„Dozvěděl jsem se to den předtím, než se narodila moje neteř. Což si pamatuji nikoli proto, že bych byl tak báječný strýček, ale protože se narodila 14. března 2008, což je datum mezi námi blázny posedlými matematikou a přírodními vědami známé jako Den pí, neboť číslo pí, vyjadřující poměr obvodu kruhu k jeho průměru, se rovná 3.14. A 3 + 14 + 2 + 0 + 8 se rovná 27, což je číslo dělitelné třemi a já miluju čísla dělitelná třemi a taky čísla jejichž součet je 27, což je tři na třetí. (Už začínáte chápat proč měla Kristen podezření?)“ (Finch, 2021, str. 7).

Kniha pojednává velmi zábavnou a čtivou formou o mladém muži, kterému byl v dospělosti, díky zájmu jeho manželky, diagnostikován Aspergerův syndrom. Tímto mužem je sám autor, David Finch, který v knize popisuje, jaký byl jeho život v mnoha směrech komplikovaný a jak se po zjištění diagnózy učí být perfektním manželem a otcem, jakým si vždy přál být. Učí se tomu pomocí různých poznámek, které si zaznamenává do „Deníku nejlepších postupů“. Mnohé vyznívají až komicky, jako například: „Nech ji, ať se sama rozhodne, kdy se bude sprchovat“, „Nezabírej si pro sebe všechny čínské knedlíčky s krabí náplní“ nebo „Nepřelaďuj rádio, když si zpívá s ním“ i samotný název knihy je jedna z jeho poznámek, pro zlepšení vztahů. V knize se nedočteme žádná teoretická fakta o poruchách autistického spektra, ale naopak je plná praxe, v podobě životních zkušeností D. Finche. Kniha je psaná natolik čtivě, že ji člověk zvládne přečíst jedním dechem (ovšem s pauzami pro smích). Je přímo naplněna lidskostí, emocemi, autentičností a humorem. Slouží jako nahlédnutí do toho, toho, jak autistické rysy ovlivňují myšlení a chování, jaký vliv mají na mezilidské vztahy, na sebehodnocení, ale i na hodnocení, které přicházejí z okolí. Je kvalitní ukázkou života jednoho muže, který se rozhodl bojovat, nikoli proti své nemoci, ale spolu s ní. Rozhodně ji doporučuji jako zábavnou odpočinkovou knihu pro všechny, ať už pro ty, co mají s PAS zkušenosti či nikoli.

Co se může stát, když vyjde najevo, že za mnoha neshodami a pocity bezmoci a zoufalství v manželství nestojí neschopnost či nedostatek dobré vůle partnerů, ale fakt, že má jeden z nich projevy Aspergerova syndromu (určité formy autismu), což doposud netušil? Jak může vypadat snaha o zlepšení vztahu, záchranu manželství, porozumění potřebám blízkých lidí i přijetí sebe sama navzdory všem odlišnostem?

Namísto obvyklých seznamů, co je potřeba zařídit, koupit či opravit si autor autobiografické knihy a manžel s AS (Aspergerovým syndromem) David Finch zavedl něco, co by bylo možné nazvat "Deníkem nejlepších postupů". Dají se v něm najít věty typu: Vstup do jejího dívčího světa a porozhlídni se tam. Nech ji, ať se sama rozhodne, kdy se bude sprchovat! Pluj s proudem! Chovat v sobě odpor je únavnější a méně uspokojivé než úkol prostě udělat. Někdy prostě jen potřebuje, abych ji vyslechl. Pochopení řady věcí, které neurotypikům (tedy lidem bez autistických příznaků) připadají většinou samozřejmé, může dát člověku s AS řádně zabrat. O tom, jak se člověk s AS postupně snaží opouštět svůj vlastní vnitřní svět a bezpečný prostor s uklidňujícími rituály a vnímat potřeby a očekávání okolí, jak se při tom cítí a co mu běží hlavou, dokáže americký inženýr David Finch psát s poutavou lehkostí.

