Tma

Tma

Sandberg, Sigri

Portál, 2020

249 Kč212 Kč

Skladem

plusminusPřidat do košíku

Anotace

Tma dokáže zklidňovat, je laskavá, konejšivá a zároveň dokáže jít až na dřeň našich nejniternějších emocí. Proč ji nepřijmout jako zásadní součást našich životů?
Norská novinářka Sigri Sandberg se vypravila na pětidenní pobyt v polární noci na norských horách. Ve své knize píše o tom, proč je pobývání v temnotě prospěšné, proč bychom si měli tmy vážit a prožívat ji, přestože se jí instinktivně obáváme, a obecně se zabývá úvahami o významu tmy v dnešní době projasněné umělým světlem. Proč v nás samota v polární noci na horách vzbuzuje strach? Ztratili jsme instinktivní respekt k přírodě? Jak nás ohrožuje světelný smog, aniž bychom si to uvědomovali? Jak inspiruje tma umělce? Co vyvolává pobyt ve tmě v našem těle? Nepotřebují občas nakonec samotu a tmu všichni, aby se vyhnuli stádnosti?
Zajímavý, neotřelý text na pomezí beletrie a literatury faktu využívá i úryvky z deníků a dopisů Christiane Ritterové, rodačky z Karlových Varů (1897–2000), která před druhou světovou válkou strávila s manželem, lovcem arktické zvěře, rok na Špicberkách.

Bibliografické údaje

  • Autor:

  • Podtitul:O hvězdách, strachu a pěti nocích na hoře

  • Překladatel:Vrbová, Jarka

  • Nakladatel:Portál

  • ISBN:978-80-262-1566-0

  • Počet stran / vazba:160 / Pevná

  • Rok vydání:2020

  • Kód:14204601

  • EAN:9788026215660

  • Obálka v tiskové kvalitě:Stáhnout

Čtenářské recenze


  • Tma a polární ženy - autor recenze: ?

    https://talentovaniumelci.cz/tma-a-polarni-zeny/

    Venku je 13 stupňů pod nulou, větvičky oblékly kabátky z ledu a křišťálové rampouchy zahájily souboj o nejdelší špičku. Rozjímám nad každou zpomaleně padající vločkou, za kterou pozoruji neklidnou kompozici větrem zmítaného stromoví. Zakulacené kopečky krajiny v dáli mi vždy připomínaly měkoučké obliny lidského těla. Láskyplné objetí jako od milujícího rodiče. Pokud existuje, pokud vás miluje. Pro jednoho samozřejmost, pro druhého nikdy nepoznaná skutečnost. Srdce je zavřené, tudy cesta nevede. Z vlastních pocitů při obkreslování krajinné linie nedočkavýma očima mě vytrhne až pohled na vzdálenou lesní plochu, která utrpěla další ztrátu. Vykousnutá oblina v krajině mi připomíná násilnou deformaci, stejnou jako způsobuje vnější zásah do lidského těla. Pohledem se vrátím k plápolajícím plamínku v krbu, dopiji si vlažný čaj a znovu otvírám knihu. Nebudu uvažovat o tom, proč jsme v pandemii, ani rozjímat nad tím, co vše mě v životě ještě čeká, jako kdyby moje Já zasloužilo nějakou zvláštní pozornost. Dnes naplňuji vlastní bytí, zítra už tu moje tělesná schránka být nemusí. Obavy stranou. I přes všechny chyby, kterých jsem se pravděpodobně jako každá lidská bytost dopustila, byly mé pokusy o existenci v duchu milující laskavosti ke všemu živému silné. Teď je na čase věnovat se společnosti, kterou jsem si na dnešní večer přizvala. Společnosti polárních žen.

    V roce 2020 jsem objevila čerstvě vydanou knihu Tma norské novinářky Sigri Sandberg (*1975). Ta ve svém díle velmi umně propojila autobiografické, biografické a vědecké informace. Navíc otevírá další opomíjené civilizační téma: světelné znečištění a nedostatek přirozené tmy, které závažným způsobem narušují biologické procesy všech živých organismů včetně člověka. O problematice světelného znečištění jsem se poprvé doslechla v 90. letech, kdy jsem ještě jako dítě začala navštěvovat aktivity příznivců astronomie z celé České republiky pod názvem Astropraktikum. I když jsem to ještě tenkrát netušila, pohled na nebe mě celoživotně ovlivnil. Dodnes se nebeské pohledy a mysterium vesmíru promítají v mé umělecké tvorbě i osobní životní filozofii. Pro mě bylo tedy vždy nepochopitelné, proč nefungují zákony a nástroje, které by zajišťovaly naše práva na přirozenou tmu, obzvláště v době spánku, kdy ji všechny živé organismy tolik potřebují. Během své profesionální práce s onkologicky nemocnými jsem se zajímala o vše, co ke vzniku onemocnění i jeho zhoršeného průběhu přispívá. Včetně vlivu melatoninu, hormonu tmy a spánku, který produkujeme pouze v noci a za tmy. Pokud ho máme nedostatek, jsou regenerativní procesy v našem těle ohroženy a vystavujeme se různým zdravotním rizikům. V tomto ohledu je žádoucí aplikovat do životní praxe zásady spánkového hygieny a snažit se ovlivnit faktory, které jsou na nás přímo závislé. Mezi ty, co ovlivnit nemůžeme, patří například veřejné osvětlení. Ptát se můžeme pouze námi volených politických zástupců, proč nelze v době spánku regulovat pouliční lampy, proč nelze zajistit, aby veřejné světlo mířilo pouze do bezpečných zón, proč v noci zbytečně osvětlujeme kulturní památky či jiné stavby?

    Paní Sandberg ale nezůstává jen u předkládání vědeckých faktů, které úbytek melatoninu v důsledku působení modrého světla dokazují. Sama se vydala na pětidenní pobyt v polární noci, aby zjistila, co tma vyvolává v lidském těle a proč je pro mysl něčím děsivým. Své dojmy z výpravy propojuje nejen s tematickými poznatky, ale i s úryvky z deníku Christiane Ritterové (*1897), rodačky z Karlových Varů, která se roku 1934 vydala na norské souostroví Špicberky. Tato neuvěřitelná dáma zde strávila jeden rok a stala se autorkou evropského bestselleru s názvem Žena v polární noci (r. 1938). O Arktidě uvažovala jako o duchovním místě, kde si uvědomíte, co je v životě skutečně hodnotné. Dožila se navíc neuvěřitelných 103 let, takže se spojení neochvějné vůle k životu s hraničním zážitkem její arktické poutě nenápadně nabízí. Jak je možné, že se o paní Ritterové dozvídám až od norské autorky? Další zapomenutá žena, která by mohla být zdrojem inspirace, postesknu si. Vždyť zpráv o životě žen v divočině na počátku 20. století máme tak málo. Snadno se pak v takových diskuzích ujme argument, že když chybí informace, není v určité oblasti zastoupena ani žena jako taková. Je třeba mít na paměti, že když o něčem nevíme, neznamená to, že to neexistuje. Ihned jsem zatoužila číst knihy simultánně. V době vydání díla Tma ale nebyla ještě kniha Žena v polární noci k dispozici. Nikdy nevyšla v češtině, marně jsem se pokoušela zjistit, kde bych získala anglickou verzi. S němčinou, ve které vyšlo dílo původně, bych si totiž neporadila. Naději mi dodalo až nakladatelství Portál, které mi prozradilo, že se k českému vydání díla paní Ritterové chystají. Zvládli to v druhé polovině loňského roku. Knihy jsem si tedy nejprve užila každou zvlášť a v lednu roku 2021 si dopřávám vytoužené čtení obou zároveň. Všimla jsem si pouze dvou nedostatků. Zaprvé, v epilogu knihy Tma se uvádí, že paní Ritterová se dožila 104 let, v doslovu knihy Žena v polární noci, že zemřela ve věku 103 let. Dále mě zaujalo, proč marketing tohoto výrazně feministického textu zdůrazňuje, že dobrodružka zanechala kvůli arktické výpravě doma s rodinou svou malou dceru. Zviditelňovat informaci, na kterou v knize žádnou odpověď čtenářky a čtenáři nenajdou, považuji za zavádějící.

