Náš velký útěk

Náš velký útěk

Hejlskov, Andrea

Portál, 2018

325 Kč276 Kč

SklademAkce 15 %

plusminusPřidat do košíku

Anotace

Andrea má čtyři děti a ona i její muž jsou stále méně spokojeni se způsobem života, který jim nabízí civilizovaná společnost s přesně stanovenými pravidly. Připadá jim, že jejich existence se skládá jen z vydělávání peněz, za něž pořizují množství věcí, které vlastně tak úplně nepotřebují a které mnohdy vznikají za nepřijatelných podmínek. Jejich rodina je v zajetí nových médií a děti komunikují mnohem více se svými tablety než spolu nebo s rodiči. Ti se proto rozhodnou k radikálnímu kroku: opustit civilizaci, nastěhovat se na rok do opuštěného domku hluboko ve švédských lesích a zkusit tam žít autentickým životem, pomocí vlastních sil a v těsném kontaktu s přírodou. Kniha podle skutečných událostí je založena na autorčině deníku z tohoto období a strhujícím způsobem popisuje, jak rodina znovu objevuje svou vnitřní sílu a soudržnost, ale i konflikty, které civilizace potlačuje, ale mimo ni vyvstanou v plné síle.
Andrea Hejlskov je dánská psycholožka, vyučovala psychologii na univerzitě, pracovala jako dětská psycholožka, ale pak se s manželem rozhodli k radikálnímu kroku popsanému v knize. Své zkušenosti vylíčila v blogu, který později vyšel knižně.

Bibliografické údaje

  • Autor:

  • Podtitul:Přežije rodina mimo civilizaci?

  • Překladatel:Kliková, Markéta

  • Nakladatel:Portál

  • ISBN:978-80-262-1401-4

  • Počet stran / vazba:288 / Brožovaná

  • Rok vydání:2018

  • Kód:14503001

  • EAN:9788026214014

  • Obálka v tiskové kvalitě:Stáhnout

Čtenářské recenze

  • Hejlskov, Andrea: Náš velký útěk - autor recenze: ?
    http://www.blogzrzky.cz/2019/03/knizni-vyzva-nas-velky-utek.html

    Tohle čtení jsem si tak moc užila. Kniha předčila moje očekávání. Nevím proč, ale na základě anotace jsem čekala strohý dokumentaristický styl, ale tohle je něco úplně jiného. Taky jsem se bála slepé ideologické euforie, která bude propagovat "zelený" anarchistický postoj vůči společnosti, ale taky ne. Autorka (psycholožka) popisuje útěk velmi realisticky a spíš než růžových brýlí je plný strachu, obav, nenávisti a výčitek. A proto je tento příběh tak lehce uvěřitelný a tak dobře čtivý! Skvělá kniha, kterou vřele doporučuju, pokud jste na téma naladění.

    Autorka šla na dřeň, vyprávění je formou neuspořádaného, nedatovaného deníku, pocity z ní plynou syrové, nepřibarvené, nezaslepené tou krásou kolem. Semtam se její vyprávění prolíná s citacemi z jejího blogu (který psávala nahoře na skále).

    Protože absolutní svoboda a volnost s sebou kromě pocitu nezávislosti a štěstí nesou i jiné věci. A ty už tak příjemné nejsou. Je to všudypřítomný strach (co když onemocníme, co když nestihneme postavit dům, co když děti budou mít hlad...), obavy z budoucnosti partnerského vztahu (ano, mimo civilizaci se občas provalí to, s čím ve městě dokážeme žít), paranoia, a šok. V přírodě se každý změní, rodina je na sobě víc závislá a na to nejsme zvyklí. Naivita, síla zodpovědnosti, komunitní způsob života, boj o moc? Všichni si uvědomí, že vlastně nejsou zas tak samostatní, nezávislí a soběstační, jak si mysleli.

