Potýkáte se někdy s pocitem, že vás okolí nevnímá? Připadáte si jako neviditelní? Nebojte se, nejste sami. Se stejným problémem se v dětství potýkala i sama autorka této knihy a vnučka slavného amerického autora Ernesta Hemingwaye. Ve své knize se zabývá odtajněním mnoha problémů, s nimiž se v současnosti potýká stále více rodin. Neklade si žádná tabu a ač je mnohdy její vyprávění pokryto mlhou a studeným deštěm nepříznivého osudu, dokáže se se vším vyrovnat. Rozhodla se tedy se svými zkušenostmi svěřit širšímu čtenářskému publiku a aktivně se tak bojuje proti „neviditelnosti“, jež zde zastupuje různá lidstvem tabuizovaná témata.

Kniha, již bych vám ráda představila prostřednictvím této recenze, vyšla v originále Invisible Girl v roce 2015. U nás se o její vydání zasloužilo nakladatelství Portál. Kniha zde vychází na konci roku 2016.

Tato knížka mě zaujala již na pří výběru na první pohled. Líbila se mi její jednoduchá obálka, jež je laděna do několika odstínů šedi. Jediné, co z ní trošku vyčuhuje je růžová silueta dívenky, jež je ke čtenáři otočená zády. Jméno autorky a název knihy je laděn do černé barvy, avšak příjmení je též vypsáno růžovou barvou. Dále mě zaujala anotace příběhu a řekla jsem si, že si dílo musím přečíst. Očekávala jsem, že mi otevře oči a případně pomůže najít odpovědi na některé otázky. Všeho jsem se dočkala, ale to bych předbíhala. Ještě bych se měla poohlédnout za názvem knihy. Jak jsem již poznamenala v úvodním odstavci, slovo neviditelná v názvu knihy je jistou metaforou pro tabu. Svět je jich plný a autorka se je snaží odkrýt, aby se o nich začalo mluvit a přemýšlet.

Příběh začíná vyprávět hlavní hrdinka (autorka v dětském věku) od doby, kdy se narodila. Její rodina je vcelku normální až tedy na to, že se v ní nachází mnohem více neštěstí, než je běžné v ostatních rodinách. Mariel byla nejmladším členem rodiny a starší sestra Margot ji neměla moc v lásce, to jí dávala neustále najevo. Hlavní slovo zde získává žárlivost. Nejstarší sestra Muffet má malou Mariel ráda, jejím hlavním problémem jsou však drogy. Přijde s nimi do styku poměrně brzy a její rodiče si s ní nevědí rady. Jak problém řeší? Nahlédněte pod pokličku prostřednictvím této poutavé knížky. Tímto však problémy nekončí. V knize se setkáte mimo jiné také s problematikou rakoviny, sebevražd, poruch přijmu potravy, alkoholismu a tematikou smrti.

Děj je odvyprávěn v subjektivní ich-formě. Kompozičně stojí na chronologii a retrospektivě. Autorka se snaží monitorovat objektivně období svého dětství. Sledovat ji tedy můžeme od prvních chvil, kdy si ji rodiče přivezli z porodnice domů. Ve vyprávění zohledňuje veškeré své pocity. Po každé kapitole nalezne čtenář pár bodů, nad nimiž se snaží přemýšlet, veškeré tyto body se pak vztahují k informacím, o nichž jsme se dozvěděli v předchozí kapitole. Autorka se tedy při tvorbě řídila pedagogickou radou nastiň problém, rozveď jej, shrň a nakonec zopakuj. Právě k tomuto zopakování slouží stránka s „věcmi k zamyšlení“. Celé vyprávění je svižné, nikde se nezadrhává a příběh vám plyne před očima bez sebemenších problémů. Při čtení jsem se často přistihla se slzami v očích. Kniha na mě zapůsobila, troufnu si tvrdit, správným způsobem. Chvilkami mi běhal mráz po zádech, chvilkami jsem se smála, ale mozek stále přemýšlel nad tím, jak bych se v dané situaci chovala já. To je přesně to, čeho autorka chtěla svým dílem docílit, je tedy zřejmé, že vše funguje tak, jak má.

Toto však není vše, co mluví ve prospěch Neviditelné dívky. Kniha zaujme i dítě, a to svou tloušťkou. Budete asi hodně překvapěni, když vám prozradím, že se příběh dětství autorky odehrává na pouhých 102 stranách. Některé z nich jsou dokonce prázdné, protože nová kapitola vždy začíná na liché straně. Životní příběh sestává ze 14 poutavých kapitol a dalo by se říci, že každá kapitola řeší jiný problém. Občas se však jednotlivé problémy prolínají i do dalších kapitol. Na konci knihy najdete důležité informace o všech problémech, jež autorka v knize postupně odkrývá.

Finální shrnutí:

Tuto knihu shledávám za naprosto převratnou. Autorka v ní odkryla nejen sama sebe a slasti a strasti svého dětství. Snaží se v ní odtabuizovat různá témata, jež se snaží společnost „zneviditelnit“. Líbí se mi, že se autorka pokusila otevřít oči všem čtenářům, kteří knihu vezmou do ruky. Vše je provedeno čtivou formou s velkou dávkou nadsázky. Veškeré příběhy mají pointu, jež má velký potenciál poučit společnost a vyléčit ji z některých neduhů, jež jsou zkryté v této knize. Věřte tomu, že vás kniha bude neskutečně bavit. Je jedno, jestli vám je 10 nebo 90 let, osloví naprosto každého.