    Tma sama o sobě není strašlivá, bojíme se toho, co se v ní může ukrývat.

    Po přečtení obou knih již plně chápu, proč se novinářka Sigri Sandberg snažila o změnu perspektivy. I když její zkušenost, jak sama v díle přiznává, není srovnatelná s tím, co zažila paní Ritterová. Chtěla se sblížit s tmou a samotou, s tím, co většinu lidí děsí. Pochopit, proč hledáme bezpečí a útěchu ve světle, i když nás jeho nadměrná přítomnost plíživě ničí. Čeho se tolik obáváme? Tma sama o sobě není strašlivá, bojíme se toho, co se v ní může ukrývat. Třeba bychom konečně pochopili a prohlédli svět kolem, když bychom strávili nějakou dobu ve tmě a tichu. Tak jako Christiane. I dnes si těžko představit, jak se připravit na pobyt v drsných arktických končinách. To, co se lidé vydávají na taková místa hledat, stejně vždycky nakonec naleznou až uvnitř sebe. Žena v polární noci mi ale pomohla odlehčit od zármutku (ten na mě přichází vždy, když vím, že i když sama za sebe udělám pro změnu k lepšímu vše, co je možné, nebude to mít na celkovým problém dostatečný vliv) nad přehlíženým tématem světelného znečištění a nedostatku přirozené tmy. Pobavilo mě, že se Christiane Ritterová vypravila na Špicberky se spodním prádlem z velbloudí srsti, malířskými potřebami, nerozbitným zrcátkem či sušenou petrželí. Severské přivítání nebylo pro ženu ze zámožných poměrů zrovna vřelé. Voda, mlha, déšť, sníh, dva muži a lovecká chata na necelých deseti metrech čtverečních, 250 kilometrů od nejbližšího města. Nepřetržité světlo v létě, nekonečná tma v zimě. Byl to drsný zážitek. Při prvních řádcích jsem nechápala, jak se v té době a bez jakékoli přípravy, rozhodla pro něco tak bláznivého. Jednoduše neměla ani tušení do čeho se pouští. Její manžel, arktický lovec popisoval ve svých dopisech neskutečnou krásu přírody, ale praktická stránka věci ho již tolik netrápila. I tak si Christiane zachovala nadhled a vydala se vstříc svému životnímu dobrodružství. Strávila rok života v divočině, kde překvapivě cítila zvláštní klid. A to i navzdory tomu, že do svého návratu neměla jedinou zprávu o rodině. Se syrovými popisy života s lovci pak v díle kontrastují pocity, které v autorce neobvyklé prostředí zanechává.

    Stále znovu mi připadá jako zázrak, že červánky nemizí jako u nás za obzorem, ale postupně stoupají výš a výš. Pod nimi se nad vrcholky hor šíří pastelově modrý pruh tmy. Modré světlo se rozlévá po podivuhodné krajině a dodává jí průzračnou měkkost a důstojnost, kterou na sebe v bíle noci berou všechny předměty.

    Jak Christiane přežila onu obávanou polární noc, která může trvat i několik měsíců? Jaký byl její život bez slunce a sáhla si až na dno? To už bych vám moje milé knižní dobrodružky a dobrodruhové prozradila víc než byste chtěli! Jak sama autorka napsala: Arktida je část světa, kde se nebe dotýká země. A já mám pocit, jako bych se tam také podívala. Chápu, proč se dílo paní Ritterové stalo ve své době bestsellerem a je škoda, že autorka zbytek svého života prožila v ústraní. Jsem vděčná, že paní Sandberg oživila odkaz polární ženy a nyní vkládá naději do těch, kdo si její knihu přečetli. Já její myšlenky posílám dále a prosím vás: přečtěte si její dílo a vzpomeňte v něm i na paní Ritterovou, neobyčejnou ženu, která stejně jako někteří z nás zažila, jaký klid nám dokáže příroda poskytnout. A již tenkrát nás varovala před tím, že jednoho dne zapomeneme být součástí ekosystému.

    - 12.03.2021


  • Dvě knihy ze světa, kde se nebe dotýká země - autor recenze: Marie Voslářová, A2 Kultura

    Přes osmdesát let staré deníkové záznamy karlovarské rodačky Christiane Ritterové, vydané pod názvem Žena v polární noci, dodnes uchvacují líčením roku stráveného v lovecké chatě na Špicberkách. Kniha inspirovala norskou spisovatelku Sigri Sandbergovou k napsání esejistického svazku Tma. Obě díla nyní vyšla v českém překladu.

    Píše se rok 1934 a Christiane Ritterová nasedá v Hamburku na parník mířící k severu. Pořádně neví, co ji tam čeká, přesto se navzdory varování spolucestujících vyloďuje v Kongsfordu, přístavu za polárním kruhem. Vyzvednout ji tu má manžel, který se v Arktidě už léta živí lovem kožešin. „Paninka“ z Karlových Varů vyslyšela jeho naléhavé dopisy a přijela za ním strávit zimu na severní výspě Západního Špicberku.

    Hospodyňka i malířka

    Ritterová si píše deník, který letos vychází česky pod názvem Žena v polární noci (Eine Frau erlebt die Polarnacht, 1938), a věcně v něm líčí plavbu do kraje bílých nocí, šok z chudičkého příbytku, který má uprostřed pustiny s manželem a jedním norským lovcem sdílet, i hrůzy a nádhery arktické krajiny, plné míst s názvy jako Nebožtíkův záliv či Záliv nářků. O sobě a svém středoevropském životě se zmiňuje jen okrajově, a tak se až po mnoha stránkách dozvídáme o autorčině dceři Karin, zanechané doma u prarodičů. Ještě později vychází najevo, že Ritterová je nejen zdatná hospodyně, která tváří v tvář tulením játrům, ztenčujícím se zásobám zmrzlých brambor i věčně čadícím kamnům prokazuje značnou schopnost improvizace, ale také malířka. Arktickou krajinu ostatně nezachytila jen v deníkových zápiscích, nýbrž i prostřednictvím maleb a kreseb.