    Z knihy běsní takové zoufalství a zklamání, že to nedokáže přebít to štěstí z osvobození. Jakoby se uprostřed přírody otevíraly všechny staré rány a všechno zlé z nich vytryskávalo na povrch. V příběhu dojde i k několika nebezpečným situacím, kdy si říkáte, už dost proboha. Je vám líto dětí, zmařených vztahů a všudypřítomné bolesti. Jenže taky cítíte, že se rodina ubírá dobrým směrem, cítíte tam tu naději, tu chuť do toho jít. A proto mě potěšil samotný závěr!

    Ta odvaha Andrey a Jeppeho se mi svým způsobem líbila. Ale něco jiného je utéct do lesů sama, případně s partnerem, ale je fér vzít s sebou děti jako rukojmí? Do jaké míry převáží odvaha sobectví, když rozhodujete o osudu celé rodiny tak významným až drastickým způsobem? Odhlásit děti ze škol? Odtrhnout je od přátel, koníčků? Vzít jim křehké jistoty, které hlavně puberťáci potřebují? Jak sladit zájmy šestičlenné rodiny? Jak jako rodič žít s pocitem viny, že jsem svoje děti zatáhl do takové situace a zklamal jsem?

    Je to ten typ knihy, kdy máte tendence vypisovat si některé pasáže a pak se k nim vracet. V knize je spousta moudra a to rozhodně nejsem žádný hipík, který by byl tak rozhořčený soudobou situací. Ty ideologické řeči mě tak moc nebraly, ale bavilo mě pozorovat rodinu uprostřed tak vyhrocené situace.

    Snad každý ve svém životě zatouží po nějakém podobném úniku. Když nás tady všechno štve, obtěžují nás lidé, zlobí systém a byrokracie, příkazy, zákazy, rozhněvává nás politická situace, máme problémy doma... Naivní představa utéct do lesa, bydlet v přírodě s přírodou v zádech a od všeho se oprostit. I když mě to taky párkrát napadlo, nemám na to koule a popravdě se bojím, co by tento únik otevřel. Stavidla strachu, pochybností, vnitřních démonů. A nevím, jestli bych je dokázala porazit.

    "V tu chvíli, při pohledu na své zčernalé ruce a černé boty, mě napadlo, že jsem si vždycky myslela, že vybočuju. Vždycky jsem si myslela, že nejsem jako "oni"... jenže jak mě za chůze šlehaly do obličeje větve, došlo mi, že jsem úplně stejná jako oni. Stála jsem v cestě svému snu... abych mohla nadále snít. I když prochodíme tolik stezek, kolik jen chceme, obrátíme nespočet kamenů, nikdy to nenajdeme, nenajdeme to dokonalé místo, protože takové neexistuje."

    - 11.04.2019

  • Hejlskov, Andrea: Náš velký útěk - autor recenze: ?
    http://www.topcteni.cz/andrea-hejlskov-nas-velky-utek/

    Z nakladatelství Portál jsem těsně před vánoci dostala čtyři knižní dárky, které jsem si sama vybrala. Čekání na vánoce jsem vám již představila (zde), ta kniha je krásná obsahem i provedením. Druhou přečtenou knihou je tato, která mě zaujala svým podtitulkem „Přežije rodina mimo civilizaci?“ Sama se snažím žít více šetrněji k přírodě, a tak jsem byla zvědavá, jak si s tím jiná rodina poradila.

    Musím přiznat, že mě rodina svým přístupem celkem zklamala. Do přírody šli úplně nepřipraveni a dle mého jim scházel i obyčejný selský rozum. Uvědomuji si, že je to obrovská změna a je to náročné. Klobouk dolů před rozhodnutím opustit civilizaci a jít do lesa. Ale žít s přírodou znamená být k ní ohleduplný. Chtějí postavit srub, dobře, majitel lesa jim to povolil. Pokáceli krásné stromy. Udělali na něm mnoho práce, ale nestihnou srub do zimy dokončit. Takže se rozhodnou ho nedodělat vůbec, protože tam nesvítí slunce a není tam studna. To nevěděli na začátku? Nebo odpad. Ten by měli stáhnout na minimum a oni? Prostě ho spálí. Časem k tomu možná dojdou, ale jako pálit v lese plasty? Praní prádla – no na to jsem zírala neuvěřitelně. Víc prozrazovat nebudu, to si musíte přečíst. Ti lidi byli tak zvyklí na civilizaci, že se báli, že nebudou připravení na zkolabování elektriky a šli to raději sami zkusit bez ní. Samo, že bylo více vedlejších okolností. Ale nejvíc byli zděšení, že jsou závisli tak moc na okolí a pak, že se odcizili dětem.

