Dvanáctá básnická sbírka Vladimíra Martince přináší tiché, pozorovatelské verše, v nichž se prolíná prostá krása přírody s jemně ironickým odstupem i pokorným přemýšlením o smyslu psaní. Martinec, jenž svou básnickou dráhu rozvinul až ve zralém věku, zde pokračuje v cestě úsporného, průzračného jazyka. Poezie jemná, soustředěná a osobní, propojující radost z pozorování světa s meditativním hledáním „správné“ básně, jež se nakonec rodí z prostého okamžiku.