U nakladatelství Portál vychází případy z terapeutické praxe. Já osobně mám díky nakladatelství přečteno několik neskutečně emotivních a působivých knih, mezi které rozhodně Síla nevysloveného patří.

Nejvíce mě překvapil fakt, že se vlastně jedná o české děti. Obvykle mám načtené publikace ze zahraničí, takže tohle byla opravdu příjemná změna. Známý MUDr. Peter Pöthe totiž má svou psychiatrickou praxi v Praze a věnuje se tak českým dětem, které potřebují jeho pomoc. O to bližší nám českým čtenářům publikace je a snadněji se vžijeme do upřímného a emotivního vypravování v ich-formě, ve kterém vám autor odkrývá případy ze své praxe, které se ho svým způsobem dotkly.

Kniha se zaobírá pěti případy, které se od sebe různě liší, ale přitom na sebe i svým způsobem navazují. Autor sám sice nezabíhá do detailu vlastního života, ale také před vámi neskrývá, že on sám se vyrovnává se smrtí své ženy a blízkým je mu tříletý pes Whisky, kterého si s manželkou pořídili poté, kdy se vzdali touhy po vlastních dětech.

Alice, které je šestnáct a půl čelí pasivnímu sexuálnímu obtěžování ze strany svého otčíma, přičemž její matka vše ignoruje. Zhoršuje se tak díky tomu ve škole a má i nadále obavu nejen o sebe, ale i své známky.

Oliver je případ psychoterapeuta z dětského domova, kterému prostřednictvím supervize Peter Pöthe pomáhá. Je to nešťastný chlapec, který se trápí tím, že o něj jeho otec nejeví zájem. Maminka mu zemřela, když byl ještě malý a zřejmě neměl možnost se s ní ani rozloučit.

Roman se trápí. Bojí se o svou maminku, která bojuje s rakovinou. Bohužel tento příběh nedopadne dobře a maminka zemře. Roman, který doteď bojoval a kopal kolem sebe, se bude muset vyrovnat s těžkou ztrátou.

Dvanáctiletá Sandra se potýká s ošklivým rozvodem svých rodičů, kteří neberou na svou dceru ohledy a nikterak se nebrzdí. Pro Sandru je těžké vyrovnat se s rozvodem rodičů a také jejich chováním.

Honzík je šestiletý chlapeček, který je od svých tří let v dětském domově, kam ho odvezla matka. Jak neskutečně těžké pro něj muselo být sžít se s novým prostředím bez maminky v tak nízkém věku svědčí nejspíš jeho situace, která vyžaduje odborného psychoterapeuta.

Pět případů poznáváte dle sezení. Obvykle jsem zvyklá, že se autor rozhodne v jedné kapitole zaměřit na jeden případ a v další na ten další. V tomto případě jsou jednotlivá terapeutická sezení dávkovaná, takže přeskakují a vy se tak dozvídáte průběžně, co se děje. Je v tom jistá dávka napětí a naděje, že vše bude dobré...

Jenže tato publikace pojednává o reálných příbězích dětí, které skutečně prošli psychoterapií a nic není pohádkové. Vše je surové a emotivní, ačkoliv autor nehraje na emoce nadbytečně a srdceryvně. Tak trochu odkrývá i svůj život a představuje vám témata, se kterými se tyto děti odvážně perou.

Síla nevysloveného je publikace pro všechny, kteří chtějí nahlédnout do dětské duše a prožít nelehké osudy. Určitě to nenechá chladným nikoho z vás, ale přichází poučení a náhled na realitu, která není vždy tak hezká, jak by měla být. Publikace na mě zapůsobila, stala se nezapomenutelným, velmi smutným a emotivním zážitkem, který doporučuji všem, jež chtějí nahlédnout do dětského světa, který není vždy tak veselý, jak by měl být.

Po knížce s názvem Síla nevysloveného – Příběhy z psychoterapie dětí a dospívajících jsem sáhla ve snaze rozšířit si jako psycholožka obzory v oblasti dětské psychoterapie. Publikace mě však k mému překvapení oslovila na několika úrovních. Prakticky hned po přečtení prvních stránek jsem si začala uvědomovat, že její četbu nebudu řadit pouze do kolonky “profesionální růst”, ale vrátím se k ní i v čase vyčleněném na zábavu. Příběhy, které autor otevírá, rozmotává a proplétá jako pět různě barevných vláken, mě totiž pohltily a dojaly i (nebo možná především) na osobní úrovni.

