kratochvíla patří ke klenotům české odborné literatury a vřele ji doporučuji nejen jako klíčovou publikaci všem studentům psychologie, psychologům, psychoterapeutům a lékařům, ale rovněž i dalším čtenářům, kteří si chtějí rozšířit obecné znalosti problematiky lidského zdraví a nemoci i její léčby.

Mgr. David Kuneš
Stanislav Kratochvíl: Základy psychoterapie- rec. J. Šípek

V nakladatelství Portál vychází již šestá aktualizace Základů psychoterapie od prof. Stanislava Kratochvíla. Dnes je to již klasická kniha, ze které čerpalo a učilo se několik generací našich psychoterapeutů. Však o Stanislavu Kratochvílovi s úctou a láskou říkáváme, že je to vpravdě otec všech nás, kdo se tak či onak psychoterapií zabýváme. Několikrát jsem se však také setkal i s lidmi mimo obor, kteří s prospěchem a se zájmem v této knize četli. V této souvislosti musím hned dodat jednu důležitou věc. Kratochvílova kniha je psaná mimořádně srozumitelně a pěkně česky. Tím myslím to, co ale sám prof. Kratochvíl také v knize komentuje; že totiž je dnešní slovník psychoterapeutů namnoze přehlcen cizími výrazy, pro které existují přirozené české ekvivalenty. Důvodů by se jistě našlo více, ale jedna z prvních asociací je o tom, že je v tom snaha se odlišit, zvýraznit a snad i působit „vědecky“.

 

  Jako vše, tak i psychoterapie se vyvíjí a je třeba na to reagovat. Stanislav Kratochvíl to vše s mimořádnou pečlivostí sleduje, a tak se text průběžně rozšiřuje a zpřesňuje. Můžeme si tak všimnout, jak se např. rozšiřuje aplikační oblast kognitivně behaviorální terapie: původně až strohé, racionální a direktivní pojetí behaviorálních intervencí je dnes obohacováno konceptem „všímavosti“ (mindfullness), která má vazbu na buddhistickou psychologii.

 

  Struktura knihy ovšem zůstává stejná, resp. podobná, což je výhoda při hledání informací a orientování se v tématu. Proto ani není příliš smysluplné procházet v této naší recenzi jednotlivé kapitoly. Výklad se zcela logicky odvíjí od definičních úvah přes přehled současných směrů a metod v psychoterapii ve světě i u nás (včetně Slovenska) až k tématu výzkumu v psychoterapii.

 

  Čtenář, který není podrobně seznámen s předchozími podobami knihy, si nemusí povšimnout někdy výraznějších, jindy jen drobnějších úprav. Není nijak podstatné je zde všechny procházet. Jsou zakomponované do hladkého toku výkladu. Snad jen jako příklad zmiňme Kratochvílovo vysvětlení teorie vztahové vazby (attachment) a psychoterapie poruch tohoto klíčového osobnostního mechanismu; nově se také autor dívá na tzv. metalizaci a na terapii na ní založenou; vrací se také k názorům Aarona Becka a práci s kognitivními schématy atd.

 

  Kratochvílovy Základy psychoterapie nejsou pochopitelně jedinou takto zaměřenou příručkou na našem trhu. Její místo je ovšem jedinečné a svým způsobem nezastupitelné. Důvodů je hned několik. Je to kniha přehledová. Najdeme v ní základní informace o většině toho, co se v psychoterapii děje u nás i ve světě. Jistě, autor ani při nejlepší vůli nemůže popsat vše; vždyť, jak tvrdí některé přehledové studie, existují dnes více než čtyři stovky psychoterapeutických škol a směrů, větších i menších. Ty původní velké se až překotně štěpí a dělí. A i když všichni jejich zastánci a představitelé svorně tvrdí, že směřují vlastně ke stejnému cíli, tedy pomoci klientům a pacientům kvalitně žít, konkrétní postupy k tomu se liší. Nebudeme si zastírat, že v pozadí jsou mnohdy i komerční zájmy a osobníi prestiž.

