Deník manžela s Aspergerem

Omluvy, které zařveš, se nepočítají

Tištěná kniha (2021)

0 % 8 recenzí

313 Kč

369 Kč −15 %, ušetříte 56 Kč

Dodání 1-2 dny

Doprava od 59 Kč Možnosti dopravy Od 1 000 Kč doprava zdarma

Tištěná kniha (2021)

Autor
Finch, David
Překladatel
Diestlerová, Petra
Počet stran
264
Vazba
Brožovaná
Rok vydání
2021
Typ produktu
Tištěná kniha
Kód
14504101
EAN
9788026217329
Nakladatelství
Portál
ISBN
978-80-262-1732-9
Obálka v tiskové kvalitě
Stáhnout obálku

O knize  

Téměř v každém manželství se žena občas zeptá: „Co to do p*#!%?+ s tím mým chlapem je?!“ Manželka Davida Finche nešla nikdy pro tuhle otázku daleko. Pět let poté, co se David oženil s Kristen, láskou svého života, zjistili, že má Aspergerův syndrom. Diagnóza objasnila, proč se David někdy chová divně, ale rozhodně Kristin život s ním neusnadnila.
Rozhodnut ke změně, snažil se David s neutuchajícím zápalem pochopit Aspergerův syndrom a stát se lepším manželem. Jeho metoda pro vylepšení vztahu obnáší podrobné poznámky, sebehodnocení, a především deník dobrých způsobů, který je kolekcí stovek prohlášení jako „Nepřelaďuj rádio, když slyšíš, že si s ním zpívá“ a „Omluvy, které zařveš, se nepočítají“.
David se tak za dva roky změnil z náročného manžela na takového, který obstojí i nejvyšším nárokům. Stal se manželem, jakým chtěl vždycky být.

David Finch vyrostl na farmě v severním Illinois a studoval na University of Miami hudební technologie. V roce 2008 mu byl diagnostikován Aspergerův syndrom.

O autorovi

Finch, David

Další knihy autora

Recenze (8)

  • Autor recenze Martina F Datum 8. 10. 2021


    Finch, David: Omluvy, které zařveš, se nepočítají - autor recenze: Martina F

    https://knihu-prosim.blogspot.com/2021/06/omluvy-ktere-zarves-se-nepocitaji.html

    Nakladatelství Portál vydává knihy, které se zaměřují na různá psychická onemocnění. Dalším takovým příběhem je titul Omluvy, které zařveš, se nepočítají.

    Davidovi Finchovi byl ve třiceti letech diagnostikován Aspergerův syndrom. Celý život si připadal jiný, ale jeho rodiče to neřešili, pro všechny byl jenom divný. David dokázal předstírat, že umí být „normální“ a nevědomky tak oklamal mnoho lidí, především Kristen, svoji ženu. Za minutu dvanáct se dozvěděl diagnózu a on na sobě dva roky pracoval, aby mohl zachránit svoje rozpadající se manželství.

    Začal si psát deník nejlepších postupů - věci, které jsou pro většinu lidí samozřejmostí, ale pro Davida znamenají nadlidský výkon. David se totiž, mimo jiné, zaměřuje na sebe, nedokáže rozlišit, že lidé kolem něj by potřebovali jeho pomoc. Kristen však při něm stojí a se vzájemnou pomocí a tolerancí by vše mohli zvládnout.

    Titul lze zařadit mezi beletristicky-naučnou literaturu. David Finch zajímavou a především čtivou formou nastiňuje, jak uvažuje a přemýšlí člověk s aspergerem. Ukazuje, že co je důležité pro něj, ostatním může připadat jako malichernost.

    Dva roky se David snažil sžít se s diagnózou, pochopit Kristenin svět tak, aby se z něj stal lepší manžel a táta. Jednat a mluvit tak, aby ho lidé chápali a on se cítil v pohodě a nic nepředstíral.

    Někde jsem četla kritickou poznámku, že se děj zpočátku vyvíjel slibně, ale nakonec autor sklouzl k tomu, že by se jeho příběh dal aplikovat i pro zdravé lidi. Částečně s komentářem souhlasím. Komunikace je základ každého vztahu. Ať už partnerského nebo pracovního. A pokud s tím druhým nemluvím a nemám snahu na vztahu pracovat, je asi někde chyba. Báječným manželem/manželkou/kolegou může být každý, stačí jen chtít. A David to dokázal i s diagnózou. Cílem nebylo předstírat, ale být tím, kým je.

    Podobné publikace se mi dobře čtou - splňují podmínku faktičnosti i čtivosti zároveň. Autor navíc píše zajímavým stylem, do textu přidává kousek ze své osoby. Jeho deníky nejlepších postupů jsou jeho duševním vlastnictvím, které se můžou, ale nemusí ztotožňovat s dalšími aspergery. Každý z nich je jedinečný, každý se zlepšuje svým vlastním způsobem.

    Titul vřele doporučuji k přečtení i když nemáte Aspergerův syndrom. Každý na sobě totiž může zapracovat. Když to zvládl David Finch, zvládnete to i vy.

