Výbor Jiřího Opelíka umožňuje představit Skácela jako básníka silné vnitřní kontinuity, jehož poezie se sice neustále proměňuje, ale přesto zůstává pro čtenáře nezaměnitelná. Základem této niterné kontinuity je konkrétní a zároveň přirozený čas a prostor jeho básní – zpravidla v nich přesně víme, kde a kdy právě jsme: zda v přítomnosti, nebo v minulosti, v kterém ročním období nebo měsíci, zda ve dne nebo v noci či v které jejich části. Detailní, důvěrně a jemně odpozorované zachycení konkrétního času a prostoru se pak stává základem pro vrstvení dalších obrazů a významů.