    Leccos o jejím výtvarném nadání prozrazuje i samotný text: Ritterová živě a bez literátských klišé líčí proměňující se výhledy, hry světla a počasí, ale i reakce lidské mysli na nekonečné obzory a dlouhá období temnoty, kdy čas i prostor získávají úplně nové dimenze. Občas se společně s manželem vydává na lovecké výpravy – a čtenáře bere s sebou: „V chladném ránu se celý lord pokryl slabou vrstvou ledu, kterou kýl naší loďky s jemným cinkáním drtí na tenké úlomky.“ Jindy zůstává v chatě mnoho dní sama, zatímco muži obcházejí pasti, což ve vánicích a bouřích obnáší řadu praktických obtíží a rovněž zvláštní psychické stavy, kdy člověk „s dosud nepoznanou hrůzou zírá do bezedné propasti své vlastní prázdnoty“.

    Závěsy proti medvědům

    Působivost zápiskům z pobytu „na zledovatělé lysině zeměkoule“ dává především jejich hutná forma: „Zážitky v Arktidě jsou neuvěřitelně různorodé. Někdy se vraždí a přejídá, jindy počítá a odměřuje, můžete hrůzou a osamělostí málem přijít o rozum, ale dá se zbláznit i nadšením z přemíry krásy.“ Ritterová se snaží zachytit, co se s ní a v ní odehrává v mezních okamžicích: „Připadá mi, jako bych náhle zmizela, prorůstá mnou nekonečný prostor, šíří se ve mně jako hučení moře a to, co kdysi bývalo vlastní vůlí, se roztrhá o nehybná skaliska jako mráček.“ Přicházejí ale i veselejší momenty, například když s velkou pozorností a zájmem sleduje vzácnou arktickou faunu včetně poloochočeného lišáka Mikkela, z něhož se stává vítaný společník, ač si lovci brousí zuby na jeho bělostnou kožešinu. Starosti vypravěčce vcelku pochopitelně dělají lední medvědi, kteří mají ve zvyku připlouvat na ledových krách: „Co kdybych si aspoň ušila závěsy na okna, abych si jich nevšimla, až začnou nakukovat do chaty? Záchrana útulnosti za trochu námahy jistě stojí.“ Ze zápisků je zřejmé, že si Ritterová přes všechny útrapy Arktidu postupně zamilovala. Její kniha je v německém prostředí legendární, vychází stále znovu a byla přeložena do řady jazyků, což dokazuje, jak přesvědčivě čtenářům zprostředkovává úžas z přírody prolínající se s každodenní tvrdou dřinou: „Za chvíli už je ze mě jen přízrak pradleny, která stojí v chatě a pere. Všechny mé smysly zůstaly venku, v tom vířícím čarovném světle, v nevyslovitelném kouzlu arktické noci,“ končí stručné, ale strhující líčení polární záře. Text se přitom nesnaží o senzaci, veškerá osobní témata a rodinné záležitosti autorka (z ohledů k manželovi a rodině?) nechala stranou a bezpochyby si důkladně rozmýšlela, co o svém životě zveřejní. Ostatně ani ze sekundárních zdrojů se o ní mnoho nedozvíme, kromě toho, že po druhé světové válce zakotvila se svým mužem v Rakousku, dožila se úctyhodných sto tří let a do Arktidy se zřejmě už nikdy nevrátila. V deníku se plně soustředí jednak na zachycení svých dojmů z krajiny a podnebí Špicberků, jednak na reakce lidských duší, které v temnotě zimních vichřic každá po svém šílí („uprostřed nezměrné strnulosti a ochromení všeho tělesného se rozrušená mysl pomalu začíná ubírat vlastní cestou“), ale jindy zase zažívají okamžiky jinak nedosažitelného klidu a harmonie se světem. Jak prozrazují i vybrané kratičké ukázky, český překlad Violy Somogyi je vynikající a čtenářům lze tento výlet za hranice všedních dní jen doporučit.

    Zhasnout a spát!

    Deníky Christiane Ritterové ve velké míře využívá norská novinářka a spisovatelka Sigri Sandbergová ve své esejistické knížečce Tma (Morke, 2019). Autorka v ní nabízí čtenářům pelmel zajímavostí více či méně souvisejících s fenoménem tmy, od depresí přes celosvětově narůstající potíže se spánkem až po černé díry, a především se zaměřuje na škodlivost světelného znečištění – pro přírodu i pro člověka. Jak si jistě všiml každý, kdo Skandinávii v temnější části roku navštívil, toto téma je zde aktuálnější než kde jinde: zejména od vynálezu úsporných žárovek a diod se svítí všude a pořád, a upozorňovat na problematické dopady světelného smogu je tak více než namístě.

    Sandbergová se drží způsobu, na který severští autoři sázejí často a z něhož se stal vlastně už standard: propojuje poznatky s osobní rovinou a snaží se populárně naučné knize dodat i trochu umělecký „šmrnc“. Své srozumitelně podané, nenáročné výklady tedy kombinuje s množstvím parafrázovaných úryvků z deníků Christiane Ritterové, s básněmi známých norských autorů o tmě a také s líčením vlastních zážitků z pětidenního osamělého zimního pobytu v horské chatě ve Finse. Na tomto odlehlém místě si Sandbergová tak trochu „hraje“ na polární noc, ačkoli k polárnímu kruhu je odtud ještě pořádně daleko. Bojuje zde se svým strachem ze tmy (přestože v minulosti také prožila řadu let na Špicberkách – jenže těch současných, osvětlených), ale možná hlavně ze samoty: ukazuje, jak těžké je pro mnohé z nás opustit každodenní shon a dělat společnost jen sobě samým, dokonce i když máme k dispozici výdobytky, jako jsou telefon či elektřina. Bohužel pokus vylíčit pět osamělých dní ve vybavené horské chatě jako drama přes veškerou snahu nevyznívá, což ještě více vynikne ve srovnání s deníky Ritterové: text Sandbergové v tomto světle působí plytce. Její útlá knížka nicméně přináší řadu zajímavých informací a čtenářsky přístupné upozornění na význam světelné hygieny musíme přivítat v zájmu duševního zdraví nás lidí i s ohledem na další obyvatele této planety.

    autor recenze: Marie Voslářová, A2 Kultura

    - 18.12.2020


  • Sandberg, Sigri: Tma - autor recenze: ?

    https://www.psyhub.cz/litrevue

    “Genetická výbava našeho těla je pradávná a uzpůsobená tak, aby nám pomohla v nebezpečí – a kdysi bylo opravdu záhodno bát se tmy, …“ (Sandberg, 2020, str. 32).