S titulem jsem byla naprosto spokojená. Zaujala mě nejen svým zpracováním, ale taképo gramatické stránce. Za celou dobu četby jsem nezaznamenala ani jednu chybku. I z tohoto důvodu bych knihu doporučila mladým čtenářům. Za úžasný čtenářský zážitek si ode mě kniha zasloužila krásných 100 % a vřelá doporučení k tomu. Určitě si knihu pořiďte a přečtěte, protože to stojí za to. Rozhodně nebudete litovat.

První co vás na této knize zaujme, je malinko nezvyklejší formát, než má většina knih ve vaší knihovně. Kniha má na šířku zhruba o deset až patnáct centimetrů více, než je obvyklý poměr stran, na který jsme zvyklí z beletrických knih. Je to trošku znepokojující. Víte, že je

něco jinak ale nevíte co. : )

— Podobně asi musí působit na perfekcionalisty zadní strana obálky, kde je červeno oranžový pruh s upoutávkou na knihu. Ten je také umístěn asymetricky. Ostatně celá obálka je neobvykle zpracovaná. Tvoří ji oranžová silueta dívky na pozadí abstraktní textury v šedých tónech. Z nějakého důvodu je název knihy psán bez počátečního velkého písmena. Tedy kromě hřbetu knihy. Ale v originále má kniha také všude velké I. V překladových vydáních se také nezmiňuje, že spoluautorem knihy je Ben Greenman. Ale stejně opomněli spoluautora zmínit i Litevci . Ale zpět k obálce. Kniha je paperback. Neobvyklým prvkem je to, že obálka z tvrdšího papíru je na začátku i konci delší a přehnutá jako záložka. Prostě něco jako obálka jakou známe z hardbacků. Jen není nasazena na tvrdé desky ale je napevno přilepena k vnitřku knihy. Nepamatuji si, že bych něco takového někde jinde viděl. Palec nahoru za originalitu pro Kateřinu Tvrdou – autorku obálky a nakladatelství Portál za nepřechýlení příjmení autorky.

— Také sazba, pod kterou je podepsán Jan Hampl se vymyká zavedeným zvyklostem. Celá kniha je vysázena bezpatkovým písmem a pocitově se mi zdá, že také mezery mezi slovy jsou o něco větší, než jsem zvyklý ze sazby jiných papírových knih. Ale jelikož hodně čtu e-booky na kindlu, tak mi bezpatkové písmo nedělá problémy a sazba knihy tak díky tomu působí vzdušně. A než přejdu k samotnému obsahu knihy, tak si ještě dovolím podotknout, že autorkou překladu z angličtiny je Kateřina Pietrasová, která překládá většinou knihy o vizuálním umění a architektuře.

— Mariel Hemingway je vnučkou slavného Ernesta a tato kniha je její autobiografií s různými přesahy k různým úvahám o smyslu života a lidské povaze a fungování světa. První vzpomínky uvádí autorka z hodně raného dětství. Sám si z tohoto období pamatuji lautr píp píp. Mariel žila v rodině, která měla ve skříni hodně kostlivců. Od šikovně maskovaného alkoholismu po duševní nemoc. A sebevražda dědečka několik měsíců před jejím narozením také mohla mít vliv na její duševní zdraví. Kdo ví…

— Vzpomínky jsou psány civilním a přístupným jazykem a doplněny spoustou autorčiných postřehů, názorů a úvah. Na konci každé kapitoly jsou ještě v krátkém číslovaném seznamu zopakovány náměty na přemýšlení shrnuté po pár vět. Je vidět, že autorka tuto svoji autobiografii pojala nejspíše zároveň jako jakousi art terapii a sebeanalýzu. Přenesení svých vzpomínek a traumat na papír jí pomohlo se s nimi vyrovnat a pochopit souvislosti.

— Vzpomínky končí v době, kdy je autorka již mladá žena a objeví se spolu se svou starší sestrou Margaux ve filmu Rtěnka. Mimochodem – Mariel byla za účinkování v tomto filmu nominována na objev roku. Velký prostor v závěru knihy je věnován také boji autorčiny matky s rakovinou a tomu, jak jí Mariel pomáhala bojovat s touto zákeřnou a těžkou chorobou.

— Kniha se čte dobře a jelikož není nijak tlustá, má cirka stovku stránek – ji přečtete poměrně rychle. Ač občas zabrousí z klasické autobiografie k něčemu dost podobnému motivační literatuře, tak to nepůsobí nijak rušivě. A to rozhodně nejsem žádný příznivce literatura o růstu osobnosti a podobných věcech. Několik posledních stránek je věnováno popisu různých úskalí, které mohou doprovázet dospívání nejen dívek v moderní společnosti a na úplný závěr jsou zde uvedeny adresy různých českých organizací, které mohou dospívajícím pomoci se s některými těmito nástrahami vypořádat.

— Knihu mohu s klidným srdcem doporučit. A to nejen ženám a dívkám, kterým může pomoci v nějaké obtížné životní situaci ale také prostě proto, že tento typ knih čtou ženy častěji než muži. Čímž nechci tvrdit, že by ji muži nemohli číst. Musím ocenit, že ač se autorka ve svých úvahách noří celkem dost do hloubky své psýchy a věnuje se dosti závažným problémům, tak není čtení nijak těžké a složité. Nejspíše autorka podědila slušnou část genů po slavném dědečkovi.