    Rodina má čtyři děti, dva puberťáky, jedenáctiletého kluka a ročního. Dříve spolu nekomunikovali, byli hodně na mobilech a počítačích, a to chtěli rodiče změnit. To se jim také povedlo, i když i z této strany se jim objevila vzpoura. Rodina žila v Dánsku, ale odstěhovala se do švédských lesů. Pomocníkem jim byl kapitán, jehož poznali na internetu, a který jim hodně radil. Autorka je maminka Andrea, takže je to vlastní zkušenost. Místy je to velmi vnitřní, upřímná zpověď, ale místy je to na facku. Andrea se všeho bojí. Strach ji ovládá a kazí tím často atmosféru. Její manžel se v lese najde a do civilizace se už nikdy vrátit nechce. Strach a nekomunikace vede k partnerské krizi. A to je Andrea vystudovaná psychložka. Chtěli se zbavit závislostí na vnějším světě, ale žíjí z přídavku na děti a jezdí jednou za čas nakupovat do supermarketu. Spousta postřehů je zajímavých, ale také neuvěřitelných v tom smyslu, že to nevěděli.

    Četlo se to celkem dobře, jen někdy to bylo zdlouhavě popsáno. Je to o zkušenostech žití v lese na jeden rok pro rodinu a jejich prožitky.

    Je fajn změnit vše a jít do lesa. Dle mého ale větší umění je zůstat v civilizaci a naučit se chovat zodpovědně k přírodě, ekologicky, omezit plasty a toxické výrobky. Přemýšlet o důsledcích svého chování. Nezahrnovat se věcmi. Sbírat zážitky, cestovat s dětmi po okolí. Trávit spolu více času. Je toho hodně, ty moje úvahy by byly na dlouho. Prostě pokud vás to zajímá, určitě si knihu přečtěte a budete více přemýšlet, co byste udělali jinak.

    - 15.03.2019

  • Velký útěk do lesů - autor recenze: ?
    http://www.tyrkysovaknihovnicka.cz/2019/nas-velky-utek-andrea-hejlskov/

    Šestičlenná dánská rodina se rozhodne zcela opustit moderní výdobytky i společenský systém, s nímž se přestává ztotožňovat. Odstěhuje se do hlubokých švédských lesů, kde žije pouze s minimálními náklady v souladu s přírodou. O rodinném „útěku“ psala psycholožka a terapeutka Andrea Hejlskov nejprve na svém blogu, později pak v knize, která z něj vychází. Jak se dokázali popasovat s přírodou i sebou samými?

    „Je docela dobře možné utéct do lesa a schovat se tam.

    Spousta lidí to dělá, je jich víc, než byste řekli, ale my jsme se v lese schovávat nechtěli. Utekli jsme do něj, abychom se našli, sebe samotné i jeden druhého, abychom našli smysl života a tak podobně. Chtěli jsme jít na dřeň a ještě dál. Chtěli jsme se dostat do hloubky.“

    (s. 9)

    S „útěkem“ čtenáře autorka seznamuje víceméně chronologicky – od prvního popudu přes zvažování celé situace, až k samotnému přesunu do Švédska a bydlení v přírodě. Do příběhu jsou vkládány i autentické zápisky přímo z blogu, většina textu se ale na celé období dívá retrospektivně, byť většinou v přítomném čase. Hlavními hrdiny jsou, mimo autorky a jejího manžela Jeppeho, také jejich 4 děti – 15letá dvojčata Victoria a Sebastian, 11letý Silas a devítiměsíční (v době odjezdu) Sigurd. Kromě nich se v příběhu setkáme i s Kapitánem – člověkem, který manžele přivedl na myšlenku odejít do lesů, žije pak nedaleko od nich a díky svým zkušenostem jim zejména v prvních měsících pomáhá – a také se sestrou Andrey, jež s nimi po nějakou dobu v lesích žije.

