Plus Minus Max

Knížky o bystrém a vynalézavém Maxovi a jeho partě z osmé třídy na venkovské škole vycházejí už několik let - tato je novým, třetím pokračováním příhod, do kterých Maxe i jeho spolužačky a spolužáky zavedlo jeho zarputilé zkoumání a pokusnictví v chemii a fyzice.
Pro toho, kdo si myslí, že se dneska nedá nijak využít toho, čemu se člověk učí ve fyzice nebo chemii, bude četba překvapením. Max a jeho kamarádi se díky tomu, že Max vynalezl lektvar na zlepšení školního prospěchu nebo prostředek na odstraňování žvýkaček, dostanou do dobrodružných situací, které mu mnohý pubertální vrstevník musí závidět. A za vyřešení malérů mohou děkovat právě tomu, jak Max dokáže v běžných i nečekaných situacích uplatnit zákony přírodních věd i zdravého rozumu.
Knížky Jiřího Macouna o přemýšlivém Maxovi navazují jednak na tradici foglarovek v tom, že vstřícné a čestné chování mezi kamarády, bez předstírání i bez módních hloupostí se považuje za normální a že pomáhá zvítězit nad zlomyslnými nebo zlovolnými protivníky. Starší generace čtenářů si při výběru knížky pro své vnuky nebo děti vzpomene také na Kästnerova Emila a detektivy. Ale Macounův Max je dnešní, bez mravní nadnesenosti a v moderním stadiu vědy.
Hrdinové a hrdinky (trojlístek spolužaček) v knížce Plus Minus Max nezápasí křečovitě o svou dospívající identitu s nespravedlivou školou nebo rozháranými rodiči, jako v tolika dnešních příbězích s dětskými hrdiny. Nevstupují ani do nadpřirozených světů z knížek fantasy, ale naplno si užívají legrací i napětí života reálného - i když se v něm díky Maxovým vynálezům často pohybují kolem samé hranice uvěřitelného. Plus Minus Max vyniká tím, že kreslí před čtenářem vyrovnaný a přitažlivý model mladého člověka, který sice má své přirozené nejistoty, ale nedává se jimi strhnout do bezradnosti. Tím, že se postavy soustředěně věnují docela věcným zálibám, získávají možnost prožívat konec dětství tvořivě, srdečně a se stoupající sebeúctou. Přál bych takové prostředí i partu všem mladým čtenářům, kteří si knížku otevřou.

PhDr. Ondřej Hausenblas
Katedra české literatury
Pedagogická fakulta UK

Knížka se mi líbila, byla to moje první knížka, kterou jsem od vás pane Jiří Macoune četl.

Max je osmák a čte knížky o fyzice, která ho velmi zajímá.
Na knížce Plus minus Max se mi líbilo, když Max chtěl rozhodčímu dokázat že můžou bít dva brankáři v jedné bráně, když přilepil v Praze turisty na mostě, nebo když Vejsajda třídě dal po plus minus žvejkačky a ty jim přestalo chutnat, vyplivli to na zem a honili Vejsajdu po třídě, že jim rozdal nějaký humus a shodili ho na zem a on se přilepil na žvejkačkách k podlaze.
A takových příběhů je plná knížka.

Za vysvědčení si budu přát nějakou jinou knížku od vás, už se na ní moc těším.

Jmenuji se Kryštof Míka je mi 9 let a 5 měsíců

Zadní strana a anotace této knihy říká ve slovech PhDr. Ondřeje Hausenblase, že je to četba dobrá pro puberťáky, kteří by rádi četli Rychlé šípy, ale nemohou snést jejich naivitu a historickou odlehlost…

Nakolik je tento příběh podobný tomu z Rychlých šípů, to nebudu posuzovat, pravdou je, že je to čtení pro kluky téhož věku, tedy zhruba kolem těch 11 či 12 let. Je tu napětí, dobrodružství, ale vše je v mezích reálu a neběhají tu nadpřirozené postavy, prostě klukovský příběh ze života. Přidala bych ještě jeden faktor, který tu velmi zřetelně vystupuje. Nebála bych se přihrát tuto lehce fotbalovou a klučicí knihu také holkám. Proč ne? Protože tu jsou dvě kamarádky hlavního hrdiny Maxe Brože, který je nadšený kutil, výzkumních a amatérský vědec. Tentokrát bude za fyzika a své oslňující fyzikální vědomosti využije při fotbalu a posléze i ve věcech dalších.

