---

Cariello, Carrie: Jakou barvu má pondělí? - autor recenze: Hana Kubíková
https://www.goodreads.com/review/show/2998179963?book_show_action=false&fbclid=IwAR2K2NxG1zr09VtYy1sXEpNqEs0RuwgphukkuEmpZGC85giKBRecQ8U98tg

Carrie Cariellová se v této knize pokouší přiblížit, jaké to je vychovávat dítě s poruchou autistického spektra, a to ve velké rodině s celkem pěti dětmi. Pojímá to velmi optimisticky (ach to americké nadšení...), na vše se dívá z té lepší stránky, zdůrazňuje jedinečnost, osobitost a kreativní myšlení lidí s touto poruchou, zmiňuje sice i negativa, ale zároveň se domnívá, že autismus změnil jejich rodinu k lepšímu.

Musím přiznat, že je to kniha tak trochu z jiného světa. Fascinovalo mě to americké otevřené prostředí. Zatímco tady se rodiče autistických či jinak speciálních dětí pomalu bojí vyjít na ulici, aby někoho nepohoršili, inkluze je sprosté slovo a z internetových diskusí má člověk pocit, že by bylo nejlepší, kdyby se podobné děti opět zavřely do speciálních škol a ústavů v pohraničí, v Americe je to jiné. Rodina nemá problém brát své problematické dítě do restaurací, do bazénu, poslat autistického syna na kurs karate, do kostela ke svatému přijímání nebo výlet se všemi dětmi na dovolenou na lodi Walt Disney, a to i přesto, že jejich syn nesnáší postavy v převlecích. Většinou jsou lidé tolerantní, milí a chápou, že dítě má nějaký problém. Čte se to jako zázrak.

"Většina lidí se chová velmi, opravdu velmi laskavě k malým chlapcům s autismem."

Stejně zajímavé je sledovat, jaké možnosti se dětem s autismem v USA nabízejí - raná intervence, logopedie, kognitivní rozvoj, sociální příběhy, senzorická integrace a řada dalších terapií. Je evidentní, že péči, včetně té speciální, přebírají hlavně instituce. To se ale v Česku buď vůbec nekoná, nebo se péče vyskytuje ve formě nahodilé, zpravidla privátní (a tedy draze rodiči placené), práce s dítětem velmi často není ani systematická ani systémová. Závidím.

Co se týče samotné knihy, literární kvality v ní moc nehledejte. Příběh příliš nedrží pohromadě, je evidentní, že se jedná o kompilát z jednotlivých článků či esejí psaných pro jiné příležitosti, které se snaží autorka doplnit a uspořádat do nějakého konzistentnějšího tvaru. Nechybí tu úryvky z rodinného deníku, dopisy, které matka píše dětem k narozeninám, jednu kapitolu má na svědomí i Jackův starší bratr. Překlad do češtiny není úplně stoprocentní (postkolumbovský svět - dle kontextu míněn zřejmě svět po střelbě v Columbine high school, cvik jumping jack u nás známe spíš jako skákacího panáka než tajtrlíka apod.) Není tu vždy zachována časová souslednost, což čtenáře mate, občas se člověk ztrácí ve jménech dětí, překvapení přinášejí i další americké zvyklosti - neexistence rodičovské dovolené, jednoduchost stěhování, mnohočetnost rodiny (nepoužívání antikoncepce?).

"Když bylo Charliemu šest týdnů, začala jsem pracovat na část úvazku a Joey (2,5 roku) a Jack (19 měsíců) se oba vrátili do školky."

Kniha je určena široké veřejnosti, která se chce seznámit s problematikou autismu (i z toho důvodu je zřejmě na konci knihy výkladový slovník s odbornějšími pojmy). Knížka by mohla pomoci s destigmatizací tématu zdravotního postižení, je pozitivně laděná, plná lásky a silných rodinných vazeb, je z ni cítit snaha zajistit, aby všichni členové rodiny byli šťastní a spokojení. Inspirativní by mohla být i pro rodiče speciálních dětí - třeba v tom, po jakých terapiích se pídit, či jakým způsobem s dítětem pracovat a fungovat.

Nečekejte ale, že se po přečtení stanete odborníkem na poruchy autistického spektra, takové ambice kniha Jakou barvu má pondělí určitě nemá. Je to ale vcelku příjemné čtení, které nikoho neurazí a spíš potěší. Kniha na noční stolek a krátké čtení před spaním.

