Omluvy, které zařveš, se nepočítají

Omluvy, které zařveš, se nepočítají

Finch, David

Portál, 2021

369 Kč314 Kč

Skladem

plusminusPřidat do košíku

Anotace

Téměř v každém manželství se žena občas zeptá: „Co to do p*#!%?+ s tím mým chlapem je?!“ Manželka Davida Finche nešla nikdy pro tuhle otázku daleko. Pět let poté, co se David oženil s Kristen, láskou svého života, zjistili, že má Aspergerův syndrom. Diagnóza objasnila, proč se David někdy chová divně, ale rozhodně Kristin život s ním neusnadnila.
Rozhodnut ke změně, snažil se David s neutuchajícím zápalem pochopit Aspergerův syndrom a stát se lepším manželem. Jeho metoda pro vylepšení vztahu obnáší podrobné poznámky, sebehodnocení, a především deník dobrých způsobů, který je kolekcí stovek prohlášení jako „Nepřelaďuj rádio, když slyšíš, že si s ním zpívá“ a „Omluvy, které zařveš, se nepočítají“.
David se tak za dva roky změnil z náročného manžela na takového, který obstojí i nejvyšším nárokům. Stal se manželem, jakým chtěl vždycky být.

David Finch vyrostl na farmě v severním Illinois a studoval na University of Miami hudební technologie. V roce 2008 mu byl diagnostikován Aspergerův syndrom.

Bibliografické údaje

  • Autor:

  • Podtitul:Deník manžela s Aspergerem

  • Překladatel:Diestlerová, Petra

  • Nakladatel:Portál

  • ISBN:978-80-262-1732-9

  • Počet stran / vazba:264 / Brožovaná

  • Rok vydání:2021

  • Kód:14504101

  • EAN:9788026217329

  • Obálka v tiskové kvalitě:Stáhnout

Odborné recenze


  • Finch, David: Omluvy, které zařveš, se nepočítají - autor recenze: Mgr. et Mgr. Eva Martináková

    https://www.online-psycholog.com/l/omluvy-ktere-zarves-se-nepocitaji-denik-manzela-s-aspergerem-portal-2021/

    Co se může stát, když vyjde najevo, že za mnoha neshodami a pocity bezmoci a zoufalství v manželství nestojí neschopnost či nedostatek dobré vůle partnerů, ale fakt, že má jeden z nich projevy Aspergerova syndromu (určité formy autismu), což doposud netušil? Jak může vypadat snaha o zlepšení vztahu, záchranu manželství, porozumění potřebám blízkých lidí i přijetí sebe sama navzdory všem odlišnostem?

    Namísto obvyklých seznamů, co je potřeba zařídit, koupit či opravit si autor autobiografické knihy a manžel s AS (Aspergerovým syndromem) David Finch zavedl něco, co by bylo možné nazvat "Deníkem nejlepších postupů". Dají se v něm najít věty typu: Vstup do jejího dívčího světa a porozhlídni se tam. Nech ji, ať se sama rozhodne, kdy se bude sprchovat! Pluj s proudem! Chovat v sobě odpor je únavnější a méně uspokojivé než úkol prostě udělat. Někdy prostě jen potřebuje, abych ji vyslechl. Pochopení řady věcí, které neurotypikům (tedy lidem bez autistických příznaků) připadají většinou samozřejmé, může dát člověku s AS řádně zabrat. O tom, jak se člověk s AS postupně snaží opouštět svůj vlastní vnitřní svět a bezpečný prostor s uklidňujícími rituály a vnímat potřeby a očekávání okolí, jak se při tom cítí a co mu běží hlavou, dokáže americký inženýr David Finch psát s poutavou lehkostí.

    Knížka Omluvy, které zařveš, se nepočítají je jakousi pozvánkou do "aspergerovského světa". Je přiblížením toho, jak autistické symptomy ovlivňují myšlení a chování, jak se projevují v mezilidských vztazích, ale i v tom, jak člověk vnímá sám sebe a hodnocení přicházející z okolí. Na rozdíl od odborných teoretických statí, které mohou být pro běžného člověka příliš strohé či nezáživné, přivede tato knížka čtenáře do jednoho neobvyklého manželství a každodenních situací v něm, zaujme jej nadhledem a věřím, že mnohé z nás přiměje také přemýšlet nad vlastními vztahy a reakcemi. Kromě toho, že může aspergerovský pohled na sebe sama, rodinu i okolní svět obohatit každého, kdo má ve svém okolí člověka s AS, bude zajímavý i pro ty čtenáře, jichž se toto téma osobně netýká. Knížka je napsána srozumitelně, uspořádána logicky a od začátku do konce je plná lidskosti, vděčnosti a skutečné partnerské podpory. A to je jedna z věcí, kterou na ní oceňuji ze všeho nejvíc a proč mi při jejím čtení bylo dobře. Tuším, že nebudu jediná, kdo Davidovi a jeho rodině celých 12 kapitol a 222 stran textu drží palce a tu a tam se přistihne při myšlence, že i nám, neurotypikům, určité věci (právě kvůli jejich zdánlivé samozřejmosti) unikají a nebylo by špatné, kdybychom se na ně ve svých vztazích také trochu zaměřili.

    -

Čtenářské recenze


  • Deník manžela s Aspergerem by si měli přečíst všichni muži - autor recenze: Dagmar Edith Holá

    https://atypmagazin.cz/denik-manzela-s-aspergerem/

    Poté, co se publicistovi Davidu Finchovi (1971) rozpadá po pěti letech manželství kvůli frustraci ženy a jeho neustálé pasivní agresi, vše změní zjištění, že je Asperger. Kniha „Omluvy, které zařveš, se nepočítají“ je sebereflexí muže, který ve svých třiceti letech zjistí, že je Asperger, a rozhodne se zachránit vztah se svou ženou a dětmi. Podtitul knihy, kterou vydalo Nakladatelství Portál, je Deník manžela s Aspergerem.

    V úvodu Finch líčí, jak se mu jednoho večera změnil celý život, když mu žena položila řadu zvědavých otázek. Dáváte přednost tomu, abyste každý den nosili stejné oblečení a jedli stejné jídlo? Jste intenzivně frustrovaní, pokud dojde k přerušení činnosti, která je pro vás důležitá? Finch nerozumí situaci, ale rezonují v něm otázky, i ty, které se zdají zvláštní a nemístné, jako například: Máte někdy nutkání přeskočit věci? a Zaujala vás výroba pastí? Finch přiznává, že bylo trochu trapné slyšet, jak odpovídá k těmto a dalším divným otázkám ANO. Okamžik pravdy tak přináší manželům jakožto mnoha jiným lidem na spektru ASPIE quiz. Po něm se třicetiletý muž, manžel a otec dvou dětí, rozpláče. Finch odpověděl ANO na 155 z možných 200 otázek, takže oba jsou v té chvíli přesvědčeni, že David má PAS (poruchy autistického spektra, anglicky ASD). Tato neformální diagnóza je pro oba úlevou.

