Poněkud těžce stravitelný román z prostředí psychiatricky nemocných pacientů. Z anotace jsem čekala něco ala Přelet nad kukaččím hnízdem. Tato tematika mi vždycky přijde zajímavá a neuvrhává mě do depresí. Mladý rakouský autor se s tématem popral velmi svérázně. Z velké části je kniha směsicí drsného černého humoru a popisu absurdních situací z chráněného bydlení. A to je právě hlavní předností knihy. Myslím, že kdyby se autor držel jen samotného života za zdmi blázince, udělal by lépe.

On se však pouštěl do mnohých filozofických úvah o vlastní existenci, kdy jsem si někdy nebyla jistá, kdo vlastně rozjímá. Asi civilkář. Nejsem filozofický tip a tyhle pasáže jsem měla tendence přeskakovat, nebylo jich však mnoho. Znepokojivé byly také texty o jeho přítelkyni. Patologický vztah plný zloby a závislosti. Čtenář velmi brzy odhalí, že s civilkářem není něco v pořádku, že do prostředí chráněného bydlení celkem dobře zapadá a postupem času se cítí jen tady šťastný. Obklopen blázny, bláznivými kolegy, alkoholem a narkotiky.

Autorovi se podle mě velmi dobře povedlo rozpitvat jednotlivé pacienty po psychologické stránce. Celkem by mě zajímalo, z čeho čerpal... Bylo to lehce uvěřitelný příběh, což je vzhledem k okolnostem až děsivé. Ironie, černý humor, okořeněno vulgarismy. Svým způsobem veselé čtení o hodně neveselých věcech.

Většinou se při výběru knihy strefím a líbí se mi. Někdy více, někdy méně. Ale touto knihou jsem sáhla úplně vedle. Mám ráda romány. Anotace mi nabízela zajímavou knihu o civilkáři, který pracuje v domě chráněného bydlení pro psychicky nemocné. K tomu přidáme, že se mu rozpadá vztah s přítelkyní a vypadá to na pozoruhodné čtení. Spletla jsem se. Půlka knihy mě nebavila. Druhá půlka byla nějak souvislá, ale nejsem si jistá, jestli jsem vše pochopila. Kniha prostě není pro mě.

Již samotné podání vyprávění je chaotické. Chvílemi je to psáno z pohledu civilkáře, více je to vyprávěno třetí neurčitou osobou a někdy se tam objevily útržky myšlenek pacientů a možná to byly povídky civilkáře. Nevím.

Hodně se v knize filozofuje. Ale přišlo mi to jako mlácení prázdné slámy. Nedávalo to smysl. Vím, že někdy to mělo asi ukázat mysl psychicky nemocného člověka, ale u toho by stačilo méně textu. Věřím, že to někoho bavit bude, ale mě bohužel ne. Přiznávám, že u těchto pasáží jsem přeskakovala text.

Když došlo na vyprávění o obyvatelích domu, tak to zajímavé bylo. Škoda, že tak nebyla koncipována celá kniha. Osmnáctiletý civilkář (jeho jméno v textu nebylo zmíněno) se stará o osm pacientů, kteří jsou většinou dementní a k tomu mají ještě nějaké postižení. No přiznávám, že pracovat v takovém prostředí, tak by mi hráblo taky. Klienti jsou hodně různorodí. Pánové, již opakují věty, sbírají stejné předměty nebo jsou velmi vulgární a velmi rychle se vzteknou. Až po ženy, které jsou nahé, sprostě nadávají a sebepoškozují se a neustále brečí či dělají hysterické scény. Všichni nesouvisle mluví a chovají se nenormálně. Vykreslení prostředí domu je velmi reálné a tyto stránky jsem četla se zájmem. Někdy byly odkryty osudy těch nemocných lidí a většinou bylo spouštěčem nemoci týrání v dětství. Je to velmi smutné a bohužel pravdivé.

Kniha se bude líbit čtenářům, kteří se zajímají o psychicky nemocné lidi. Nečekejte souvislý román. Ale útržkovité vyprávění o různých věcech, které se týkají civilkáře a obyvatel chráněného domu. Také filozofické úvahy jejich obyvatel. Humor jsem v knize nenašla, ani ironický. Nebo spíše to není můj styl humoru.

Po přečtení se ještě více budu modlit, ať je moje rodina zdravá. Protože to, že se moji malí kluci někdy rvou, je v pozadí této knihy nepodstané. Více si vážím své jakoby normálnosti.

Hodnocení: 60%