Když Jan Novák odcházel v druhé polovině 60. let s rodiči do exilu, bylo mu šestnáct let. Do Československa se na skok podíval na sklonku let sedmdesátých, kdy byl ovšem záhy vyhoštěn - a pak až v prosinci 1989, a to na pouhé tři dny. Tyto tři dny však vydaly na celou knihu. Sám autor v úvodu Sametu a páry říká: "Existují dva druhy psaní. První čerpá ze zkušenosti ve službách fantazie, a tomu se říká krásná literatura. Druhý čerpá ze zkušenosti ve službách paměti, a tomu se říká literatura faktu. Při psaní této knihy jsem si dodával odvahy tím, že jsem si říkal, že paměť je stejně svým způsobem druh fantazie." Paměť a fantazie se v jeho textu skutečně uplatňují rovným dílem; Novákův záznam tří dnů prosycených dějinnými událostmi, cigaretovým kouřem a dychtivým očekáváním příštího vývoje se vyznačuje vším, nač jsme od něj zvyklí: i zde se dočkáme umného mísení vznosných úvah a precizního popisu každodenní banality, hospodských historek, v nichž se skrývá hlubší smysl, či nekompromisního, ale zároveň empatického zobrazení lidského panoptika.