Kniha vhodná pro všechny, jen citlivky, lidé neotupělí díváním se na televizi, se musí připravit, že možná je příběhy dojmou, budou brečet apod. Kniha je útlá, výživná. Příběhy ze života jsou prokládány teorií, výňatky ze zákona. Vše psáno stručně, ale přitom dostatečně výstižně. Je možné, že i tak vám čtení bude trvat déle a budete muset vydýchat jednotlivé příběhy. Zvláště pokud si budete uvědomovat, že to nejsou pohádky, spíše horory, ale něco, co se skutečně stalo, děje. Nemusíte souhlasit s názory autora, s některými nesouhlasím, i když je chápu, ale prostě ty příběhy jsou samopopisné. Dovolím si ukázku, kterou lze rozebírat z mnoha úhlů: „Nechci, aby byl na mě naštvaný, tak jsem mu řekl, že jste mu lhali vy. Že nejde do děcáku, ale že si ho zítra opravdu vezmu domů. Doprdele, vždyť má zítra narozeniny [8 let], co bych to byl za tátu, kdybych mu to řekl. Ale až si všechno zabalí, tak mu to nějak vysvětlete, že jsem se třeba spletl, nebo že jsem to nevěděl, nebo že jsem to nechtěl, ale že jste to takhle rozhodli za mě. Díky.“

Tomáš Morávek se v knize Nebuď p*ča s ničím nepáře. Nevím, jestli je to tím, že jsem z "razoviteho" kraje, ale tak dobře se mi dlouho žádná naučná nebo populárně naučná kniha nečetla. I když slovo dobře rozhodně nevyjadřuje mé pocity během četby. Ono mi z toho všeho DOBŘE teda vůbec není ještě ani teď, ba naopak to ve mně pěkně vře.

Kniha popisuje reálné příběhy dětí z ústavní péče, nehraje ale na city, popisuje. Přímo, bez příkras nám předkládá, jak to někdy chodí v různých institucích, které se o děti starají. Jak někdy místo empatického a odborného zacházení některé vychovatelky dokáží tyhle děti ještě více poškozovat. Ukazuje nám, že tyhle příběhy prostě často dobře nekončí.

Kromě anonymizovaných příběhů se ale také seznámíme se základní terminologií a teoretickým základem.

Hluboce smekám před autorem a jeho prací a přístupem. Myslím, že by si tuto krátkou, ale informacemi nabitou publikaci, měl přečíst i každý pedagog. Nejen v ústavních zařízeních totiž děti zažívají nepochopení svého jednání.

Kolegové učitelé a učitelky, prosím, přečtěte si tuhle knihu. Ony jsou to totiž i "naše" děti, které mají svá trápení a důvody, proč jednají, jak jednají, i když nám to zrovna nehraje do karet a není po vůli. Najděme si čas se zastavit a přemýšlet nad tím... Jsme přece profíci. Nenálepkujme, hledejme příčiny a ukazujme dětem, že nám na nich záleží.

Tahle kniha mě hluboce zasáhla. S dětmi z ústavní péče už jsem několikrát pracovala jednak jako třídní učitelka, jednak jako školní metodik prevence. Ústqv nebo škola. To je fuk. Všechny děti si totiž zaslouží, aby se s nimi jednalo s respektem a porozuměním jejich potřebám.

Ufff...

Doporučuji si poslechnout i rozhovory s autorem. Na YouTube nebo Spotify...