Občas Vám niečo zaujímavé unikne, aby ste sa neskôr k tomu dostali a s o to väčším záujmom sa potom ponorili do čítania tej knihy. Mne sa to podarilo v prípade Tmy od Sigri Sandberg.

Samotná kniha ponúka v podstate dve rozprávania a k tomu kopec faktov o tme, svetle a všetkom medzi tím.

Je tu príbeh Christianny Ritterovej, ktorá vycestovala za manželom na Západné Špicbergy. Spolu s ním a s jeho pomocníkom prežila isté obdobie vrátane polárnej noci v malej chatke. Písala si denník, ktorý neskôr vyšiel pod názvom Žena v polárnej noci. Celé sa to odohralo v období medzi dvoma sv. vojnami. Kniha Tma prináša úlomky z jej denníka a ukazuje jej premenu a prináša poznanie, ku ktorému dospela.

Druhý príbeh je spojený so Sigri Sandbergovou, ktorá sa na päť nocí vybrala sama do nórskych hôr, aby na samote a sama v chate prežila niekoľko dní v tme. Počas tohto obdobia zažila aj polárnu noc. Vystavená samote a tme píše zamyslenia o tom, čo je tma a ako s ňou zachádzať.

Tma

Slovo tma vnímame negatívne. Bojíme sa tmy. Bojíme sa, čo sa vynorí z tmy. S tmou sa tiež spájajú slová ako smútok, choroba, či smrť. Pretože to čo prichádza z tmy, často prináša smútok, spôsobuje bolesť a môže aj smrť. Ale nemusí.

Tma je už od vekov vnímaná ako nepriateľ. Ľudia zasvätili život tomu, aby potlačili tmu. Začalo to v jaskyniach, pri ohni, pokračovalo to v domoch pri sviecach a neskôr pri lampách. A neskôr sme vďaka umelému svetlu akoby potlačili striedanie dňa a noci. A dnes nám chýba skúsenosť tmy. Zážitok tmy sa stal „luxusom“.

Pre astrofyzikov je tma neprítomnosťou svetla. Tma ako taká neexistuje. Isté svetlo je aj tam, kde ho nevidíme a dokonca aj tam, kde sme presvedčení, že vidíme tmu. Jediná výnimka z tejto teórie sú čierne diery, či už tie vo vesmíre, alebo v mnohých zamestnaniach ktoré človeka natoľko pohltia, že denné svetlo už nevidí a neostáva mu energia na nič. Vlastne len na jedlo a spánok :).

Strach z tmy

Strach z tmy máme v genetickej výbave. Kedysi bolo bezpečnejšie sedieť pri ohni, ako vyjsť von. Tam sa človek mohol stať ľahkou korisťou. Vďaka tme strácame prehľad. Nič už nie je tak jasné a zreteľné. Stávame sa ľahkou korisťou. Preto keď sa zrak oslabí, zostria sa ostatné zmysly. Majú za úlohu do istej miery kompenzovať zmysel, ktorý „vypadol“.

Keď sa ocitneme v nebezpečenstve, aktivuje sa amygdala. Keď sa ocitneme tme, stratíme prehľad. Fantázia, ale aj minulá skúsenosť sa začnú hlásiť k slovu. A začneme sa báť. Očakávame to, čoho sa bojíme. Amygdala sa prihlási k slovu, začne sa vyplavovať adrenalín, zrýchli sa dych, tep, začneme sa potiť a svaly sa napnú.

Čo je svetlo

To čo vnímame ako svetlo, je len časť svetla. Svetlo sa spája aj s rádiovými vlnami, mikrovlnami, s infračerveným a ultrafialovým žiarením, s röntgenovým a s gama žiarením. Všetko je to elektromagnetická energia a teda svetlo. Aj keď ho vnímame obmedzene, alebo vôbec.

Limituje nás naše oko. A v ňom štrbina do sietnice. Je dosť malá, preto sa do nej zmestí len určité množstvo svetla.