    Autor knihy literárně popisuje stejně jako většina autistů, jak moc se mu ulevilo, když testem zjistil, že s těmi divnými reakcemi, divným uchopováním světa není sám. Že není na světě ten jediný zlý, arogantní, špatný otec, špatný manžel, ale že patří mezi lidi s Aspergerovým syndromem. Oficiální diagnostika už mu to pak jen potvrdí. První úlevné stádium pomůže na pár týdnů, pak je nutné na sobě pracovat. Pracujte ale na něčem, co v mozku nemáte, co zřejmě neměli ani rodiče, takže jste to nemohli ani okoukat a naučit se to zpaměti. Prostě Davidovi chybí zjištění, co vlastně dělá špatně, v čem svou ženu neustále zraňuje, zahání ji do chronické frustrace, nepřátelství a tím odcizení. A když neví proč, nemůže si vytvořit ani návod, jak se to přeučit.

    Jeho žena Kristin pro The New York Times vzpomíná: „Roky jsem byla přesvědčena, že Dave žije svůj život úplně špatně. Byl příliš strnulý, příliš pohlcený, příliš reaktivní. Z malých problémů se stávaly celodenní mrzutosti. Došel nám pomerančový džus, což je velmi důležitá součást jeho ranní rutiny, a já sledovala, jak dupá a práskne do lednice a říká: „Proč jsme jediná rodina na planetě, které dochází pomerančový džus?” Sledovala jsem, jak mu tahle drobná mrzutost ničí celé dopoledne a zničila tak atmosféru celé rodině. Zjištění, že má Aspergerův syndrom, přineslo určitou úlevu; znamenalo to, že mnohé z těchto vlastností – rigidita, potřeba stejnosti, sociální nešikovnost – měly fyziologickou příčinu.“ A tak nastala společná práce na tom, aby se lépe chápali a vycházeli si vstříc, aby opět sdíleli společné aktivity… a k tomu všemu potřebují dva lidé především sdílet a komunikovat. Je prostě potřeba umění té zatracené komunikace a sociální interakce!

    Domácí práce nejsou mojí prioritou

    V případě učení se novým vzorcům okolo domácích prací a péče o děti jsou to úvahy a učení se novým vzorcům pro většinu mužů. Ale i pro ženy. Manželka už nebere vše jako schválnost, není okamžitě v negativních emocích, s jakým sobcem to žije.

    Dave každý den stráví ráno deset minut přehrabáváním se v sušičce, aby našel, co potřebuje, než aby vysušené prádlo vytáhnul. Ne, ženské práce jsou jen pro ženu, on vydělává. A tak je to se vším. Rozházené hračky radši překročí a pokud je unavený, tak třeba i agresivně naznačí, že žena nic nedělá, když se tu všude válí tolik hraček, děti ještě nejsou uložené, usušené prádlo je pouze v kupičkách v obýváku, ale ne ve skříních!

    Některá nová uvědomění si Dave svým poctivým studiem svého chování, které si zapisuje do deníku, zjišťuje sám. Má v sobě přesvědčení, že domácí práce jsou pouze pro ženu. Ok, to se dá změnit. Postupně si uvědomuje, že jeho máma je sice dělala, takže jako dítě viděl tento vzorec, ale nebyla šťastná, jak si jako děcko myslel. Náhle také vidí, že končila s migrénami. Dave se stává dospělým, už nevidí ženu dětskýma očima jako matku.

    Proč vlastně se nepodílí na domácnosti a péči o děti? Protože má své zájmy a jiné priority. Je ale prioritou třeba rituál dívání se z okna a počítání něčeho za ním? Stojí mu za to, aby ztratil manželství a rodinu? Nemůže se z rituálu vytahovat ze sušičky jen své věci stát rituál, že vytáhne vše a složí prádlo všem? Nemůže se občas dívat se ženou na její oblíbené pořady, namísto aby je zesměšňoval? I to jim pomůže ke společnému zážitku a komunikaci.

    Sociální odměna? Co to je?

    Poté, co David začíná zkoušet starat se společně o domácnost i o děti, diví se, že nepřichází odměna. Chtěl by být slovně pochválen, něčím odměněn, třeba večer sexem, a nic nepřichází. Poctivě si zapisuje, co udělal, jak se choval… Začíná si uvědomovat, kolik let své ženě vlastně při únavě z dětí dával najevo, že je neschopná matka, protože on si představoval, že dobrá matka se pořád usmívá na děti i na svého manžela, jako to dělala v jeho dětských očích máma, a to je láska. Netušil, že domácí práce občas vůbec nemusí žena dělat s láskou a že je při dětech nestíhá jako dřív. Netušil, že když si žena chce povídat o tom, kdo ji v práci nebo v nemocnici při péči o nemocného otce naštval, že nemusí začít řešit, že tam dojde a srovná je, ale že žena si potřebuje jen ulevit, vypovídat se. Jinak si myslí, že žije s asociálním chlapem, odejde pryč a přestává komunikovat, odcizí se a to už nechce zpátky. To již zažívali několik posledních let. Dave se všechno učí. Už umí empatické hmmm, chápu, jsem s tebou. Už dělá myčku, prádlo a pořád ho nikdo nechválí a neodměňuje. … a jednoho dne mu to dojde. Existuje sociální odměna. Tím, že už neprioritizuje své zájmy a rituály před aktivitami s dětmi a pracemi v domácnosti, není už žena nepřátelská. A to je odměna.

    Empatii mám, ale ne v té správné chvíli

    Zajímavé jsou úvahy okolo empatie. To je téma, které vždy rozbouří stojaté vody v oblasti autismu. Odborník řekne, že autisté nemají empatii, zničené manželky prohlásí, že si vzaly sociálního kreténa. Dave svou sebereflexí řeší do hloubky i tu proklatou absenci empatie. Vždyť přece umí pomoci starému člověku na ulici, umí se rozplakat nad umírajícím zvířátkem ve filmu… Tak má empatii, nebo ne? Je asociální, nebo ne? Je zlý, nebo ne? Správná reakce se na určité situace dá naučit, co se má říci, jak se má reagovat. Začne vše víc a víc chápat i díky své ženě, která je logopedkou a tak nějak přirozeně dokáže pojmenovávat, co vlastně ve vztahu oba dělají špatně. Když byli přáteli a poté milenci, rozuměli si, sdíleli se, byli k sobě ti nejempatičtější lidé. Denní běžné soužití navíc již s dvěma dětmi ukázalo i samotnému Davidovi, že denně neudrží masku chápajícího, milujícího, sdílejícího empatického muže. A cesta ke krachu manželství je otevřena. Zachrání ho? Najde si cestu do rodinného života, když si bude všude vylepovat poznámky, jak se v které situaci zachovat, se seznamy rad pro sebe načmáranými na zadních stranách obálek a zásuvkou na nočním stolku plnou náhodných upomínek k tomu, co dalšího musí u sebe změnit? Jak se David vypořádá se svým pocitem, že on je dokonalý, ale okolí ne? K čemu mu pomůže zjištění, že má vysoké očekávání od druhých, ale přitom on je nenaplňuje v očích druhých také? A co teprve zjištění, že ta sousedka Mary odvedle mu jeho představy ženy v manželství a rodině naplňuje?