 

  Kratochvílova kniha nás tedy provede vším podstatným. Text je proložen ilustrativními fotografiemi, ať už jsou to tváře slavných terapeutů anebo situační momentky. Osobně mám tuto knihu rád i z dalšího důvodu. Autor ji píše v první osobě singuláru a výsledkem je dojem jakéhosi autentického setkání, snad příběhu a pocit, že autor má o nás, čtenáře, živý zájem. Ale vždyť o to také jde v každém kvalitním vztahu, který je i základem pořádné terapeutické práce! Spolehlivý, živý vztah mnohdy přináší až nečekané pozitivní výsledky…

 

  Vítám tedy nové vydání Základů psychoterapie a všem, kdo knihu vezmou do ruky, přeji krásná setkání s tématem i se Stanislavem Kratochvílem.

 

Doc. PhDr. Jiří Šípek, CSc. et Ph.D.

Recenze zpracována pro nakladatelství Portál.

Stanislav Kratochvíl: Základy psychoterapie
Dočká-li se kniha pátého vydání u renomovaného nakladatele a jedná-li se navíc o publikaci odbornou, pak lze bezesporu hovořit o výjimečném díle. Monografie předního českého psychologa a psychoterapeuta Stanislava Kratochvíla „Základy psychoterapie“ vychází v knižní podobě již od roku 1970 (tehdy pod názvem „Psychoterapie“) a během několika desítek let významně ovlivnila myšlení tisíců studentů i odborníků z oblasti psychoterapie, psychologie, lékařských věd a dalších pomáhajících profesí. V roce 1998 bylo druhé vydání publikace oceněno Kuffnerovou cenou České psychiatrické společnosti. Nadto byla kniha přeložena do polského jazyka.
Nové svazky jsou neustále doplňovány a aktualizovány, takže i v pátém vydání nalezneme několik novinek. Především jsou to další fotografie význačných světových terapeutů – v kombinaci se stávajícími medailonky, jimiž autor poutavě přibližuje životní osudy jednotlivých psychoterapeutických velikánů, pomáhají citlivě odlehčit odborný ráz celé publikace. Druhým (a nikoliv posledním) počinem, který bych na tomto místě rád vyzdvihl, je výrazné doplnění odkazů na nejnovější psychoterapeutické publikace, a to jak původní, tak i překlady zahraničních děl.
Celá kniha je rozčleněna do několika hlavních částí. V první části nás autor uvádí do problematiky a zamýšlí se nad základními otázkami psychoterapeutické oblasti. Druhá část se věnuje jednotlivým směrům psychoterapie – mapuje různé terapeutické přístupy od dob, kdy se psychoterapie etablovala jako samostatná vědní disciplína, až do současnosti. Ve třetím, prakticky zaměřeném oddíle pak autor eklekticky propojuje jednotlivé techniky a metody terapeutické práce, vycházející z přístupů popsaných v předešlé kapitole. Čtvrtá část se zabývá problematikou skupinové psychoterapie, pátá část pak podává přehled rodinné a systemické psychoterapie.