Obklopuje nás svetlo rôzneho druhu. Veľmi blízky je nám živý oheň. Oheň robí ľuďom spoločníka od nepamäti. Odháňal divú zver, prinášal teplo a svetlo, uľahčil prípravu jedla a vytvoril zázemie pre stretnutie. Stal sa spoločníkom a zútulnil domov. Predstavuje oveľa viac, než len svetlo. Hygge ktoré je v poslednej dobe „in“, kladie dôraz na hru so svetlom a vytvorenie útulného prostredia v dome (vďaka rôznym prameňom rôzne intenzívneho svetla).

Keď sa svetlo dotkne sietnice, aktivujú sa nervové bunky citlivé na svetlo, vyšlú signál do mozgu a dôjde k stimulácií kortizolu. Denné svetlo podporuje tvorbu vitamínu D.

Spánok

Prespíme tretinu života. Keď spíme, nepotrebujeme jedlo, znížime spotrebu energie, telesná teplota klesne, tep srdca sa spomalí. Keď sa dobre nevyspíte, menej toho zvládnete. Budete mať slabší imunitný systém. Budete mať horšiu náladu. A vzrastie u Vás riziko mozgovej či srdcovej mŕtvice. Nespavosť môže mať rôzne príčiny, ale jednou z nich je absencia tmy. Ak máte pocit, že nie ste dobre vyspatí, možno dôvod bude v tom, že nespíte v tme.

Meteorologický inštitút definuje noc – ako obdobie medzi 0:00 a 6:00. Noc je tak spojená s tmou.

Striedanie dňa a noci

Registrujeme striedanie dňa a noci. Naši predkovia vstávali s východom slnka a išli spať s jeho západom. Tma je znakom toho, že deň sa končí. Ak aj dáme bokom striedanie letného a zimného času. Už samotné predlžovanie a skracovanie dní, teda posun vo východe a v západe slnka nás vyvádza z rovnováhy. Ale len slabo, pretože je to malý posun (v porovnaní so striedaním času). Ešte väčším šokom je polárna noc – rovno celé obdobie bez slnka a polárny deň – pre zmenu obdobie bez tmy. Nemáme chuť ísť do postele pretože slnko svieti a máme chuť spať, lebo je tma.

Potrebujeme svetlo a aj tmu. Hovorí sa tomu cirkadiánny rytmus. Či chceme, alebo nie, náš organizmus sa riadi týmto cyklom a tento cyklus v nás je reštartovaný práve striedaním dňa a noci. Zvykli sme si zhumpľovať organizmus kávou, energetickými nápojmi, budíkom a rýchlym životným štýlom a pritom my by sme mali počúvať organizmus – čo hovorí a ako chce fungovať. Práve v oblastiach kde sa strieda obdobie polárnej noci a dňa sú známe prípady, kedy ľudia prišli o rozum.

Striedanie dňa a noci tvorí základný ľudský životný rytmus. Potrebujeme deň aj noc, svetlo aj tmu, aktivitu aj odpočinok. Potrebujeme tmu cez leto a svetlo v zime.

Žiarovka

Po vynájdení žiarovky sa dĺžka spánku skrátila o hodinu a pol.

V roku 2012 došlo k zákazu klasických žiaroviek. Miesto nich sa začali používať šetrnejšie LED žiarovky. A ľudia prestali svetlom šetriť a vzrástla spotreba elektriny. To čo malo byť šetrné, nie je. Ale hlavne, umelé svetlo akoby nemalo hranice. Svetlom sa začalo plytvať a spánok tím ešte viac utrpel.

S umelým svetlom sa spája svetelný smog. Umelé svetlo vytvára smog, ktorý sa šíri všetkými smermi, dokonca stovky kilometrov. Toto svetlo vytvára clonu, pre ktorú prichádzame o možnosť vidieť nočnú oblohu. Mnohé hviezdne observatória pre umelý svetelný smog strácajú svoju funkciu a poslanie. Svetlo ich vyradilo z „hry“.

Prečo je tma dôležitá

Keď prejdeme zo svetla do tmy, aktivujú sa naše zmysly. Potrebujeme nejaký čas na aklimatizovanie. Ale časom začneme vidieť, rozlišovať, získame povedomie o priestore a začneme sa orientovať v tme. Vďaka umelému svetlu mnohé tieto schopnosti v nás zakrpateli. Akoby sme ich nepotrebovali.