    Kniha Tma se pohybuje na pomezí mezi beletrií a psychologickou literaturou. Na tmu se můžeme dívat z mnoha úhlů pohledu a stejně tak to dělá i tato kniha. Autorka zde primárně popisuje pět dní strávených za polární noci v samotě uprostřed přírody a svůj boj se strachem ze tmy, který se rozhodla touto „výpravou“ překonat. Svůj text ale doplňuje také odbornými informacemi o tmě, o jejím působení na nás lidi i o světelném znečištění. Knihu doporučuji i laické veřejnosti, čte se lehce a snadno a mnoho ze zmiňovaných odbornějších informací jsem znala již před přečtením. Nicméně je podle mého názoru vhodná pro zamyšlení a také jako forma osobního rozvoje nebo jako zdroj témat týkajících se tmy, o která se lze dále zajímat.

    - 05.11.2020


  • Sandberg, Sigri: Tma - autor recenze: Žaneta s pribehem

    https://www.instagram.com/p/CDcBUITgD0A/

    Kniha Tma pojednává o všem, co vás ve spojitosti se tmou napadne. Je tma důležitá? Proč se jí vyhýbáme? Ohrožuje nás světelný smog? A co tma a zvířecí říše?

    Norská novinářka se navíc sama vypraví na pětidenní pobyt v polární noci na norských horách, v knize líčí své pocity ze samoty a tmy. Což je velice obdivuhodné a moc mě bavilo číst o tom, jak se autorka sama se tmou vypořádává, jen je veliká škoda, že té osobní zkušenosti nebylo v knize trochu víc. Najdete zde sice nespočet zajímavých názorů odborníků, ale kdyby byla kniha trochu víc zpracovaná k formě autorčina deníku z pobytu v horách, nebála bych se dát knize i 4*.

    Chybělo mi i víc úryvků z deníku Christiane Ritterové, která vypráví o životě na Špicberkách, kde spolu se svým manželem uprchla před hrůzami druhé světové války.

    Do strany sto jsem vlastně ani nevěděla, co si o knize myslet, bylo to takové nijaké, autorka občas skákala z tématu od tématu, jazyk byl trochu kostrbatý, v knize dokonce byly sem tam i básně s tématikou tmy, jediné co se mi na knize od začátku do konce opravdu líbilo byly krásné fotografie hor, sněhu, oblohy,...

    Posledních padesát stran se mi ale kniha začala docela líbit, rozebírala se na nich totiž témata tmy ve spojitosti s vesmírem, světelným znečištěním a zvířaty. Škoda, že tak neubíhaly i předešlé stránky.

    2,5*/5*

    autor recenze: Žaneta s pribehem
    https://www.instagram.com/p/CDcBUITgD0A/

    - 29.10.2020


  • Sandberg, Sigri: Tma - autor recenze: Jarmila Skopalová

    Střídání dne a noci bereme jako samozřejmost. To, že někde je tma půl roku a ten druhý půlrok zase den, sice víme, ale představit si to moc neumíme. Jaké to asi je mít noční můru tam, kde je tma šest měsíců? Autorka knihy Tma Sigri Sandbergová (vydává Portál, překlad Jarka Vrbová) odjela na pět dní na chatu v norském Finse, aby zjistila, jaké to je vidět pořád oblohu plnou hvězd. V noci i ve dne. „Paradoxní je, že mám hned dvojí strach. Jednak z toho, že je na zemi příliš mnoho světla, ale i z toho, že bude tma. A strach ze tmy je všepohlcující, každopádně když jsem sama.“ Do míst, kde má Sigri chatu, silnice nevedou, jede tedy vlakem. Své zážitky a prožitky prolíná s příběhem Christiane Ritterové, mladé dámy z českých Sudet, žijící v klidu v Karlových Varech, kterou její manžel přesvědčí, aby za ním přijela do Arktidy. Je totiž lovcem na Špicberkách a píše jí dopisy, kde popisuje nádheru právě dlouhých dní a nocí. Na lodi cestou za manželem dostane Christiane neocenitelnou radu od jednoho spolucestujícího: chodit každý den na procházku ven v jakémkoliv počasí a nedovolit si smutek. Prostě nepovolit a nenechat ho zaplavit tělo a mysl. Pak prý bude všechno v pořádku. Christiane se tou radou řídila po celý rok, který strávila s manželem na Špicberkách. Sigri ve své knížce popisuje svoje zkoumání různých fenoménů: tma jako vnitřní pocit, tma jako přirozený přírodní jev, noční děsy ve spánku, potřeba světla pro lidský život i psychiku, ale taky dobro, které tma přináší. Tma je důležitá pro naše zklidnění, ale taky může na povrch vytáhnout naše největší strachy. Proč se tedy tmy tak bojíme, když je přirozená a konejšivá? Že by to bylo tím, že v ní nevidíme věci a lidi kolem nás? A co nevidíme, toho se bojíme? Tma je fenomén, který stojí za prozkoumání!

    autor recenze: Jarmila Skopalová
    Recenze byla zpracována pro Knižní novinky

    - 14.07.2020


  • Nebát se tmy - autor recenze: Barbora Grečnerová

    http://www.iliteratura.cz/Clanek/43035/sandberg-sigri-tma

    Obliba populárně naučné literatury o koexistenci člověka a přírody roste. Pro skandinávské autory jde o téma hodně osobní, současně o něm umí psát jednoduše a poutavě. To je i případ norské novinářky Sigri Sandberg a její knihy pojednávající nejen o tmě, ale také o strachu z neznáma a lidské touze zbavit se všeho, co nejsme schopni pochopit a ovládnout.

    Proč lidé od pradávna dělají všechno proto, aby unikli tmě? Proč se už malé děti bojí noci a prosí rodiče, aby nechali v chodbě rozsvíceno? Téma, o němž píše norská novinářka Sigri Sandberg (nar. 1975), výstižněji než slova vystihuje fotografie, na které autorka hledí do tmy zpoza oken své horské chaty, kde text Tmy (norsky Morke 2019, česky 2020) vznikal. Pokud chcete nasát atmosféru knihy, začněte tímto impozantním pohledem do noční krajiny.

    Sigri Sandberg je zkušená novinářka a publicistka, jež má na svém kontě patnáct titulů o přírodě, lidech i vztazích. V současné době je na volné noze, píše knihy a reportáže, přednáší, cvičí jógu a také obhospodařuje vlastní sad jabloní. Z jejího životopisu je důležité zmínit, že žila více než osm let na Špicberkách. I přes tuto zkušenost se však nikdy nedokázala zbavit iracionálního strachu z tmy a z toho, co na ní může z temnoty vystoupit či zaútočit. Rozhodla se proto odjet na svou chatu ve Finse a strávit zde sama se sebou a tmou několik dnů, zkoumat své pocity, zapisovat je, konfrontovat s vědeckými fakty, postavit se obavám čelem.

    Sandbergové kniha se řadí po bok desítek podobných populárně naučných titulů o vztahu člověka a přírody, jež nás upozorňují na rizika současné přetechnizované doby a nabádají k návratu ke kořenům. Jako tipy na další norskou četbu uveďme například Stroksnesovu Knihu o moři, Dřevo Larse Myttiga nebo Kaggeho Radost z chůze. Doufejme, že Tma na knihkupeckých pultech nezapadne, protože má čím oslovit – ať už dnes tolik vyhledávanou autenticitou, nebo syrovou norskou krajinou, jež vyprávění rámcuje.

