Tomáš Morávek se v knize Nebuď p*ča s ničím nepáře. Nevím, jestli je to tím, že jsem z "razoviteho" kraje, ale tak dobře se mi dlouho žádná naučná nebo populárně naučná kniha nečetla. I když slovo dobře rozhodně nevyjadřuje mé pocity během četby. Ono mi z toho všeho DOBŘE teda vůbec není ještě ani teď, ba naopak to ve mně pěkně vře.

Kniha popisuje reálné příběhy dětí z ústavní péče, nehraje ale na city, popisuje. Přímo, bez příkras nám předkládá, jak to někdy chodí v různých institucích, které se o děti starají. Jak někdy místo empatického a odborného zacházení některé vychovatelky dokáží tyhle děti ještě více poškozovat. Ukazuje nám, že tyhle příběhy prostě často dobře nekončí.

Kromě anonymizovaných příběhů se ale také seznámíme se základní terminologií a teoretickým základem.

Hluboce smekám před autorem a jeho prací a přístupem. Myslím, že by si tuto krátkou, ale informacemi nabitou publikaci, měl přečíst i každý pedagog. Nejen v ústavních zařízeních totiž děti zažívají nepochopení svého jednání.

Kolegové učitelé a učitelky, prosím, přečtěte si tuhle knihu. Ony jsou to totiž i "naše" děti, které mají svá trápení a důvody, proč jednají, jak jednají, i když nám to zrovna nehraje do karet a není po vůli. Najděme si čas se zastavit a přemýšlet nad tím... Jsme přece profíci. Nenálepkujme, hledejme příčiny a ukazujme dětem, že nám na nich záleží.

Tahle kniha mě hluboce zasáhla. S dětmi z ústavní péče už jsem několikrát pracovala jednak jako třídní učitelka, jednak jako školní metodik prevence. Ústqv nebo škola. To je fuk. Všechny děti si totiž zaslouží, aby se s nimi jednalo s respektem a porozuměním jejich potřebám.

Ufff...

Doporučuji si poslechnout i rozhovory s autorem. Na YouTube nebo Spotify...

Kniha "Nebuď p*ča aneb jak (ne)pracovat s dětmi" od Tomáše Morávka je velmi silným a důležitým příspěvkem k tématu práce s dětmi žijícími v ústavní péči. Autor se zaměřuje na to, jak dobrá a špatná práce s dětmi může mít vliv na jejich život a budoucnost. Kniha obsahuje anonymizované, ale reálné příběhy dětí, které jsou překvapivě emotivní a inspirativní.

Tomáš Morávka pojmenovává věci a situace reálnými slovy s reálnými pocity a nehledá líbivé fráze nebo korektně přijatelné opisy. Přestože název knihy je vulgární, kniha sama není podbízivě senzační, ale naopak je pevně zakotvená v terénní praxi i odborném psychologickém, psychoterapeutickém a pedagogickém zázemí. Jedním z hlavních témat knihy je důležitost porozumění důvodům chování dětí a přístupu, který je pro ně nejvhodnější.

Motto autora "Je normální, že silnější chrání slabšího" je jedním z klíčových témat knihy a zdůrazňuje důležitost etického a zodpovědného přístupu v práci s dětmi. V knize ukazuje, jak dospělí v ústavní péči mohou tuto zodpovědnost plnit, ale také, jak se mohou vyskytnout situace, kdy k ní nedochází.

Součástí knihy je i báseň, kterou Tomáš Morávek vytvořil ze skutečných otázek, které dostal od týraných dětí. Báseň působí velmi silně a emotivně, a ukazuje, jaké otázky a problémy trápí děti, které nebyly schopny najít oporu a bezpečí ve svém okolí.

Celkově se mi kniha "Nebuď p*ča aneb jak (ne)pracovat s dětmi" líbila pro svoji upřímnost a surovost, a zároveň pro to, že nabízí konkrétní návody a rady, jak se v práci s dětmi orientovat a jaké postupy a principy dodržovat.

Doporučuji ji všem, kteří se zajímají o problematiku dětí v ústavní péči a chtějí se dozvědět více o tom, jak pracovat s nimi efektivně a citlivě.

Vulgarismus v názvu knihy okamžitě zasekne háček do naší pozornosti a přiláká zvědavého čtenáře očima brouzdajícího po pultech knižních obchodů. Navíc ve spojitosti s tématem ústavní péče dětí v České republice budí dojem, že se bude jednat o knihu přeplněnou emocemi a poutavými příběhy na hraně uvěřitelnosti. A přesně taková kniha je! Kniha mne plně vtáhla hned po první stránce a do večera jsem ji měla úspěšně zhltnutou.

