Caldwell, Ian: Páté evangelium

Bára Alexová

Ian Caldwell, americký historik a uznávaný spisovatel, se dostává na pulty českých knihkupectví již podruhé. Pravidlo čtyř, na kterém se Ian Caldwell jako spoluautor podílel, vyšlo v roce 2005 a dnes, o téměř jedenáct let později mají čtenáři možnost ponořit se do jeho dalšího příběhu. Autor Pátého evangelia je velice často, hlavně díky tematice svých knih, přirovnáván k Danu Brownovi. Ale je toto srovnání opravdu na místě?

Už samotná anotace slibuje napínavý příběh o hledání skutečné pravdy a odhalení tajemství, které obestírá jednu z nejdůležitějších relikvií na světě. Ruku v ruce s obdobnými příběhy přichází i napětí, akce a tajemná atmosféra. S Pátým evangeliem je to ale trochu jiné. Nečekejte žádný hon za tajemnými indiciemi, které hlavní hrdiny posunují blíže k odhalení převratného tajemství. Nečekejte ani časté akční scény, při kterých jde o holý život. A do třetice nečekejte ani přílišné napětí, které by vás drželo v pozoru. Páté evangelium je spíše detektivním příběhem, který se snaží objasnit pravou totožnost Turínského plátna za pomocí písemných reálií a vědomostí hlavních hrdinů.

Dějištěm celého příběhu se stává Vatikán, z čehož už je jasně patrné, že základním motivem příběhu bude víra a náboženství. V tomto ohledu může být čtenář naprosto spokojený, protože příběh s takovou notnou dávkou náboženství se jen tak nevidí. Na druhou stranu je to právě náboženství, které může příběhu uškodit. Ne každému může sedět forma, s jakou je v příběhu náboženství uchopeno, a jak velká část příběhu mu je vyhrazena. Je to část podstatná a díky tomu se jedná o náročné čtení, kdy pochopení spojitostí vyžaduje soustředění a plnou čtenářovu pozornost. Informační hodnota příběhu je tedy velice ocenitelná hlavně v oblasti střetu dvou církví, pravoslavné a katolické. Obě tyto církve tvoří základní kameny celého příběhu, ve kterém autor vykresluje jejich minulost, zločiny, rozdíly a souvislosti.

Samotný příběh kopíruje šablonu klasické detektivky, ale protože se jedná o vraždu na území Vatikánu, má vše značně jiný postup, a na celý případ se nahlíží z pohledu kanonického práva, které je spjato se soudním procesem, jež tvoří podstatnou část příběhu.

Postupné odhalování pachatele a pravdy o Turínském plátnu s sebou nese i gradaci a několik dobře mířených zvratů. Postupem času čtenář zjistí, že příběh je opravdu hodně spletitý a případ, který se hlavní hrdina Alex snaží objasnit je značně zamotaný.

Aby se náboženství nedralo tak do popředí, mírní ho autor častými vzpomínkami hlavního hrdiny a nebojí se přidat i několik vedlejších dějových linií, které Páté evangelium odlehčují. Ale příběh, který má téměř pět set stran se hluchým místům prostě nevyhne a nakonec působí poněkud zdlouhavě.

Hlavním hrdinou příběhu je kněz Alex, který žije se svým malým synem Petrem ve Vatikánu. Petrova matka svého syna i manžela opustila již před lety a veškerá zodpovědnost proto padá na Alexova ramena. S výchovou mu pomáhá starší bratr Simon a mnoho přátel uvnitř Vatikánu. Autor vatikánskou komunitu popisuje jako velmi úzce svázanou, skoro jako rodinu. Ale i uvnitř této komunity může být plno nepřátel.

Alex je velice inteligentní a znalý náboženství. Místy jedná neuváženě a nedomýšlí, jak by jeho činy mohly jisté věci ovlivnit. Je věrný své rodině a má smysl pro čest. Pro své blízké by udělal cokoliv. Je odhodlaný, místy horlivý, neústupný a citlivý.

Jeho bratr Simon je pravým opakem. Je výbušný, vznětlivý a silný. Jde svojí vlastní cestou, kterou ne každý dokáže pochopit.

Od Pátého evangelia jsem očekávala něco trochu jiného. Čekala jsem thriller, který nás zavede do různých částí světa, kde budou hlavní hrdinové pátrat po relikvii. Přesně jak anotace, tak i časté přirovnávání k Brownovi slibuje. Příběh je však poněkud jiný a spíše než thriller připomíná detektivku, která je zahalena do tajemství náboženských relikvií a evangelií. Náboženství tvoří podstatnou část knihy, což je fakt, se kterým se čtenář musí smířit. Je na škodu, že autor do příběhu nezakomponovat trochu víc napětí a tajemna, možná i trochu více těch akčních momentů.