    Ke zmíněnému místu se pro českého čtenáře sluší dodat vysvětlení. Finse leží na náhorní plošině Hardangervidda ve 1222 metrech n. m., přibližně tři a půl hodiny jízdy vlakem z Oslo. Tamní železniční stanice je nejvýše položená zastávka v zemi. Kromě tohoto prvenství má však Finse ještě další specifikum. Nelze se sem dostat autem, jedině po kolejích. Statistiky ukazují, že tu žije sedm stálých obyvatel. Navzdory řídkému osídlení je Finse východiskem letních a zimních turistických tras, a je tak jedním z ikonických míst, jehož fotografii najdete téměř v každé informační brožuře o Norsku. Měsíční ráz krajiny zaujal i americké filmaře, kteří zde v roce 1979 natočili pátou epizodu Star Wars s názvem Impérium vrací úder.

    Do Finse vyráží Sandbergová v době, kdy tu nejsou turisté, všude je ticho, klid a samozřejmě tma. Tu pozoruje nejprve opatrně zpoza oken a postupně ji osahává na krátkých vycházkách po okolí. Píše o hvězdách, černé díře, polární záři či o globální přesycenosti světlem. Zpovídá se ze strachu usnout i z obavy, že temnota v sobě schovává cizí postavu nebo neznámý zvuk.

    Pointa, ke které Sandbergová směřuje, není překvapivá. Ke spokojenému a zdravému životu potřebují lidé tmu stejně jako světlo. Chvílemi by šlo namítnout, že některá až příliš jednostranná konstatování postrádají hlubší objasnění. Autorka dává například světelný smog do souvislosti s různými závažnými nemocemi, u nichž se ale musíme ptát, zda je nezpůsobuje i mnoho dalších faktorů. Tma je však osobní pojednání, netradiční deník odehrávající se uprostřed svérázné krajiny, ne vědecká publikace.

    Beletristickou rovinu knihy posiluje to, že Sandbergová, snad proto, aby vše nevystavěla jen na svých pocitech, srovnává vlastní zkušenost se zkušeností jiné ženy, Christiane Ritterové. Ta před téměř sto lety, v roce 1934, strávila se svým mužem rok v malé lovecké chatě na Špicberkách. I Ritterová, mimochodem rodačka z Karlových Varů, si psala deník, v němž zaznamenávala své dojmy – od prvotního šoku po konečné smíření s ledovou krajinou a polární nocí. Obě pisatelky spojuje poznání, že tma v sobě skrývá existenciální rozměr bytí, jenž Sandbergová do svého textu dostává také skrze básně různých norských básníků.

    Tma je příjemné čtení pro dlouhé zimní večery, ale i vlahé letní noci. Připomíná nám odvěkou pravdu, že svět je založen na vyváženosti – tma je druhý pól světla, který má svůj hluboký smysl. Když se jí budeme vyhýbat, nedopadne to dobře.

    - 23.06.2020


  • Mnohem víc než jen variace tmy... - autor recenze: Chensie Ips

    http://www.svet-mezi-radky.cz/2020/04/recenze-tma-sigri-sandberg.html

    Norská spisovatelka Sigri Sandberg v České republice debutovala prostřednictvím nakladatelství Portál se svým netradičním titulem. Není snadné přiřadit ho k nějakému žánru, protože jeho rozmezí je opravdu široké. S ohledem na téma a jeho uchopení není publikace pro každého, ale pro cílového čtenáře se stane jednou z knih, kterou sebou bude nosit neustále. Což bude díky minimalistickému vzhledu snadné.

    Postačí Tmu prolistovat, abyste si na ni udělali zběžně náhled. Proč má tak drobná a útlá knížečka tak nádherné publikace a vnímáte z ní takovou sílu? Protože ji nakladatelství Portál vytříbilo do nejmenšího detailu, jak překlad, tak i také vizuální stránku knihy, která nemá chybu.

    Fotografie a ilustrace si samozřejmě obstarala sama a upoutají na první pohled. Neopomněla na drobnosti, na starožitnou olejovou lampu, která dotváří atmosféru do puntíku. Na ozvláštnění kapitol krásnými fotografiemi, při kterých se milovníkům podobných scén tají dech. Zkrátka už jen pro ty fotografie stojí za to si titul alespoň prohlédnout, když už vás nenalákala anotace, tak obrázky určitě.

    A pak ani nevíte jak a začítáte se. Po krátkém úvodu, kdy autorka hovoří spíše k obyvatelům měst a ptá se, kdy naposledy jste viděli oblohu plnou hvězd? My z venkova podobným nedostatkem klidu, samoty, přírody a hvězdného nebe netrpíme, ale ve městech, která jsou přesycená lidmi a jejich zdokonalováním, takové radosti nemají. A proto se Sigri Sandberg, žijící běžně ve městě, zaměřuje právě tímto směrem a sděluje, proč si potřebovala odpočinout od hluku a umělé záře a odjela do přírody.

    Odjíždí vlakem do Finse, do malebného prostředí, kde příroda zpívá a skutečně žije. Publikace je dělená na pět ústředních kapitol s názvy pracovních dnů od pondělí do pátku. Autorka v nich v ich-formě volného a upřímného stylu rozjímá nad tmou, nad její potřebností a nevyhnutelností. Vymezuje další témata, která vám představuje a poskytuje vám k nim i hodnotná fakta. Neopomíná podněty k zamyšlení, příležitosti k souhlasu či nesouhlasu s jejím tvrzením. Vtahuje vás do svého obyčejného a přitom tak živelného a lidského putování tmou a přírodou, až máte pocit, jako byste výlet podnikli s ní.

    Neopomíná na poezii, která se vás několikrát dotkne na tom správném místě. A jako bonus jsou autorčiny texty proložené deníkovými záznamy Christiane Ritterové, rodačky z Karlových Varů. Ta strávila ve Finse se svým manželem rok, než začala druhá světová válka.

    Anotace vás upozorňuje na to, že styl psaní je na pomezí beletrie a literatury faktu, s čím rozhodně souhlasím. Takové propojení má své plusy i mínusy a ne každému přijde vhod, ale jestli vás téma zajímá a chcete i skrze knihu zažít ten poklid, který autorka pocítila, tak máte jedinečnou možnost. Nejenže vám přednese, jak na ni vše působilo, ale ještě vám zodpoví otázky, týkající se námětu, jako například: Co se děje v mozku, když nastane tma?

    Ačkoliv vypravování na první pohled nepůsobí jako celistvý prvek, tak rozhodně je pevným a poklidným příběhem, plným zamyšlení a variací tmy, o nichž jste možná doposud neměli ani potuchy.