Samostatný oddíl, část šestou, vyhradil autor psychoterapii v našich zemích. V sedmé části pak podrobněji popisuje syntetický a diferencovaný přístup, který vytvořil v Brně společně s M. Bouchalem a který úspěšně praktikuje v kroměřížské psychiatrické léčebně již více než pětatřicet let. V tomto oddíle nejprve teoreticky rozebírá aspekty svého pojetí a následně popisuje praktickou aplikaci tohoto přístupu v podmínkách lůžkového oddělení pro léčbu neuróz. Poslední osmá část se zabývá výzkumy v oblasti psychoterapie. Nechybí zde ani rozbory jednotlivých výzkumů s cílem poukázat na jejich slabé a silné stránky. Následuje závěr a rozsáhlý seznam použité literatury.
Publikace je zpracována velmi čtivě; text je proložen příklady a praktickými ukázkami, které dobře dokreslují celkový obraz, jejž si čtenář utváří o konkrétních terapeutických směrech. Autor navíc neponechává cizojazyčnou terminologii v původním znění a povětšinou hledá či sám vytváří přiléhavé české termíny. Tím však kniha neztrácí v odborné rovině, spíše naopak. Asi nejvíce mě zaujalo, jak srozumitelně a přitom odborně lze popsat problematiku výzkumů v psychoterapii. A myslím, že právě přiblížení této oblasti čtenářům je nanejvýš důležité - díky jemu mohou studenti kriticky uvažovat nad výzkumnými přínosy i limity a tím překonat autorem zmiňovanou propast mezi výzkumnou a praktickou stránkou psychoterapie.
K posuzované knize nemám žádné výhrady, pouze chci uvést jednu otázku, která mě při opakovaném pročítání publikace napadala. Jak již bylo řečeno výše, autor ve druhé části knihy popisuje jednotlivé terapeutické směry. Nicméně příslušné techniky nalezneme až ve třetí části. Pokud bych k materiálu přistupoval jako student, bylo by pro mě obtížnější poskládat teorii a techniky konkrétního směru do jediného celku, což je, zejména pokud si chci utvořit ucelený obrázek o jedné terapeutické škole, nevýhoda. Na druhou stranu, přistoupím-li k textu jako eklektický terapeut, který si chce rozšířit repertoár svých technických intervencí, pak budu takovým rozdělením potěšen, neboť se nemusím prokousávat teoretickými výklady, hledám-li užitečnou techniku pro práci s konkrétním klientem. Na otázku, zda by bylo výhodnější obě části propojit, nelze tedy odpovědět jednoznačně – zřejmě záleží na čtenáři, co od „Základů psychoterapie“ očekává.
Celkově si dovolím tvrdit, že kniha profesora Kratochvíla patří ke klenotům české odborné literatury a vřele ji doporučuji nejen jako klíčovou publikaci všem studentům psychologie, psychologům, psychoterapeutům a lékařům, ale rovněž i dalším čtenářům, kteří si chtějí rozšířit obecné znalosti problematiky lidského zdraví a nemoci i její léčby.