    Diagnostika v osobním životě pomáhá

    Z knihy vyplývá, že diagnostika pomáhá, protože:

    Vědět, kdo jsem, je důležité. Když porozumíte tomu, proč se chováte tak, jak se chováte, můžete to změnit, vysvětlit to a druzí to neberou jako schválnost nebo arogantnost.

    I lidé s autismem se s člověkem, který je přijímá, dokáží měnit a sebezpytovat.

    Sebereflexe u člověka s autismem, pokud ji vezme jako svůj specifický zájem, může jít do velkých hlubin a tím pomoci nejen sobě, svému manželství, ale i jiným manželstvím, a také nám čtenářům a široké veřejnosti v případě osvěty o lidech s autismem. Finchovo přemýšlení o situacích ve vztahu, které nechápe, pomůže všem, kteří máte v okolí někoho s autismem nebo i těm, kteří na spektru jsou.

    Finch zmínil, že po vydání knihy, která se stala bestsellerem, mu jiní lidé s autismem psali, že jim kniha dala naději. „Toto slovo v oblasti autismu není běžné. Většina lékařů vám po diagnostice vašeho dítěte nebo vaší neřekne: Máte úžasnou mysl. Spíše řekne, že máte autismus a bude to pro vás velmi obtížné,“ řekl pro The Observer v roce 2015. Finch také poznamenal, že se dodnes stále vyhýbá tomu, říkat lidem, že má Aspergerův syndrom, kvůli sociálnímu stigmatu.

    Finchova kniha ale není jen pro lidi na spektru a jejich blízké a pečující, ale i pro introverty: „Kromě toho, že mi Finchova kniha nabídla vhled do světa ASD /PAS/, rezonovala i se mnou. Jsem introvert, mám averzi k hluku a davům. Takže jsem se nahlas zasmála během Finchovy kapitoly „Večírky mají být zábava“, v níž píše: Obvykle po šesti minutách mám dost. Musím se dostat domů, k vlastním myšlenkám, k vlastním televizním pořadům na vlastním gauči, připomíná Finchovy věty publicistka Eileen Garvin pro Psychology Today.

    Chci být lepším manželem i otcem

    Kniha Omluvy, které zařveš, se nepočítají: Deník manžela s Aspergerem je triumf jednoho muže ve snaze být lepším manželem a otcem. David Finch sám říká, že když se tato jeho první kniha začala prodávat, dostal mnoho překvapivých dopisů od lidí, kteří se probojovávali podobnými situacemi. Spolu s Davidem Finchem vás teď ale čeká návod na to, jak zachránit společně manželství. A nezačíná to lehce. Finch, obsedantní pořizovatel poznámek, sám sebe hned na začátku vypozoruje, že v době před dětmi a před sestěhováním byli ve vztahu přáteli. Proto sám sebe vyzve ke změně svého chování, a aby se stal lepším manželem, tak se musí vrátit k tomu, že bude i znovu přátelský. Do svého deníku si zapíše: „Buď její přítel, první a vždy.“

    autor recenze: Dagmar Edith Holá
    https://atypmagazin.cz/denik-manzela-s-aspergerem/

    - 14.10.2021


  • Finch, David: Omluvy, které zařveš, se nepočítají - autor recenze: Martina F

    https://knihu-prosim.blogspot.com/2021/06/omluvy-ktere-zarves-se-nepocitaji.html

    Nakladatelství Portál vydává knihy, které se zaměřují na různá psychická onemocnění. Dalším takovým příběhem je titul Omluvy, které zařveš, se nepočítají.

    Davidovi Finchovi byl ve třiceti letech diagnostikován Aspergerův syndrom. Celý život si připadal jiný, ale jeho rodiče to neřešili, pro všechny byl jenom divný. David dokázal předstírat, že umí být „normální“ a nevědomky tak oklamal mnoho lidí, především Kristen, svoji ženu. Za minutu dvanáct se dozvěděl diagnózu a on na sobě dva roky pracoval, aby mohl zachránit svoje rozpadající se manželství.

    Začal si psát deník nejlepších postupů - věci, které jsou pro většinu lidí samozřejmostí, ale pro Davida znamenají nadlidský výkon. David se totiž, mimo jiné, zaměřuje na sebe, nedokáže rozlišit, že lidé kolem něj by potřebovali jeho pomoc. Kristen však při něm stojí a se vzájemnou pomocí a tolerancí by vše mohli zvládnout.

    Titul lze zařadit mezi beletristicky-naučnou literaturu. David Finch zajímavou a především čtivou formou nastiňuje, jak uvažuje a přemýšlí člověk s aspergerem. Ukazuje, že co je důležité pro něj, ostatním může připadat jako malichernost.

    Dva roky se David snažil sžít se s diagnózou, pochopit Kristenin svět tak, aby se z něj stal lepší manžel a táta. Jednat a mluvit tak, aby ho lidé chápali a on se cítil v pohodě a nic nepředstíral.

    Někde jsem četla kritickou poznámku, že se děj zpočátku vyvíjel slibně, ale nakonec autor sklouzl k tomu, že by se jeho příběh dal aplikovat i pro zdravé lidi. Částečně s komentářem souhlasím. Komunikace je základ každého vztahu. Ať už partnerského nebo pracovního. A pokud s tím druhým nemluvím a nemám snahu na vztahu pracovat, je asi někde chyba. Báječným manželem/manželkou/kolegou může být každý, stačí jen chtít. A David to dokázal i s diagnózou. Cílem nebylo předstírat, ale být tím, kým je.

    Podobné publikace se mi dobře čtou - splňují podmínku faktičnosti i čtivosti zároveň. Autor navíc píše zajímavým stylem, do textu přidává kousek ze své osoby. Jeho deníky nejlepších postupů jsou jeho duševním vlastnictvím, které se můžou, ale nemusí ztotožňovat s dalšími aspergery. Každý z nich je jedinečný, každý se zlepšuje svým vlastním způsobem.

    Titul vřele doporučuji k přečtení i když nemáte Aspergerův syndrom. Každý na sobě totiž může zapracovat. Když to zvládl David Finch, zvládnete to i vy.

    - 08.10.2021


  • Finch, David: Omluvy, které zařveš, se nepočítají - autor recenze: Veronika Dobrá (Kotítko)

    https://www.adventor.org/clanky/napsali-autiste/425-omluvy-ktere-zarves-se-nepocitaji-recenze

    V nakladatelství Portál už vyšlo hodně zajímavých titulů zabývajících se autismem. Jedna z knižních novinek na toto téma zaujme na první pohled už svým názvem a obálkou: Omluvy, které zařveš, se nepočítají s podtitulem Deník manžela s aspergerem od Davida Finche.

    Pánské košile, pečlivě poskládané do komínku dle barev, které zdobí obálku knihy, nejsou jen náhodně vybraným obrázkem. Skládání prádla hraje v příběhu o autorově manželství významnou roli a je mu věnována dokonce samostatná kapitola ?.