    Celou knihou se nese několik stěžejních témat, s nimiž se rodina potýkala nebo které se dotýkaly jí. Prvním je, samozřejmě, život v přírodě bez vody, elektřiny a moderních výdobytků. Druhým, zejména ze začátku hodně probíraným, tématem je rovina „politická“ – tu představuje samotný útěk ze systému, vytváření společenství podobně smýšlejících, setkávání se s lidmi, kteří žijí mimo civilizaci a neuznávají „diktaturu“ státu. Třetím pak psychologický pohled, věnující se vztahům, rodině, změnám, které se v každém ze členů odehrály. Všechny tři se nenápadně mísí a tvoří příběh, který se vám těžko opouští – už jen proto, že prostě chcete vědět, jak to s nimi všechno dopadlo. Autorka vše navíc podává velmi upřímně, nic nezastírá, píše o výhrách i prohrách.

    Nejlepší z mého pohledu na celé knize je, že vás donutí přemýšlet. Můžete totiž s autorkou a jejím rozhodnutím souhlasit. Můžete s ní v mnoha případech nesouhlasit, považovat je za blázny, klepat si na čelo. Můžete s ní souznít a toužit po životě v lesích, ale současně se neztotožňovat s tím, jak to provedli. Přesně takové pocity ve vás totiž dokáže vyvolat – budete o ní dumat, v myšlenkách (a případně i rozhovorech) se k problémům, které nastínila, vracet. Přemýšlet, jak byste se zachovali vy a jestli byste to zvládli nebo ne. Otázky, samé otázky… A to je dobře

    „Nejde o to, že by to bylo náročné, nebo že jsme měli hluboko do kapsy. Nebo že se nám všechno rozbilo.

    A nejde ani o to, že nás podzim zahnal do chaty, která byla tak maličká a tmavá, jako krajina okolo nekonečná a bílá.

    Nikoli!

    Jde o role a vztahy.

    Jde o očekávání, vinu, stud, odmítání, žárlivost, moc, lásku, oddanost, věrnost, toleranci, mír.

    Jde o rodinný problém. O ten jde ze všeho nejvíc.“

    (s. 249)

    V hodnocení jsem se pokusila oprostit od subjektivního názoru na „útěk“ a vzít v potaz knihu jakožto něco, co byste si (ne)chtěli přečíst. Jednu pomyslnou hvězdičku dávám dolů za místy kostrbatý a chaoticky přeskakovaný děj v čase, a nedovysvětlení některých věcí či případně detailnější náhled, který bych od autorky, jakožto psycholožky, očekávala. Díky zajímavosti celé knihy tyto drobné nedostatky téměř ani nepocítíte

    Dovětek: Osobně musím přiznat, že jsem knihu dočetla před týdnem a stále nad ní přemýšlím. Váhala jsem, zda do článku uvádět konkrétní příklady toho, co se mi (ne)líbilo, ale nakonec jsem vyhodnotila, že by to bylo příliš subjektivní… a já váš názor nechci předem ovlivnit. Pokud jste ale někdo knihu četl – nebo si ji teprve přečtete – budu ráda, když mi napíšete, v hlavě toho mám k diskuzi spoustu

    - 15.03.2019

  • Člověk vs. civilizace je věčné téma - autor recenze: JanH
    https://www.databazeknih.cz/recenze-knihy/clovek-vs-civilizace-je-vecne-tema-11051

    Před časem u nás vyšla kniha s neobvyklým názvem Raději zešílet v divočině. Známý publicista Aleš Palán nás v ní formou rozhovorů postupně seznamuje s osmi lidmi, kteří mají jedno společné – v určité chvíli u nich došlo k zásadnímu existenciálnímu obratu a oni opustili civilizaci, aby svůj nový domov našli v šumavských lesích. Takovýto rozchod s dosavadním způsobem života nám sice může připadat příliš radikální, ovšem jen do chvíle, než si uvědomíme, že i my rádi vyrážíme do přírody, abychom si tam odpočinuli od zběsilého tempa moderní doby. Poté se samozřejmě vracíme do pohodlí svých domů či bytů, k teplé vodě, elektřině, ústřednímu topení a internetu, ale jsou jedinci, kteří to vidí jinak. Konzumní mentalita dnešní západní společnosti je natolik znechutila (či krása jednoduchého života v přírodě tak nadchla), že se rozhodli stát zálesáky takříkajíc „na plný úvazek“.

