Ve svém třetím a zatím posledním románu Časokryt, přeloženém do několika světových jazyků, v Bulharsku oceněném jako nejlepší román roku, a ověnčeném také prestižní Mezinárodní Bookerovou cenou (2023), využívá Georgi Gospodinov fiktivní postavu Gaustina k tomu, aby popsal život s deficitem budoucnosti. Život, ve kterém čas neplyne lineárně, ale stává se součástí nás samých. Gaustin, který dokáže přeskakovat čas jako lesní potůček, se snaží o zdánlivě nemožné – léčit lidi pomocí minulosti. Gaustin, Gospodinovovo alter ego, našel způsob, jak vytvořit kliniky času, kde se lidé trpící ztrátou paměti mohou vrátit do doby, kdy se cítili nejlépe. Tato nemoc, jakási dlouhotrvající časová amnézie, se během vyprávění proměňuje v nemoc, kterou trpí celá společnost. Ta se stává obětí jakési kolektivní „Alzheimerovy choroby“, což vede různé země v Evropě k rozhodnutí dát občanům možnost volby, aby v referendu rozhodli, v jaké historické epoše chtějí žít. Časokryt je kniha osobní i politická. Její autobiografické prvky vyprávějí životní příběh svého autora. Trefnými komentáři minulého, současného a vlastně i budoucího dění je ale také hluboce společenská. Od svého vydání opakovaně generuje paralely se současným politickým a společenským děním.