Kessler, Zoë: Královna chaosu - autor recenze: Zdenka Medvědíhttps://medvedioaza.blogspot.com/2020/01/kralovna-chaosu-adhd-podle-zoe-zoe.htmlZoe si až v dospělém věku uvědomí, že má ADHD. Dříve si nepřipouštěla, že by něco takového mohlo postihnout i jí, ale byla už dříve jiná. Udělá si z legrace Jasper/Golbergův ADD dotazník pro dospělé a zjistí, že by mohla být jejich královnou. Nejprve tomu sama nemůže uvěřit, ale její přátelé, kteří ADHD mají, si celou dobu mysleli, že o tom ví. Pak už jen návštěva u lékaře, která tuto doměnku potvrdí.
Jenže jaké je to žít s ADHD? A ještě k tomu v dospělém věku a když jste žena? Na to nám odpoví tahle kniha.
Nakladatelství Portál loni vydalo tuhle knihu, které jsem zprvu nevědovala moc pozornosti. Královna chaosu mi nic neříkalo a jen jsem nad tím mávla rukou. Jenže pak jsem narazila anotaci ke knize. Věděla jsem tu ránu, že si ji musím přečíst. Mám doma dceru, které ADHD bylo diagnostikováno před rokem a půl a tak jsem chtěla vědět víc. Jako mám načtené nějaké všeobecné příručky, informace z nětu, kde se na tohle zaměřují, ale je to spíše z pohledu na chlapce a muže, než na dívky a ženy. Ono se to totiž v některých projevech hodně liší, ale to jsem pochopila až později.
Zoe nám touhle knihou otvírá dveře do světa žen s ADHD.
Na začátku knihy najdeme poděkování a pak Předmluvu, nebo spíš dvě Předmluvy. Jedna je od americké lékařky, druhá od editorky knihy. Každá nám poskytuje informace o ADHD a pomalu otvírá oči u tématu. Už tady jsem měla slzy na krajíčku, když jsem si vybavila, čím si ta moje holčička prochází. Letos jí bude jedenáct, ale už od malička byla trochu jiná. Nejprve se to moc neprojevovalo, ale až s nástupem školy se začalo ukazovat, že je něco v nepořádku. To ale odbíhám od tématu. Omlouvám se, i když vím, že těmhle výlevům se zde asi jen tak nevyhnu.
Zoe nám dává nahlédnout do svého světa. Od počátečního šoku a zpětného vybavování si různých situací, přes smíření a hledání toho nejlepšího pro ni a její svět. K tomu je u každé kapitoly shnrnutí toho, o čem jsme se dozvěděli a rady, jak z toho vytřískat to nejlepší. Najít ten nejlepší způsob, jak by mělo vše fungovat, aby nebylo tolik problémů, které mohou vzniknout díky nepozornosti, neoustředění nebo prostě jen tím, že jste zapomněli.
Ano, to jsou některé příznaky, které se u ADHD objevují. Nejvíce vám ale asi naskočí to, že je dítě - člověk hyperaktivní. Není to tak ale vždy a nebo v takové míře. Je tu celá řada dalších příznaků, které se mhou objevit a vy nad nimi i možná mávnete rukou. Tak jako to dělala celé roky Zoe. Nikdy jí nenapadlo, že by to mohlo být jinak. Tak je roztržitá, no a co? Jenže to jí přineslo hromadu problémů nejen v osobním životě, ale i v normálním světě.
Kniha, která se mi na jednu stranu četla hodně těžce a já jí musela dávat po kouskách. Emocionálně a i psychicky jsem byla při jejím čtení občas pěkně vyždímaná. To je ale tím, jak už jsme na začátku zmínila, že žiju vedle ADHD.
Hodně jsem toho pochopila. Hodně věcí jsem si vybavila při čtení zpětně a doplnila si zase o kousek víc vědomosti.
Na dívky a ženy s ADHD se stále díváme jinak. Nevnímáme, že by měli možná mít jiné potřeby. Že se hlavně projevují jinak, než je tomu i chlapců a mužů. Sama to vidím každý den už několik let, kdy si ve zpětném ohlédnutí promítám situace, které nebyli standartní. Dcera už jako malá vykazaovala v některých situacích první příznaky této diagnozy. Ona není hloupá, jen je citlivější, vnímá svět jinak. Zapomíná, je roztržitá, občas pekelně nesoustředěná a když jí něco nejde, tak i pěkně vyletí. Občas brečí vzteky, že jí něco nejde, ale zase jsou chvíle, kdy je jako sluníčko. O hyperaktivitě u ní nemůže být řeč, i když jsou tu občas případy, kdy prostě musí něco dělat. Je to malý chaos, který se projevuje v běžném životě, ale ve škole jí to zrovna nepomáhá. S tím jsou pak problémy, které se s námi táhnou od začátku.
Nejprve jsme tomu nikdo nepřikládal význam. Ani ve škole, ani doma a prostě jsme si říali, že si jen musí víc zvyknout na nový režim po školce. Jenže se to nezměnilo ani ve druhé třídě, ale já si stále nechtěla připustit, že by mělo být něco jinak. Nakonec nás okolnosti donutili a my byli na vyšetření. Šok pro mě, ale ona byla v klidu. Má svůj svět, který je jen její. Bylo na mě, abych jí začala pomáhat.
Jenže je to občas tak těžké. Ve škole i přes tohle vše na dítě neberou takový zřetel a my tak stále bojuje se zapomenutými úkoly, věčnými poznámkami, s tím, že občas nechce prostě spolupracovat. Boj, kdy občas brečíme obě, že zase bude špatná známka. Dokonce jí i vyhrožovali několikrát, že propadne, protože jí některé věci nejdou tak dobře jak by měli. Tabulky ve školství prostě neokecáte a když nezapadáte, tak jste hloupí a podle toho s vámi jednají. Bohužel.
Člověk pak začne zkoušet různé metody, jak to celé zvládnout. Tresty ani slova zloby nepomohou. To jsem pochopila hodně brzo. Musíte se obrnit trpělivostí. Nastavit vlídnou tvář a mávnout rukou, když to nejde, nebo to jde pomalu. Cíle se dostavují, ale tím způsobem, že uděláte jeden krok v před, dva zpět, aby se ve výsledku ty kroky vpřed rozutíkali a ono to najdnou šlo samo a dobře.
Občas je to ale hodně těžké. To si pak připadáte jak vymačkaný citron. Bolavý, bez šťávy a enegrie a to hodně bolí. Zvlášť, když narážíte na realitu a na lidi, kteří nechápou nebo nechtějí pochopit.
Proto tuhle knihu doporučím všem, kteří chtějí pochopit. Mají tu snahu vidět i pod pokličku těch čtyř písmen ADHD. Možná sami znáte někoho, kdo to má, ale neuvědomili jste si to. Možná to zažíváte na vlastní kůži. Možná sami potřebujete pomoct.