Příjemná knížka a hezkým, obyčejným a milým příběhem pro kluky, pohlazení pro duši rodičovskou a doufám, že i Bukovskou, doufám, že tohle si velmi rádi přečtou i tatínkové. Pozitivní dojem dotváří také látková záložka, která je velmi praktická a já je mám moc ráda. A také maličká drobnost hned na úvod – mírně plastická vnitřní strana obálky imituje textil a to dotváří dojem, že v ruce nedržíte jenom nějaký papírový výtisk čehosi, ale příběh, který kdosi rád a s chutí sepsal a kdosi ho ještě s větší péčí a láskou stvořil k životu knižnímu…

„Máš tu chybu, mládenče,““ zahalekal sudí shovívavě, jakmile přelétl očima jména na papíře.
„Jakou?“ podivil se Max.
„Dva brankáři nastoupit nemohou,“ pobaveně ho upozornil rozhodčí.
„Myslím, že dva hráči v brance znění pravidel neodporují,“ řekl Max klidně…
… „Utkání hrají dvě družstva. Jedno družstvo tvoří jedenáct hráčů, z nichž jeden musí být brankář.“
přečetl nahlas.
„Jeden!“ zvolal rozhodčí vítězoslavně. „Zase si ty papíry zaklapni a maž na hřiště, nebo prohrajete kontumačně.“
„Jeden musí, ale není tam napsáno, že dva nemohou,“ nemínil Max změnit svůj názor“.

Tak to je jeden příklad za všechny. Jak vidíte, Max není lecjaký hlavní hrdina, ale chlapec nejen bystrý a zvídavý, ale jeho mozková hbitost se snad vymyká i biologickým pravidlům. Samozřejmě, ve škole má své příznivce i odpůrce, ale má u sebe své dvě holčičí souputnice, které se říkají Hvězdotvorky a to proto, že se všemožně po holčičím snaží zasáhnout do Maxova osudu. Jejich péče je příkladná, například Maxovi připraví úžasný ovocný a bylinkový elixír, aby zvládl náročný fotbalový trénink a zápasy. Ukáže se, že Plus Mínus Max nápoj je opravdu zvláštní a hlavní hrdiny zavede až do tajemné chodby staré Prahy, na televizní obrazovky, a… a… a to už nechám na vás, zápletka je totiž velmi nápaditá a rozhodně to není nic průhledného, co byste čekali… dostaneme se totiž až k velmi tučnému kontu hlavního hrdiny a problémy s ministerstvem školství a úplně na závěr je tu nejedna akce určena pro celý svět a bílými střechami to jen začíná.

Knihu vydalo nakladatelství Portál v roce 2009. Koupit si ji můžete zde.

•  Oficiální stránky autora knihy Jiřího Macouna  

 © Renata Petříčková, 24. 1. 2010 Svět dětské fantazie

 

 

3. listopadu se v Městské knihovně v Praze konalo první autorské čtení Jiřího Macouna z jeho knižní novinky Plus Minus Max. Hlavní hrdina knížky, osmák Max, děti nadchl. Prožily s ním Hodinu šílenství, která se zcela vymykala běžné hodině matematiky. Přečtete si rozhovor s autorem nejen o Maxovi, ale taky o vědě, čtení a snění.
ROZHOVOR S JIŘÍM MACOUNEM,
autorem knižní novinky Plus Minus Max
Na trh právě přichází Vaše úplně nová knížka Plus Minus Max. Vracíte se v ní k postavě školáka Maxe, který byl hlavním hrdinou i Vašich předchozích knih Experiment Max a Faktor Max. Jak vlastně postava Maxe vznikla?
Mým prvotním záměrem bylo vytvořit v pravdě příkladnou, ale přitažlivou postavu kluka, který se nestydí za to, že něco zná či ví nebo dovede, a dokonce se rád učí. Chtěl jsem zbořit obecně přijímanou představu hloubavého literárního hrdiny, který je ovšem zpravidla autory jak knih, tak filmových příběhů zobrazován jako mírně obézní, brýlatý a nepraktický popleta. Max je protiklad k tomuto zpodobňování. Je to sympaťák na první pohled, podnikavý, chytrý a svižně se pohybuje. Aby ovšem Maxmilián působil živě a opravdově, je také zároveň nezkrotným, odbojným, občas drzým, ale myšlenkově průbojným dospívajícím klukem, neuznávajícím mnohé dospělé autority. Nespokojuje se se znalostmi pasivně získanými ve škole, ale chce si je ověřit, případně sám s kamarády a kamarádkami usiluje o rozšíření obzorů lidského poznání. Max chodí po světě s otevřenýma očima a dychtivě ho pozoruje. Proto mu neuniknou souvislosti jinými přehlížené a nedoceňované. Moc bych si přál, aby alespoň určitá část čtenářů tento přístup od Maxe odkoukala. Prospělo by to nám všem.