Keď sa stmieva, zornica v oku sa rozšíri, aby sa dovnútra dostalo viac svetla. Náš mozog z oka dostane informáciu, že je noc. A začne sa vyplavovať hormón melatonín. Najviac sa ho vyplavuje medzi treťou a štvrtou hodinou ráno. Vekom jeho množstvo slabne. Preto majú starší ľudia problém so spánkom. Melatonínje zodpovedný za kvalitu spánku. Vďaka melatonínu sa rozšíria cievy, zníži sa teplota, začneme zívať a byť unavení a začneme sa zberať na spánok.

Ľudské oko má schopnosť vidieť v tme. Adaptácia oka na tmu trvá približne 45 minút. Ak nám túto snahu niečo naruší (záblesk svetla), začíname odznova. Pri adaptácií počas prvých desiatich minút sa zvýši citlivosť sietnice 100 krát vďaka čapíkom. V nasledujúcich minútach sa citlivosť zväčší 100 tisíc krát vďaka tyčinkám. Citlivosť zraku zlepšuje vitamín A tiež pravidelný pobyt v tme.

Tma a terapia

Poznáme terapie, ktoré kladú dôraz na svetlo. Či už pri liečbe depresie, alebo pri kožných problémoch. Ale na terapiu sa začína používať aj tma.

Polárna žiara

Z určitými oblasťami zeme sa nespája len polárna noc a deň. Ale aj neskutočné divadlo v podobe polárnej žiare. Asi nemá zmysel priblížiť celú teóriu. Podstatou je, že z toho čo vidíme sú dominantné tri farby – modrá, zelená a červená. A to farbené divadlo pôsobí ako terapia farbami. Pri monitoroch poznáme proces kalibrácie farieb, aby každá farba bola samá sebou. A tu farby ladia naše zmysly. Prežívame „explóziu“ farieb.

Život v tme

Na Špicbergoch je uprostred zimy úplná tma. Nie je tam polotma. Ani šero. Mesto má dobré osvetlenie, ale všade okolo je tma. Svetlo dáva pocit bezpečia, vytvára podmienky, aby sa život úplne nezastavil. A robí tmu prijateľnejšou. Asi Vás neprekvapí, že obľúbeným darom ale aj spoločníkom tu je lampa s denným svetlom.

V meste Rjukan postavili lanovku. Je to priemyselné a robotnícke mesto. Vďaka lanovke aj cez obdobie polárnej noci sa ľudia môžu vyviesť na kopec a vidieť kúsok svetla. Neskôr na námestí mesta pribudlo veľké slnečné zrkadlo, aby prinieslo trochu svetla do tmy…

Mnohí ľudia situáciu nezvládajú a odsťahovali sa na juh…

Umelé / modré svetlo

Lekári upozorňujú na škodlivosť / rušivosť jasného umelého svetla (hlavne v noci). Medzi posledné vynálezy ktoré sú „in“, vrátane lampy s denným svetlom, patria okuliare s oranžovými sklami- dokážu blokovať modré svetlo. Tím sa vraciame do obdobia, kedy ľudia nepoužívali obrazovky a LED žiarovky. Je to ochrana pred umelým svetlom, ktoré stiera rozdiel medzi svetlom a tmou. Treba ich používať, až keď príde prirodzená tma a maximálne dve hodiny pred tím, než pôjdeme spať. Modré svetlo a podsvietenie stimuluje k bdeniu a odsúva spánok. Ak ste nútení večer pracovať s elektronickým zariadením, znížte aspoň intenzitu podsvietenia obrazovky.

Terapia tmou

Tma sa dnes stáva nedostatkovým tovarom. A tma sa začína používať v rámci terapie. Pôvodne tmu používali tibetský mnísi ako nástroj sebapoznania. Jej použitie v Európe sa spája so švajčiarom Holgerom Kalweitom, ktorý ju zažil v budhistickom kláštore na vlastnej koži.

Aj na Slovensku je zopár miest, kde môžete absolvovať pobyt v tme. Požaduje sa, aby človek bol psychický zrelý. V tme sa človek stretne s tím,, čo má v sebe nevysporiadané. Nie každý to ustojí.