Mgr. David Kuneš
Stanislav Kratochvíl (1932) - rozhovor
V roce 1958 ukončil studium psychologie na FF UJEP v Brně. Poté nastoupil jako klinický psycholog v Psychiatrické léčebně v Kroměříži, kde pracuje od roku 1965 jako vedoucí psycholog. V letech 1964--1978 pracoval také jako odborný asistent na katedře psychologie FF UJEP v Brně, v roce 1978 ale dostal z politických důvodů výpověď. Začal přednášet na katedře psychologie FF UP v Olomouci, kde od roku 1991 působí jako profesor klinické psychologie. 

V praxi jste používal při terapii také hypnózu. Ta byla v oblasti psychoterapie novou, v té době nepříliš probádanou metodou, fascinovala svými možnostmi a stala se trochu módní záležitostí. Dnes už se o hypnóze v souvislosti s psychoterapií tolik nemluví. Jaké je v současnosti její místo mezi ostatními psychoterapeutickými školami?
Hypnóza byla v historii psychoterapie jedním z nejvýznamnějších postupů. Sugescemi se ovlivňovaly tělesné i psychické potíže. I Sigmund Freud, který se považuje za zakladatele moderní psychoterapie, začínal s hypnózou. Vyučil se jí ve dvou významných a vzájemně si konkurujících francouzských školách, v pařížské škole u Charcota -- ten považoval hypnózu za stav uměle vyvolané hysterie -- a v nancyjské škole u Bernheima, pro něhož byla hypnóza přirozeným stavem vyvolaným sugescí. Freud posléze hypnózu opustil ve prospěch své podstatně pomalejší metody volných asociací, pomocí níž se snažil proniknout do nevědomí, k němuž však má hypnóza u hypnabilních osob podstatně rychlejší přístup. V současné psychoterapii existuje kromě hypnoterapie a freudovské psychoanalýzy mnoho různých proudů, jako je dynamická psychoterapie, hledající kořeny současných problémů v pacientově minulosti, racionální a kognitivní terapie, využívající logickou argumentaci, behaviorální terapie, pracující s nácvikem žádoucího chování, gestalt terapie, usilující o dokončení "neukončených záležitostí", komunikační terapie, zkoumající a upravující interpersonální komunikaci, transakční analýza, odstraňující nežádoucí hry v mezilidských vztazích, logoterapie, zaměřující člověka do budoucnosti na překonávání životních těžkostí uskutečňováním pozitivních hodnot a další. Sugestivní terapie v hypnóze zůstává nadále jednou z řady léčebných možností. Prakticky se nejčastěji využívá tak, že po navození hypnotického stavu se pacientovi zadávají sugesce zaměřené na odstranění jeho chorobných příznaků, například strachů či bolestí, na dosahování žádoucího prožívání a chování a na celkové zlepšování jeho zdravotního stavu. Základní sugestivní formulky se v hypnotickém stavu vícekrát opakují, a to obvykle v sérii hypnoterapeutických sezení. Účinnost je do značné míry závislá na hypnabilitě pacienta, to znamená na jeho schopnosti se do hypnotického stavu pohroužit a sugesce přijímat.

Kromě sugestivní terapie lze díky hypnóze proniknout i k příčinám poruch v emočních zážitcích. Funguje tedy podobně jako psychotropní látky, i když má každá tato metoda jiný základ?
Příslušnými sugescemi je možno vrátit pacienta v jeho prožívání do minulých traumatizujících situací a umožnit tak odreagování potlačených emocí s podobným účinkem jako u abreakce podpořené farmaky. Návrat -- regrese -- se může týkat jak psychických traumat zodpovědných za takzvanou posttraumatickou stresovou poruchu, tak třeba i různých forem zneužívání v dětství. Taková abreakce, při které pacient znovu prožívá traumatizující události v podpůrné psychoterapeutické atmosféře, může být velmi účinným faktorem psychoterapie, sama o sobě však obvykle nestačí. Je potřebné doplnit ji následujícím rozumovým zpracováním události a jejím začleněním do celkového životního kontextu. Hypnotické sugesce, které následují po proběhlé abreakci, také zdůrazňují, že vliv traumatické události už je překonaný a potíže tím ztratily své odůvodnění, takže mohou úplně vymizet.

Zmiňoval jste se o následné sugesci, o rozumovém zpracování a začlenění události do životního kontextu. Jaké další léčebné faktory se při hypnoterapii využívají?
Lze využít například nácvik porušených funkcí, který může hypnóza usnadnit. Mohou to být pohybová cvičení při rehabilitaci poúrazových stavů, ovládání tiků nebo svalových křečí, nebo cvičení ve fantazii, zaměřená na překonání trémy či zvládnutí stresových situací. Hypnózy se u vnímavých osob může využít ke snižování citlivosti k bolesti u nepříjemných lékařských zákroků, zkouší se k vyvolávání lhostejnosti nebo odporu k nežádoucím návykům, jako je pití, kouření nebo přejídání, také slouží k prostému uklidnění a navození duševní pohody.

