"Tak co? Jsme kámoši?" Deprese se na mě za stolem šklebí.

Jen málokdy má člověk možnost zjistit, co se odehrává v hlavě jiného člověka. Zda-li tam právě opička tluče na činely nebo se rodí myšlenka, která poodhalí tajemství vesmíru. Vznikají tak často rozpory mezi lidmi, smutek a agrese pramenící z nepochopení a nedorozumnění, neschopnosti vykomunikovat co se v těch skořápkách nasazených nad našimi rameny odehrává. O to těžší je osvětlit lidem věci a nemoci pro ně neznámé. Vysvětlit, proč deprese není jen smutek, proč nejde jen zatnout zuby a nějak to nechat být. Svému okolí se to snaží vysvětlit každý, kdo se s depresemi někdy potýkal. Často ale zamotáni ve svých pocitech a dojmech tito lidé své zkušenosti špatně interpretují. Soustředí se na události, které se jim přihodili. Na to, že jim bylo ublíženo, jak konkrétně, kdo je nepochopil a kdo je odsoudil. Zapomínají, že jim do hlavy nikdo nahlédnout nemůže a že pocity, které nevykomunikují zůstanou skryté. Občas až jen ubezpečují některé lidi v jejich názoru, že depresivní lidé jsou "ufňukánci".

Je třeba to měnit. Je třeba odhalovat úskalí téhle sviňské nemoci světu. Ale je třeba to dělat opatrně, s citem a přístupně. Univerzální návod rozhodně neexistuje a upřímně bych nesestavila ani nějaký předběžný seznam podbodů, ale naštěstí mám eso v rukávu. Zítra je bohužel taky den německého umělce Tobiho Katze. Útlou knížku o dvou set stranách na jejíchž řádcích se deprese vybarvuje ve všech svých šedočerných odstínech.

Katze přístupnou formou proudu myšlenek představuje nejrůznější situace se kterými se depresivní člověk setkává - od špinavého nádobí na podlaze po snahu být pochopen vlastními rodiči. Diskutuje nad smyslem a významem života, alkoholu, vztahů v životě jedince, plytkých přátelstvích a vůbec problémů se kterými se čas od času střetne v nějaké podobě každý z nás, pouze se na to vše dívá skrze filtr deprese.

Není asi mnoho důvodů Katzeho knihu číst pokud deprese máte. Určitě byste se v ní našli, je na vás jestli je to něco co od knihy o depresi chcete nebo vám tyto myšlenky naopak škodí. Máte-li však někoho blízkého, kdo se s depresemi potýká, a občas nad ním kroutíte hlavou - pak si prosím tuto knihu přečtěte. Určitě se u toho nebudete nudit, malá dávka humoru vás knížkou lehce provede. I když občas třeba bude nutné knihu na pár hodin odložit a všechno si v hlavě uspořádat. Možná hlavou kroutit nepřestanete, ale pokud k myšlenkám v knize obsaženým přistoupíte s otevřenou myslí, pak vám můžu slíbit, že pro vás bude snazší porozumět tomu, co se děje v hlavě vaší kamarádky, když už potřetí bezdůvodně odvolá kafe na které jste se tak těšili, nebo jak se cítí váš otec, který už nějakou dobu nevylezl z postele před polednem a večery tráví na gauči před televizí. Podob deprese je mnoho a pro každého je to jiná zkušenost, jiný pocit, ale otevřeností a snahou pochopit, stejně jako snahou být pochopen, je potřeba začít v komunikaci o této nemoci.

Společnost to zkrátka potřebuje jako sůl. A zatímco například Cesta z temnoty mojí duše slečny Lacinové, kterou jsme se tu zabývaly minulý rok, je ukázkou toho, jak nepostupovat, a jsem ráda, že jsem měla tu čest dostat se i k příkladu toho, jak by to šlo. Přístupnou formou a kvalitním uměleckým projevem s nadhledem směrem k pochopení.