Autorem publikace je Mudr. Peter Pöthe, psychiatr a psychoterapeut působící v Praze. Je autorem mnoha odborných článků a monografií. Mezi nimi jsou například: Dítě v ohrožení nebo Emoční poruchy v dětství a dospívání. Věnuje se psychoterapii dětí a dospívajících, jezdí pomáhat traumatizovaným dětem a rodičům do uprchlických táborů, přednáší na konferencích, organizuje a vede výcvik dětské psychoterapie atd.

V této knize se mu podařilo docílit zdařilého spojení poutavého a poučného. Vyprávění jednotlivých osudů je takřka beletristické. Čtenář se zřídkakdy dozví o jednom charakteru více informací najednou, podobně jako v psychoterapii, hodilo by se možná dodat. S koncem popisu každého sezení se vyprávění přesune k dalšímu příběhu, a tak čtenář napjatě otáčí stránku za stránkou v očekávání, jestli se dozví, jak bude osud jednoho hrdiny pokračovat, jenomže mezitím se začte do dál, a brzy je úplně ponořený do textu, od kterého se nemůže odtrhnout.

Jako psycholožka jsem velmi ocenila možnost nahlédnout “do dílny” zkušeného odborníka a seznámit se s tím, jak používá psychoterapeutické techniky, staví se k procesu psychoterapie, udržování hranic ve spolupráci s klienty, komunikaci s rodiči, ale i jak nakládá s praktickými záležitostmi jako je zacházení s místem, časem, prostorem i vybavením.

Ačkoli se v anotaci píše o pěti protagonistech: Honzíkovi, Sandře, Oliverovi, Romanovi a Alici, já osobně jich napočítala šest. Vzhledem k tomu, že je kniha psaná v první osobě z pohledu odborníka, je totiž šestým hlavním hrdinou autor sám, když nám skrz příběhy svých klientů přináší i střípky svého vlastního. Jedním z největších přínosů knihy je dle mého názoru právě autorova ochota sdílet se čtenářem svůj vnitřní svět, ukázat tu tenkou hranici mezi profesionálním a osobním, jenž snad každý pracovník v pomáhajícím oboru hledá jako Svatý grál.

Publikace Síla nevysloveného je velmi pěkně zpracovaná po všech stránkách. Čtenářovu pozornost na první pohled upoutá už barevná obálka, na níž je použitý obraz s názvem Kouzelník malířky Veroniky Holcové. Za sebe musím říci, že nechat se nalákat a zvednout knížku z regálu rozhodně stojí za to. Má potenciál zaujmout, a to jak profesionály z oboru, tak širokou veřejnost. Poskytuje vhledy do procesu psychoterapie a cesty k uzdravení, které, troufám si tvrdit, přijdou k užitku úplně každému.

Jak to vypadá, když na terapii začne chodit dítě nebo dospívající člověk? Známý dětský psychiatr a psychoanalytik Peter Pöthe se rozhodl běžným čtenářům zprostředkovat právě tuto zkušenost. Ve své nové knize nabízí příběhy několika dětí a mladých lidí, a také psychologa, který k němu chodí na supervizi. Příběhy reprezentují průřez obtíží, které mladé lidi a děti přivádějí do terapeutické ordinace. Snížený pocit vlastní hodnoty, který je u Alice doprovázen ještě obtěžováním ze strany jejího otčíma, pocit, že nikam nepatří, což u Sandry posiluje rozvodový boj jejích rodičů… Zkušenost s vážnou nemocí rodiče, která skončí bohužel úmrtím, pak zažívá klouček Roman, a o trochu mladší Honzík se zase vyrovnává s tím, že jej rodiče nechtěli a on skončil u pěstounů, kteří mu sice poskytují láskyplnou péči, ale odmítnutí se do něj zakouslo a stále bolí. Mladý psycholog pak na supervizi hovoří o chlapci, se kterým pracuje v dětském domově a který stejně jako Honzík trpí odmítnutím. Pöthe popisuje jednotlivá sezení, která často probíhají velmi neformálně. V bezpečném prostředí si děti dovolí projevit agresivitu a frustraci, která plyne z jejich náročné situace, a někdy dovolí i smutku, aby vyšel na povrch. A psycholog se přitom někdy pořádně zapotí.

Kniha je velmi autentická a nabízí vhled do osudů dětí, s nimiž často pracujeme i my učitelé.

Možná stojí za to zamyslet se nad tím, že dítě, které zlobí, se v sobě s něčím pere, i že dítě, které se začne po smrti blízké osoby projevovat agresivně, není vzteklé na okolí, ale na to, co se stalo, a možná i iracionálně samo na sebe, že „dopustilo“ to, co se stalo. Ačkoli nejde o odpočinkové čtení, doporučila bych knihu všem učitelům, a především výchovným poradcům.