    Přečíst celou recenzi Zavřít
  • Autor recenze Veronika Dobrá (Kotítko) Datum 31. 8. 2021


    Finch, David: Omluvy, které zařveš, se nepočítají - autor recenze: Veronika Dobrá (Kotítko)

    https://www.adventor.org/clanky/napsali-autiste/425-omluvy-ktere-zarves-se-nepocitaji-recenze

    V nakladatelství Portál už vyšlo hodně zajímavých titulů zabývajících se autismem. Jedna z knižních novinek na toto téma zaujme na první pohled už svým názvem a obálkou: Omluvy, které zařveš, se nepočítají s podtitulem Deník manžela s aspergerem od Davida Finche.

    Pánské košile, pečlivě poskládané do komínku dle barev, které zdobí obálku knihy, nejsou jen náhodně vybraným obrázkem. Skládání prádla hraje v příběhu o autorově manželství významnou roli a je mu věnována dokonce samostatná kapitola ?.

    Davidu Finchovi bylo třicet let a byl už pět let ženatý, když zjistil, že má Aspergerův syndrom. Na tuto skutečnost byl upozorněn svou manželkou Kirsten, logopedkou se specializací na autismus. Jejich manželství procházelo v té době krizí a diagnóza pomohla pochopit mnohé z Davidových zvláštností. Pro záchranu manželství by pouhé vysvětlení nestačilo, David se ale do projektu vrhne s plným nasazením. Využívá k tomu všech výhod, které jeho specifická neurologie přináší: schopnost studovat problém v celé jeho hloubce a šíři, neúprosnou logiku, nutkavý zápal pro věc, vytváření a úzkostlivé dodržování vlastních pravidel a nejlepších postupů. Deník nejlepších postupů, sbírka krátkých poznámek typu „Respektuj názory ostatních“ „Během návštěvy v nemocnici se nesměj“ „Když nepoznáš, jestli ses jí dotknul, prostě se zeptej“ a „Omluvy, které zařveš, se nepočítají“, se stal základem pro celou knihu. A je to kniha velmi užitečná a zároveň čtivá a vtipná.

    David Finch studoval psaní komediálních skečů v improvizační škole Second City v Chicagu a stand up comedy je jeho speciální zájem. Na stylu jeho psaní je to opravdu znát, dokáže o svých potížích psát s velkým nadhledem a nadsázkou. Zápal a zaujetí, se kterým se David snaží změnit a stát se dokonalým manželem, v něčem připomíná hlavního hrdinu knih Projekt manželka a Projekt potomek. Finchova kniha se čte stejně dobře, ale není humoristickým románem, i když se u ní výborně pobavíte. Autor ji napsal ve snaze pomoci jiným lidem se stejnou diagnózou a jejich partnerům. Pokud mohu posoudit, tuto ambici kniha rozhodně naplňuje. Davidova schopnost sebezpytu je skutečně výjimečná. A někdy je k sobě až příliš kritický. V reálném příběhu svého manželství a otcovství brilantně a srozumitelně vysvětluje různé aspekty života na spektru autismu, jako například nutkavé jednání a myšlenky, stimming, speciální zájmy, emocionální a sociální slepotu a potíže s empatií.

    „Vstupovat do světa sociálních kontaktů bez empatie je jako vyrazit do obchoďáku bez peněz nebo bez kalhot: dá se to provést, ale musíte počítat s problémy.“

    Str. 75

    „Rozdíl je v tom, jak extrémně se zaměřuji na svoje zájmy a jaký to má dopad na mě a na moji rodinu. Většina lidí se může v duchu něčím zaobírat, a přesto neignorují svoji rodinu ani svět kolem sebe. Jenže můj mozek takhle nefunguje. Kdybych přestal podléhat svým posedlostem, můj život by tvořil jen samý stres. Podobně by se asi cítil člověk, který by měl na celém těle sádru a pod ní hejna komárů – všechno svědí a nemůže se poškrábat. Jenom stres a žádná úleva.“

    Str. 95

    „ A hlavně, moje rodina mi rozuměla. Milovali mě a přijímali můj malý svět takový, jaký byl. „Našeho syna si nevšímejte,“ říkali rodiče naším hostům, když jsem se plazil po chodbě s obličejem přimáčknutým k podlaze. Vjem z toho, jak se mi o čelo otíral vlas koberce ze semišového materiálu, ve mně vyvolával klid, jakého dodnes nedokážu dosáhnout pomocí sexu, drog, lásky ani peněz.“

    Str. 108-109

    Rozhodně to není jen veselé čtení. S rodinou Finchových zažíváme vítězství i pády, dělí se s námi o bezmoc a zoufalství stejně jako o úspěchy. Se svými obsesemi dokáže občas David lézt na nervy i samotnému čtenáři. A když se ve svém „postupu“ zasekne a točí se v myšlenkách kolem stále stejných témat, je někdy těžké pokračovat ve čtení. Ale i díky tomu je vhled do hlavy člověka s aspergerem tak věrohodný a reálný. A jak to s manželstvím Finchových vlastně dopadne? To si můžete přečíst už sami.

