Susanně bylo osmnáct let, když se rozhodla dobrovolně odejít ze světa. Spolykala padesát! aspirinů, ale naštěstí se jí podařilo přežít. Při jedné konzultaci u psychiatra souhlasí s umístěním v léčebně. Je zajímavé, že doktor k tomuto skutku dal podnět po krátkém rozhovoru, přičemž pacientku viděl vůbec poprvé. Susannin pobyt se protáhl na dva roky. Dokáže dívka přemoci své démony a zařadit se zpátky do společnosti?

Autobiografický román vyšel poprvé v roce 1993 a Susanna Kaysen v něm líčí vlastní zážitky odehrávající se koncem šedesátých let minulého století. Přestože od událostí uplynulo více než padesát let a u nás tato kniha vychází vůbec poprvé, nepůsobí zastarale a je svou tématikou aktuální i nadčasová, protože psychické problémy tíží i dnešní generaci.

Susanna Kaysen popisuje dva roky v léčebně bez jakýchkoliv větších emocí, je věcná, stručná, nechodí kolem horké kaše, i tak jsou její zápisky, které působí spíše jako útržky a náhodné vzpomínky, emočně náročnější. Představa, že kývnete lékaři na hospitalizaci, aniž byste tušili, že se domů nepodíváte hodně dlouho, je děsivá, přesto se v Susannině psaní neobjevuje hořkost nebo zlost. Představuje své spolupacientky a dává nahlédnout do chodu a režimu léčebny. Záznamy jsou proloženy lékařskými zprávami, v nichž postupně odhalujeme dívčinu diagnózu i postup léčení a pokroky.

Narušení je poměrně útlá kniha, nezabere vám mnoho času, o to víc utkví v paměti. Námětem připomíná notoricky známé dílo Kena Keseye Vyhoďme ho z kola ven, které do filmové podoby převedl Miloš Forman pod názvem Přelet nad kukaččím hnízdem. Narušení není až tak surové, působí komorněji a nejde příliš do hloubky, přesto je jeho výpovědní hodnota vysoká. Také podle této knížky byl natočen stejnojmenný film.

Zajímají vás osobité výpovědi zajímavých lidí? Chcete vědět, jak to chodí v psychiatrické léčebně a koho tam můžete potkat? Narušení vám dá odpověď.

Jste normální nebo jste už blázni? Třeba vám na vaši otázku dá odpověď kniha NARUŠENÍ od Susanny Kaysen, která si prošla „cvokárnou“ a své zkušenosti s tímto ústavem zpracovala v knize, která vyšla v roce 1993 a stala se jednou z nejznámějších děl psychologické beletrie.Susanně je osmnáct let a její motiv k sebevraždě je z našeho pohledu naprosto nesmyslný – referát z americké historie, který nechtěla napsat. Rozhodne se spolykat padesát aspirinů a následky na sebe nenechají dlouho čekat. V nemocnici ji vypumpují žaludek a pošlou k psychiatrovi, kde po krátkém rozhovoru podepíše souhlas s umístěním v psychiatrické léčebně. Má pocit, že si tam pobyte pár týdnů, odpočine si a vrátí se zase zpátky do svého života. Ale nakonec se z toho vyklubou skoro dva roky s diagnózou hraniční porucha osobnosti. Poznává své „spolubydlící“- ostatní NARUŠENÉ – i jejich životní příběhy, které je zavedly do stejného zařízení a zažívá s nimi jejich děsy i pokusy o návrat a zařazení zpět do společnosti. Jejími nejbližšími se tak stávají popálená Polly, sociopatka Lisy nebo Daisy, která jede na laxativech. Susanna má zde dostatek času přemýšlet o tom, co je normální a co je už známkou šílenství, o svých pocitech i o společnosti, která se mnohdy jeví jako větší blázinec než prostředí uvnitř ústavu.

Susanna ve své knize popisuje určitý úsek svého života a snaží se najít východisko a možná i řešení ze svých problémů. Formou záznamů nám sděluje nejen svoje pocity, ale prokládá je i svými chorobopisy, informacemi o duševních poruchách, ale co hlavně, představuje nám své spolubydlící. V tento moment se ze záznamů stává beletrie a díky tomu se celé dílo velmi dobře čte.

Právě tyto příhody ukazují ústav v celé jeho „kráse“, od neosobního přístupu personálu až po tragické následky jednotlivých účastnic, které se snažily „jenom“ vrátit do společnosti. Určitě se vám při čtení vybaví kniha podobného žánru s názvem Vyhoďme ho z kola ven – autor Ken Kesey, podle jehož předlohy byl natočen Formanův Přelet nad kukaččím hnízdem. Srovnávat tyto dvě díla tak úplně nejde, ale z obou zaznívá výkřik nad fungováním a podstatou psychiatrických léčeben i nad sociální adaptací „narušeného“ člověka ve společnosti.

Autorka se nebála jistého odlehčení a s humorem i nadsázkou popisuje některé situace, které čtenáři vykouzlí mírný úsměv na tváři.

Blázni jsou podobní designovaným pálkařům. Často je cáklá celá rodina, ale protože celá rodina nemůže jít do nemocnice, je vyčleněn jeden člověk jako blázen a jde tam. Pak podle toho, jak se cítí zbytek rodiny, je ten člověk držen uvnitř nebo ho zase vytáhnou, aby se potvrdilo duševní zdraví rodiny. Většina rodin si tak dokazovala stejný předpoklad. My nejsme blázni; blázen je ona.

Tento útlý, komorní román je příběhem mladé dívky, který vám dá nahlédnout do nitra člověka, jehož život je ovládán diagnózou hraniční porucha osobnosti, ale při bližším poznáním si vlastně tak nejste úplně jisti, zda podobnými, přídavnými neduhy (nejistota, pochyby, volba přátel…) tak trochu netrpí většina z nás. Vydejte se spolu s autorkou najít víru v sebe sama i v dobro člověka.

Hodnocení: 80 %