Páté evangelium je osobitá a specifická kniha, ze které si každý vezme jen to, co sám chce. Rozhodně ale stojí za přečtení. Takže pokud máte rádi objasňování historicko-náboženských záhad, nevadí vám spletitost a náročná četba, směle do této knihy s krásnou obálkou.

Caldwell, Ian: Páté evangelium

Kateřina Miklíková

První poznatek z této knihy je bohužel celkem negativní. Hned když jsem ji vzala do ruky, zarazilo mě, jak má kniha měkké desky. Přes to, že je to docela cvalík. Na čtení jsem ji proto hned vybavila látkovým obalem a i tak jsem měla dost obavy, jak po přečtení všech 494 stran bude vypadat. Naštěstí se moje obavy nepotvrdily, kniha je stále ve velice dobrém stavu.

Příběh čtenáře přivádí do Vatikánu, na samém sklonku pontifikátu Jana Pavla II, tedy v roce 2004. Ve vatikánských zdech chystá doktor Ugolino Nogara výstavu, která se má věnovat historii Turínského plátna a knihy Diatessaron – pátého evangelia. Na výstavě mají zaznít významná odhalení, která se týkají těchto dvou svatých relikvií. Jednoho deštivého večera je Ugolino nalezen mrtev v zahradách Castel Gandolfa. Proč ho zastřelili? Je to kvůli výstavě a tajemství, které mělo zůstat neodhaleno? Nebo je důvod úplně jiný…

Vypravěčem příběhu je otec Alexandros Andreou, řecký katolík. Pochází z řecké rodiny, ve které má kněžství dlouhou tradici. Dokonce i jeho bratr Simon je knězem – římskokatolickým. Otec Alexandr přísluší k větvi katolictví, ve které je kněžím dovoleno se před vysvěcením oženit, proto má také malého syna. Manželka je ale opustila krátce po synově narození a tak Alexandr vychovává syna sám. Nevím (ani po dlouhém čtení a přemýšlení) jaký mám k hlavní postavě a vypravěči příběhu vztah. Totéž ostatně platí i pro ostatní postavy. Jejich kněžský stav, víra a život za hranicemi Vatikánu mi připadal natolik jiný, že mě to nutilo udržovat si od nich odstup a pozorovat je jakoby zvenčí. V průběhu čtení to ničemu nevadilo. Spíš si myslím, že to bylo ku prospěchu věci – mohla jsem jejich myšlenky a činy posuzovat bez citového zaujetí.

Začátek příběhu byl poněkud rozvláčný. Ne nudný, protože obsahoval celkem zajímavé informace o katolických církvích a o jejich uspořádání. Něco jsem věděla, něco ne, takže chápu, proč pan autor zahrnul takový úvod. Musel počítat s tím, že většina čtenářů vědět nemusí. Bohužel jsem se kvůli tomuto do knihy celkem obtížně začítala a lehce se od ní odcházelo, protože jsem musela zjištěné informace vstřebat. Když už jsem se začetla, byla kniha zajímavá a nenudila jsem se u ní. Jen si vyžadovala moji soustředěnou pozornost, není to tedy čtení do tramvaje, ale spíš k domácímu krbu.

Vyprávění otce Andreoua bylo prodchnuto proudem informací o rozdílech a neshodách mezi řeckými a římskými katolíky. To pro mě bylo překvapení. Netušila jsem, že některé rozdíly jsou dost zásadní. Povšechné informace sice mám, ale takové ty běžné, které má každý nevěřící člověk, co se o náboženství zajímá spíš minimálně. Pro knihu to tedy bylo důležité, také to bylo velmi originální, ale mohlo toho být méně :) Náboženství je tam moc moc moc, věřím, že někomu to třeba vadit nebude, že to naopak bude přínosem, ale pro mě to bylo z počátku matoucí. Moje očekávání od knihy byla totiž jiná. Slibovaná akčnost knihy se u mě rozplynula v přílišných úvahách a myšlenkových pochodech postav. Na jednu stranu skvělé, že čtenář vidí hodně do postav, do jejich vnitřního prožívání a dozví se doslova každý detail, ale potom je potřeba knihu s nikým nesrovnávat a neprezentovat jako akční čtivo (Brown).