Vaše knížka je jakousi oslavou vědy a radosti z objevování v tom nejlepším slova smyslu. Co vás vedlo k tomu, že jste dobrodružství dětí spojil právě s nejrůznějšími vědeckými, hlavně fyzikálními pokusy?
Náš vzdělávací systém soustavně nedoceňuje úlohu mimořádně nadaných badatelů a vědců současných i minulých. Nikoliv králové, panovníci a prezidenti různého ražení ovlivnili kladně naši současnost. Mnohem výrazněji změnili svět vynálezci motorů všech druhů, matematici, chemici, biologové či lékaři, ale o nich se učebnice historie zmiňují jen okrajově. Dobrodružství objevování a vynalézání považuji za stejně úchvatné, jako je cestování nebo třeba závodění. Kreativita je mnohdy obecně spojována jen s uměleckými obory. Knihy o Maxovi a jeho kamarádech jsou o tvořivosti v oboru technickém. Proto souvisí právě s fyzikou. Navíc přírodní zákony tohoto vědního odvětví děti ve věku od 11 let snáze pochopí. Chemie nebo biologie jsou nesrovnatelně složitější.

Vy sám jste muž mnoha oborů a profesí. Čerpáte v příbězích ze svých vlastních zkušeností?
Osobní a bezprostřední znalost různorodého prostředí je nepochybně pro autora velkou výhodou. Spolu s představivostí napomáhá při vytváření pevné a hlavně uvěřitelné kostry příběhů a zápletek. Široký přehled pak umožňuje autorovi vařit z přísad, které jsou méně znalostmi vybaveným spisovatelům a spisovatelkám nedostupné. Osobně jsem nikdy nebyl tak důsledným experimentátorem jako Max. Když mně bylo 13 let, velmi rád jsem tavil kovy jako olovo a hliník, ale k tekutému železu či litině jsem se nikdy nedopracoval. Ovšem řízky jsem už jednou nakrájel vlastnoručně vyrobenými pazourkovými nožíky. Všechno, co jsem vyzkoušel sám nebo co podnikli moji známí, je využitelné při spřádání dobrodružných a napínavých zápletek příběhů pro děti.

Knížkami o Maxovi jste se pustil do nelehkého žánru – tvorby pro začínající puberťáky. Co jste četl ve věku 12 – 14 let vy? Kteří autoři nebo které příběhy vás v dětství ovlivnili?
Počátek dospívání považuji za pozoruhodný věk. Přestáváme věřit pohádkám, ale snů se ještě zdaleka nevzdáváme. Právě proto mají psané příběhy plné smělých představ pro odrostlé kluky a holky své nezastupitelné kouzlo dnes a měly ho i dříve. Já jsem s velkým zaujetím četl Lovce mamutů od E. Štorcha, Tajuplný ostrov od J. Verna, později mnohá díla S. Lema, například Planetu Eden. Tu jsem přečetl během angíny asi v šesté třídě, pochopil jsem ji jen zčásti, ale často jsem se k ní vracel a objevoval další souvislosti. Již tehdy jsem obdivoval nesmírnou obrazotvornost a představivost tohoto spisovatele. Bohužel Lemovo dílo mistrovsky obsáhlo téměř vše v oboru sci-fi od filosoficky zaměřených děl po myšlenkově brilantní vesmírné bajky plné báječné nadsázky. Takže jako autor jsem si musel najít jiný píseček.

Často se dnes hovoří o nezájmu dětí o četbu a o vítězství internetu, počítačových her či televize nad knihami. Souhlasíte s touto teorií?
Uskutečnil jsem autorská čtení pro stovky dětí. Během programu vždycky přišla řeč na včerejší čtení doma. Žáci z pátých, šestých a sedmých tříd čtou dle mého pozorování docela hodně a pravidelně. Ti starší jsou na tom už hůř. Určité nepříznivé zkreslení obrazu současného dětského čtenářství vzniká také pravděpodobně tím, že dnešní školáci přehlížejí díla stále považovaná za jediná vyhovující a doporučeníhodná, i když mnohá vznikla před více než padesáti lety. Literární teoretici a autoři učebnic by se měli konečně vyrovnat s myšlenkou, že nezastarávají jen auta, ale i knihy. Nakladatelé, pochopitelně i s autory, by pak měli mladým čtenářům připravovat a nabízet příběhy, které je skutečně osloví a umožní jim pocítit natolik silný a příjemný čtenářský zážitek, že na počítače a televizi občas zapomenou a ke knížkám se budou vracet pravidelně.

