“Víra v lidskou duši se ovšem vymyká všem argumentům a prostupuje mezi křehkými prsty našeho poznání”

(Hayden, 2012, 7).

Knihy od Torey Hayden jsou vždy sázkou na jistotu – jedná se o čtivé, fascinující příběhy s hořkosladkým nádechem (u spratka konkrétně pak spíše sladcehořký). Příběh šestileté Sheily, která málem upálila malého chlapce a jejíž IQ nebyl schopen žádný test bezpečně změřit, Vás vtáhne, vyděsí i dojme, a nakonec zanechá s novou nadějí na lepší zítřky. Kromě velmi čtivého stylu a opravdu zajímavých kazuistik traumatizovaných dětí však na Hayden nejvíce obdivuji, že se mezi řádky nebojí jít i s vlastní kůží na trh.

Se čtenářem se dělí o své myšlenky, o důvody, které ji vedly k různým řešením nenadálých situací… nebojí se taktéž přiznat chyby, momenty, kdy i jí samotné došla kuráž nebo síla a trpělivost – přesto si ale vždy nakonec najde k dětem cestu skrze bezpodmínečné přijetí a lásku a za své podivínství a vybočující přístupy se nestydí. Mimo jiné nám svým vyprávěním naznačuje, jakou sílu má intuice, pokud se jí naučíme správně naslouchat.

Sheila je velmi problematické dítě. Velmi zraněné a po všech směrech strádající dítě, které díky svému nevyvinutému sociálnímu cítění ubližuje lidem, kteří nějakým způsobem ublížili jí. Když ji úřady nemají možnost umístit do speciálního ústavu, šoupnou ji do třídy "divných" dětí, kterou vede odhodlaná učitelka Torey. Vlivem laskavého a respektujícího přístupu ze strany Torey začne Sheila rozkvétat. Cesta to však nebude jednoduchá a rozhodně ne bezbolestná.

Velmi složitá četba, která bolí, ale zároveň dává naději. Naději, že na světě existují pedagogové, kteří mají oči a srdce otevřené. Kteří nechtějí děti jen učit, ale chtějí jim i porozumět. Kteří přistupují k dětem individuálně, protože respektují jejich možnosti, tempo, osobnosti... Tato kniha není scifi, tato kniha je skutečným příběhem. Nejde uvěřit, že byla napsána už v roce 1980!

Z knih dle skutečného příběhu mívám obvykle obavy. Někdy mám totiž pocit, že bývají až moc popisné a chybí tam to kouzlo beletrie. Čtivost. Autorka má neskutečný talent, protože se jí podařilo krásně skloubit obě dvě roviny a zvládla napsat svižnou zajímavou knihu, která naláká trpkým tématem a stylem psaní pozornost naštěstí bez problému udrží.

Jestli máte pocit, že si s některým svým dítětem nevíte "výchovně" rady, Spratek by vám mohl trošku otevřít oči. Děti jsou tak různé a mají tolik slupek. Za dětskou zlobou bývá často mnohem hlubší příběh než si myslíme. Ano, tady to byl opravdu extrém (a přála bych si, aby příběh holčičky Sheily nebyl pravdivý), ale různé poruchy chování má mnoho dětí. Dítě, které nikdo nemiloval, neumí milovat. Dítě, kterému je celý život říkáno, že je špatné, bude špatné. Bude se tak chovat, protože tomu uvěří.

Bylo mi smutno, bylo mi těžko, místy jsem se cítila úplně emočně rozsekaná, ale s poslední kapitolou jsem se usmívala a přeju si, aby si ji přečetl každý pedagogický pracovník. Každý, který funguje s dětmi a má jim něco předat. Protože to, s jakými lidmi se dítě setkává, s jakým chováním je ve styku, tím směrem se bude dítě posouvat. Spratek je kniha, která ve mě zůstane navždy a pět hvězdiček je tady žalostně málo.