Vulgarismus v názvu knihy okamžitě zasekne háček do naší pozornosti a přiláká zvědavého čtenáře očima brouzdajícího po pultech knižních obchodů. Navíc ve spojitosti s tématem ústavní péče dětí v České republice budí dojem, že se bude jednat o knihu přeplněnou emocemi a poutavými příběhy na hraně uvěřitelnosti. A přesně taková kniha je! Kniha mne plně vtáhla hned po první stránce a do večera jsem ji měla úspěšně zhltnutou.

Autor Tomáš Morávek, původně vystudovaný herec a moderátor, je v současnosti vychovatel s devítiletou praxí v několika zařízeních pro děti vyžadující okamžitou pomoc a krizový intervent na dětské krizové lince. V současnosti je také ředitelem organizace (Ne)ohrožené děti.

Na rubu knihy se píše „Kniha je upřímná a surová“. Myslím si, že to nejlépe vystihuje to, co může čtenář od knihy očekávat. Je to nahlédnutí do světa člověka, který se rozhodl pečovat o děti, jejichž příběhy jsou těžko uvěřitelné. Často mě u knihy napadalo, že situace, které musely některé děti z ústavní péče zažívat nebo dokonce denně žít, by dospělí v mnoha případech jen stěží přežili. Pokud doufáte, že v knize naleznete šťastné konce, budete zklamaní. Některé příběhy vám možná budou připadat až na hraně samotné fantazie. Je tohle ještě vůbec realita? Je tohle vůbec možné? Bohužel, i já jsem měla možnost v minulosti krátký čas pracovat ve ZDVOPu (zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc), a proto z vlastní zkušenosti vím, že příběhy jsou více než pravdivé a opravdu tolik děsivé. Jsou to příběhy plné bolesti, příběhy, které ve vás vzbudí nejednou obrovskou vlnu zlosti, hnusu a pocitů nespravedlnosti, ale i upřímného dojetí, jehož síla vámi proběhne až ke kořínkům vlasů. Jsou to příběhy o obrovské vnitřní síle dětí, o jejich způsobu, jak se s tím vším vyrovnat, jak přežít a jak žít dál.

Autor nepředkádá pouze příběhy mnoha dětí, se kterými měl možnost pracovat, ale seznamuje čtenáře také s fungováním ústavní péče a zabývá se v knize jakýmsi „odborným minimem“ souvisejícím s touto prací, například co je to ZDVOP, charakteristika syndromu CAN atd. Což je její nespornou výhodou a užitečnou přidanou hodnotou.

A zde si neodpustím malou výtku směrem k autorovi, že by kniha mohla být klidně mnohem delší. A to i s plným vědomím toho, že smyslem knihy nebylo ukojit čtenářovu senzacechtivost, ale upozornit na zcela nevyhovující situaci v oblasti ústavní péče. Jak sám autor v knize zmiňuje, největším problémem je podfinancování pracovních pozic jedinců pečujících o děti 24/7. To v praxi často vede k tomu, že mladí lidé tuto práci dělat prostě nechtějí. Problémem není jen stránka finanční nedostatečnosti, ale také obrovské časové a emocionální zátěže, která je na pracovníky kladena. Je pochopitelné, že mladý člověk toužící po partnerském životě a založení vlastní rodiny nemá přílišně velikou motivaci odjíždět z domu třeba na celý týden pečovat o „cizí“ děti. A tak jsou v ústavní péči často pracovníci spíše ve věku 50+, což s sebou přináší jistá specifika, jako je například jiná fyzická kondice než u mladého pracovníka, z ní tedy vyplývající jiná skladba denních aktivit (zkrátka pečující osoba ve věku 65 let nejspíš nebude s dětmi celý den běhat po parku a učit je jezdit na kole). Nelze opomenout, že často právě tento druh práce láká spíše ženy než muže, což je v praxi obrovská škoda. Když autor popisuje, jak bere kluky z ústavů na “pánskou jízdu”, běží mi hlavou, že to je přesně to, co spoustu “zlobivých kluků” v ústavech nenajde-blízký kontakt s chlapem, který jim může být vzorem.

Myslím si, že je důležité, aby byla veřejnost více informována o tom, že se za dětským zlobením, odmlouváním, vulgaritou a odmítáním často skrývá zraněné dítě, k němuž byl osud nelítostivý a které se jen brání dalšímu odmítnutí ze strany dospělých a dalším bolestivým ranám na jeho dětské duši.

Dle mého názoru se jedná o knihu, kterou bych doporučila všem. Myslím si, že je důležité, aby se ve společnosti o tomto tématu mluvilo, aby byla větší (nejen finanční) podpora pracovníků, aby se více dbalo na jejich vzdělávání i o prevenci jejich vyhoření a aby i nadále dokázali zůstávat silnými a empatickými osobnostmi, které léči dětskou duši.

Děti jsou naše budoucnost. To, jací z nich vyrostou lidé, ovlivňuje rodina a okolí. Je pro mě nepředstavitelné, že někdo může ubližovat fyzicky nebo psychicky dítěti. Nejhorší je, že dospělí, kteří to dělají, věří tomu, že to dělají oprávněně.

Děkuji autorovi za tuto knihu. Doporučuji ji všem, aby si uvědomili na konkrétních případech z ústavní péče, že tohle se dětem nedělá. Nadpis mi přišel na první pohled divný, ale už během čtení prvního příběhu jsem s ním souzněla a spolu s autorem opakovala, lidé se opravdu někdy chovají jako p*ča.

Autor na příbězích z reálného života ukazuje, jak se může ubližovat dětem i v zařízeních, které je mají chránit a pomáhat jim. Většinou je za tím syndrom vyhoření. Vychovatelky, neboli tety, jsou málo placené, tím pádem o tuto profesi není zájem a je nedostatek lidí na tyto pracovní pozice.

Autor je vychovatel s devítiletou praxí. Upřímně a živě vypráví o případech dětí, s kterými se setkal v práci, a ukazuje na chyby, které jim pobyt v ústavní péči ztížily a znepříjemnili. Díky těmto příběhům si lidé mohou uvědomit, jak moc jednoduše se dá ovlivnit chování dítěte jednou větou.

Je kritický, ale umí také pochválit. Jeho nadhled a zvládnutí situace jsem místy obdivovala. Bylo to pro mě poučné z hlediska psychologického, tak praktického. Nevím, jak bych pomohla desetiletému chlapci, který vlivem autonehody přišel o své rodiče, nesnáší se, protože on jediný přežil.

Kniha se výborně četla. Děkuji za tuto tvorbu, která upozorňuje na práci s dětmi, na její náročnost, na chyby a následné ponaučení z nich.

Těchto zařízení je moc, tzn. že je hodně dětí, které potřebují pomoci. Je úžasné, že existují lidé jako Tomáš Morávek. Věnuje celý svůj čas této práci, která je naplňující a smysluplná, ale také emočně nepředstavitelně náročná. Ty děti jednou všechny odejdou a zkuste se k nim citově hlouběji nevázat. To nejde. Neskutečné díky a obdiv lidem jako je Tomáš Morávek.

Hodnocení: 100%