Pobyt prebieha na mieste, ktoré je odrezané od svetla a zvukov. Zrak ide do úzadia. Zostruje sa sluch, hmat a čuch.

Tma je plátnom na ktoré sa vynárajú veci z podvedomia. Najprv také, ktorých sa bojíme, potom tie potlačené a nevedomé. Náš nervový systém je zvyknutý pracovať s istým množstvom podnetov. Ak ich nemá zvonka, začne ich čerpať z vnútra.

Tma je cestou k regenerácií. Prvá reakcia je panika. Odvykli sme si od tmy. A kritický pri pobyte v tme býva tretí – štvrtí deň. Neodporúča absolvovať ju bez skúseného terapeuta.

Vďaka tme dochádza k zosilneniu zmyslov. Odporúča sa hlavne pre unavených a preťažených ľudí. V Českej republike terapiu tmou môžete absolvovať v Beskydskom rehabilitačnom centre v Čeladnej.

.

Začínali sme príbehom Christiani a Sigri. Ako to dopadlo?

Christiania prináša tieto rady: „každý deň treba vyjsť von, aj keď je tma a zúri víchrica. Je to rovnako dôležité ako jedlo a pitie. Snažte sa byť v dobrej nálade! Nikdy neupadajte do zadumčivosti (veľa premýšľania) a nebuďte smutní. Potom všetko dobre dopadne.“ To napísala žena, čo prežila polárnu noc v malej chatke v oblasti, kde treští…„Pripadám si, že sme v samotnom lone prírody. Začínam tušiť niečo z posledných veľkých tajomstiev. V tom vírivom divokom svete neuveriteľnej krásy arktickej noci, sú všetky zmysly citlivejšie.“

A Sigri? Tá to zobrala praktickejšie. Hodinu pred spánkom vypína všetky obrazovky. Začala používať staromódny budík – mobil necháva v inej miestnosti. S nádejou pozoruje nemeckú snahu vzbúriť sa proti LED žiarovkám a nové normy a zákony ktoré upravia svetelný smog. K tomu pridám ešte jednu praktickú radu z knihy – je vhodné orientovať kuchyňu na juh – človek si k raňajkám môže servírovať svoju dávku hrejivého svetla. A so svetlom je dobré sa prebúdzať (spálňu treba umiestniť na juh)…

Venku je 13 stupňů pod nulou, větvičky oblékly kabátky z ledu a křišťálové rampouchy zahájily souboj o nejdelší špičku. Rozjímám nad každou zpomaleně padající vločkou, za kterou pozoruji neklidnou kompozici větrem zmítaného stromoví. Zakulacené kopečky krajiny v dáli mi vždy připomínaly měkoučké obliny lidského těla. Láskyplné objetí jako od milujícího rodiče. Pokud existuje, pokud vás miluje. Pro jednoho samozřejmost, pro druhého nikdy nepoznaná skutečnost. Srdce je zavřené, tudy cesta nevede. Z vlastních pocitů při obkreslování krajinné linie nedočkavýma očima mě vytrhne až pohled na vzdálenou lesní plochu, která utrpěla další ztrátu. Vykousnutá oblina v krajině mi připomíná násilnou deformaci, stejnou jako způsobuje vnější zásah do lidského těla. Pohledem se vrátím k plápolajícím plamínku v krbu, dopiji si vlažný čaj a znovu otvírám knihu. Nebudu uvažovat o tom, proč jsme v pandemii, ani rozjímat nad tím, co vše mě v životě ještě čeká, jako kdyby moje Já zasloužilo nějakou zvláštní pozornost. Dnes naplňuji vlastní bytí, zítra už tu moje tělesná schránka být nemusí. Obavy stranou. I přes všechny chyby, kterých jsem se pravděpodobně jako každá lidská bytost dopustila, byly mé pokusy o existenci v duchu milující laskavosti ke všemu živému silné. Teď je na čase věnovat se společnosti, kterou jsem si na dnešní večer přizvala. Společnosti polárních žen.