V knize nešlo prvoplánově o divokou honičku za ukrutným tajemstvím, jak to bývá v Brownových knihách ani o detektivní příběh, který v ní nakonec byl, i když napětí a tajemnost se trochu zvýšily po straně 130. Ve chvíli, kdy jsem na knihu přestala pohlížet jako na senzaci typu brownovek, se kterými je chybně srovnávána, začala jsem si čtení opravdu užívat a toulat se v myšlenkách a prožívání postav. I když jejich jednání pro mě bylo místy těžko pochopitelné. Středobodem příběhu byly otázky víry a svědomí člověka. O evangeliích jsem si v knize přečetla více, než jsem se dozvěděla za dosavadní život. Celý příběh byl prodchnutý vírou natolik, že se mě to poměrně hluboce dotklo, ačkoliv nejsem věřící. Dalším nosným bodem příběhu byly mezilidské vztahy, mezicírkevní vztahy, ochota obětovat se pro ostatní až v absurdním měřítku a hlavně posedlost relikviemi.

Druhá linie vyprávění je oním slibovaným detektivním příběhem – otec Andreou se totiž zaplete do vyšetřování vraždy svého přítele doktora Nogary a šťourá kde může na vlastní pěst. Do mordu je také záhadným způsobem zapleten jeho bratr Simon, který našel mrtvolu. Odmítá ale cokoliv vypovídat a podezření proto logicky padá na něj – začíná církevní soud, který by Simona mohl stát jeho kněžství. Simonova paličatost ohledně výpovědi pro mě byla nepochopitelná až do úplného konce, kde se vše vysvětlilo a konec mě překvapil docela dost, i když jsem to vlastně mohla očekávat. Samotná záhada dvou relikvií, plátna a evangelia, pro mě nebyla v příběhu tím, co mě zajímalo. Nejspíš to bylo proto, že nebyla předkládána takovým senzačním a akčním způsobem jako u už zmíněného Brovna, ale spíš se na ni pohlíželo očima vědce (Nogara) a kněžích. Pátrání tedy probíhalo více mezi řádky knih, evangelií a poznámek doktora Nogary k výstavě.

Popis uspořádání, hierarchie a fungování Vatikánu nicméně zajímavý byl a dosud jsem se nesetkala s knihou, která by se tímto tématem zabývala do takových detailů. Nikdy dříve mě kupříkladu nenapadlo, že ve Vatikánu vyrůstají děti a zdálo se, že by to mohl být docela příjemný život. Informace v knize jsem nikde neověřovala, protože díky vyčerpávajícímu popisu jsem neměla tu potřebu, takže pouze doufám, že toto všechno nebylo pouhým výplodem fantasie pana autora. Působilo to totiž velice opravdově.

Pokud tedy nebudete počítat s tím, že se vám dostane další knihy, která se zabývá senzačním lovem na historické artefakty církve, mohli byste si v příběhu najít to svoje. S Brownem má totiž společné jen ty náboženské relikvie. Zpracovaná je úplně jinak – méně senzačně a více informativně, co se církve týče. Pokud očekáváte detektivku z prostředí Vatikánu, budete spokojení a dostanete navíc pátrání po záhadě dvou relikvií. Detektivní zápletka není špatná a přibližně od třetiny je to i záhadné a napínavé. Pokud si ale moc nepotrpíte na náboženství a katolickou církev a vadil by vám kněz coby hlavní postava (a i většina vedlejších postav), pravděpodobně tato kniha nebude nic pro vás.

Caldwell, Ian: Páté evangelium

Petr Balada

Zdálo by se, že povodeň severských detektivek zaplavila i sopečný ostrov knih pojednávajících o církevních konspiracích. Ale právě ve chvíli, kdy má v kinech premiéru další adaptace knihy Dana Browna, se i k nám dostává Páté evangelium, díky kterému se vršek sopky dostal zpět nad hladinu. Nebo ne?

Autor románu Pravidlo čtyř není jen další v řadě za Brownem, ale díky své novince se mu stává rovnocenným partnerem. Tedy alespoň, co se týká ohlasu a zájmu. Ještě před vydáním usadila Americká asociace knihkupců (American Booksellers Association) Páté evangelium na trůn nejočekávanějších knih měsíce a s podobným vlastním označením ho začal v prvním březnovém týdnu loňského roku prodávat Amazon. Román se po uvedení na trh zařadil mezi The New York Times Bestsellers a místo našel i v National Indie Bestseller List, kde mezi patnáctkou nejprodávanějších knih vydržel deset týdnů. Jako audioknihu pak Páté evangelium načetl dokonce Jack Davenport (Talentovaný pan Ripley, Piráti z Karibiku, Kingsman: Tajná služba).