Knížka Omluvy, které zařveš, se nepočítají je jakousi pozvánkou do "aspergerovského světa". Je přiblížením toho, jak autistické symptomy ovlivňují myšlení a chování, jak se projevují v mezilidských vztazích, ale i v tom, jak člověk vnímá sám sebe a hodnocení přicházející z okolí. Na rozdíl od odborných teoretických statí, které mohou být pro běžného člověka příliš strohé či nezáživné, přivede tato knížka čtenáře do jednoho neobvyklého manželství a každodenních situací v něm, zaujme jej nadhledem a věřím, že mnohé z nás přiměje také přemýšlet nad vlastními vztahy a reakcemi. Kromě toho, že může aspergerovský pohled na sebe sama, rodinu i okolní svět obohatit každého, kdo má ve svém okolí člověka s AS, bude zajímavý i pro ty čtenáře, jichž se toto téma osobně netýká. Knížka je napsána srozumitelně, uspořádána logicky a od začátku do konce je plná lidskosti, vděčnosti a skutečné partnerské podpory. A to je jedna z věcí, kterou na ní oceňuji ze všeho nejvíc a proč mi při jejím čtení bylo dobře. Tuším, že nebudu jediná, kdo Davidovi a jeho rodině celých 12 kapitol a 222 stran textu drží palce a tu a tam se přistihne při myšlence, že i nám, neurotypikům, určité věci (právě kvůli jejich zdánlivé samozřejmosti) unikají a nebylo by špatné, kdybychom se na ně ve svých vztazích také trochu zaměřili.

Poté, co se publicistovi Davidu Finchovi (1971) rozpadá po pěti letech manželství kvůli frustraci ženy a jeho neustálé pasivní agresi, vše změní zjištění, že je Asperger. Kniha „Omluvy, které zařveš, se nepočítají“ je sebereflexí muže, který ve svých třiceti letech zjistí, že je Asperger, a rozhodne se zachránit vztah se svou ženou a dětmi. Podtitul knihy, kterou vydalo Nakladatelství Portál, je Deník manžela s Aspergerem.

V úvodu Finch líčí, jak se mu jednoho večera změnil celý život, když mu žena položila řadu zvědavých otázek. Dáváte přednost tomu, abyste každý den nosili stejné oblečení a jedli stejné jídlo? Jste intenzivně frustrovaní, pokud dojde k přerušení činnosti, která je pro vás důležitá? Finch nerozumí situaci, ale rezonují v něm otázky, i ty, které se zdají zvláštní a nemístné, jako například: Máte někdy nutkání přeskočit věci? a Zaujala vás výroba pastí? Finch přiznává, že bylo trochu trapné slyšet, jak odpovídá k těmto a dalším divným otázkám ANO. Okamžik pravdy tak přináší manželům jakožto mnoha jiným lidem na spektru ASPIE quiz. Po něm se třicetiletý muž, manžel a otec dvou dětí, rozpláče. Finch odpověděl ANO na 155 z možných 200 otázek, takže oba jsou v té chvíli přesvědčeni, že David má PAS (poruchy autistického spektra, anglicky ASD). Tato neformální diagnóza je pro oba úlevou.

Autor knihy literárně popisuje stejně jako většina autistů, jak moc se mu ulevilo, když testem zjistil, že s těmi divnými reakcemi, divným uchopováním světa není sám. Že není na světě ten jediný zlý, arogantní, špatný otec, špatný manžel, ale že patří mezi lidi s Aspergerovým syndromem. Oficiální diagnostika už mu to pak jen potvrdí. První úlevné stádium pomůže na pár týdnů, pak je nutné na sobě pracovat. Pracujte ale na něčem, co v mozku nemáte, co zřejmě neměli ani rodiče, takže jste to nemohli ani okoukat a naučit se to zpaměti. Prostě Davidovi chybí zjištění, co vlastně dělá špatně, v čem svou ženu neustále zraňuje, zahání ji do chronické frustrace, nepřátelství a tím odcizení. A když neví proč, nemůže si vytvořit ani návod, jak se to přeučit.

Jeho žena Kristin pro The New York Times vzpomíná: „Roky jsem byla přesvědčena, že Dave žije svůj život úplně špatně. Byl příliš strnulý, příliš pohlcený, příliš reaktivní. Z malých problémů se stávaly celodenní mrzutosti. Došel nám pomerančový džus, což je velmi důležitá součást jeho ranní rutiny, a já sledovala, jak dupá a práskne do lednice a říká: „Proč jsme jediná rodina na planetě, které dochází pomerančový džus?” Sledovala jsem, jak mu tahle drobná mrzutost ničí celé dopoledne a zničila tak atmosféru celé rodině. Zjištění, že má Aspergerův syndrom, přineslo určitou úlevu; znamenalo to, že mnohé z těchto vlastností – rigidita, potřeba stejnosti, sociální nešikovnost – měly fyziologickou příčinu.“ A tak nastala společná práce na tom, aby se lépe chápali a vycházeli si vstříc, aby opět sdíleli společné aktivity… a k tomu všemu potřebují dva lidé především sdílet a komunikovat. Je prostě potřeba umění té zatracené komunikace a sociální interakce!