Co bude s Maxem dál, máte s ním další plány?
V případě, že nejnovější příběh Plus Minus Max potěší a zaujme kluky i holky alespoň mírně nadprůměrně, a já doufám, že třeba i víc, mělo by smysl relativně rychle jim nabídnout další pokračování nových dobrodružství, než jejich nadšení pro Maxe a jeho parťáky vyprchá. Protože vydání knihy Plus Minus Max v nakladatelství Portál nese všechny prvky dobré publikace pro děti - pevnou vazbu, barevnou obálku, povedené ilustrace a navíc součástí nakladatelské společnosti je i schopné prodejní oddělení, za což všechno Portálu velice děkuji - bylo by autorovou chybou nepřipravovat něco dalšího. Já knihy vymýšlím od názvu. Další pokračování by se mělo jmenovat Anorganik Max, ale kostru příběhu teprve sestavuji. Ovšem už vím, o čem by nový příběh, opět řádně zamotaný a plný nečekaných zvratů, měl být. Souběžně s prací na nové knize musím také věnovat velkou pozornost podpoře právě vycházející novinky Plus Minus Max. Osvědčeným a účinným způsobem je pro mě autorské čtení. Rád se dohodnu s každou školou nebo knihovnou, které by chtěly tímto způsobem rozvoj dětského čtenářství podpořit. Zájem dětí o čtení je třeba pěstovat, protože moderní společnost může prosperovat jen tehdy, budou-li její členové umět přemýšlet ve správných souvislostech. Čtení knih rozvoji této schopnosti jednoznačně napomáhá.

Autorské čtení v Městské knihovně odstartovalo sérii dalších čtení, které Jiří Macoun absolvuje především na základních školách. Zájemci o vyučovací hodinu s Maxem si s autorem mohou smluvit termín na e-mailové adrese plusminusmax@seznam.cz.

V pátek 27. listopadu měli naši žáci opravdu výjimečnou příležitost: setkali se s opravdovým současným spisovatelem dětských dobrodružných knížek panem Jiřím MACOUNEM, který nám přijel představit svou novou knihu PlusmínusMax.

O knize jsme se dozvěděli všechny možné „zákulisní informace“ a poté autor přistoupil k předčítání poutavých ukázek. Přestože v dnešní počítačové době už spousta dětí příliš nečte, tento příběh vzbudil u dětí nebývalou pozornost.

Následovala diskuze žáků s autorem, při níž pan J.Macoun zjišťoval názory dětí na jeho dílo. Zazněla spousta zajímavých dotazů, které se autor snažil zodpovědět:

České Budějovice – Se spisovatelem Jiřím Macounem o příbězích, naslouchání druhým, vojenství i knihách pro děti, jejichž hlavním hrdinou je školák Max

Jeho knihy přirovnávají někteří kritici pro svou čtivost k dílu britské spisovatelky Joan Rowlingové. Mezi malými čtenáři slaví jeho příběhy, v nichž hraje hlavní roli školák Max, nebývale velký úspěch. První soubor povídek vyšel před osmi lety a od té doby se dočkal dvou dalších pokračování. „Svět a děti odjakživa touží po příbězích,“ říká spisovatel Jiří Macoun.

Českobudějovický spisovatel a ilustrátor je autorem několika knih pro děti. Ta poslední, Plus Minus Max, vyšla před dvěma měsíci. „Dětská hřiště jsou perfektní po stránce hygieny, ale dětskou tvořivost nepodporují,“ domnívá se Jiří Macoun                                                                                                                                Autor: Deník / Václav Pancer

Jaké knihy jste četl jako kluk?
Vyrostl jsem na foglarovkách. Velmi jsem si také oblíbil příběh Robinsona Crusoa nebo Tajuplný ostrov od Julese Vernea. Za jednu z nejlepších českých knížek pro mládež však považuji Lovce mamutů od Eduarda Štorcha. Přestože byla napsána v roce 1918, je stále mezi malými čtenáři oblíbená. Později jsem začal číst vědeckofantastickou literaturu, zejména Stanislava Lema.

Co vás na knihách tehdy nejvíc přitahovalo?
Vždycky mě fascinovali lidé, kteří měli obsáhlé znalosti i vyprávěčský talent a dokázali vymyslet napínavý děj. Právě příběh je to, po čem lidé odedávna touží. Myslím, že schopnost naslouchat příhodám druhých máme v sobě dánu i geneticky od našich prapředků. Zcela určitě si naši hodně dávní předchůdci nějakým způsobem sdělovali například nebezpečí číhající u napajedla. Toho, kdo nebyl ochoten naslouchat, pak častěji sežral lev, než ty, kteří se poučili. Dodnes je právě proto příběh nejpřitažlivější složkou veškerého umění.