Carrie Cariellová se v této knize pokouší přiblížit, jaké to je vychovávat dítě s poruchou autistického spektra, a to ve velké rodině s celkem pěti dětmi. Pojímá to velmi optimisticky (ach to americké nadšení...), na vše se dívá z té lepší stránky, zdůrazňuje jedinečnost, osobitost a kreativní myšlení lidí s touto poruchou, zmiňuje sice i negativa, ale zároveň se domnívá, že autismus změnil jejich rodinu k lepšímu.Musím přiznat, že je to kniha tak trochu z jiného světa. Fascinovalo mě to americké otevřené prostředí. Zatímco tady se rodiče autistických či jinak speciálních dětí pomalu bojí vyjít na ulici, aby někoho nepohoršili, inkluze je sprosté slovo a z internetových diskusí má člověk pocit, že by bylo nejlepší, kdyby se podobné děti opět zavřely do speciálních škol a ústavů v pohraničí, v Americe je to jiné. Rodina nemá problém brát své problematické dítě do restaurací, do bazénu, poslat autistického syna na kurs karate, do kostela ke svatému přijímání nebo výlet se všemi dětmi na dovolenou na lodi Walt Disney, a to i přesto, že jejich syn nesnáší postavy v převlecích. Většinou jsou lidé tolerantní, milí a chápou, že dítě má nějaký problém. Čte se to jako zázrak."Většina lidí se chová velmi, opravdu velmi laskavě k malým chlapcům s autismem."Zbytek recenze tady: https://naskokjinam.blogspot.com/2019/10/carrie-cariello-jakou-barvu-ma-pondeli.html

Cariello, Carrie: Jakou barvu má pondělí? - autor recenze: Gabriela Rotterová
http://www.casopisagora.cz/2019/05/jakou-barvu-ma-pondeli-jak-autismus-zmenil-jednu-rodinu-k-lepsimu/

---

Carrie Cariello, matka pěti dětí, píše krátké příběhy ze života své rodiny, zaměřené především na dění a zajímavé události okolo jejího druhorozeného syna Jacka, který má poruchu autistického spektra (PAS). Krátkými příběhy, které na sebe ne vždy chronologicky navazují, popisuje rozdílný vývoj jednotlivých dětí, reakce při zjištění diagnózy, řešení různých naskytnutých problémů a dalších. Velmi zajímavé mi osobně přišly techniky, které Jacka učily, aby se lépe integroval, například vyprávění a doplňování fiktivních sociálních příběhů, aby věděl, co v konkrétních situacích, kterým přirozeně nerozumí, má udělat a jak si má vysvětlit jejich dění.

Kniha je velmi čtivá. Je kratšího rozsahu a příběhy jsou obohaceny o úryvky z rodinného deníku, dopisy, které matka píše svým dětem na jejich narozeniny, a kapitolkou, která je napsána Jackovým starším bratrem.

Přestože se jedná o knihu s psychologickým tématem, je určená pro širokou veřejnost, hlavně pro tu neodbornou. Na konci knihy je krátký slovník s pojmy, které se v knize objevily a jejich význam by nemusel být jasný každému. Přínosná může být každému, kdo má o téma zájem. Projevy autismu jsou u všech jedinců naprosto odlišné, autorka popisuje minimum těch negativních, naopak se snaží se vyzdvihnout jedinečnost a rozmanitost myšlení osoby s PAS. Pro neodbornou veřejnost může mít destigmatizační význam.

Obecně se jedná o oddechovou četbu vhodnou na noční stolek. Po přečtení knihy cítím hezký pocit na duši, je krásné pozorovat, jak rodina miluje svého autistického člena a přirozeně se mu snaží pomáhat.

Jediné, co mi na knize vadilo, byla již zmíněná nechronologičnost, v jednom příběhu bylo určité dítě ve školním věku, v dalším bylo totéž dítě batoletem.

Na konec své recenze uvádím úsměvný úryvek příběhu z podmořského světa:

,,Stál tam s rukama přilepenýma na skle a s pohledem upřeným na žraloky kroužící skleněnou nádrží se skluzavkou. Otočil se k nám a opakoval: ,,Půjdu. Na skluzavku.’’

Co k tomu dodat. Pokud se můj autistický syn, který se jednou pozvracel z úzkosti, když spatřil na předním sedadle v autě sedět čivavu, chce sklouznout vnitřním tubusem nádrží plnou žraloků, nebudu mu stát v cestě.’’