Kniha „O smrti a životě“ představuje intelektuálně hluboký pohled na lidskou existenci, předložený prostřednictvím osobního příběhu renomovaného psychiatra Irvina Yaloma a jeho manželky Marylin. Zatímco Yalom věnoval svou kariéru studiu úzkosti a zármutku u pacientů, nyní se sám ocitá v prostředí těchto významných životních situací, kdy jeho manželka bojuje s rakovinou.

Tato kniha se vyznačuje hlubokou introspekcí a analytickým pohledem na otázky života a smrti. Autoři odkrývají nitro svých emocí a myšlenek v situacích, které jsou pro ně oba nejen osobní, ale i profesně významné. Jejich společný život, ozvláštňovaný láskou a podporou, se stává pozadím pro zápas s nevyhnutelností smrti.

Irvin Yalom po Marylinině odchodu detailně popisuje fázi vdovství a výzvy, které s sebou přináší. Jeho zkušenost přináší pohled na touhu po intimitě, která po odchodu partnerky zeslábla, a na proces adaptace k nové realitě.

Tímto se kniha stává významným přínosem pro všechny, kdo se zajímají o hlubší pochopení lidského psychického vývoje v situacích extrémního stresu a smutku. Doporučuji tuto knihu jako cenný zdroj poznání a inspirace pro všechny, kdo si kladejí otázky o významu života, smrti a lidského spojení.

Jak napsat recenzi na knihu jednoho z nejvlivnějších psychoterapeutů současnosti a jeho ženy, se kterou prožil více než 70 let šťastného a plnohodnotného života? Knihu která je dojemně krásná a palčivě smutná zároveň.

Irvina Yaloma, amerického psychoterapeuta, psychiatra a autora odborných i beletristických publikací čtenáři se zálibou v psychologii pravděpodobně netřeba představovat. Marilyn Yalom, manželka Irvina, profesorka francouzštiny a rovněž autorka, byla až dosud pro čtenáře Irvových knih „paní Columbovou“. Přitom bez podpory Marilyn by Irvin možná vedle své psychiatrické praxe nikdy nezačal psát knihy. A bez jejího naléhání by jistě nevznikla ani tato kniha, O smrti a životě.

Kniha je psána formou deníku. V prvních 21 kapitolách se střídají záznamy Marilyn a Irvina, každá na 2 až 15 stránkách. Společně s oběma – a především Irvinem – jsem v prvních kapitolách doufala, že se Marilyn přece jen vyléčí z rakoviny, se kterou se léčila více než půl roku, bohužel za cenu velkého fyzického strádání. Když i léčba přestala fungovat, Marilyn se rozhodla léčbu ukončit a po necelých dvou měsících nato skončit i svůj život pomocí eutanázie za asistence hospicového týmu. Posledních 14 kapitol knihy pak napsal Irvin sám. Vyrovnává se v nich se smrtí Marilyn, popisuje bezprostřední okamžiky i týdny po její smrti. Knihu zakončuje dopisem pro Marilyn 125 dní po její smrti. Osobní a otevřené sdílení interních pocitů Irvina se prolíná s odbornými znalostmi a zkušenostmi z práce a výzkumů s umírajícími lidmi či truchlícími blízkými. Nepopsatelně si vážím Irvina za otevřenost při sdílení svých reakcí v prvních dnech a týdnech po smrti Marilyn: obsedantní myšlenky, které nedovedl zastavit ani ovládnout: „o masakru na náměstí Nebeského klidu, ženských ňadrech a o pohlavním styku. Všechny tyto obsese už vymizely, ale nikdy nezapomenu na tu bezmoc, když jsem se je snažil zastavit“ (s. 202).

Oba, Marilyn i Irvin, žili podle svých slov naplněný šťastný život. I z odborné zkušenosti a výzkumů Irvina truchlí lidé, co prožili šťastný život ve spokojeném vztahu, kratší dobu. Marilyn až do posledního okamžiku žila doma a měla tak možnost se na sklonku svého života rozloučit se všemi pro ni důležitými lidmi. Zemřela obklopena manželem a 4 dětmi. Ještě během života se neloučila jen s lidmi, ale i s důležitými předměty, z nichž mnoho rozdala. To, jakým způsobem svou smrt přijala a jak dožila pro mě bylo hluboce inspirativní. Odborník ve mně by řekl, že Marilyn čtenáři ukázala modelový příklad dobrého umírání.

Díky této knize a zejména Irvinovi jsem lépe porozuměla mým prarodičům. Oba jsou téměř stejně staří jako autor, ale ani jeden z nich nemluví o emocích jako – zcela pochopitelně – psychoterapeut a psychiatr v jednom. Díky knize si lépe uvědomuji, že za různými pro mě nepochopitelnými projevy se může skrývat strach ze smrti, smutek nad smrtí mnoha blízkých i zvláštní pocit, když ze skupiny lidí, s nimiž jsme vyrůstali/studovali/pracovali… a sdíleli zážitky a pak vzpomínky už žijeme pouze my.

Ačkoliv se kniha čte snadno a rychle, musela jsem si ji dávkovat po částech. Ať už jsem chtěla nebo ne, Irvův osobní styl sdílení smutku, strachu, a dalších emocí a prožitků přispěl k tomu, že jsem silné emoce cítila také já. Truchlila jsem nad Marilynou smrtí, smutnila s Irvinem a cítila strach z blížící smrti mých blízkých i nevyhnutelnost smrti mé vlastní. I nyní, když píšu tuto recenzi, cítím smutek.

Nemohla jsem se ubránit dojetí a vděčnosti, když Marilyn popisovala podporu rodiny, přátel, i dopisů a vzkazů od mnoha lidí, které inspirovala a kterým ovlivnila život – i já jsem se cítila součástí tohoto „procesí“. I mě se tato kniha hluboce dotkla a Marilyn a Irvin ovlivnili můj život.

Tuto knihu a moudrost v ní obsaženou doporučuji všem. Jsem si jista, že v ní každý nalezne něco pro sebe smysluplného a užitečného.