    Davidu Finchovi bylo třicet let a byl už pět let ženatý, když zjistil, že má Aspergerův syndrom. Na tuto skutečnost byl upozorněn svou manželkou Kirsten, logopedkou se specializací na autismus. Jejich manželství procházelo v té době krizí a diagnóza pomohla pochopit mnohé z Davidových zvláštností. Pro záchranu manželství by pouhé vysvětlení nestačilo, David se ale do projektu vrhne s plným nasazením. Využívá k tomu všech výhod, které jeho specifická neurologie přináší: schopnost studovat problém v celé jeho hloubce a šíři, neúprosnou logiku, nutkavý zápal pro věc, vytváření a úzkostlivé dodržování vlastních pravidel a nejlepších postupů. Deník nejlepších postupů, sbírka krátkých poznámek typu „Respektuj názory ostatních“ „Během návštěvy v nemocnici se nesměj“ „Když nepoznáš, jestli ses jí dotknul, prostě se zeptej“ a „Omluvy, které zařveš, se nepočítají“, se stal základem pro celou knihu. A je to kniha velmi užitečná a zároveň čtivá a vtipná.

    David Finch studoval psaní komediálních skečů v improvizační škole Second City v Chicagu a stand up comedy je jeho speciální zájem. Na stylu jeho psaní je to opravdu znát, dokáže o svých potížích psát s velkým nadhledem a nadsázkou. Zápal a zaujetí, se kterým se David snaží změnit a stát se dokonalým manželem, v něčem připomíná hlavního hrdinu knih Projekt manželka a Projekt potomek. Finchova kniha se čte stejně dobře, ale není humoristickým románem, i když se u ní výborně pobavíte. Autor ji napsal ve snaze pomoci jiným lidem se stejnou diagnózou a jejich partnerům. Pokud mohu posoudit, tuto ambici kniha rozhodně naplňuje. Davidova schopnost sebezpytu je skutečně výjimečná. A někdy je k sobě až příliš kritický. V reálném příběhu svého manželství a otcovství brilantně a srozumitelně vysvětluje různé aspekty života na spektru autismu, jako například nutkavé jednání a myšlenky, stimming, speciální zájmy, emocionální a sociální slepotu a potíže s empatií.

    „Vstupovat do světa sociálních kontaktů bez empatie je jako vyrazit do obchoďáku bez peněz nebo bez kalhot: dá se to provést, ale musíte počítat s problémy.“

    Str. 75

    „Rozdíl je v tom, jak extrémně se zaměřuji na svoje zájmy a jaký to má dopad na mě a na moji rodinu. Většina lidí se může v duchu něčím zaobírat, a přesto neignorují svoji rodinu ani svět kolem sebe. Jenže můj mozek takhle nefunguje. Kdybych přestal podléhat svým posedlostem, můj život by tvořil jen samý stres. Podobně by se asi cítil člověk, který by měl na celém těle sádru a pod ní hejna komárů – všechno svědí a nemůže se poškrábat. Jenom stres a žádná úleva.“

    Str. 95

    „ A hlavně, moje rodina mi rozuměla. Milovali mě a přijímali můj malý svět takový, jaký byl. „Našeho syna si nevšímejte,“ říkali rodiče naším hostům, když jsem se plazil po chodbě s obličejem přimáčknutým k podlaze. Vjem z toho, jak se mi o čelo otíral vlas koberce ze semišového materiálu, ve mně vyvolával klid, jakého dodnes nedokážu dosáhnout pomocí sexu, drog, lásky ani peněz.“

    Str. 108-109

    Rozhodně to není jen veselé čtení. S rodinou Finchových zažíváme vítězství i pády, dělí se s námi o bezmoc a zoufalství stejně jako o úspěchy. Se svými obsesemi dokáže občas David lézt na nervy i samotnému čtenáři. A když se ve svém „postupu“ zasekne a točí se v myšlenkách kolem stále stejných témat, je někdy těžké pokračovat ve čtení. Ale i díky tomu je vhled do hlavy člověka s aspergerem tak věrohodný a reálný. A jak to s manželstvím Finchových vlastně dopadne? To si můžete přečíst už sami.

    - 31.08.2021


  • Finch, David: Omluvy, které zařveš, se nepočítají - autor recenze: Veronika Dobrá (Kotítko)

    https://adventor.org/clanky/napsali-autiste/425-omluvy-ktere-zarves-se-nepocitaji-recenze

    V nakladatelství Portál už vyšlo hodně zajímavých titulů zabývajících se autismem. Jedna z knižních novinek na toto téma zaujme na první pohled už svým názvem a obálkou: Omluvy, které zařveš, se nepočítají s podtitulem Deník manžela s aspergerem od Davida Finche.

    Pánské košile, pečlivě poskládané do komínku dle barev, které zdobí obálku knihy, nejsou jen náhodně vybraným obrázkem. Skládání prádla hraje v příběhu o autorově manželství významnou roli a je mu věnována dokonce samostatná kapitola.emoticon smile

    Davidu Finchovi bylo třicet let a byl už pět let ženatý, když zjistil, že má Aspergerův syndrom. Na tuto skutečnost byl upozorněn svou manželkou Kirsten, logopedkou se specializací na autismus. Jejich manželství procházelo v té době krizí a diagnóza pomohla pochopit mnohé z Davidových zvláštností. Pro záchranu manželství by pouhé vysvětlení nestačilo, David se ale do projektu vrhne s plným nasazením. Využívá k tomu všech výhod, které jeho specifická neurologie přináší: schopnost studovat problém v celé jeho hloubce a šíři, neúprosnou logiku, nutkavý zápal pro věc, vytváření a úzkostlivé dodržování vlastních pravidel a nejlepších postupů. Deník nejlepších postupů, sbírka krátkých poznámek typu „Respektuj názory ostatních“ „Během návštěvy v nemocnici se nesměj“ „Když nepoznáš, jestli ses jí dotknul, prostě se zeptej“ a „Omluvy, které zařveš, se nepočítají“, se stal základem pro celou knihu. A je to kniha velmi užitečná a zároveň čtivá a vtipná.

    Autor s rodinou

    David Finch s rodinou, Autor obrázku: Mandi Backhaus

    David Finch studoval psaní komediálních skečů v improvizační škole Second City v Chicagu a stand up comedy je jeho speciální zájem. Na stylu jeho psaní je to opravdu znát, dokáže o svých potížích psát s velkým nadhledem a nadsázkou. Zápal a zaujetí, se kterým se David snaží změnit a stát se dokonalým manželem, v něčem připomíná hlavního hrdinu knih Projekt manželka a Projekt potomek. Finchova kniha se čte stejně dobře, ale není humoristickým románem, i když se u ní výborně pobavíte. Autor ji napsal ve snaze pomoci jiným lidem se stejnou diagnózou a jejich partnerům. Pokud mohu posoudit, tuto ambici kniha rozhodně naplňuje. Davidova schopnost sebezpytu je skutečně výjimečná. A někdy je k sobě až příliš kritický. V reálném příběhu svého manželství a otcovství brilantně a srozumitelně vysvětluje různé aspekty života na spektru autismu, jako například nutkavé jednání a myšlenky, stimming, speciální zájmy, emocionální a sociální slepotu a potíže s empatií.