Autor Tomáš Morávek, původně vystudovaný herec a moderátor, je v současnosti vychovatel s devítiletou praxí v několika zařízeních pro děti vyžadující okamžitou pomoc a krizový intervent na dětské krizové lince. V současnosti je také ředitelem organizace (Ne)ohrožené děti.

Na rubu knihy se píše „Kniha je upřímná a surová“. Myslím si, že to nejlépe vystihuje to, co může čtenář od knihy očekávat. Je to nahlédnutí do světa člověka, který se rozhodl pečovat o děti, jejichž příběhy jsou těžko uvěřitelné. Často mě u knihy napadalo, že situace, které musely některé děti z ústavní péče zažívat nebo dokonce denně žít, by dospělí v mnoha případech jen stěží přežili. Pokud doufáte, že v knize naleznete šťastné konce, budete zklamaní. Některé příběhy vám možná budou připadat až na hraně samotné fantazie. Je tohle ještě vůbec realita? Je tohle vůbec možné? Bohužel, i já jsem měla možnost v minulosti krátký čas pracovat ve ZDVOPu (zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc), a proto z vlastní zkušenosti vím, že příběhy jsou více než pravdivé a opravdu tolik děsivé. Jsou to příběhy plné bolesti, příběhy, které ve vás vzbudí nejednou obrovskou vlnu zlosti, hnusu a pocitů nespravedlnosti, ale i upřímného dojetí, jehož síla vámi proběhne až ke kořínkům vlasů. Jsou to příběhy o obrovské vnitřní síle dětí, o jejich způsobu, jak se s tím vším vyrovnat, jak přežít a jak žít dál.

Autor nepředkádá pouze příběhy mnoha dětí, se kterými měl možnost pracovat, ale seznamuje čtenáře také s fungováním ústavní péče a zabývá se v knize jakýmsi „odborným minimem“ souvisejícím s touto prací, například co je to ZDVOP, charakteristika syndromu CAN atd. Což je její nespornou výhodou a užitečnou přidanou hodnotou.

A zde si neodpustím malou výtku směrem k autorovi, že by kniha mohla být klidně mnohem delší. A to i s plným vědomím toho, že smyslem knihy nebylo ukojit čtenářovu senzacechtivost, ale upozornit na zcela nevyhovující situaci v oblasti ústavní péče. Jak sám autor v knize zmiňuje, největším problémem je podfinancování pracovních pozic jedinců pečujících o děti 24/7. To v praxi často vede k tomu, že mladí lidé tuto práci dělat prostě nechtějí. Problémem není jen stránka finanční nedostatečnosti, ale také obrovské časové a emocionální zátěže, která je na pracovníky kladena. Je pochopitelné, že mladý člověk toužící po partnerském životě a založení vlastní rodiny nemá přílišně velikou motivaci odjíždět z domu třeba na celý týden pečovat o „cizí“ děti. A tak jsou v ústavní péči často pracovníci spíše ve věku 50+, což s sebou přináší jistá specifika, jako je například jiná fyzická kondice než u mladého pracovníka, z ní tedy vyplývající jiná skladba denních aktivit (zkrátka pečující osoba ve věku 65 let nejspíš nebude s dětmi celý den běhat po parku a učit je jezdit na kole). Nelze opomenout, že často právě tento druh práce láká spíše ženy než muže, což je v praxi obrovská škoda. Když autor popisuje, jak bere kluky z ústavů na “pánskou jízdu”, běží mi hlavou, že to je přesně to, co spoustu “zlobivých kluků” v ústavech nenajde-blízký kontakt s chlapem, který jim může být vzorem.

Myslím si, že je důležité, aby byla veřejnost více informována o tom, že se za dětským zlobením, odmlouváním, vulgaritou a odmítáním často skrývá zraněné dítě, k němuž byl osud nelítostivý a které se jen brání dalšímu odmítnutí ze strany dospělých a dalším bolestivým ranám na jeho dětské duši.

Dle mého názoru se jedná o knihu, kterou bych doporučila všem. Myslím si, že je důležité, aby se ve společnosti o tomto tématu mluvilo, aby byla větší (nejen finanční) podpora pracovníků, aby se více dbalo na jejich vzdělávání i o prevenci jejich vyhoření a aby i nadále dokázali zůstávat silnými a empatickými osobnostmi, které léči dětskou duši.