Co oba autory rozděluje, je reakce z nejvyšších církevních kruhů. Zatímco Brownovi bylo spíláno, Caldwell se pochlubil děkovnou poštou z Vatikánu. Důvod přízně? Absolvent Princetonské univerzity na pozadí vraždy spáchané Janu Pavlu II. pod okny nerozkrývá prohnilé prostředí katolické církve ukrývající před světem děsivá tajemství, ale snahu po sblížení řecké a římské odnože téhož. Páté evangelium lze tak mimo jiné číst jako zručně napsaný politický thriller odehrávající se v přitažlivých kulisách.

Ian Caldwell velmi umně pospojoval dohromady několik motivů, které ve své hloubce a promyšlenosti nedovolují nad knihou mávnout rukou. Tím prodejně nejvděčnějším je vedle vyšetřování vraždy na atraktivním místě historie Turínského plátna. A co by to bylo za pátrání po jeho pravosti, aby nepřineslo překvapivá odhalení. Důležité však je, odkud vzejdou.

Dostáváme se tak k největší přednosti a zároveň dost možná i k největší komerční slabině, která nedovolila dlít knize v seznamu nejprodávanějších ještě mnohem déle. Úhel vyprávění. Spisovatel nepřivádí na scénu církevního státu jako hlavního hrdinu laika zvenčí, ale dva kněze, bratry svázané hlubokým rodinným poutem, které vnější děje neustále přetrhávají. (Caldwell na jejich osobním dramatickém příběhu, jako dalším motivu knihy, aplikuje ono již shora zmíněné velké téma rozkolu a usmíření, které tak nechává rezonovat hned v několika úrovních.)

Čtenář díky tomu nemůže počítat s ironickými odsudky či podivujícími se komentáři nad konáním církve. Naopak je prostřednictvím služby jednoho z bratrů jako učitele evangelií obratně vtahován do tajemství psaného slova o životě a smrti Ježíše Krista. Do objevných postřehů, zajímavých a hlavně srozumitelných disputací, které nehanobí obsah, ale dávají ho do souvislostí, aniž by tyto zanechávaly pachuť konspiračních z prstu vycucaných teorií. A to může být pro předpojaté a nevěřící, na rozdíl od kvitujícího Vatikánu, trochu problém.

Co ho může zmírnit je pátrání po příčině zločinu a zákulisní návštěva vatikánských paláců. Vyšetřování se zde neujímá právo civilní, ale církevní prostřednictvím soudního přelíčení dle vlastních pravidel, kdy je největším trestem odnětí kněžského roucha. Nutno uznat, že se Caldwellovi i v této lince daří udržet napětí a přijít s alespoň trochu překvapivým závěrem. Obsahem ani formou však nepřekvapí popis zákulisních tahanic a bojů o moc, i když je nahlížen z pohledu člověka působícího uvnitř instituce.

Příběh se odehrává v roce 2004, tedy za končícího pontifikátu Jana Pavla II, kdy on sám do děje výrazně zasáhne. A je to jeho sjednocující poselství a odkaz, v jehož duchu se zdá, že byl román sepsán. Přirozené a hlavně odůvodněné míšení reálných a smyšlených postav a dějů je ostatně další z předností Pátého evangelia.

Byl jsem skeptický, zda lze v tomhle podivném žánru přijít vůbec s něčím vynalézavým. Ale nakonec si mě přeci jenom podmanila stoupající dynamika vyprávění i čím dál zajímavější lekce z evangelií. Pak už jsem se jen přiléhavě modlil, aby na posledních stránkách nepřilétli mimozemšťané, nevypukl mor nebo vrahem nebyl papež. Modlitby byly vyslyšeny. Sugestivní pasáž ze Sixtinské kaple před blížícím se závěrem a hlavně slušně zvládnutý konec, kdy čtenář rozhodně nemusí být zklamán, že byl po tolik stránek napínán, a kdy se rozkrývá relativita důležitosti všech dějových linek, překonaly mé očekávání. To, že nebylo příliš vysoko, je věc jiná.

Páté evangelium je strhující a sugestivní román o vině a odpuštění. A také o sebeobětování a odpovědnosti. O pokusu zbavit se starých hříchů nikoliv zapomněním, ale přiznáním. Chytře vymyšlen, chytře napsán. Příjemné popové čtení s nevtíravým duchovním přesahem.