    „Vstupovat do světa sociálních kontaktů bez empatie je jako vyrazit do obchoďáku bez peněz nebo bez kalhot: dá se to provést, ale musíte počítat s problémy.“

    Str. 75

    „Rozdíl je v tom, jak extrémně se zaměřuji na svoje zájmy a jaký to má dopad na mě a na moji rodinu. Většina lidí se může v duchu něčím zaobírat, a přesto neignorují svoji rodinu ani svět kolem sebe. Jenže můj mozek takhle nefunguje. Kdybych přestal podléhat svým posedlostem, můj život by tvořil jen samý stres. Podobně by se asi cítil člověk, který by měl na celém těle sádru a pod ní hejna komárů – všechno svědí a nemůže se poškrábat. Jenom stres a žádná úleva.“

    Str. 95

    „ A hlavně, moje rodina mi rozuměla. Milovali mě a přijímali můj malý svět takový, jaký byl. „Našeho syna si nevšímejte,“ říkali rodiče naším hostům, když jsem se plazil po chodbě s obličejem přimáčknutým k podlaze. Vjem z toho, jak se mi o čelo otíral vlas koberce ze semišového materiálu, ve mně vyvolával klid, jakého dodnes nedokážu dosáhnout pomocí sexu, drog, lásky ani peněz.“

    Str. 108-109

    Rozhodně to není jen veselé čtení. S rodinou Finchových zažíváme vítězství i pády, dělí se s námi o bezmoc a zoufalství stejně jako o úspěchy. Se svými obsesemi dokáže občas David lézt na nervy i samotnému čtenáři. A když se ve svém „postupu“ zasekne a točí se v myšlenkách kolem stále stejných témat, je někdy těžké pokračovat ve čtení. Ale i díky tomu je vhled do hlavy člověka s aspergerem tak věrohodný a reálný. A jak to s manželstvím Finchových vlastně dopadne? To si můžete přečíst už sami.

    - 19.07.2021


  • Finch, David: Omluvy, které zařveš, se nepočítají - autor recenze: Chensie Ips

    http://www.svet-mezi-radky.cz/2021/03/recenze-omluvy-ktere-zarves-se.html

    Nakladatelství Portál nabízí velkou škálu publikací na téma autismus a tohle je jedna z nich. Knižní novinka, která osloví všechny, kteří mají zájem se o Aspergerově syndromu dozvědět více nebo si prostě jen počíst tuze zajímavou zpověď.

    Styl psaní je velmi příjemný, opravdu čtivý a lehký. Autor vás snadno vtáhne do svého života tak rychle, že si to ani neuvědomíte a jste po chvíli na šedesáté stránce. Alespoň tak jsem to vnímala já. Natolik mě okozulil a zaujal domáckou atmosférou, upřímností a svým vlastním životem, že jsem se opravdu nechala zlákat. Vypravování je silně autentické, autor umí pracovat se slovní zásobou, vynechávat nepodstatné a udržet si po celou dobu dynamickou ráznost, která vás s lehkostí nese až na závěr knihy. Sem tam se objeví zmínka o literatuře, filmu či životní moudro, kterým se David Finch sám řídí a vymyslel si ho obvykle na tělo.

    David Finch je pětatřicetiletý muž od rodiny. Již pět let je ženatý a má se svou ženou Kristen dvě děti, jenže v zajetém stereotypu a především v jeho občasném silném okouzlení, kdy nevnímal nic jiného než činnost, jenž ho právě naplňovala, jeho manželství krachuje. Kristen přichází s dotazníkem a z malého posezení vzejde diagnóza Aspergerova syndromu. Až poté si David sám začne uvědomovat, jak a čím se odlišuje a co může být problémem v něm samém.

    Autor sám sebe začne vnímat jinak a více se pozorovat. Svou terapii dotáhne až do takové šíře, že vás obeznámí s podstatnými milníky svého života, vzpomínkami, které jsou podle něj tím pravým zobrazením problému. Vrací se k době, kdy byl na studiích či kdy teprve byl s Kristen na začátku vztahu. Poukazuje také na jistou žárlivost, když se mu do cesty připlete pár, kterému na první pohled všechno klape a je harmonický. Ač je Asperger hlavním tématem, není tím jediným, které vám autor zobrazí!

    V knize se autor netají svými postupy na překonávání určitých krizí, ač jsou návody jednoduché a spíše předříkané, než by šlo o specializovaný recept na pohodu. Ovšem o tom publikace není, takže předpokládám, že to od ní také nikdo očekávat nebude. Ten postup v autorově chování, jednání a uvědomování je opravdu očividný a je skvělé pozorovat jeho růst a být při jeho výhrách i prohrách, protože nic nejde hned a není jednoduché překonávat sám sebe. Ale toho sebeuvědomění je jednou z hlavních myšlenek.

    Dílo nepostrádá emoce. Ty se vážou nejen ke vztahu ke Kristen, ale i k dětem či přátelům. Sám autor má zajímavé koníčky, které zmiňuje nebo různé rituály, jež ho provází životem a ke kterým ho vážou jisté city. Životní etapa je ale také plná humoru a běžného života, který je svým způsobem při čtení uklidňující a působí opravdu tím správným domáčtějším dojmem, který u takových knih čekáte, ale někdy jim bohužel chybí.

    Mě ke knize přitáhl právě báječný charakter Davida Finche, který touží být lepším. A také krásná atmosféra a živí představitelé, jelikož svou rodinu i přátelé ztvárnil velmi upřímným způsobem stejně jako sám sebe. Titul se mi četl s lehkostí, byl zábavný a poučný, dokázal mě k sobě připoutat a přesto překvapit. Něčím mě poučil a dodal mi také naději. Bylo to velmi zajímavé a příjemné nahlédnutí do života muže, který se nebojí změnit svůj kousek světa. :)

    Knihu bych určitě doporučila všem, které zaujala anotace nebo chtějí náhlednou do cizího života, který je okořeněný aspergerem. Kvalitní příběh je nezapomenutelný a určitě nebudu váhat a ráda si jej někdy znovu přečtu, abych si užila vřelého přivítání v rodině Finchových. Dokonce je i publikace věnovaná právě Kirsten a jejich dvěma dětem, jak příhodně milé. :)

    - 05.05.2021


  • Finch, David: Omluvy, které zařveš, se nepočítají - autor recenze:

    https://dennikn.sk/blog/2273971/vztah-s-partnerom-ktory-ma-aspergera/?ref=list

    Na prvý pohľad nemusí byť zrejmé, že máme pred sebou človeka s Aspergerovým syndrómom. Mnohí z nich dosiahli veľa úspechov a svetové uznanie. Do života a do vzťahov si však prinášajú problém nadväzovať vzťahy a vcítiť sa do toho druhého, čo ohrozuje pretrvanie ich vzťahu. Preto si dnes priblížime práve tento problém…

    Dávid vyštudoval vysokú školu a založil si rodinu. Najlepšie ako vedel sa snažil byť dobrým manželom a otcom. Aby po piatich rokoch manželstva všetko zmenil jeden test. Spoznal, že má Aspergerov syndróm. Tento syndróm sa väčšinou podarí diagnostikovať už u detí. Preto patril medzi výnimky…