V roce 2020 jsem objevila čerstvě vydanou knihu Tma norské novinářky Sigri Sandberg (*1975). Ta ve svém díle velmi umně propojila autobiografické, biografické a vědecké informace. Navíc otevírá další opomíjené civilizační téma: světelné znečištění a nedostatek přirozené tmy, které závažným způsobem narušují biologické procesy všech živých organismů včetně člověka. O problematice světelného znečištění jsem se poprvé doslechla v 90. letech, kdy jsem ještě jako dítě začala navštěvovat aktivity příznivců astronomie z celé České republiky pod názvem Astropraktikum. I když jsem to ještě tenkrát netušila, pohled na nebe mě celoživotně ovlivnil. Dodnes se nebeské pohledy a mysterium vesmíru promítají v mé umělecké tvorbě i osobní životní filozofii. Pro mě bylo tedy vždy nepochopitelné, proč nefungují zákony a nástroje, které by zajišťovaly naše práva na přirozenou tmu, obzvláště v době spánku, kdy ji všechny živé organismy tolik potřebují. Během své profesionální práce s onkologicky nemocnými jsem se zajímala o vše, co ke vzniku onemocnění i jeho zhoršeného průběhu přispívá. Včetně vlivu melatoninu, hormonu tmy a spánku, který produkujeme pouze v noci a za tmy. Pokud ho máme nedostatek, jsou regenerativní procesy v našem těle ohroženy a vystavujeme se různým zdravotním rizikům. V tomto ohledu je žádoucí aplikovat do životní praxe zásady spánkového hygieny a snažit se ovlivnit faktory, které jsou na nás přímo závislé. Mezi ty, co ovlivnit nemůžeme, patří například veřejné osvětlení. Ptát se můžeme pouze námi volených politických zástupců, proč nelze v době spánku regulovat pouliční lampy, proč nelze zajistit, aby veřejné světlo mířilo pouze do bezpečných zón, proč v noci zbytečně osvětlujeme kulturní památky či jiné stavby?

Paní Sandberg ale nezůstává jen u předkládání vědeckých faktů, které úbytek melatoninu v důsledku působení modrého světla dokazují. Sama se vydala na pětidenní pobyt v polární noci, aby zjistila, co tma vyvolává v lidském těle a proč je pro mysl něčím děsivým. Své dojmy z výpravy propojuje nejen s tematickými poznatky, ale i s úryvky z deníku Christiane Ritterové (*1897), rodačky z Karlových Varů, která se roku 1934 vydala na norské souostroví Špicberky. Tato neuvěřitelná dáma zde strávila jeden rok a stala se autorkou evropského bestselleru s názvem Žena v polární noci (r. 1938). O Arktidě uvažovala jako o duchovním místě, kde si uvědomíte, co je v životě skutečně hodnotné. Dožila se navíc neuvěřitelných 103 let, takže se spojení neochvějné vůle k životu s hraničním zážitkem její arktické poutě nenápadně nabízí. Jak je možné, že se o paní Ritterové dozvídám až od norské autorky? Další zapomenutá žena, která by mohla být zdrojem inspirace, postesknu si. Vždyť zpráv o životě žen v divočině na počátku 20. století máme tak málo. Snadno se pak v takových diskuzích ujme argument, že když chybí informace, není v určité oblasti zastoupena ani žena jako taková. Je třeba mít na paměti, že když o něčem nevíme, neznamená to, že to neexistuje. Ihned jsem zatoužila číst knihy simultánně. V době vydání díla Tma ale nebyla ještě kniha Žena v polární noci k dispozici. Nikdy nevyšla v češtině, marně jsem se pokoušela zjistit, kde bych získala anglickou verzi. S němčinou, ve které vyšlo dílo původně, bych si totiž neporadila. Naději mi dodalo až nakladatelství Portál, které mi prozradilo, že se k českému vydání díla paní Ritterové chystají. Zvládli to v druhé polovině loňského roku. Knihy jsem si tedy nejprve užila každou zvlášť a v lednu roku 2021 si dopřávám vytoužené čtení obou zároveň. Všimla jsem si pouze dvou nedostatků. Zaprvé, v epilogu knihy Tma se uvádí, že paní Ritterová se dožila 104 let, v doslovu knihy Žena v polární noci, že zemřela ve věku 103 let. Dále mě zaujalo, proč marketing tohoto výrazně feministického textu zdůrazňuje, že dobrodružka zanechala kvůli arktické výpravě doma s rodinou svou malou dceru. Zviditelňovat informaci, na kterou v knize žádnou odpověď čtenářky a čtenáři nenajdou, považuji za zavádějící.