Domácí práce nejsou mojí prioritou

V případě učení se novým vzorcům okolo domácích prací a péče o děti jsou to úvahy a učení se novým vzorcům pro většinu mužů. Ale i pro ženy. Manželka už nebere vše jako schválnost, není okamžitě v negativních emocích, s jakým sobcem to žije.

Dave každý den stráví ráno deset minut přehrabáváním se v sušičce, aby našel, co potřebuje, než aby vysušené prádlo vytáhnul. Ne, ženské práce jsou jen pro ženu, on vydělává. A tak je to se vším. Rozházené hračky radši překročí a pokud je unavený, tak třeba i agresivně naznačí, že žena nic nedělá, když se tu všude válí tolik hraček, děti ještě nejsou uložené, usušené prádlo je pouze v kupičkách v obýváku, ale ne ve skříních!

Některá nová uvědomění si Dave svým poctivým studiem svého chování, které si zapisuje do deníku, zjišťuje sám. Má v sobě přesvědčení, že domácí práce jsou pouze pro ženu. Ok, to se dá změnit. Postupně si uvědomuje, že jeho máma je sice dělala, takže jako dítě viděl tento vzorec, ale nebyla šťastná, jak si jako děcko myslel. Náhle také vidí, že končila s migrénami. Dave se stává dospělým, už nevidí ženu dětskýma očima jako matku.

Proč vlastně se nepodílí na domácnosti a péči o děti? Protože má své zájmy a jiné priority. Je ale prioritou třeba rituál dívání se z okna a počítání něčeho za ním? Stojí mu za to, aby ztratil manželství a rodinu? Nemůže se z rituálu vytahovat ze sušičky jen své věci stát rituál, že vytáhne vše a složí prádlo všem? Nemůže se občas dívat se ženou na její oblíbené pořady, namísto aby je zesměšňoval? I to jim pomůže ke společnému zážitku a komunikaci.

Sociální odměna? Co to je?

Poté, co David začíná zkoušet starat se společně o domácnost i o děti, diví se, že nepřichází odměna. Chtěl by být slovně pochválen, něčím odměněn, třeba večer sexem, a nic nepřichází. Poctivě si zapisuje, co udělal, jak se choval… Začíná si uvědomovat, kolik let své ženě vlastně při únavě z dětí dával najevo, že je neschopná matka, protože on si představoval, že dobrá matka se pořád usmívá na děti i na svého manžela, jako to dělala v jeho dětských očích máma, a to je láska. Netušil, že domácí práce občas vůbec nemusí žena dělat s láskou a že je při dětech nestíhá jako dřív. Netušil, že když si žena chce povídat o tom, kdo ji v práci nebo v nemocnici při péči o nemocného otce naštval, že nemusí začít řešit, že tam dojde a srovná je, ale že žena si potřebuje jen ulevit, vypovídat se. Jinak si myslí, že žije s asociálním chlapem, odejde pryč a přestává komunikovat, odcizí se a to už nechce zpátky. To již zažívali několik posledních let. Dave se všechno učí. Už umí empatické hmmm, chápu, jsem s tebou. Už dělá myčku, prádlo a pořád ho nikdo nechválí a neodměňuje. … a jednoho dne mu to dojde. Existuje sociální odměna. Tím, že už neprioritizuje své zájmy a rituály před aktivitami s dětmi a pracemi v domácnosti, není už žena nepřátelská. A to je odměna.