    Ten test mu urobila jeho manželka Kristen, ktorá pracuje s deťmi ktoré majú rôzne poruchy. David bol iný, než ostatní muži, keď ho kedysi spoznala. Mnohé z toho bolo pre ňu príťažlivé. A niektoré veci sa ukázali až časom, keď spolu začali žiť. Ako roky ubiehali, pomaly úlomok po úlomku skladala mozaiku o tom – kým Dávid je, až kým jej jednotlivé úlomky nezapadli do seba. Spoznanie vlastnej diagnózy Dávid vníma ako krok k lepšiemu životu. Ako sa mu to podarilo? To si dnes priblížime vďaka knihe Omluvy, které zarveš, se nepočítají, s podnázvom – deník manžela s aspergerem

    Obnoviť priateľstvo

    Prvý krok ktorý si stanovil ako cieľ, bola obnova priateľstva s Kristen. Znakom každého vzťahu ktorý sa ocitne v kríze je, že je narušené aj priateľstvo medzi mužom a ženou. To čo im pomáha vytvárať silné puto a je výborným podkladom pre samotný vzťah, ktorý je viac než priateľstvom. Obnova tohto vzťahu je dôležitá nielen pri partnerovi s Aspergerom. Dávid si uvedomil, že ak chce vzťah znovu postaviť na nohy, musí investovať do obnovy priateľstva s Kristen. A tak sa snažil venovať jej viac času, tráviť s ňou viac času, ale aj viac sa zaujímať o ňu ako ženu a bytosť s vlastným svetom…

    Zlepšiť komunikáciu

    Druhý krok sa spájal s komunikáciou. Komunikácia je životne dôležitá pre zdieľanie a budovanie intimity. Človek s Aspergerom má v tejto oblasti niekoľko deficitov. Je pre neho ťažké pomenovať vlastné pocity a prežiť ich do hĺbky, kvôli čomu má problém chápať pocity toho druhého. Má problém sa do neho vcítiť. A má problém s ním komunikovať – načúvať, vypočuť a bezprostredne reagovať. Človek s Aspergerom má slovnú zásobu, ale mnohé slová akoby pre neho nemali obsah. Často a veľa hovorí o tom, čo ho zaujíma. Inak je v komunikácií bezradný. Keď má problém sa zapojiť, alebo pomenovať svoj svet, reaguje impulzívne a s hnevom. A preto druhý a nie ľahký krok – bolo vyčleniť čas na rozhovory. Nechať tomu druhému priestor. Naučiť sa klásť otázky. Nechať toho druhého aby povedal, čo má na srdci. Nepoučovať ho a neradiť mu – ak nemá o to záujem. S mnohými črtami komunikácie máme problém aj bez Aspergera. Dávid venoval čas tomu, aby svoju komunikáciu zlepšil.

    Spoznať lepšie partnera

    Ani tretí krok nie je čisto o Aspergerovi. Jednoducho sa Dávid snažil spoznať čo najviac svet Kristen. Jej kamarátky, obľúbené obchody, čo má rada a ako trávi čas. To mu neskôr pomohlo pri výbere darčekov. Ale aj pri spoločných rozhovoroch – popri pracovných či rodinných problémoch, tak mal vždy po ruke tému, ktorá bola Kristen blízka a zároveň hovorila o tom, že mu na nej záleží. Záujem o jej svet mu znovu otváral dvere k jej srdcu.

    Popracovať na emóciách

    Štvrtý krok súvisí s druhým a opäť je viac o Aspergerovi. Sú to emócie a zrkadlenie. Emócie možno prirovnať k intuícií – vďaka emóciám vieme – vycítime, kedy je ten správny čas a ako ten druhý na tom je. To sa nedá racionálne odvodiť a umocniť :). A s tým má človek s Aspergerom problém. Je to spojené aj s komunikáciou – vedieť sa vcítiť do toho druhého a jeho pocitov. Ak je človek s Aspergerom naozaj v niečom geniálny, tak je to pozorovanie. Dávid si uvedomil, že hoci necíti tak, ako ostatní ľudia, mnohé dokáže odpozorovať. A keď začal viac komunikovať, tieto dve veci začal spájať k sebe. A tak hoci stále mnohé necítil, naučil sa ako správne a vhodne reagovať na rôzne prejavy a emócie v určitých situáciách. A v tom mu pomohli práve rozhovory s Kristen – čo cíti a ako sa cíti v tej ktorej situácií, čo očakáva a čo potrebuje. Doslova sa naučil emóciám, hoci ešte stále ich obsah je mu do veľkej miery cudzí.

    Byť viac do voza aj do koča

    Piaty krok je čarovný a roztomilý. Človek s Aspergerom má často veľmi špecifické záujmy. Dokáže neskutočne veľa času a energie venovať veciam, ktoré ostatným pripadajú ako neužitočné. Ak sa im podarí toto svoje nasadenie usmerniť na niečo užitočné – menia sa na veľmi prelomových a revolučných mysliteľov, ktorí obohacujú svet a prichádzajú s postupmi, ktoré prinášajú veľké a pozitívne zmeny. Často sa však venujú niečomu menej prínosnému. Ale hlavne, pohltení tým čo ich nadchlo, sú v bežných a každodenných veciach ako sú domáce práce či trampoty rodinného a manželského života tak trochu nepraktickí. Ich veľmi silnou stránkou je intelekt. Každý siedmy / desiaty človek s Aspergerom má IQ nad 130. Dávid sa rozhodol využiť práve tento fakt a začal si písať postupy – začal si na kartičky písať, čo je dôležité (a ako sa zachovať v určitých veciach). Od toho čím by Kristen pomohol, cez veci ktoré sú dôležité pre ňu, pre deti, či jednoducho pre rodinu ako celok. Učil sa praktickosti. Mnohý tým veciam nechápal – to akože fakt? Ale ak to bolo dôležité pre Kristen a deti a oni sú dôležití pre neho – začal to robiť. Začal sa meniť na muža domáceho, druh praktický a pozorný.

    Nechať veci plynúť

    Ľudia s Aspergerom majú svoje rituály, zvyky a predstavy. Tie ich udržujú v určitom móde. Vďaka nim majú všetko pod kontrolou a svoj pokoj. Všetko je to však časovo náročné a nepraktické. Okrem toho, je ľahké ich z tohto pokoja „vyhodiť“. A tak šiestym krokom – úlohou ktorú si Dávid dal, bolo učiť sa plávať s prúdom. V praxi to znamenalo okresávať čas ktorý venoval svojim rituálom a nelipnúť na predstavách. Mnohí ľudia s Aspergerom majú sklon k perfekcionizmu. Je to veľmi náročný životný štýl. A vzhľadom na ich zvyky a rituály to ich stav ešte len zhoršuje. A preto začal sa robiť veci tak, aby ich robil naplno (nikto nepovedal, že sa má flákať), ale prestal sa fixovať na výsledok. Niekedy môžete urobiť všetko preto aby ste uspeli a výsledok sa nedostaví. Ale problém nie je vo vás. Dôležité je, že ste preto urobili všetko. A práve v tom je spokojnosť. Výsledok vôbec nemusí korešpondovať s nasadením. Vezmite si človeka, ktorý nemá nadanie na matematiku, horko ťažko dostane dvojku, hoci učivu venoval oveľa viac času než jednotkár, ktorý to nadanie má…