Bavily vás ve škole slohové práce?
Popravdě řečeno ne. Neměl jsem s nimi problémy, ale většinou se mi nezamlouvala zadaná témata. Vadilo mi také, že jsme ve škole museli všichni psát podle učebnicového vzoru a na stejná témata. Mezi školním slohem a tvůrčím psaním je propastný rozdíl.

Kdy jste poprvé začal uvažovat o své vlastní literární tvorbě?
Nápad psát knihy mě provází asi od jedenácti let. Své první vážně zamýšlené dílo jsem rozepsal až v osmé třídě, ještě mám sešit se zlomkem sci-fi románu schovaný doma ve skříni. Naškrábal jsem propiskou přibližně šest kapitol a pak jsem uznal, že pokud chci o něčem vyprávět aspoň trochu zasvěceně, tak se musím nejdřív hodně věcí naučit.

Po jak dlouhé době jste se do psaní pustil znovu?
Bylo to přesně v roce 1985. Pracoval jsem tehdy jako horník v dole na Ostravsku. Vydělával jsem na tu dobu velice slušné peníze a mohl jsem si tak koupit psací stroj. Po večerech, které ostatní havíři trávili v hospodě, jsem na ubytovně psal nebo se učil německy. Poslal jsem pak své pohádky do Albatrosu, kde příslušnou redaktorku jednoznačně zaujaly. Během osobního setkání mě ale paní redaktorka přesvědčila, abych se zaměřil na starší čtenáře. Výborných pohádek bylo a je v Čechách vždycky dost, upozornila mě. Dobrodružným příběhům pro desetileté a starší čtenáře se už tehdy autoři spíše vyhýbali.

Jak jste s tímto doporučením naložil?
Během roku jsem sepsal příběh ve stylu foglarovky, akorát o pionýrech. Po 17. listopadu 1989 bylo ovšem každým dnem zřetelnější, že o dětech z této organizace už nikdo žádnou knihu nevydá.

Od dalších pokusů vás neúspěch očividně neodradil. Jak se zrodila vaše nejznámější literární postava, žák osmé třídy Maxmilián Brož?
V roce 1997 jsem začal vymýšlet dobrodružné povídky ze života školou povinného badatele a vědce Maxe, abych ukázal čtenářům, že kluk, který se dobře a rád učí, nemusí být jen suchopárným šprtem, ale může být také skvělým a oblíbeným parťákem, s kterým se dají prožít nesmírně zajímavé příhody. V roce 2002 vyšly povídky v knize Experiment Max. Protože ohlas čtenářů byl velmi příznivý, napsal jsem záhy volné pokračování. Druhá kniha vyšla v roce 2004 s názvem Faktor Max. Nejnovější, opět samostatný příběh, nazvaný Plus Minus Max vyšel loni koncem října.

Kde hledáte inspiraci pro své psaní?
Prožil jsem si zajímavou školu života. Po maturitě na gymnáziu jsem nedostal doporučení ke studiu na vysoké škole a tak jsem se dodatečně vyučil obráběčem kovů. Vystřídal jsem následně velké množství nejrůznějších profesí, nikde jsem ale příliš dlouho nevydržel. Vytrvale jsem se věnoval svým zájmům, astronomii, paleontologii nebo vojenství. Právě znalosti vědy a techniky spolu se všeobecným přehledem se staly nosným pilířem k postavě pokusníka Maxe.

Napsal jste a vydal také čtyři encyklopedické publikace o vojenské historii. Co vás k tomu vedlo?
Vadí mi, že většinu knih s vojenskou tematikou, na které dnes mladý čtenář v knihkupectvích a knihovnách narazí, sepsali zahraniční autoři, kteří z přirozených příčin zcela pomíjejí české historické souvislosti. Málokdo dnes třeba ví, že čtvrtina německých tanků, které převálcovaly Francii v roce 1940, byla vymyšlena a vyrobena u nás v Čechách. Navíc tuzemští překladatelé, kteří zpravidla nerozumí odborné terminologii, zahraniční texty značně překrucují.

Připravujete v současné době další pokračování Maxových příhod?
V hlavě mám dva nápady, kterým by se Max měl věnovat. Náměty na dobré knížky ale zrají postupně jako víno. V současné době pořádám intenzivně autorská čtení na školách po celé republice. Seznamuji se způsobem uvažování dnešních kluků a holek, což je pro autora literatury pro děti a mládež velice cenným poznatkem.

Zdroj: Pavel Kroupa - Českobudějovický deník