Tma sama o sobě není strašlivá, bojíme se toho, co se v ní může ukrývat.

Po přečtení obou knih již plně chápu, proč se novinářka Sigri Sandberg snažila o změnu perspektivy. I když její zkušenost, jak sama v díle přiznává, není srovnatelná s tím, co zažila paní Ritterová. Chtěla se sblížit s tmou a samotou, s tím, co většinu lidí děsí. Pochopit, proč hledáme bezpečí a útěchu ve světle, i když nás jeho nadměrná přítomnost plíživě ničí. Čeho se tolik obáváme? Tma sama o sobě není strašlivá, bojíme se toho, co se v ní může ukrývat. Třeba bychom konečně pochopili a prohlédli svět kolem, když bychom strávili nějakou dobu ve tmě a tichu. Tak jako Christiane. I dnes si těžko představit, jak se připravit na pobyt v drsných arktických končinách. To, co se lidé vydávají na taková místa hledat, stejně vždycky nakonec naleznou až uvnitř sebe. Žena v polární noci mi ale pomohla odlehčit od zármutku (ten na mě přichází vždy, když vím, že i když sama za sebe udělám pro změnu k lepšímu vše, co je možné, nebude to mít na celkovým problém dostatečný vliv) nad přehlíženým tématem světelného znečištění a nedostatku přirozené tmy. Pobavilo mě, že se Christiane Ritterová vypravila na Špicberky se spodním prádlem z velbloudí srsti, malířskými potřebami, nerozbitným zrcátkem či sušenou petrželí. Severské přivítání nebylo pro ženu ze zámožných poměrů zrovna vřelé. Voda, mlha, déšť, sníh, dva muži a lovecká chata na necelých deseti metrech čtverečních, 250 kilometrů od nejbližšího města. Nepřetržité světlo v létě, nekonečná tma v zimě. Byl to drsný zážitek. Při prvních řádcích jsem nechápala, jak se v té době a bez jakékoli přípravy, rozhodla pro něco tak bláznivého. Jednoduše neměla ani tušení do čeho se pouští. Její manžel, arktický lovec popisoval ve svých dopisech neskutečnou krásu přírody, ale praktická stránka věci ho již tolik netrápila. I tak si Christiane zachovala nadhled a vydala se vstříc svému životnímu dobrodružství. Strávila rok života v divočině, kde překvapivě cítila zvláštní klid. A to i navzdory tomu, že do svého návratu neměla jedinou zprávu o rodině. Se syrovými popisy života s lovci pak v díle kontrastují pocity, které v autorce neobvyklé prostředí zanechává.

Stále znovu mi připadá jako zázrak, že červánky nemizí jako u nás za obzorem, ale postupně stoupají výš a výš. Pod nimi se nad vrcholky hor šíří pastelově modrý pruh tmy. Modré světlo se rozlévá po podivuhodné krajině a dodává jí průzračnou měkkost a důstojnost, kterou na sebe v bíle noci berou všechny předměty.

Jak Christiane přežila onu obávanou polární noc, která může trvat i několik měsíců? Jaký byl její život bez slunce a sáhla si až na dno? To už bych vám moje milé knižní dobrodružky a dobrodruhové prozradila víc než byste chtěli! Jak sama autorka napsala: Arktida je část světa, kde se nebe dotýká země. A já mám pocit, jako bych se tam také podívala. Chápu, proč se dílo paní Ritterové stalo ve své době bestsellerem a je škoda, že autorka zbytek svého života prožila v ústraní. Jsem vděčná, že paní Sandberg oživila odkaz polární ženy a nyní vkládá naději do těch, kdo si její knihu přečetli. Já její myšlenky posílám dále a prosím vás: přečtěte si její dílo a vzpomeňte v něm i na paní Ritterovou, neobyčejnou ženu, která stejně jako někteří z nás zažila, jaký klid nám dokáže příroda poskytnout. A již tenkrát nás varovala před tím, že jednoho dne zapomeneme být součástí ekosystému.