Empatii mám, ale ne v té správné chvíli

Zajímavé jsou úvahy okolo empatie. To je téma, které vždy rozbouří stojaté vody v oblasti autismu. Odborník řekne, že autisté nemají empatii, zničené manželky prohlásí, že si vzaly sociálního kreténa. Dave svou sebereflexí řeší do hloubky i tu proklatou absenci empatie. Vždyť přece umí pomoci starému člověku na ulici, umí se rozplakat nad umírajícím zvířátkem ve filmu… Tak má empatii, nebo ne? Je asociální, nebo ne? Je zlý, nebo ne? Správná reakce se na určité situace dá naučit, co se má říci, jak se má reagovat. Začne vše víc a víc chápat i díky své ženě, která je logopedkou a tak nějak přirozeně dokáže pojmenovávat, co vlastně ve vztahu oba dělají špatně. Když byli přáteli a poté milenci, rozuměli si, sdíleli se, byli k sobě ti nejempatičtější lidé. Denní běžné soužití navíc již s dvěma dětmi ukázalo i samotnému Davidovi, že denně neudrží masku chápajícího, milujícího, sdílejícího empatického muže. A cesta ke krachu manželství je otevřena. Zachrání ho? Najde si cestu do rodinného života, když si bude všude vylepovat poznámky, jak se v které situaci zachovat, se seznamy rad pro sebe načmáranými na zadních stranách obálek a zásuvkou na nočním stolku plnou náhodných upomínek k tomu, co dalšího musí u sebe změnit? Jak se David vypořádá se svým pocitem, že on je dokonalý, ale okolí ne? K čemu mu pomůže zjištění, že má vysoké očekávání od druhých, ale přitom on je nenaplňuje v očích druhých také? A co teprve zjištění, že ta sousedka Mary odvedle mu jeho představy ženy v manželství a rodině naplňuje?

Diagnostika v osobním životě pomáhá

Z knihy vyplývá, že diagnostika pomáhá, protože:

Vědět, kdo jsem, je důležité. Když porozumíte tomu, proč se chováte tak, jak se chováte, můžete to změnit, vysvětlit to a druzí to neberou jako schválnost nebo arogantnost.

I lidé s autismem se s člověkem, který je přijímá, dokáží měnit a sebezpytovat.

Sebereflexe u člověka s autismem, pokud ji vezme jako svůj specifický zájem, může jít do velkých hlubin a tím pomoci nejen sobě, svému manželství, ale i jiným manželstvím, a také nám čtenářům a široké veřejnosti v případě osvěty o lidech s autismem. Finchovo přemýšlení o situacích ve vztahu, které nechápe, pomůže všem, kteří máte v okolí někoho s autismem nebo i těm, kteří na spektru jsou.

Finch zmínil, že po vydání knihy, která se stala bestsellerem, mu jiní lidé s autismem psali, že jim kniha dala naději. „Toto slovo v oblasti autismu není běžné. Většina lékařů vám po diagnostice vašeho dítěte nebo vaší neřekne: Máte úžasnou mysl. Spíše řekne, že máte autismus a bude to pro vás velmi obtížné,“ řekl pro The Observer v roce 2015. Finch také poznamenal, že se dodnes stále vyhýbá tomu, říkat lidem, že má Aspergerův syndrom, kvůli sociálnímu stigmatu.

Finchova kniha ale není jen pro lidi na spektru a jejich blízké a pečující, ale i pro introverty: „Kromě toho, že mi Finchova kniha nabídla vhled do světa ASD /PAS/, rezonovala i se mnou. Jsem introvert, mám averzi k hluku a davům. Takže jsem se nahlas zasmála během Finchovy kapitoly „Večírky mají být zábava“, v níž píše: Obvykle po šesti minutách mám dost. Musím se dostat domů, k vlastním myšlenkám, k vlastním televizním pořadům na vlastním gauči, připomíná Finchovy věty publicistka Eileen Garvin pro Psychology Today.

Chci být lepším manželem i otcem

Kniha Omluvy, které zařveš, se nepočítají: Deník manžela s Aspergerem je triumf jednoho muže ve snaze být lepším manželem a otcem. David Finch sám říká, že když se tato jeho první kniha začala prodávat, dostal mnoho překvapivých dopisů od lidí, kteří se probojovávali podobnými situacemi. Spolu s Davidem Finchem vás teď ale čeká návod na to, jak zachránit společně manželství. A nezačíná to lehce. Finch, obsedantní pořizovatel poznámek, sám sebe hned na začátku vypozoruje, že v době před dětmi a před sestěhováním byli ve vztahu přáteli. Proto sám sebe vyzve ke změně svého chování, a aby se stal lepším manželem, tak se musí vrátit k tomu, že bude i znovu přátelský. Do svého deníku si zapíše: „Buď její přítel, první a vždy.“