    Jak dosvědčuje kniha Náš velký útěk, tyto „anticivilizační tendence“ nejsou vlastní jen nám Čechům – i v takovém Dánsku může někdo dostat chuť trochu si „zarobinsonovat“a jelikož v jeho zemi lesy nejsou, odstěhuje se do švédské divočiny. Právě takto to udělali manželé Helskovovi a jejich příběh je nejen poutavý a poučný, ale v mnohém i inspirativní...

    Úvodem je ovšem třeba uvést některé věci na pravou míru. Tak tedy – Andrea a Jeppe se z mnoha důvodů nemohli vrhnout do lesní samoty bezhlavě, žádná zbrklá huráakce u nich nepřipadala v úvahu. Už proto ne, že měli čtyři děti včetně ročního batolete, takže je jasné, že jejich „velký útěk“ musel být jistým kompromisem mezi ideálem a realitou. Konkrétně šlo o to, že sice žili v lese, ale občas zajížděli autem do supermarketu a tato „pupeční šňůra“, jež je spojovala s civilizací, nebyla nikdy přestřižena.

    Pohodová idyla, nebo krutý boj o holé přežití? Zkušenost rodiny Hejlskovových ukazuje, že život v lesní samotě není ani jedno z toho, resp. že oba tyto extrémy se určitým způsobem vyrovnávají v jakémsi „zlatém středu“. Co ale na pomyslných miskách vah nakonec převáží? V jejich případě (a snad tady neprozradím víc, než je v recenzi záhodno) máme dojem, že patrně přepjali své síly (nejen tedy tělesné, ale především psychické) a naložili si víc, než se dalo za dané situace zvládnout. Ovšem pozor! Kniha má takový trochu zvláštní konec, kterým jeho autorka naznačuje, že člověk se po každém pádu může znovu zvednout...

    Říká se, že kdo nic nedělá, nic nepokazí. Andrea a Jeppe Hejlskovovi cítili, že s jejich dosavadním způsobem života není něco v pořádku a rozhodli se s tím „něco udělat“. Za odvahu, s níž svůj plán realizovali, si určitě zaslouží náš obdiv. Největší pozitivum knihy Náš velký útěk však spočívá v tom, že staví před čtenáře znepokojivé otázky ohledně budoucnosti západní civilizace, která vidí hlavní smysl své existence v neustálém ekonomickém růstu a zapomíná, že život je o něčem jiném...

    - 15.03.2019

  • Hejlskov, Andrea: Náš velký útěk - autor recenze: Barbora Grečnerová
    http://www.iliteratura.cz/Clanek/40961/hejlskov-andrea-nas-velky-utek

    Dánsko není pro každého ideální místo k životu, jak ukazuje psycholožka Andrea Hejlskov, která se rozhodne spolu se svými čtyřmi dětmi odstěhovat mimo civilizaci. V otevřené zpovědi se svěřuje s mnoha bolestmi i malými vítězstvími, které jí nový začátek uprostřed lesů přinesl.

    Pryč od dánského hygge

    Andrea Hejlskov: Náš velký útěk: Přežije rodina mimo civilizaci? Přel. Markéta Kliková, Portál, Praha, 2018, 295 s.

    Lidé všech věkových kategorií z různých koutů světa stále častěji hledají alternativní cesty, jak se vymanit z kolotoče vydělávání a utrácení peněz. Čím více dostáváme na výplatní pásce, tím více vydáváme. Chybí nám čas na sebe, čas na děti se přetavil do hektického objíždění volnočasových aktivit. Planeta přestává toto tempo stíhat. Jak máme žít, aby i naši potomci, vnoučata či pravnoučata, měli před sebou budoucnost? Čeho se vzdát? Stačí, když přestaneme v supermarketu dávat zeleninu do igelitového pytlíku a pít kafe z kelímku? Nebo musíme přistoupit k radikálnější změně?

