Irvin Yalom je i ve svých více než devadesáti letech Pan spisovatel a Pan terapeut. Píše úsporně, přesně a s typickou kombinací pokory a sebeironie. Dokáže se ocenit („mám co nabídnout, baví mě učit“), zároveň však otevřeně přiznává pochybnosti i nejistotu. Stále zkouší nové formáty práce, i když už sám cítí, že jeho paměť slábne. A právě tato situace stojí za vznikem knihy Hodina srdce, v níž popisuje sérii jednorázových online konzultací vedených během pandemie.

Autory jsou Irvin Yalom, světově známý psychiatr a psychoterapeut, a jeho syn Benjamin Yalom, nejmladší z jeho čtyř dětí. Benjamin dlouho působil v oblasti kreativního divadla a teprve později se začal věnovat koučování a psychoterapii. V knize pomáhá otci zachytit jednotlivá setkání i jejich zákulisí — Irvinovy reflexe, starosti, radosti i obavy. Ačkoliv terapeutická práce je Irvinova, Benjamin ji drží pohromadě a „překládá“ do přesné a srozumitelné podoby.

Kniha je tvořena 22 jednorázovými sezeními, která Yalom rámuje vlastním přemýšlením o paměti, smyslu práce, stárnutí a smrti. Smrt je zde přítomná mnohem výrazněji než v jeho předchozích knihách: během prvních konzultací mu zemře manželka Marilyn, se kterou prožil celý život. Ve svých úvahách mluví o smutnění, o prázdnotě i o tom, jak mu práce pomohla znovu najít důvod ráno vstát. Závěr knihy je intenzivní — po jednom náročném sezení Yalom na čas ztratí paměť a na celou hodinu si nevzpomíná. Teprve později se ukáže, že šlo o téma, které se bolestivě dotýkalo i jeho samotného: klient rovněž řešil zhoršující se paměť a zvažování konce kariéry. Tento okamžik Irvinem otřásl natolik, že se podle doslovu Benjamina rozhodl definitivně ukončit klinickou praxi. Psát však (naštěstí pro nás čtenáře) nepřestal.

Čtení pro mě bylo silné i z osobních důvodů. Nedávno mi zemřel dědeček, Yalomův vrstevník a při četbě jsem si znovu uvědomila, jak málo jsem znala jeho vnitřní svět. Yalomova otevřenost, sebereflexe a ochota poodkrýt vlastní slabosti kontrastují s mlčenlivostí a uzavřeností mnoha starších lidí, u nichž je téma duševního zdraví stále obtížné. Možná i proto ve mně kniha vyvolala melancholii. Člověk se při ní nevyhne otázce, kolik toho o druhých vlastně ví a zda to ještě lze dohnat.

Ačkoliv některá pozdější setkání působila lehce repetitivně, celek je soudržný, čtivý a nabízí mnoho momentů, které mohou být pro terapeuty i laiky poučné. Český překlad vychází rok po anglickém originále, a můžeme být rádi, že se jeho 94letý autor vydání dožil.

Knihu doporučuji každému, kdo chce přemýšlet o stáří, pomíjivosti a závěrečných fázích života — ať už ve vztahu k sobě, svým klientům nebo svým blízkým. Není to snadné čtení, ale stojí za to. Pomáhá připomenout, že konfrontace se smrtelností sice může vyvolat úzkost, ale zároveň nás vede k plnějšímu, vědomějšímu životu.