MUDr. Peter Pöthe, psychiatr a psychoterapeut s mnohaletou praxí, studoval medicínu v Košicích a v Praze, účastnil se zahraničních stáží z psychiatrie, má za sebou kurzy diagnostiky a terapie sexuálního zneužívání dětí, vzdělání v Experienciální holistické psychoterapii, výcvik v telefonické krizové intervenci, v dětské psychoanalytické psychoterapii, v individuální psychoanalytické psychoterapii dospělých, je členem řady odborných společností, supervizorem, přednášejícím, autorem několika knih a mnoha odborných článků - a přesto (ale zřejmě i díky tomu) napsal knihu, které budete rozumět i jako laici se zájmem o psychologii či psychoterapii.

Knížka Síla nevysloveného je poskládána z příběhů konkrétních lidí, kteří byli autorovými klienty. Setkáme se v ní s dospívající dívkou, která byla v dětství sexuálně zneužívána svým otčímem, s malým Romanem, který se po svém vyrovnává s onemocněním a následně i ztrátou maminky, s Honzíkem, který vyrůstá v pěstounské rodině, se Sandrou, jejíž rodiče se nejsou schopni dohodnout na porozvodovém uspořádání a se začínajícím psychoterapeutem z dětského domova, který k autorovi dochází na supervizi své vlastní psychoterapeutické činnosti s Oliverem, vyrůstajícím v dětském domově.

Mohu popisovat jen vlastní dojmy z knížky o cca 280 stranách, ale za sebe můžu říct, že jsem byla vtažena do děje hned po několika úvodních stránkách a po dlouhé době jsem měla v ruce knížku, kterou jsem měla problém odložit, a to až do večera následujícího dne, kdy jsem ji s tužkou v ruce dočetla. Co mě nadchlo, je struktura knížky, její uspořádání. Po krátké předmluvě přichází 1. krátká kapitola a rázem se dostáváme do kanceláře autora, psychiatra a psychoterapeuta, která "je zařízena jako obývací pokoj", stáváme se "účastníky" prvního psychoterapeutického sezení a začínáme poznávat Alici, její problémy, reakce i její způsob vyjadřování. Po jejím odchodu přichází na supervizi začínající psychoterapeut z dětského domova a s ním další kapitola a začátek dalšího příběhu. Po jeho odchodu je čas na polední přestávku s procházkou a hned po ní přichází Roman, pak Sandra a nakonec Honzík. Čtenář začíná mít pocit, že sedí tiše někde na židli bokem a sleduje dění v místnosti, které je s každým člověkem jiné. Uběhne první týden, autor nás nechá krátce nahlédnout do svého soukromí, do toho, kde a jak relaxuje, nad čím přemýšlí, čemu se věnuje. I toho si cením. A je tady další týden v práci a s ním další posun v příbězích. S každým novým týdnem jsou čtenářům děti a dospívající v rolích klientů bližší a bližší. Je pravděpodobné, že se na ně budete jako čtenáři těšit, že budete napjatě čekat na nějaký posun či zlom, že budete obdivovat trpělivost a moudrost psychoterapeuta a cítit bezmoc či vztek ve chvílích, kdy budete přemýšlet nad tím, kdo a jak současným klientům ublížil či ubližuje. V tomto napětí, drobných radostech, velkých posunech, zdánlivém stereotypu i smutku a přemýšlení strávíte s autorem a jeho klienty rok jejich života, rok psychoterapie a supervize, rok zrání, propadů, hledání a změn.

Osobně si velmi cením faktu, že nás autor nechal, ať se mu tak říkajíc "díváme pod ruce". Že nám poodkryl příběh na jeho začátku, umožnil pozorovat, jak se nějakou dobu zdánlivě nic moc nemění, ale přitom vzniká psychoterapeutický vztah a rozvíjí se pomaličku pocit bezpečí. Cením si toho, že nám předkládá své úvahy, myšlenky, svá přesvědčení i pochybnosti. Že se nebojí ukázat nám, kdy reagoval tak, že toho po chvíli litoval, že se nebojí popsat vlastní emoce, zásady, zkušenosti. Knížka síla nevysloveného je pro mě cenná a vícevrstvá. Je možné ji přečíst někde u vody na dovolené jako zajímavou a napínavou sbírku příběhů, beletrii, jako ukázku toho, jak může probíhat psychoterapie. Je ale taky možné se nad každým sezením zamýšlet, utvářet si vlastní teorie a očekávání, pozorně číst a všímat si detailů, pozorovat zkušeného psychoterapeuta při práci i při přemýšlení a co je hlavní - učit se tím. Takovou možnost člověk často nemá. Cením si autorovy odvahy, s níž odkrývá způsoby své práce a komentuje slabá místa péče o traumatizované děti. Cením si lehkosti, s jakou je kniha napsána, i hloubky, kterou nabízí. Nepochybuji o tom, že osloví široké spektrum čtenářů. Od laiků se zájmem o psychologii přes studenty humanitních věd až po budoucí a aktivní psychoterapeuty, psychology a psychiatry. Věřím také tomu, že v ní každý z nich najde něco přínosného.