    Právě z těchto důvodů se rozhodla dánská psycholožka Andrea Hejlskov spolu se svým mužem opustit tradiční západní způsob života a odstěhovat se doprostřed divoké švédské přírody. Předtím si ještě vyzkoušela klasičtější scénář – přesun z velkoměsta na venkov, ale poté, co trávila hodiny v autě dojížděním a finanční situace šestičlenné rodiny byla stejně napjatá jako v Kodani, udělala ostrý řez. Na rozdíl od trilogie norského humoristy Erlenda Loea o Dopplerovi, jenž uteče do lesů s malým losem, sledujeme reálný příběh. Ve Skandinávii nejde o ojedinělý případ, norská veřejnoprávní televize NRK odvysílala v roce 2016 šestidílnou docu-reality Tid til aleve (Čas žít), v níž pár se dvěma malými dětmi rok žil v horské chatě daleko od civilizace. Srovnání se nabízí i s českými šumavskými samotáři (Raději zešílet v divočině).

    Publikace se rozhodně neřadí do série seberozvojových příruček, na jejichž konci stojí lepší a s divočinou v symbióze koexistující člověk. To je na ní vlastně sympatické a překvapivé, protože hollywoodský happyend podvědomě čekáme. Jeho absence v nás ale zároveň vyvolá jisté rozpaky a staví nás před otázku, proč příběh poměrně specifické rodiny číst a jak je přenositelný na naše životy. Odstěhovat se se čtyřmi dětmi do chaty o 16 metrech čtverečních, bez vody a elektřiny, žít ze čtyř tisíc dánských korun na měsíc a stavět vlastníma rukama přístřešek ve stylu sámských pastevců, je projekt eufemisticky shrnuto náročný, racionálně viděno nerealizovatelný.

    Autorka si získává čtenáře upřímností, s jakou podává své prohry a pocity. Do knihy nás spíše než téma vtahuje pokušení nahlédnout pod pokličku cizího soužití, v němž to, jak Hejlskov přiznává, skřípe. Nebyla šťastná ve městě, na venkově, není šťastná ani v lese. Složitě komunikovala se svým mužem již dříve, ani v novém prostředí to není snazší. Nadále musí vařit, uklízet a prát, navíc v primitivních podmínkách, což je neuvěřitelně fyzicky náročné. Volných chvil je málo, záda ji bolí tak, že některé dny jenom proleží. Nedostatek financí i na základní potraviny ji trápí každodenně. Největším otazníkem zůstávají děti, kterým je sice dána částečná možnost volby – respektive vyjádření názoru, nakonec ale rozhodují rodiče. Teenageři, zvyklí být zalezlí v pokojích u svítících obrazovek, se na první pohled se situací vyrovnají lépe než matka, po roce ale touží chodit znovu do školy, poslouchat hudbu, sledovat filmy, mít soukromí. Hejlskov nepíše jenom o problémech, byť převažují, zmiňuje i pomalé sbližování s přírodou, radost ze společných výsledků práce, náhlé pocity svobody, volnosti i pospolitosti, jež přicházejí zejména ve slunečném létě.

    Zpovědní charakter textu odpovídá i tomu, že Andrea Hejlskov po celou dobu prvního roku v lesích psala blog, který postupně četlo více a více lidí a který se také stal zdrojem jejích občasných příjmů. Hejlskov se dnes živí tím, že přednáší a jezdí na debaty. Nevýhodou českého překladu je fakt, že vychází s pochopitelným zpožděním a na autorčině webu, psaném v angličtině, si každý může najít, kam se osud rodiny od té doby posunul. To je bohužel slabina všech knih navazujících na původní blogový formát, za nímž zaostávají, chybí jim autenticita a sdílení právě prožívaného.