Přes osmdesát let staré deníkové záznamy karlovarské rodačky Christiane Ritterové, vydané pod názvem Žena v polární noci, dodnes uchvacují líčením roku stráveného v lovecké chatě na Špicberkách. Kniha inspirovala norskou spisovatelku Sigri Sandbergovou k napsání esejistického svazku Tma. Obě díla nyní vyšla v českém překladu.

Píše se rok 1934 a Christiane Ritterová nasedá v Hamburku na parník mířící k severu. Pořádně neví, co ji tam čeká, přesto se navzdory varování spolucestujících vyloďuje v Kongsfordu, přístavu za polárním kruhem. Vyzvednout ji tu má manžel, který se v Arktidě už léta živí lovem kožešin. „Paninka“ z Karlových Varů vyslyšela jeho naléhavé dopisy a přijela za ním strávit zimu na severní výspě Západního Špicberku.

Hospodyňka i malířka

Ritterová si píše deník, který letos vychází česky pod názvem Žena v polární noci (Eine Frau erlebt die Polarnacht, 1938), a věcně v něm líčí plavbu do kraje bílých nocí, šok z chudičkého příbytku, který má uprostřed pustiny s manželem a jedním norským lovcem sdílet, i hrůzy a nádhery arktické krajiny, plné míst s názvy jako Nebožtíkův záliv či Záliv nářků. O sobě a svém středoevropském životě se zmiňuje jen okrajově, a tak se až po mnoha stránkách dozvídáme o autorčině dceři Karin, zanechané doma u prarodičů. Ještě později vychází najevo, že Ritterová je nejen zdatná hospodyně, která tváří v tvář tulením játrům, ztenčujícím se zásobám zmrzlých brambor i věčně čadícím kamnům prokazuje značnou schopnost improvizace, ale také malířka. Arktickou krajinu ostatně nezachytila jen v deníkových zápiscích, nýbrž i prostřednictvím maleb a kreseb.

Leccos o jejím výtvarném nadání prozrazuje i samotný text: Ritterová živě a bez literátských klišé líčí proměňující se výhledy, hry světla a počasí, ale i reakce lidské mysli na nekonečné obzory a dlouhá období temnoty, kdy čas i prostor získávají úplně nové dimenze. Občas se společně s manželem vydává na lovecké výpravy – a čtenáře bere s sebou: „V chladném ránu se celý lord pokryl slabou vrstvou ledu, kterou kýl naší loďky s jemným cinkáním drtí na tenké úlomky.“ Jindy zůstává v chatě mnoho dní sama, zatímco muži obcházejí pasti, což ve vánicích a bouřích obnáší řadu praktických obtíží a rovněž zvláštní psychické stavy, kdy člověk „s dosud nepoznanou hrůzou zírá do bezedné propasti své vlastní prázdnoty“.

