Přišlo to z ničeho nic. Poplašné zařízení v karmelitánském kostele ve mně spustilo vlnu vzpomínek, rozjelo vnitřní film, který se nedal zabrzdit strohými racionálními zábranami. Vytrskl ve mně vnitřní pramen a už ho nešlo zastavit. Duchovní cvičení, která jsem zatím prožíval bez zvláštních emocí, s rutinou podobnou všem předchozím, se proměnila v jízdu do skrytých vrstev mé minulosti. Po hlavě jsem se vrhl do víru svých mladých let, kdy se všechno dělo rychleji a překotněji.
Proč někteří lidé věří a jiní ne? Co mají věřící oproti těm druhým navíc? Jak se modlí člověk, který věří? A může se nějak modlit i ten, kdo nevěří? A jak se proboří do toho, čemu se říká víra? Stane se to naráz, nebo postupně, krok za krokem - jako třeba když pochopíme, že jsme do někoho zamilovaní? A co se stane pak? Vyprchá to po čase, nebo to vydrží? A stačí jen uvěřit - a už to máme?