Knížka je zaměřena na živý popis ročního cyklu terapeutické práce pěti dětských klientů různého věku a s různými problémy. V rámci poutavého vyprávění životních příběhů Honzíka, Romana, Sandry, slečny Alice a prostřednictvím supervizních konzultací i chlapce Olivera, můžeme nahlédnout do dynamiky psychoterapeutické práce.

Jemné a citlivé navázání kontaktů s dětmi, jejichž součástí je hra, obyčejné povídání, společné sledování filmů, her, popis a reflexe prožívaného. Samozřejmé je vytvoření bezpečného prostředí, kde mohou být děti sami sebou. Možná se pro mnohé jedná o jediné nebo jedno z mála prostředí kde mohou být sami sebou, kde jsou přijímány bez jakýchkoliv podmínek a mohou se dotýkat svých pocitů, poznávat a zpracovávat své bolesti a trápení. Zažívání korektivní zkušenosti, že na světě existuje bezpečné prostředí, bezpečný kontakt s druhým a bezpečný způsob komunikace v dobrém tempu, je právě tou hojivou esencí, která dětem pomáhá zpracovávat jejich bolesti a pomáhá startovat zdravé strategie.

V některých příbězích je terapie ukončena i dříve než by bylo potřeba

Ale i tak si čtenář uvědomí, jak i omezená doba je pro dítě potřebná z hlediska dobrých zážitků s terapeutem o které se mohou i dále opírat. Cenou součástí knihy je i příběh Olivera, chlapce z dětského domova, který je vyprávěn prostřednictvím práce mladšího kolegy, kterému autor poskytuje supervizi. Jemná a citlivá práce partnerského vztahování staršího zkušeného terapeuta k mladému začínajícímu kolegovi je ukázkou synergického procesu, z kterého mají užitek všichni tři. Supervizor je obohacen příběhem a zkušeností z prostředí dětského domova a kontaktu s mladším kolegou. Mladší kolega našel chápající, podpůrné a učící prostředí pro reflexi své práce s Oliverem. Chlapec získal ve vztahu s mladým terapeutem možnost zažívat přijímající pozornost, blízkost s bezpečím a korektivní zkušeností. Pozadí celého příběhu rámuje prostředí dětského domova.

Hojivé náplasti a odměna

Nastavení zvyklosti některých představitelů systému ukazuje např., že terapie pro děti je za odměnu a mohou se jí účastnit za dobré chování, nebo že častým prvním nástrojem volby na nezvladatelné chování dětí je psychiatrická péče s medikací.

V rámci praxe se ukazuje, jak je důležité do systému péče o děti dostat takový stupeň terapeutické práce, která dětem pomáhá na hluboká zranění nacházet hojivé náplasti. Jemné a postupné kroky dyadických vztahů s někým, kdo jejich situaci rozumí a pomáhá hledat nástroje ve prospěch startování zdravých mechanismů, jsou nezbytné. Oliver měl štěstí na mladého a motivovaného psychologa.

Autor je zkušený psychoanalytický terapeut a v textu v různých konkrétních situacích odkazuje a popisuje řadu postřehů a souvislostí s odkazem na kontexty myšlenek Melanie Kleinové, Wilfreda Biona, Donalda Winnicotta, Anny Freudové či Margaret Mahlerové. Čtenář si tak na pozadí příběhů a popisované terapeutické práce může lépe uvědomit teoretické souvislosti.

Kniha je vzhledem k poutavému a čtivému vyprávění vhodná pro psychoterapeuty, psychology, ale doporučila bych ji všem, kdo pracují s dětmi.