    V závěru víte, že vás skrze to bohaté vypravování autorka skutečně obohatila, ač jste s tím vůbec nepočítali. Komorní a záhadná atmosféra zaniká se zaklapnutím knihy a je to ohromná škoda. Ačkoliv žiju v přírodě, kolem sebe převážně lesy a louky nez lidí, tak se mi autorčino dobrodružství v přírodě vrylo pod kůži a co víc, poučila mě i o možnostech šetrnosti k přírodě. My se snažíme žít tak, abychom přírodě neškodili, ale její nadhozené vějičky mi určitě více otevřely oči, ovšem zřejmě opět více poslouží lidem, žijícím v městech.

    Publikace je dle mého cílená na městské typy, kteří se potýkají s nedostatkem přírody a prostoru. Kteří touží aspoň na chvíli vyběhnout z panelových klecí a opustit silnice, vyběhnout do přírody a zůstat tam, aby si uvědomili sami sebe a život kolem nich. Kniha vám předá opravdu hodně, i když možná ne přesně to, co čekáte. Stejně jako se Sigri Sandberg podívala hluboko do sebe, tak i vy dostanete podobnou příležitost.

    Co na titul říká Chensie? Jakožto milovnice přírody mě téma zaujalo. Očekávala jsem něco trochu jiného, ale byla jsem příjemně překvapená. Titul má hodnotnou stránku, dokáže ve vás vyvolat pocity, nutí k zamyšlení. Je to úžasné čtivo, ale zřejmě ne každý jej bohužel ocení.

    - 19.06.2020


  • Sandberg, Sigri: Tma - autor recenze: Martina F

    https://knihu-prosim.blogspot.com/2020/03/tma.html

    Hodnocení

    Titul Tma mě zaujal na první dobrou. I anotace slibovala zajímavý pohled na problematiku tmy, a tak jsem neváhala a knihu si přečetla. Jaké mám z ní dojmy?

    Sigri Sandberg je norská novinářka, která se rozhodla strávit sama pět dní v chatě ve Finse, v oblasti, kde je více tma než světlo. Na hraně beletrie a faktu rozebírá svoje vlastní pocity ze tmy a zároveň se na ni dívá nezávislýma očima novinářky. Převládají však faktické informace nad osobním příběhem.

    Autorka tmu zkoumá z různých úhlů pohledů. Vysvětluje její pojem z oborů jako je například lékařství, astronomie či psychologie. Tma je užitečná nejen pro nás lidi, ale také pro přírodu. Mimo jiné mě zaujal známý fakt, že kvůli světelnému znečištění umírají stovky milionů hmyzu. Jak vysvětlila, hmyz se v noci stahuje ke světlu a nalétává na pouliční lampy, tím jdou na jistou smrt. To víme všichni, že se tak děje. Ale těch lamp je neskutečně mnoho a uhynulého hmyzu ještě více. Oni nás ke svému životu nepotřebují, my však ano. Pokud by hmyz, například ten opylující, vyhynul, poznali bychom to již za několik měsíců.

    V knize najdete také příběh Christiane Ritterové (1897 - 2000), která pocházela z Karlových Varů. Před druhou světovou válkou strávila se svým manželem rok na Špicberkách. Autorka čerpala z jejich dopisů a úryvků z deníků a nastínila život na dalekém severu. Z celé knihy to byla slabší část, byť v takovém rozsahu, v jakém je Tma napsána, je dostačující. Osud Christiane by mohl být velmi zajímavým, měl potenciál, ale tady nebyl příběh rozvinut. I s informacemi, které jsem z knihy vyčetla, si však neumím představit, co tam mohla Christiane celé dny dělat.

    Kromě vloženého příběhu o karlovarské rodačce si můžete přečíst poezii norských básníků. Básně mi mnoho neříkají, zvlášť, když se nerýmují a jsou to jen verše, které mi nedávají smysl. Tady všechny byly podobného typu. Týkaly se tmy, jak jinak.

    Titul je velmi útlý a kapesního formátu. Je oproštěn od emocí, převládají spíše fakta a neutralita, co se osobního pojetí týče. Není to ale titul na dva večery, jak by se mohlo zdát.

    Autorčin styl psaní mi přišel kostrbatý a strohý. Přesto jsem se dozvěděla informace, které jsem buď nevěděla nebo je zapomněla. Kniha tak splnila svůj účel.

    Komu ji doporučit? Určitě přijde vhod studentům, kteří na podobné téma mohou psát své závěrečné práce, lékařům či psychologům. A hlavně asi i těm, kteří se tmy opravdu bojí a usínají s rozsvícenou lampičkou.

    - 19.06.2020


  • Sandberg, Sigri: Tma - autor recenze: Anna Havlová

    https://www.helenavkrabici.cz/clanky/recenze-tma-o-hvezdach-strachu-a-peti-nocich-na-hore/

    Norská novinářka Sigri Sandberg se v tomto příběhu, který nese odpovídající název Tma a podtitul O hvězdách, strachu a pěti nocích na hoře, rozhodne čelit svému největšímu strachu. Tmě.

    Aby byl příběh opravdový, autorka pobývá sama pět dní během polární noci v norských horách. Popisuje svoje nejniternější pocity i to, jak se s nimi sama snaží co nejlépe vypořádat. Každý den usiluje o zachycení pozitiv tmy, a zjistit tak, proč bychom si jí měli vážit a proč si někteří lidé volí pobyt v temnotě jako terapii.

    Kniha je čtivá, protože autorka celý příběh popisuje chronologicky, ale využívá zde i úryvky ze starého deníku a z dopisů Christiane Ritterové. Christiane se narodila v Karlových Varech a před druhou světovou válkou strávila s manželem, lovcem arktické zvěře, rok na Špicberkách. Zde nastává možnost porovnání, jaké to je pobývat ve tmě nyní a jaké to bylo před více než osmdesáti lety. Jako čtenář musím usoudit, že je zajímavé v rámci jedné knihy sledovat dva podobné, a přesto odlišné příběhy.

    Příběh se čte velmi dobře a je velice poučný. Jako člověk, který má strach ze tmy, mám na knihu velice kladný názor. Hlavně proto, že mě samotnou nutí zamýšlet se nad tím, zda bych nějaký pobyt ve tmě neměla také absolvovat. Kniha mě donutila přemýšlet nad mými největšími strachy a důvody, proč se tmy vlastně bojím, tady jsem se ztotožnila s autorčinými pocity. Velké plus dávám tomu, že mě příběh dovedl k zamyšlení nad tím, co je v životě důležité, a k uvědomění, že spoustu věcí dokážu já sama. Kniha se může zdát jako obyčejný příběh o temnotě, ale po dočtení poslední věty vás obrazně řečeno "vykopne na denní světlo".

    - 19.06.2020


  • Sandberg, Sigri: Tma - autor recenze: David Linhart

    http://casopisagora.cz/2020/03/tma-o-hvezdach-strachu-a-peti-nocich-na-hore/

    Světelné znečištění, samota, neopomenutelná role tmy v našich životech, to vše jsou témata rozvíjená v knize norské novinářky Sigri Sandberg, která se vydala pobýt pět nocí ve Finse, kde její rodina vlastní chatu, aby mohla o samotě zažít pravou tmu a její působení na lidskou psychiku.