    To pekné ponechať

    Siedmy krok je v mnohom prelomový. Kristen od Davida nechcela, aby radikálne a úplne zmenil svoj život. Veď mnohé z jeho prejavov sa jej stále páčili a pre mnohé si ho zamilovala a vybrala. Dávid sa totiž chcel radikálne zmeniť. Kristen však od neho chcel len premenu – v niektorých veciach okresať črty a vyjsť jej v ústrety. A to nie je nereálne. Meníme sa tak či tak a malá zmena je reálnejšia…

    Milovať tých správnych ľudí

    Ôsmy krok je opäť spätý s Aspergerom. Ak sme písali o emóciách, komunikácií či zrkadlení, musíme písať aj o socializácií. Jednoducho pre človeka ktorý je v emóciách stratení ako beduín v piesočnej búrke, je veľmi ťažké sa vyznať v ľuďoch a hlavne, kto to s ním myslí dobre. Pozorujú reakcie ľudí, učia sa správne reagovať, ale často sa v tom strácajú a mnohí z ich okolia to zneužijú. A preto pre nich v snahe vyjsť ústrety ľuďom – je ťažké spoznať kto to s nimi myslí dobre. Preto je dôležité, aby si budovali úzku skupinku ľudí, ktorých názor bude pre nich dôležitejší, než názor ostatných. Ani my čo Aspergera nemáme, nepotrebujeme byť zadobre zo všetkými a ani to nie je možné.

    Žiť pre prítomnosť

    A deviaty krok je učiť sa prítomnosti. Ako už bolo naznačené, ľudia s Aspergerom rozmýšľajú široko a do hĺbky. Ľahko tak unikajú z tohto sveta do svojho paralelného :). V bežnom živote to často nie je praktické. Mnohé úlohy, ale aj povinnosti si vyžadujú zapojiť nášho ducha a aj náš partner, či naše deti si zaslúžia pocit, že sme duchom prítomní. Pokojne pritom siahnite po mindfulness – viac tu: https://dennikn.sk/blog/2232895/ako-sa-naucit-vsimavosti-alebo-koncepcia-mindfulness-v-niekolkych-krokoch/.

    Spontánnosť nadovšetko

    Ako ste si isto všimli, máločo tak dobre charakterizuje človeka s Aspergerom, ako schopnosť premýšľať. Táto schopnosť im pomáha osvojiť si vzorce správania, komunikovať, naučiť sa čo a kedy sa očakáva. Pomáha im to stanoviť ci ciele a postupy. Ale je v tom aj ich slabou stránkou. Ten druhý nie je projektom, ale skutočným človekom. A tak posledným krokom je aspoň trochu spontánnosti do postupov :). Jednoducho aby v snahe priblížiť sa k druhým nezabudol, že to nie je vedecký projekt. Je v tom kus nespútanosti, živelnosti a spontánnosti. Nebyť predvídateľný. Na všetko nie sú postupy. Toto je pre nich asi najťažšia výzva. Bolo by pre nich ľahšie dostať úlohu – v 10 úlohe nebuď predvídateľný a urob niečo inak. Ale kto povedal, že sa im to musí podariť hneď?

    Čo je Aspergerov syndróm

    Ako prvý Aspergerov syndróm opísal rakúsky psychiater Hans Asperger v roku 1944 v článku s názvom Autistische Psychopathen im Kindersalter. Asperger si u svojich pacientov všimol problém v sociálnom správaní, zvláštnosti pri komunikácií, obmedzené záujmy a motorickú neobratnosť. Myslel si, že ide o poruchu osobnosti a nazval ju autistickou psychopatiou. Tento termín v roku 1981 nahradili pojmom Aspergerov syndróm na počesť psychiatra Aspergera. O rozšírenie tohto pojmu sa následne zaslúžila britská lekárka Lorna Wingová.

    Rozdiel medzi Aspergerom, autizmom a schizoidnou poruchou

    Dodnes možno hovoriť o určitej blízkosti medzi Aspergeromautizmom. Pri obidvoch dochádza k narušeniu v oblasti sociálnej interakcie, komunikácie a vzorcov správania. Preto sa o Aspergerovom syndróme píše, ako o poruche autistického spektra. Medzi odborníkmi sa vedie diskusia, ako ich odlíšiť. Niektorí vnímajú Aspergera ako extrémny variant normálneho vývoja s tým, že je tam nižšia schopnosť komunikácie a predstavivosti. Ďalší tvrdia, že oproti autizmu tu je vyššie IQ.

    Okrem toho je tu blízkosť so schizoidnou poruchou. Spája ich precitlivenosť a nedostatok empatie. Tá deliaca čiara medzi nimi prechádza cez magické a bizarné myslenie, zvláštne záujmy, excentrické správanie, paranoidne myslenie, sociálnu utiahnutosť či psychotické epizódy s halucináciami a bludmi. Tieto prejavy sa spájajú viac a komplexnejšie so schizoidnou poruchou, ale niektoré z nich aj s Aspergerom. Preto niektorí tvrdia, že hranica je nejasná, prípadne že nie je.

    Špecifickosť Aspergerovej poruchy

    Pre mnohých odborníkov je Aspergerova porucha samostatnou poruchou.

    Vo všeobecnosti má svoje špecifiká a aj pri ľuďoch s Aspergerom možno vidieť veľa odlišností. V podstate sú tu dva extrémy. Na jednej strane ľudia, ktorí majú problém spolupracovať s druhými, komunikovať s nimi, majú svoje rituály a ľahko prídu o svoj pokoj a na strane druhej ľudia, ktorí na rozdiel od bežných ľudí sa odlišujú akurát tím, že sú trošku naivní, nezrelí a utiahnutí. Nie sú tak otrlí a životom zušľachtení. Väčšina ľudí s Aspergerom sa nachádza niekde uprostred.

    Ak by sme to zjednodušili, emocionálne a sociálne zaostávajú za svojím vývojom. Ich reakcie sú preto nezrelé, ťažšie je preto pre nich pochopiť, čo cíti ten druhí a vcítiť sa do neho. V prejavoch a v gestikulácií sú dosť neohrabaní. Za týchto okolností je pre nich ťažké nadväzovať vzťahy a tak sa im skôr vyhýbajú. Majú svoj svet, kde ustrnú vo svojich rituáloch a zvykoch. Preto je pre nich ťažké túto rutinu narušiť. Sú spoľahliví a majú cit pre detail. Mnohí majú sklon k perfekcionizmu a do vecí sa púšťajú len vtedy, keď sú presvedčení že ich zvládnu. Je pre nich ťažké prijať kritiku, ale aj pochvalu, či povedať niekomu kompliment.

    Komunikácia a schopnosť vcítiť sa je kľúčová pri vytváraní vzťahov a pri začlenení do spoločnosti. Ľudia s Aspergerom majú problém zapojiť sa do svojej generácie. A preto buď hľadajú kamarátstva s mladším jedincami, ktorí sú im v istej oblasti bližší, alebo s dospelými ktorí ich zvláštnosť neriešia.

    V ich správaní sa ľahko objaví hnev a prudká zmena nálady. Akoby im chýbalo ukotvenie, zrelosť a primeranosť v prežívaní emócií.