Závěsy proti medvědům

Působivost zápiskům z pobytu „na zledovatělé lysině zeměkoule“ dává především jejich hutná forma: „Zážitky v Arktidě jsou neuvěřitelně různorodé. Někdy se vraždí a přejídá, jindy počítá a odměřuje, můžete hrůzou a osamělostí málem přijít o rozum, ale dá se zbláznit i nadšením z přemíry krásy.“ Ritterová se snaží zachytit, co se s ní a v ní odehrává v mezních okamžicích: „Připadá mi, jako bych náhle zmizela, prorůstá mnou nekonečný prostor, šíří se ve mně jako hučení moře a to, co kdysi bývalo vlastní vůlí, se roztrhá o nehybná skaliska jako mráček.“ Přicházejí ale i veselejší momenty, například když s velkou pozorností a zájmem sleduje vzácnou arktickou faunu včetně poloochočeného lišáka Mikkela, z něhož se stává vítaný společník, ač si lovci brousí zuby na jeho bělostnou kožešinu. Starosti vypravěčce vcelku pochopitelně dělají lední medvědi, kteří mají ve zvyku připlouvat na ledových krách: „Co kdybych si aspoň ušila závěsy na okna, abych si jich nevšimla, až začnou nakukovat do chaty? Záchrana útulnosti za trochu námahy jistě stojí.“ Ze zápisků je zřejmé, že si Ritterová přes všechny útrapy Arktidu postupně zamilovala. Její kniha je v německém prostředí legendární, vychází stále znovu a byla přeložena do řady jazyků, což dokazuje, jak přesvědčivě čtenářům zprostředkovává úžas z přírody prolínající se s každodenní tvrdou dřinou: „Za chvíli už je ze mě jen přízrak pradleny, která stojí v chatě a pere. Všechny mé smysly zůstaly venku, v tom vířícím čarovném světle, v nevyslovitelném kouzlu arktické noci,“ končí stručné, ale strhující líčení polární záře. Text se přitom nesnaží o senzaci, veškerá osobní témata a rodinné záležitosti autorka (z ohledů k manželovi a rodině?) nechala stranou a bezpochyby si důkladně rozmýšlela, co o svém životě zveřejní. Ostatně ani ze sekundárních zdrojů se o ní mnoho nedozvíme, kromě toho, že po druhé světové válce zakotvila se svým mužem v Rakousku, dožila se úctyhodných sto tří let a do Arktidy se zřejmě už nikdy nevrátila. V deníku se plně soustředí jednak na zachycení svých dojmů z krajiny a podnebí Špicberků, jednak na reakce lidských duší, které v temnotě zimních vichřic každá po svém šílí („uprostřed nezměrné strnulosti a ochromení všeho tělesného se rozrušená mysl pomalu začíná ubírat vlastní cestou“), ale jindy zase zažívají okamžiky jinak nedosažitelného klidu a harmonie se světem. Jak prozrazují i vybrané kratičké ukázky, český překlad Violy Somogyi je vynikající a čtenářům lze tento výlet za hranice všedních dní jen doporučit.

Zhasnout a spát!

Deníky Christiane Ritterové ve velké míře využívá norská novinářka a spisovatelka Sigri Sandbergová ve své esejistické knížečce Tma (Morke, 2019). Autorka v ní nabízí čtenářům pelmel zajímavostí více či méně souvisejících s fenoménem tmy, od depresí přes celosvětově narůstající potíže se spánkem až po černé díry, a především se zaměřuje na škodlivost světelného znečištění – pro přírodu i pro člověka. Jak si jistě všiml každý, kdo Skandinávii v temnější části roku navštívil, toto téma je zde aktuálnější než kde jinde: zejména od vynálezu úsporných žárovek a diod se svítí všude a pořád, a upozorňovat na problematické dopady světelného smogu je tak více než namístě.

Sandbergová se drží způsobu, na který severští autoři sázejí často a z něhož se stal vlastně už standard: propojuje poznatky s osobní rovinou a snaží se populárně naučné knize dodat i trochu umělecký „šmrnc“. Své srozumitelně podané, nenáročné výklady tedy kombinuje s množstvím parafrázovaných úryvků z deníků Christiane Ritterové, s básněmi známých norských autorů o tmě a také s líčením vlastních zážitků z pětidenního osamělého zimního pobytu v horské chatě ve Finse. Na tomto odlehlém místě si Sandbergová tak trochu „hraje“ na polární noc, ačkoli k polárnímu kruhu je odtud ještě pořádně daleko. Bojuje zde se svým strachem ze tmy (přestože v minulosti také prožila řadu let na Špicberkách – jenže těch současných, osvětlených), ale možná hlavně ze samoty: ukazuje, jak těžké je pro mnohé z nás opustit každodenní shon a dělat společnost jen sobě samým, dokonce i když máme k dispozici výdobytky, jako jsou telefon či elektřina. Bohužel pokus vylíčit pět osamělých dní ve vybavené horské chatě jako drama přes veškerou snahu nevyznívá, což ještě více vynikne ve srovnání s deníky Ritterové: text Sandbergové v tomto světle působí plytce. Její útlá knížka nicméně přináší řadu zajímavých informací a čtenářsky přístupné upozornění na význam světelné hygieny musíme přivítat v zájmu duševního zdraví nás lidí i s ohledem na další obyvatele této planety.