    První věc, která vás na knize uchvátí, je její jednoduchý, ale krásný přebal zobrazující malou chatu v horách. Když se poté kniha otevře, tak člověk objeví velice stručný jeden a půl stránkový úvod představující hlavní témata knihy, což mi osobně přijde jako výborný nápad – čtenář tak rychle zjistí, co jsou konkrétní myšlenky knihy, a může se rozhodnout, zda kniha stojí za přečtení.

    Po úvodu následuje hlavní obsah knihy strukturovaný do pěti částí, každá zachycující jeden ze strávených dní – pondělí až pátek – a téma či témata s ním spojená, na něž bylo poukázáno v úvodu.

    Knihou prochází paralelní příběh o ženě, Christiane Ritterové z Karlových Varů, která před druhou světovou válkou navštívila svého muže v Antarktidě, který zde pracoval coby polární lovec. Tento text se objevuje v každé kapitole několikrát v podobě krátkého odstavce v uvozovkách a ocenil jsem, že byl vždy nadepsán, takže se v textu neztrácel. Autorka zde porovnává vlastní zkušenost se zkušeností této ženy a paralely, které z těchto dvou vyprávění vystupují, jsou velkou předností knihy.

    Zdroj: Nakladatelství Portál

    Zdroj: Nakladatelství Portál

    Každá z kapitol je ilustrovaná krátkou básní, které mně osobně moc neříkaly, ač mám poezii rád. Toto však může být pouze otázkou vkusu, přesto se neumím ubránit dojmu, že některé z nich zde byly uvedeny pouze, aby vyplnily místo. Na rozdíl od básní, jsou použité fotografie zobrazující zasněženou krajinu, velice dobře zvolené a krásně ilustrují atmosféru knihy.

    Je zde nastíněno mnoho témat z psychologie, medicíny, neurologie a astrologie. Jsou zpracovány výstižně a přehledně, přesto se jedná spíše o obecné poznatky, které jsou však v souladu s autorčinou profesí coby novinářky a nějaký hlubší/odborný vhled jsem ani nečekal, zato je poznat přehled nad rozličnými tématy.

    Kniha velmi pěkně plynula, ale není to text, který by vás knihu nechal přečíst během jednoho sezení, což může být způsobeno snahou autorky být stručná a výstižná; někdy působí poněkud strojově. Na druhou stranu musím vypíchnout velice lidské epizody zachycené, kdy se autorka nestydí zmínit tělesnou potřebu, která se zdá být pro většinu autorů tabu.

    Všechno sečteno, tato kniha je velice krátká, dobře se čte, ale postrádá hloubku, kterou by od takovéhoto tématu člověk očekával. Přesto je to zajímavé čtení o lidské zkušenosti, kterou je dnes těžké zažít, s několika zajímavými myšlenkami. Pro mnohé může sloužit coby nenáročný úvod do témat, jako je spánek, světelné znečištění a důležitost tmy pro vývoj člověka i lidstva.

    - 13.05.2020


  • Sandberg, Sigri: Tma - autor recenze: ?

    http://jeduvknize.cz/tma/

    Tma není pro každého. Specifický text na pomezí beletrie a literatury faktu sem tam prokládaný básněmi.

    Norská novinářka Sigri Sandberg se vydala strávit pět dní v období polární noci na chatu do hor. Sama daleko od civilizace … jen se svým strachem ze tmy. A právě tma se na těch pár dní stala středobodem jejího bytí. V textu přemýšlí o její podstatě, kontrastu světla a tmy, o světlu přírodním i umělém a jeho dopadech na člověka. Na jedné straně jde o text poetický, niterný, popisující strach a myšlenkové pochody jednotlivce, na straně druhé plný informací z historie, biologie, zvyklostí, tradic. To vše v severském kabátku.

    „Slovo tma mi pokaždé zasadí něco jako ránu. Hlubokou ránu do duše. To slovo se vztahuje ke smutku, nemoci a noci a má černou barvu – i k mému vlastnímu strachu ze tmy.

    I obecně je slovo tma vnímáno jako negativní, je těžké a smutné a nabaluje na sebe další významy a slovní spojení. Muži temnoty. Temná část životní historie. Temné hlubiny. Temná minulost i budoucnost. Duševní temnota. Temný vztek. Temný středověk. Často se musí rozsvítit světlo, aby bylo všechno zase dobré, i v básních, v písních a v krásné literatuře – a v životě obecně …

    Lidé po všechny časy bojovali s vnitřní i vnější temnotou. Tma byl nepřítel, stejně jako chlad, a tudíž něco nebezpečného – a světlo bylo ze své definice dobré … Světlo znamená život a dobro, tma je smrt a zlo. V textech z doby mnoho tisíc let před Kristem najdeme zmínky o slunečních bozích – a o temné a studené říši mrtvých. Dělení na světlé nebe a temné peklo trvá dál, dokonce i v subkulturách a lidové kultuře. Světlo je bezpečná hra, ve světle ztrácejí temné mocnosti sílu jako v pohádce – a troll v prvních paprscích slunce pukl a proměnil se v kámen.“

    Tma vs. světlo. Samota vs. společnost. Nedílné součásti života, které doplňují a zároveň jsou naprosto protikladné.

    „My lidé jsme však stádní tvorové, a tak potřebujeme kolem sebe i své milé. Je v tom nápadná ambivalence, že potřebujeme být sami a zároveň potřebujeme k životu ostatní.“

    Text Sigri Sandberg se prolíná s deníkovými zápisky Christiane Ritterové, rodačky z Karlových Varů. Ta strávila rok na Západním Špicberku, kam přijela za manželem, lovcem arktické zvěře.

    „Christine dostala na lodi od jednoho cestujícího radu, jak přežít zimu: ‚Každý den vyjděte ven, i když je tma a zuří vichřice, je to stejně důležité jako jídlo a pití. Snažte se být pořád v dobré náladě. Nikdy neupadejte do zamyšlení, lépe řečeno nikdy nebuďte smutná! Pak se nemusíte bát a dopadne to dobře.‘ A Christiane Ritterová se jeho radami řídí. Každý den si udělá procházku, která se za špatného počasí promění v ploužení. Ven chodí často sama a nejraději podél fjordu, k jihu. Tam slunce na podzim zmizelo a tam se po čtyřech měsících znovu ukáže.“

    Dvě ženy žijící v jiné době, ale co vlastně na tom. Samota a tma, pokud nejsou vynucené okolnostmi a představují svobodnou vůli jednotlivce, a pocity, které vyvolávají, zůstávají stejné.

    Knihu přeložila Jarka Vrbová. Co víc dodat…

    Moje hodnocení: 82 %

    autor recenze: ?
    http://jeduvknize.cz/tma/

    - 11.05.2020


  • Sandberg, Sigri: Tma - autor recenze: Jana Kunová

    https://www.seniorclub.cz/tma-o-hvezdach-strachu-a-peti-nocich-na-hore/

    Autorka nás provádí pěti nocemi na samotě v zimě v horách, kam se uchýlila, aby si v přírodě a tmě srovnala myšlenky.

