Do knihy jsem se začetla při mé cestě do Prahy. Začátek byl nenápadný a pak se to rozjelo jako vlak, kterým jsem jela a cesta díky této úžasné knize utekla jako nic. Za tři hodiny před Prahou jsem ji zavírala s pocitem údivu, rozčarování a nemožnosti uvěřit, že se dělo něco takového v nedávné době v tak vyspělé zemi jako je Kanada.

Neuvěřitelná tečka nad knihou byla pro mě ta, že mi kamarádka v Praze začala povídat, že se zajimá o moudra starých indiánů a já na to, že jsem na to téma právě dočetla skvělou knihu, kterou jsem ji na druhý den koupila jako dárek, protože to bylo znamení. Kniha mě zasáhla přímo do srdce a chci, aby si ji přečetlo co nejvíce lidí.

Příběh vypraví Tilly, žijící v Kanadě, která má předky z kmenů Krí a Lakota a částečně je skotského původu. Je napůl indiánka a její život ukazuje, jak moc se Kanada bála původních obyvatel. Vláda založila internátní školy pro indiány, kde děti násilím brali rodičům a umisťovali je do těchto škol, protože se nejspíš báli jejich rozvětvených rodin – připadali jim mocní. V knize není přesný popis, co se dělo v těchto školách, ale spíše odkaz, co se stalo z těch lidí, kteří tam byli přinuceni zůstat a absolvovat je.

V závěru knihy je popis výrazů, které se v knize objevily a já vám pro zajímavost vypíšu, co je pod pojmem internátní školy pro indiány, protože jsem z toho byla v šoku, že se něco takové nedávno dělo.

„Byly to internátní školy pro děti původních obyvatel, které v Kanadě fungovaly od konce devatenáctého století skoro až do konce dvacáteho století. Jejich úkolem bylo asimilovat děti původních obyvatel do evropsko-kanadské společnosti. Účinek těchto škol na děti, které byly násilím odebrány rodinám a často týrany, bývá popisován jako kulturní genocida nebo vražda indiána v dítěti.“

Příběh se začíná odvíjet jemně a lehce, kdy Tilly vzpomíná na své dětství, kde pro ni byla tou nejdůležitější osobou babička, která ji předávala učení svých předků. Babička zemřela, když bylo Tilly dvanáct let. Tato událost měla nešťastný účinek na celou rodinu. Rodiče se postupně odcizili a rozešli. Tilly z toho začala pít alkohol, protože pití v rodině bylo normální a bylo ho hodně. Tilly to zkusila, zachutnalo jí to a je neuvěřitelné, že dlouho nikdo na ni nepoznal, že je alkoholička. Začala ve dvanácti letech, v sedmé třídě. Dále sledujeme její život, kdy musela spadnout až na dno, aby se odrazila a šla do protialkoholní léčby. Již před tím poznala několik lidí, kteří ji ovlivnili a dovedli k tomuto kroku. Ale hlavně poznávání tradic a zvyků svých předků se vzpomínkou na babičku ji pomohlo tak, že pak ona mohla pomáhat druhým. Tilly měla štěstí, že mohla vyrůstat v rodině, ale při léčbě a poté zjišťuje, jak moc její lid se trápil, díky různým nařízením.

Kniha je plná moudrosti a poznání, ať v kladném čí záporném smyslu. Je čtivá a inspirativní. Je zároveň šokující. Je zde spousta jednoduchých rad, jak žít. Tím, že je to dle autorčina životního příběhu, je to velmi intenzivní a na mě to zapůsobilo až do samého srdce. Doporučuji všem.

A neodpustím si malinkatý úryvek z knihy na závěr.

„Takhle to děláme, Tilly. Při předávání našeho učení jíme nebo pijeme čaj. Tak učení nejen posloucháš, ale s jídlem se vstřebává do tvého těla a nikdy tě neopustí. Někdo mi to kdysi takhle vysvětloval – je to, jako bychom našeho ducha krmili vědomostmi a moudrostí.“

Hodnocení: 100%