Nové vydání autobiografické knihy americké scenáristky Barbary Gordon, která v ní líčí objevování soudnosti, peripetie znovunabývání svéprávnosti, ale především opětovné osvojení schopnosti prožívat plynutí času podle vlastní vůle, je strhujícím čtením pro všechny včetně psychicky zimomřivých. Ty však může s graciézní zákeřností strhnout do vírů malströmu...
Zatvrzele se pokoušet zachytit temné labyrinty duše, v nichž se občas ztrácíme všichni, ale jen pro některé to znamená otázku bytostné snesitelnosti. Jako součást jedné z nesčetných terapií určili tento ožehavý úkol Barbaře Gordon, v dosavadním hekticky úspěšném životě nadmíru vytížené, oceňované novinářce-dokumentaristce. Vypořádat se s vlastní osobností a minulostí pro ni představovalo zásadní existenční problém a tento bolestný proces se protáhl na dobu mnoha let.
Příběh o pátrání po sebekontrole i sobě samé začíná eskalací dlouhodobě (valiem) kamuflovaného úzkostného chvění a rozvíjí se v historii vleklého tápání, jehož definitivním zvládnutím si vlastně nikdy nemůžeme být jistí. Ve stínu takového zápasu se jeví valná část ostatních potíží jako všední a malicherný brak. Útrapy sice údajně člověka tříbí, ovšem od určité intenzity se příliš snadno zvrhávají do hazardní sebekultivace podobné nedobrovolnému, zběsilému tanci na ostří. Do démonického dění, jež nelze mít pod kontrolou.
Pokud člověk, tvor, jehož psychika je schopna o(c)hromujících kreací, setrvá určitý čas ve stadiu, kdy se sebou nedokáže uzavřít příměří, rozběsní se živly, z nichž pro mnohé ani nemáme jméno. Barbara Gordon je přesto popisuje bez ohledu na syrovost vzpomínek.
S neméně lakonickým vhledem ovšem líčí katastrofální úroveň „léčebných“ ústavů, které během svého martyria poznala, nebo posedlost tehdejších „mozkoškrabů“ medikací (pokládanou za efektivní a elegantní řešení veškerých psychických nesrovnalostí) i fatální následky takového neprofesionálního přístupu. Bezohledně riskantní přístup k pacientům demonstruje, že těmto „expertům“ nebylo vůbec zatěžko zahrávat si s životy ostatních – navíc právě těch oslabených. Pokusná metoda jednoho lehkovážného diletanta byla impulzem k ostnaté cestě skrznaskrz ztrouchnivělým nitrem. Sbírka bezmála neúnosných útrap je tedy v podstatě dílem nezodpovědného terapeuta, který stál na začátku kalvárie a pokládal se za mesiáše.
Tato kniha zasahuje přímo a razantně, její sugestivita je absolutní. Je snadné být četbou konsternován a upadat do „příjemné nepříčetnosti“, což je vzhledem k reálnému pozadí knihy samozřejmě poněkud děsivé, ovšem jako beletristická dispozice žádoucí a funkční. Text rozněcuje úžas nad tím, že autorka na své křížové cestě neustrnula v rezignaci, že nekapitulovala kvůli přesvědčení, že do bdění a do „normality“ zkrátka už netrefí.
Kdyby dílem v sobě, dílem skrze ostatní nevydolovala tolik odhodlání k víře a vůli coby předpokladu bolestivého a zároveň nezbytného sebenacházení, neměla by šanci. Náchylnost k propadnutí této knize není překvapivá. Dokazuje totiž, že je možné vydržet zaobírat se věčnost jedinou otázkou – jak se učinit tísnivzdorným – a dočkat se dne, kdy smíme říci: Konečně netančím tak, jak okosený Krysař píská.
Mariana Zilynská
Zdroj: www.nekultura.cz/