    První den má pocit, že takové odloučení od civilizace nezvládne, děsí ji samota, tma a fantazie, která vytváří různé strachy. Odjezd jí ale zhatí silná vichřice, takže je nucena zůstat. Má sebou i deník Christiane Ritterové, rodačky z Karlových Varů /1897-2000/, která v roce 1934 strávila rok se svým manželem na Špicberkách. Často si v něm čte a čerpá z něj odvahu a inspiraci.

    Láká ji noční obloha, hvězdy, tma, zabývá se myšlenkami na světelný smog, který nás pronásleduje už prakticky všude a ohrožuje na zdraví fyzickém i psychickém. Tmu a samotu, které ji zprvu děsí, nakonec přijme jako své přítelkyně, zklidňující a laskavé faktory, které ji dovedou do nitra sama sebe.

    Samotu a tmu nejspíš potřebuje občas každý z nás, stejně tak pocit sounáležitosti s přírodou. Pojďme se s touto útlou knihou v duchu přenést až vysoko do norských hor, prožít chvíle samoty ve tmě, strach i odloučenost od lidí a načerpat nové síly do světa civilizace a světel.

    Knížku doporučuji všem kteří trpí poruchami spánku. Autorka přináší odpovědi na to, jak je důležitá ochrana před rušivým večerním světlem a jak blahodárné jsou účinky, které našemu zdraví tma ve spánku poskytuje.

    - 11.05.2020


  • Sandberg, Sigri: Tma - autor recenze: Káťa Moravcová

    https://knihazaknihou.cz/tma/

    Málokdo z nás má rád OPRAVDOVOU tmu. Tma pro lidi od pradávna znamená synonymum pro všechno nebezpečné, zlé a záludné. V genech máme zakódován primitivní strach ze tmy a někdo s ním bojuje celý život. Moderní doba spolu s elektřinou a pouličním osvětlením nás osvobodila od tmy, ale uvrhla nás do osidel světelného smogu a všemožných zdrojů světla (od svítidel po monitory a displeje), což je pro lidský organismus v důsledku mnohem škodlivější než „děsivá“ tma. Norská novinářka Sirgi Sandberg nám ve své knize vysvětlí, proč se máme s tmou „skamarádit“ a beze strachu ji vyměnit za žárovky a ledky…

    Tma dokáže jít až ke kořenům našich nejniternějších úzkostných stavů a umí vzbuzovat opravdovou hrůzu. Ovšem může i zklidňovat, být laskavá, konejšivá. Proč máme tmu přijmout jako zásadní součást našich životů nám v nové knize nakladatelství Portál vysvětlí norská novinářka Sigri Sandberg. Sigrid se vypravila na pětidenní pobyt v polární noci do norských hor. Díky jejímu dobrodružství zjistíme, proč je pobývání v temnotě prospěšné, proč bychom si měli tmy vážit a prožívat ji, přestože se jí instinktivně obáváme. Objevme dary tmy v dnešní době nasvícené umělým světlem.

    Summa summarum

    Tma od Portálu dostala do vínku kapesní rozměry, tvrdé desky, pevnou vazbu a záložku ?? . Je tištěna na sněhobílém papíře a na první prolistování si jistě všimnete, že jsou v ní graficky rozlišeny různé druhy textu, neboť autorka do svého vyprávění zařadila další texty: poezii týkající se tmy a deník Christtiane Ritterové, která (jako rodačka z Karlových Varů) vůbec netušila, co znamená „věčná noc“, ale před II. světovou válkou se rozhodla odejít za svým mužem do Norska a prožít zde polární noc v horské chatě. Kostra vyprávění Sigrid Sandberg má deníkový ráz – odjíždí z civilizace do horské boudy, kam nevede silnice a není zavedena elektřina. Na pět dní se dobrovolně ponoří do tmy a samoty. Svými zápisky nám dá nahlédnout do svých myšlenek a my získáme představu, že se člověk obklopen tmou začne chovat a přemýšlet zcela jinak než „v normálním světle“. Deníkové zápisy přirozeně, plynule přechází do populárně – naučného textu o nejmodernějších informacemi o vlivu světla a tmy na lidský organismus, které máme v současné době k dispozici. Dočteme se, že všudepřítomné světlo nejen ovlivňuje lidskou psychiku a imunitní systém člověka, ale negativně ovlivňuje život všech živočichů.

    Mně se kniha četla hezky, není obsáhlá, nenajdete v ní žádné komplikované slovní obraty ani těžko uchopitelné informace, takže text si můžete vychutnávat bez zbytečného dumání. Zaujala mě v knize uvedená fakta podporující tvrzení, že ženy pracující v noci jsou náchylnější k onemocnění rakovinou prsu a jak modré světlo z monitorů a displayů negativně ovlivňuje tvorbu melatoninu v mozku, jehož nedostatek způsobuje mj. deprese. Zároveň se mně velmi líbily popsané zvyky, pověry a tradice vážící se k noci a k nočním/ temným bytostem.

    Hodnocení: 97%

    autor recenze: Káťa Moravcová
    https://knihazaknihou.cz/tma/

    - 11.05.2020

  • Poetická, milá knížka, který nabízí tři vzájemně propojené příběhy, které spojuje vyprávění o tom, jak je důležité mít ve svém životě dostatek tmy a světla. Díky knize proniknete hlouběji do toho, proč je pro nás tma a světlo tak důležité a také jak se historicky vztah k tmě a světlu měnil, a na co bychom ve svých životech měli myslet, aby nám tyto dva aspekty přinášely zdraví, nikoliv nemoci. To, co mně osobně knížka přinesla je uvědomění, že tma nabízí větší prostor pro to být sám/a se sebou - být více se svými myšlenkami, strachy … Možná proto se tmy někdy bojíme. Přitom, jak píše autorka, tma může být prostor, do které se můžeme schovat. A vlastně i díky ní můžeme více vnímat, být vděční za světlo. Knížku doporučuju všem, kteří se chtějí o tématu dozvědět více a chtějí získat více tipů na to, jak se večer ochránit před světlem, tak, aby měli kvalitnější spánek. Michal Dvořák, www.bemindful.cz

    - 16.02.2020

  • E-SHOP – DOTAZY A REKLAMACE

    telefon / e-mail:
    283 028 205
    eshop@portal.cz

    provozní doba:
    8.00 – 16.00 hod.
    (každý všední den)

  • OBJEDNÁVKY KNIH KNIHKUPECTVÍ

    telefon:
    283 028 202

    provozní doba:
    8.00 – 16.00 hod.
    (každý všední den)

  • OBJEDNÁVKY KNIH JEDNOTLIVCI A ORGANIZACE

    telefon:
    283 028 203
    knklapkova@portal.cz

    provozní doba:
    9.00 – 18.00 hod.
    (každý všední den)