    Andrea Hejlskov nepřináší odpověď na otázku, kterým směrem se máme ubírat, abychom byli šťastnější a méně zatěžovali naši planetu. Její řešení je extrémní, pro většinu z nás nesplnitelné, a i při své radikálnosti nesoběstačné. Na společnosti, ze které s mužem utíkají a v níž dle vlastních slov neobstáli, jsou stále existenčně závislí – jediný pravidelným příjmem jsou pro ně dávky. Rozhodně je však zajímavé si uvědomit, jak hluboko si člověk sáhne, když se zřekne základního pohodlí. Hejlskov nikomu nic nevnucuje, protože si není jistá výsledkem. Píše o sobě, hledá sebe, neradí ostatním. Právě zaměření na vlastní život způsobuje, že knihu vnímáme jako individuální experiment, a ne jako vizionářskou cestu.

    - 11.01.2019

  • Hejlskov, Andrea: Náš velký útěk - autor recenze: Jana Kunová
    http://seniorclub.cz/?q=node/291

    Příběh je skutečnou událostí dánské rodiny, která se rozhodla odejít z civilizace bydlet do švédských lesů a žít v souladu s přírodou. Odhlásili děti ze školy, podali výpověď v zaměstnání. Nedokázali už žít v konzumní společnosti, která je nutila jen chodit do práce, platit složenky, kupovat zbytečnosti a být si cizí.

    Prodali dům, vybavení, zbavili se veškerého majetku a jen s věcmi, co se vešly do auta, odjeli do chaty v lese, kterou si pronajali od majitele pozemku. Zde se rozhodli postavit si srub a usídlit se v přírodě bez energií a technických vymožeností. Uvažovali o tom již pár let a nakonec se všichni, 4 děti nevyjímaje, rozhodli pro toto radikální řešení.

    Tušili, že to nebude vůbec jednoduché, ale úplně si tuto změnu představit nedovedli. Ocitli se zde v létě, kdy bylo příjemné toulat se lesem, koupat se v jezeře a věnovat se dalším činnostem jako je štípání dříví, kácení stromů, rybaření. Otec začal s pomocí místních podobně smýšlejících kamarádů stavět srub.

    Rodina se najednou cítila blízko sebe, děti se nezavíraly do pokojů se svými mobily a notebooky, byli mnohem šťastnější a spokojenější a propojení mezi sebou. Ale léto uteklo velmi rychle, začínal podzim a srub stále nebyl ještě dokončen. Chata byla pro tak velkou rodinu velmi malá. Pomalu začaly problémy. Matka nestíhala vše zvládat, děti, vaření, praní, uklízení, pěstování zeleniny na záhonech, i když jí děti pomáhaly. Nakonec je zima zastihla nepřipravené.

    Začaly hádky mezi dětmi, rodiči. Nikdo neměl v malé chatě soukromí, přišly silné mrazy. Každý měl jiné plány do budoucna. Majitel pozemku jim nabídl pronájem domku v obci. Nakonec po mnoha hádkách se rozhodli do domku přestěhovat. Zprvu se cítili jako v Jiříkově vidění, opět měli proud, teplou vodu, připojení na internet. Ale brzy pocítili, že jim chybí to pravé, svoboda, soužití s přírodou, vše co zažívali v lese.

    Dokáže se rodina vrátit do přírody, je civilizovaný člověk něčeho takového ještě schopen?

    Autorka knihy Andrea Hejlskov je dánská psycholožka, vyučovala psychologii na universitě, pracovala jako dětská psycholožka, ale pak se s manželem rozhodla k radikálnímu kroku popsanému v knize. Své zkušenosti vylíčila v blogu, který později vyšel knižně.

    autor recenze: Jana Kunová
    http://seniorclub.cz/?q=node/291

    - 18.12.2018

  • OBJEDNÁVKY KNIH KNIHKUPECTVÍ

    telefon:
    283 028 202

    provozní doba:
    8.00 – 16.00 hod.
    (každý všední den)

  • OBJEDNÁVKY KNIH JEDNOTLIVCI A ORGANIZACE

    telefon:
    283 028 203
    283 028 204

    provozní doba:
    9.00 – 18.00 hod.
    (každý všední den)

  • REKLAMACE A DOTAZY E-SHOP

    telefon / e-mail:
    283 028 205
    kanclir@portal.cz

    provozní doba:
    8.00 – 16.00 hod.
    (každý všední den)