Jak chápete změněný stav vědomí? Jedná se o stav, kdy vystupuje na povrch nevědomí? O změněném stavu vědomí mluví i náboženství v souvislosti s modlitbou, meditací nebo náboženskou extází. Mají spolu tyto typy změněného stavu vědomí něco společného?
Změněné stavy vědomí mohou být různé. Společné je jim hluboké pohroužení do prožívaných vnitřních zážitků s výrazným odpoutáním od vlivů okolí. Reálné smyslové podněty přestávají působit nebo nejsou důležité. Část duševní činnosti disociuje, oddělí se od obvyklého proudu myšlenek. V tom, co se děje uvnitř mysli, se ztrácí rozdíl mezi představou a skutečností. Pro hypnoticky změněné vědomí je charakteristické, že zůstává zachován kontakt hypnotizovaného s hypnotizérem, který obsah zážitků svými sugescemi ovlivňuje -- hypnotizovaný prožívá v daném okamžiku jako skutečnost to, co mu hypnotizér sugeruje. Neověřuje si to a případné logické rozpory mu nevadí. Může se v prožitcích přenášet na různá místa v prostoru i v čase a živě si představovat sugerované scény. Po návratu z nejhlubšího stadia hypnózy, označovaného jako hypnotický somnambulismus, si na zážitky ze změněného stavu vědomí ani nepamatuje. Vzpomínku je mu však možné vrátit.

Hypnózu využívají někteří terapeuti i pro takzvaný návrat do prenatálního stavu nebo do minulých životů, kdy mělo dojít k traumatu, které způsobuje psychické potíže jejich klienta.
Takzvaný návrat do minulých životů navozovaný hypnózou, psychedelickými drogami, jako je LSD, a holotropním dýcháním vychází z víry, nikoliv ze současných vědeckých poznatků. Skutečnost, že někdy může být takový "návrat" terapeuticky účinný, nedokazuje existenci minulého života. Účinek lze vysvětlit na základě očekávání, sugesce a silného emočního zážitku, podobně jako je tomu u mnohých postupů takzvané alternativní medicíny či šarlatánských praktik.

Nechal jste se někdy sám hypnotizovat? Jaké to je?
Sám jsem se pochopitelně snažil, abych zážitek, který vídám u druhých, měl také, a opakovaně jsem se zkoušel nechat hypnotizovat. Za mých studentských let jsem o to požádal profesora Konečného, ale moc se mu to se mnou nepodařilo. Konečně jedné kolegyni na Stanfordské univerzitě se mě podařilo dostat do trochu hlubší hypózy s určitou regresí do zážitků z dětství. Neměl jsem však potom amnézii a věděl jsem, že to není skutečné. Bohužel tedy nijak hluboce hypnabilní nejsem, i když bych si to přál. Kolegové nebo kolegyně, kteří se nám projevili během kursů jako vysoce hypnabilní, dokázali potom také s hypnózou zpravidla velmi dobře pracovat, ale podmínka k tomu, aby člověk byl dobrý hypnotizér, to není. Dřív se dokonce myslelo, že hypnotizér nemá být hypnabilní, ale není to tak. Hypnabilita je jedna věc a schopnost hypnotizovat je věc druhá.

Může být dobrým hypnotizérem každý člověk?
Ano a nezáleží přitom příliš na tom, zda je někdo spíše empatický a chápající, to potom bývá taková "mateřská" hypnóza, anebo zda člověk vystupuje sebejistě a při hypnóze se chová sebevědomě a sugestivně. Oba typy vlastností jsou možné. Hypnotizovat z právního nebo etického hlediska může však pouze ten, kdo k tomu má příslušnou kvalifikaci, což je u nás lékař nebo klinický psycholog.

Stanislav Kratochvíl (1932) - rozhovor
V roce 1958 ukončil studium psychologie na FF UJEP v Brně. Poté nastoupil jako klinický psycholog v Psychiatrické léčebně v Kroměříži, kde pracuje od roku 1965 jako vedoucí psycholog. V letech 1964--1978 pracoval také jako odborný asistent na katedře psychologie FF UJEP v Brně, v roce 1978 ale dostal z politických důvodů výpověď. Začal přednášet na katedře psychologie FF UP v Olomouci, kde od roku 1991 působí jako profesor klinické psychologie. 