    Majú bohatú slovnú zásobu, svojím prejavom už v detskom veku pripomínajú reč dospelých. Ale aj tu je pre nich problém odhadnúť, kedy toho druhého pustiť k slovu a idú si svoje. A ak ich niečo charakterizuje pri gestikulácií, potom je to problém sústrediť sa na rozhovor a zároveň sa pozerať tomu druhému do očí.

    Ak sme v úvode spomínali motorickú neobratnosť, je to manuálna zručnosť. Myslí sa tím zaväzovanie šnúrok, obliekanie, používanie príboru, jazda na bicykli, netypické pohyby (beh / chôdza), či problém s uchopením pera.

    S Aspergerom sa spája aj porucha pozornosti, teda problém pozornosť udržať, problém sústrediť sa, presmerovať pozornosť a aj zapamätať si. Mnohí tiež majú problém organizovať či plánovať, majú problém odolať impulzívnemu konaniu a problém so sebareflexiou…

    Aby bolo jasné, človek s Aspergerom má záujem o ľudí, ktorí sú okolo neho a záleží mu na nich. Len ich svet je natoľko vzdialení tomu jeho, že je pre neho záhadou, čo si myslia a cítia. Nie, že by sa nezaujímal, len má problém to pochopiť. Majú hlboký svet a silné emócie, len im nedokážu úplne porozumieť a vyjadrovať ich. A preto následne pri zrkadlení, majú problém ich spoznať aj u druhých. Mnohým veciam sa pozorovaním naučia, ale aj tak to nemajú „precítené a prežité“. Môžete si prečítať článok o tom, že človek má určité pocity v určitej situácií a ako mu môžete pomôcť, ale ak tú skúsenosť nemáte…

    Problém s diagnostikou v dospelosti

    Problém ľudí s Aspergerom nekončí pri tejto poruche. Približne u 65 % sa rozvinie časom afektívna porucha (teda porucha nálady) a u 25 % sa objaví obsedantno-kompulzívna porucha. Podobnosť a autizmom a neskôr presah do afektívnej poruchy, prípadne obsedantno – kompulzívnej poruchy, je príčinou problému s diagnostikou ochorenia. V dospelosti je to ešte zložitejšie. Často sa zamieňa so schizotypnou poruchou, schizoidnou poruchou, paranoidnou poruchou, atypickou depresiou, hraničnou poruchou a so schizofréniou.

    Ľudia s Aspergerom túžia po vzťahu (len si ho nevedia získať). Tím sa líšia od schizoidnej poruchy. Na rozdiel od hraničnej poruchy nemajú sklon k nevedomej manipulácií a strach z opustenia. Na rozdiel od schizofrénie tu prakticky absentujú bludy a halucinácie. Dochádza tiež k zamieňaniu s úzkostnou poruchou – pre nízke sebavedomie a vyhýbanie sa kritike a s anankastickou poruchou osobnosti – pre prehnaný perfekcionizmus a pedantnosť. To je však málo pre ich „zamieňanie“.

    Zaujímavosti o Aspergerovom syndróme

    Približne 85 % ľudí s Aspergerom má špecifickú záľubu, prípadne ich záľuba je bežná, ale venujú jej oveľa viac času, ako je bežné. A najmenej 70 % je precitlivených na určitý zvuk. Približne 50 % je precitlivených na čuch, prípadne chuť. Mnohí sú precitlivení na svetlo. A ďalší majú problém s preplnenými obchodnými centrami (teda s ľuďmi).

    Priemerný vek kedy dochádza k diagnostike Aspergerovho syndrómu je 11 rokov. U mužov je diagnostikovaný 4 až 6 x častejšie, než u žien. V súčasnosti s týmto syndrómom žije vo svete cca 68 miliónov ľudí.

    Zatiaľ sa nedá určiť, čo je presne príčinou vzniku tohto syndrómu. Pravdepodobne ide o komplex faktorov, kde genetika je len jedným z niekoľkých. V súvislosti s Aspergerom sa hovorí o poruche / vývojovej anomálií pravej hemisféry mozgu. Liek zatiaľ neexistuje. Človek s Aspergerom sa môže mnohým veciam naučiť a tak preklenúť rozdiely, dokonca aj zapadnúť do kolektívu. Stále však ide o veci skôr osvojené, než prežité – zistia a vedia, že sa to tak má, ale chýba im pochopenie prečo. Preto aj pri komunikácií tam stále bude istý pocit nepochopenia.

    Kniha Omluvy které zarveš, se nepočítajú prináša veľmi dobrý pohľad na Aspergerov syndróm z pohľadu toho, kto ho prežíva. A predovšetkým, prináša typy ako napriek tomu pracovať na vzťahu a preklenúť priepasť, ktorú Aspergerov syndróm vytvára medzi ľuďmi. Môžete na doplnenie siahnuť aj po knihe Projekt ideálna manželka – je to veľmi vtipný a veselý príbeh profesora s Aspergerom, ktorý sa snaží nájsť manželku a robí to pre Aspergera typickým spôsobom – vytvorí si projekt :). O vzťahu dvoch ľudí s Aspergerom hovorí film Zamilovaní blázni. Mnohí ľudia s Aspergerom majú problém nájsť niekoho, kto by im rozumel, prípadne sa boja nadviazať vzťah a preto nakoniec ostávajú sami. Alebo uprednostňujú vzťah s niekým, kto má tiež Aspergera, alebo pre koho nie sú emócie tak dôležité a určitý chlad vo vzťahu im nevadí.

    .

    Aby sme však túto časť nekončili negatívne, s Aspergerom sa spája veľa zaujímavých osobností: Isaac Newton, Albert Einstein, Thomas Jefferson, Vincent van Gogh, Ludwig van Beethoven, Thomas Edison, Carl Jung, Franz Kafka, Wolfgang Amadeus Mozart, Richard Strauss, Mark Twain, Bill Gates či Andy Warhol. Spomedzi súčasných osobností možno vypichnúť aktivistku Grétu, ktorá občas nevhodným spôsobom (impulzívne a nahnevane) upozorňuje na problémy sveta. Mnohí sa žiaľ venujú tomu ako a nie čo hovorí. V každom prípade zoznam významných osobností je naozaj dlhý. Je to niečo, s čím sa dá pracovať a napriek čomu možno nakoniec prežiť pekný život.Pripomína puknutú vázu, ktorá už nespĺňa pôvodnú funkciu, ale môže byť nádhernou dekoráciou a obohatiť život inak.

    - 15.03.2021

  • E-SHOP – DOTAZY A REKLAMACE

    telefon / e-mail:
    283 028 205
    eshop@portal.cz

    provozní doba:
    8.00 – 16.00 hod.
    (každý všední den)

  • OBJEDNÁVKY KNIH KNIHKUPECTVÍ

    telefon:
    283 028 202

    provozní doba:
    8.00 – 16.00 hod.
    (každý všední den)

  • OBJEDNÁVKY KNIH JEDNOTLIVCI A ORGANIZACE

    telefon:
    283 028 203
    knklapkova@portal.cz

    provozní doba:
    9.00 – 18.00 hod.
    (každý všední den)