    Přečíst celou recenzi Zavřít
  • Autor recenze Veronika Dobrá (Kotítko) Datum 19. 7. 2021


    Finch, David: Omluvy, které zařveš, se nepočítají - autor recenze: Veronika Dobrá (Kotítko)

    https://adventor.org/clanky/napsali-autiste/425-omluvy-ktere-zarves-se-nepocitaji-recenze

    V nakladatelství Portál už vyšlo hodně zajímavých titulů zabývajících se autismem. Jedna z knižních novinek na toto téma zaujme na první pohled už svým názvem a obálkou: Omluvy, které zařveš, se nepočítají s podtitulem Deník manžela s aspergerem od Davida Finche.

    Pánské košile, pečlivě poskládané do komínku dle barev, které zdobí obálku knihy, nejsou jen náhodně vybraným obrázkem. Skládání prádla hraje v příběhu o autorově manželství významnou roli a je mu věnována dokonce samostatná kapitola.emoticon smile

    Davidu Finchovi bylo třicet let a byl už pět let ženatý, když zjistil, že má Aspergerův syndrom. Na tuto skutečnost byl upozorněn svou manželkou Kirsten, logopedkou se specializací na autismus. Jejich manželství procházelo v té době krizí a diagnóza pomohla pochopit mnohé z Davidových zvláštností. Pro záchranu manželství by pouhé vysvětlení nestačilo, David se ale do projektu vrhne s plným nasazením. Využívá k tomu všech výhod, které jeho specifická neurologie přináší: schopnost studovat problém v celé jeho hloubce a šíři, neúprosnou logiku, nutkavý zápal pro věc, vytváření a úzkostlivé dodržování vlastních pravidel a nejlepších postupů. Deník nejlepších postupů, sbírka krátkých poznámek typu „Respektuj názory ostatních“ „Během návštěvy v nemocnici se nesměj“ „Když nepoznáš, jestli ses jí dotknul, prostě se zeptej“ a „Omluvy, které zařveš, se nepočítají“, se stal základem pro celou knihu. A je to kniha velmi užitečná a zároveň čtivá a vtipná.

    Autor s rodinou

    David Finch s rodinou, Autor obrázku: Mandi Backhaus

    David Finch studoval psaní komediálních skečů v improvizační škole Second City v Chicagu a stand up comedy je jeho speciální zájem. Na stylu jeho psaní je to opravdu znát, dokáže o svých potížích psát s velkým nadhledem a nadsázkou. Zápal a zaujetí, se kterým se David snaží změnit a stát se dokonalým manželem, v něčem připomíná hlavního hrdinu knih Projekt manželka a Projekt potomek. Finchova kniha se čte stejně dobře, ale není humoristickým románem, i když se u ní výborně pobavíte. Autor ji napsal ve snaze pomoci jiným lidem se stejnou diagnózou a jejich partnerům. Pokud mohu posoudit, tuto ambici kniha rozhodně naplňuje. Davidova schopnost sebezpytu je skutečně výjimečná. A někdy je k sobě až příliš kritický. V reálném příběhu svého manželství a otcovství brilantně a srozumitelně vysvětluje různé aspekty života na spektru autismu, jako například nutkavé jednání a myšlenky, stimming, speciální zájmy, emocionální a sociální slepotu a potíže s empatií.

    „Vstupovat do světa sociálních kontaktů bez empatie je jako vyrazit do obchoďáku bez peněz nebo bez kalhot: dá se to provést, ale musíte počítat s problémy.“

    Str. 75

    „Rozdíl je v tom, jak extrémně se zaměřuji na svoje zájmy a jaký to má dopad na mě a na moji rodinu. Většina lidí se může v duchu něčím zaobírat, a přesto neignorují svoji rodinu ani svět kolem sebe. Jenže můj mozek takhle nefunguje. Kdybych přestal podléhat svým posedlostem, můj život by tvořil jen samý stres. Podobně by se asi cítil člověk, který by měl na celém těle sádru a pod ní hejna komárů – všechno svědí a nemůže se poškrábat. Jenom stres a žádná úleva.“

    Str. 95

    „ A hlavně, moje rodina mi rozuměla. Milovali mě a přijímali můj malý svět takový, jaký byl. „Našeho syna si nevšímejte,“ říkali rodiče naším hostům, když jsem se plazil po chodbě s obličejem přimáčknutým k podlaze. Vjem z toho, jak se mi o čelo otíral vlas koberce ze semišového materiálu, ve mně vyvolával klid, jakého dodnes nedokážu dosáhnout pomocí sexu, drog, lásky ani peněz.“

    Str. 108-109

    Rozhodně to není jen veselé čtení. S rodinou Finchových zažíváme vítězství i pády, dělí se s námi o bezmoc a zoufalství stejně jako o úspěchy. Se svými obsesemi dokáže občas David lézt na nervy i samotnému čtenáři. A když se ve svém „postupu“ zasekne a točí se v myšlenkách kolem stále stejných témat, je někdy těžké pokračovat ve čtení. Ale i díky tomu je vhled do hlavy člověka s aspergerem tak věrohodný a reálný. A jak to s manželstvím Finchových vlastně dopadne? To si můžete přečíst už sami.

    Přečíst celou recenzi Zavřít