V praxi jste používal při terapii také hypnózu. Ta byla v oblasti psychoterapie novou, v té době nepříliš probádanou metodou, fascinovala svými možnostmi a stala se trochu módní záležitostí. Dnes už se o hypnóze v souvislosti s psychoterapií tolik nemluví. Jaké je v současnosti její místo mezi ostatními psychoterapeutickými školami?
Hypnóza byla v historii psychoterapie jedním z nejvýznamnějších postupů. Sugescemi se ovlivňovaly tělesné i psychické potíže. I Sigmund Freud, který se považuje za zakladatele moderní psychoterapie, začínal s hypnózou. Vyučil se jí ve dvou významných a vzájemně si konkurujících francouzských školách, v pařížské škole u Charcota -- ten považoval hypnózu za stav uměle vyvolané hysterie -- a v nancyjské škole u Bernheima, pro něhož byla hypnóza přirozeným stavem vyvolaným sugescí. Freud posléze hypnózu opustil ve prospěch své podstatně pomalejší metody volných asociací, pomocí níž se snažil proniknout do nevědomí, k němuž však má hypnóza u hypnabilních osob podstatně rychlejší přístup. V současné psychoterapii existuje kromě hypnoterapie a freudovské psychoanalýzy mnoho různých proudů, jako je dynamická psychoterapie, hledající kořeny současných problémů v pacientově minulosti, racionální a kognitivní terapie, využívající logickou argumentaci, behaviorální terapie, pracující s nácvikem žádoucího chování, gestalt terapie, usilující o dokončení "neukončených záležitostí", komunikační terapie, zkoumající a upravující interpersonální komunikaci, transakční analýza, odstraňující nežádoucí hry v mezilidských vztazích, logoterapie, zaměřující člověka do budoucnosti na překonávání životních těžkostí uskutečňováním pozitivních hodnot a další. Sugestivní terapie v hypnóze zůstává nadále jednou z řady léčebných možností. Prakticky se nejčastěji využívá tak, že po navození hypnotického stavu se pacientovi zadávají sugesce zaměřené na odstranění jeho chorobných příznaků, například strachů či bolestí, na dosahování žádoucího prožívání a chování a na celkové zlepšování jeho zdravotního stavu. Základní sugestivní formulky se v hypnotickém stavu vícekrát opakují, a to obvykle v sérii hypnoterapeutických sezení. Účinnost je do značné míry závislá na hypnabilitě pacienta, to znamená na jeho schopnosti se do hypnotického stavu pohroužit a sugesce přijímat.

Kromě sugestivní terapie lze díky hypnóze proniknout i k příčinám poruch v emočních zážitcích. Funguje tedy podobně jako psychotropní látky, i když má každá tato metoda jiný základ?
Příslušnými sugescemi je možno vrátit pacienta v jeho prožívání do minulých traumatizujících situací a umožnit tak odreagování potlačených emocí s podobným účinkem jako u abreakce podpořené farmaky. Návrat -- regrese -- se může týkat jak psychických traumat zodpovědných za takzvanou posttraumatickou stresovou poruchu, tak třeba i různých forem zneužívání v dětství. Taková abreakce, při které pacient znovu prožívá traumatizující události v podpůrné psychoterapeutické atmosféře, může být velmi účinným faktorem psychoterapie, sama o sobě však obvykle nestačí. Je potřebné doplnit ji následujícím rozumovým zpracováním události a jejím začleněním do celkového životního kontextu. Hypnotické sugesce, které následují po proběhlé abreakci, také zdůrazňují, že vliv traumatické události už je překonaný a potíže tím ztratily své odůvodnění, takže mohou úplně vymizet.

Zmiňoval jste se o následné sugesci, o rozumovém zpracování a začlenění události do životního kontextu. Jaké další léčebné faktory se při hypnoterapii využívají?
Lze využít například nácvik porušených funkcí, který může hypnóza usnadnit. Mohou to být pohybová cvičení při rehabilitaci poúrazových stavů, ovládání tiků nebo svalových křečí, nebo cvičení ve fantazii, zaměřená na překonání trémy či zvládnutí stresových situací. Hypnózy se u vnímavých osob může využít ke snižování citlivosti k bolesti u nepříjemných lékařských zákroků, zkouší se k vyvolávání lhostejnosti nebo odporu k nežádoucím návykům, jako je pití, kouření nebo přejídání, také slouží k prostému uklidnění a navození duševní pohody.

