Hejlskov, Andrea: Náš velký útěk - autor recenze: ?
http://www.blogzrzky.cz/2019/03/knizni-vyzva-nas-velky-utek.html
Tohle čtení jsem si tak moc užila. Kniha předčila moje očekávání. Nevím proč, ale na základě anotace jsem čekala strohý dokumentaristický styl, ale tohle je něco úplně jiného. Taky jsem se bála slepé ideologické euforie, která bude propagovat "zelený" anarchistický postoj vůči společnosti, ale taky ne. Autorka (psycholožka) popisuje útěk velmi realisticky a spíš než růžových brýlí je plný strachu, obav, nenávisti a výčitek. A proto je tento příběh tak lehce uvěřitelný a tak dobře čtivý! Skvělá kniha, kterou vřele doporučuju, pokud jste na téma naladění.
Autorka šla na dřeň, vyprávění je formou neuspořádaného, nedatovaného deníku, pocity z ní plynou syrové, nepřibarvené, nezaslepené tou krásou kolem. Semtam se její vyprávění prolíná s citacemi z jejího blogu (který psávala nahoře na skále).
Protože absolutní svoboda a volnost s sebou kromě pocitu nezávislosti a štěstí nesou i jiné věci. A ty už tak příjemné nejsou. Je to všudypřítomný strach (co když onemocníme, co když nestihneme postavit dům, co když děti budou mít hlad...), obavy z budoucnosti partnerského vztahu (ano, mimo civilizaci se občas provalí to, s čím ve městě dokážeme žít), paranoia, a šok. V přírodě se každý změní, rodina je na sobě víc závislá a na to nejsme zvyklí. Naivita, síla zodpovědnosti, komunitní způsob života, boj o moc? Všichni si uvědomí, že vlastně nejsou zas tak samostatní, nezávislí a soběstační, jak si mysleli.
Z knihy běsní takové zoufalství a zklamání, že to nedokáže přebít to štěstí z osvobození. Jakoby se uprostřed přírody otevíraly všechny staré rány a všechno zlé z nich vytryskávalo na povrch. V příběhu dojde i k několika nebezpečným situacím, kdy si říkáte, už dost proboha. Je vám líto dětí, zmařených vztahů a všudypřítomné bolesti. Jenže taky cítíte, že se rodina ubírá dobrým směrem, cítíte tam tu naději, tu chuť do toho jít. A proto mě potěšil samotný závěr!
Ta odvaha Andrey a Jeppeho se mi svým způsobem líbila. Ale něco jiného je utéct do lesů sama, případně s partnerem, ale je fér vzít s sebou děti jako rukojmí? Do jaké míry převáží odvaha sobectví, když rozhodujete o osudu celé rodiny tak významným až drastickým způsobem? Odhlásit děti ze škol? Odtrhnout je od přátel, koníčků? Vzít jim křehké jistoty, které hlavně puberťáci potřebují? Jak sladit zájmy šestičlenné rodiny? Jak jako rodič žít s pocitem viny, že jsem svoje děti zatáhl do takové situace a zklamal jsem?
Je to ten typ knihy, kdy máte tendence vypisovat si některé pasáže a pak se k nim vracet. V knize je spousta moudra a to rozhodně nejsem žádný hipík, který by byl tak rozhořčený soudobou situací. Ty ideologické řeči mě tak moc nebraly, ale bavilo mě pozorovat rodinu uprostřed tak vyhrocené situace.
Snad každý ve svém životě zatouží po nějakém podobném úniku. Když nás tady všechno štve, obtěžují nás lidé, zlobí systém a byrokracie, příkazy, zákazy, rozhněvává nás politická situace, máme problémy doma... Naivní představa utéct do lesa, bydlet v přírodě s přírodou v zádech a od všeho se oprostit. I když mě to taky párkrát napadlo, nemám na to koule a popravdě se bojím, co by tento únik otevřel. Stavidla strachu, pochybností, vnitřních démonů. A nevím, jestli bych je dokázala porazit.
"V tu chvíli, při pohledu na své zčernalé ruce a černé boty, mě napadlo, že jsem si vždycky myslela, že vybočuju. Vždycky jsem si myslela, že nejsem jako "oni"... jenže jak mě za chůze šlehaly do obličeje větve, došlo mi, že jsem úplně stejná jako oni. Stála jsem v cestě svému snu... abych mohla nadále snít. I když prochodíme tolik stezek, kolik jen chceme, obrátíme nespočet kamenů, nikdy to nenajdeme, nenajdeme to dokonalé místo, protože takové neexistuje."