Jak chápete změněný stav vědomí? Jedná se o stav, kdy vystupuje na povrch nevědomí? O změněném stavu vědomí mluví i náboženství v souvislosti s modlitbou, meditací nebo náboženskou extází. Mají spolu tyto typy změněného stavu vědomí něco společného?
Změněné stavy vědomí mohou být různé. Společné je jim hluboké pohroužení do prožívaných vnitřních zážitků s výrazným odpoutáním od vlivů okolí. Reálné smyslové podněty přestávají působit nebo nejsou důležité. Část duševní činnosti disociuje, oddělí se od obvyklého proudu myšlenek. V tom, co se děje uvnitř mysli, se ztrácí rozdíl mezi představou a skutečností. Pro hypnoticky změněné vědomí je charakteristické, že zůstává zachován kontakt hypnotizovaného s hypnotizérem, který obsah zážitků svými sugescemi ovlivňuje -- hypnotizovaný prožívá v daném okamžiku jako skutečnost to, co mu hypnotizér sugeruje. Neověřuje si to a případné logické rozpory mu nevadí. Může se v prožitcích přenášet na různá místa v prostoru i v čase a živě si představovat sugerované scény. Po návratu z nejhlubšího stadia hypnózy, označovaného jako hypnotický somnambulismus, si na zážitky ze změněného stavu vědomí ani nepamatuje. Vzpomínku je mu však možné vrátit.

Hypnózu využívají někteří terapeuti i pro takzvaný návrat do prenatálního stavu nebo do minulých životů, kdy mělo dojít k traumatu, které způsobuje psychické potíže jejich klienta.
Takzvaný návrat do minulých životů navozovaný hypnózou, psychedelickými drogami, jako je LSD, a holotropním dýcháním vychází z víry, nikoliv ze současných vědeckých poznatků. Skutečnost, že někdy může být takový "návrat" terapeuticky účinný, nedokazuje existenci minulého života. Účinek lze vysvětlit na základě očekávání, sugesce a silného emočního zážitku, podobně jako je tomu u mnohých postupů takzvané alternativní medicíny či šarlatánských praktik.

Nechal jste se někdy sám hypnotizovat? Jaké to je?
Sám jsem se pochopitelně snažil, abych zážitek, který vídám u druhých, měl také, a opakovaně jsem se zkoušel nechat hypnotizovat. Za mých studentských let jsem o to požádal profesora Konečného, ale moc se mu to se mnou nepodařilo. Konečně jedné kolegyni na Stanfordské univerzitě se mě podařilo dostat do trochu hlubší hypózy s určitou regresí do zážitků z dětství. Neměl jsem však potom amnézii a věděl jsem, že to není skutečné. Bohužel tedy nijak hluboce hypnabilní nejsem, i když bych si to přál. Kolegové nebo kolegyně, kteří se nám projevili během kursů jako vysoce hypnabilní, dokázali potom také s hypnózou zpravidla velmi dobře pracovat, ale podmínka k tomu, aby člověk byl dobrý hypnotizér, to není. Dřív se dokonce myslelo, že hypnotizér nemá být hypnabilní, ale není to tak. Hypnabilita je jedna věc a schopnost hypnotizovat je věc druhá.

Může být dobrým hypnotizérem každý člověk?
Ano a nezáleží přitom příliš na tom, zda je někdo spíše empatický a chápající, to potom bývá taková "mateřská" hypnóza, anebo zda člověk vystupuje sebejistě a při hypnóze se chová sebevědomě a sugestivně. Oba typy vlastností jsou možné. Hypnotizovat z právního nebo etického hlediska může však pouze ten, kdo k tomu má příslušnou kvalifikaci, což je u nás lékař nebo klinický psycholog.