“Genetická výbava našeho těla je pradávná a uzpůsobená tak, aby nám pomohla v nebezpečí – a kdysi bylo opravdu záhodno bát se tmy, …“ (Sandberg, 2020, str. 32).

Kniha Tma se pohybuje na pomezí mezi beletrií a psychologickou literaturou. Na tmu se můžeme dívat z mnoha úhlů pohledu a stejně tak to dělá i tato kniha. Autorka zde primárně popisuje pět dní strávených za polární noci v samotě uprostřed přírody a svůj boj se strachem ze tmy, který se rozhodla touto „výpravou“ překonat. Svůj text ale doplňuje také odbornými informacemi o tmě, o jejím působení na nás lidi i o světelném znečištění. Knihu doporučuji i laické veřejnosti, čte se lehce a snadno a mnoho ze zmiňovaných odbornějších informací jsem znala již před přečtením. Nicméně je podle mého názoru vhodná pro zamyšlení a také jako forma osobního rozvoje nebo jako zdroj témat týkajících se tmy, o která se lze dále zajímat.

Kniha Tma pojednává o všem, co vás ve spojitosti se tmou napadne. Je tma důležitá? Proč se jí vyhýbáme? Ohrožuje nás světelný smog? A co tma a zvířecí říše?

Norská novinářka se navíc sama vypraví na pětidenní pobyt v polární noci na norských horách, v knize líčí své pocity ze samoty a tmy. Což je velice obdivuhodné a moc mě bavilo číst o tom, jak se autorka sama se tmou vypořádává, jen je veliká škoda, že té osobní zkušenosti nebylo v knize trochu víc. Najdete zde sice nespočet zajímavých názorů odborníků, ale kdyby byla kniha trochu víc zpracovaná k formě autorčina deníku z pobytu v horách, nebála bych se dát knize i 4*.

Chybělo mi i víc úryvků z deníku Christiane Ritterové, která vypráví o životě na Špicberkách, kde spolu se svým manželem uprchla před hrůzami druhé světové války.

Do strany sto jsem vlastně ani nevěděla, co si o knize myslet, bylo to takové nijaké, autorka občas skákala z tématu od tématu, jazyk byl trochu kostrbatý, v knize dokonce byly sem tam i básně s tématikou tmy, jediné co se mi na knize od začátku do konce opravdu líbilo byly krásné fotografie hor, sněhu, oblohy,...

Posledních padesát stran se mi ale kniha začala docela líbit, rozebírala se na nich totiž témata tmy ve spojitosti s vesmírem, světelným znečištěním a zvířaty. Škoda, že tak neubíhaly i předešlé stránky.

2,5*/5*

Střídání dne a noci bereme jako samozřejmost. To, že někde je tma půl roku a ten druhý půlrok zase den, sice víme, ale představit si to moc neumíme. Jaké to asi je mít noční můru tam, kde je tma šest měsíců? Autorka knihy Tma Sigri Sandbergová (vydává Portál, překlad Jarka Vrbová) odjela na pět dní na chatu v norském Finse, aby zjistila, jaké to je vidět pořád oblohu plnou hvězd. V noci i ve dne. „Paradoxní je, že mám hned dvojí strach. Jednak z toho, že je na zemi příliš mnoho světla, ale i z toho, že bude tma. A strach ze tmy je všepohlcující, každopádně když jsem sama.“ Do míst, kde má Sigri chatu, silnice nevedou, jede tedy vlakem. Své zážitky a prožitky prolíná s příběhem Christiane Ritterové, mladé dámy z českých Sudet, žijící v klidu v Karlových Varech, kterou její manžel přesvědčí, aby za ním přijela do Arktidy. Je totiž lovcem na Špicberkách a píše jí dopisy, kde popisuje nádheru právě dlouhých dní a nocí. Na lodi cestou za manželem dostane Christiane neocenitelnou radu od jednoho spolucestujícího: chodit každý den na procházku ven v jakémkoliv počasí a nedovolit si smutek. Prostě nepovolit a nenechat ho zaplavit tělo a mysl. Pak prý bude všechno v pořádku. Christiane se tou radou řídila po celý rok, který strávila s manželem na Špicberkách. Sigri ve své knížce popisuje svoje zkoumání různých fenoménů: tma jako vnitřní pocit, tma jako přirozený přírodní jev, noční děsy ve spánku, potřeba světla pro lidský život i psychiku, ale taky dobro, které tma přináší. Tma je důležitá pro naše zklidnění, ale taky může na povrch vytáhnout naše největší strachy. Proč se tedy tmy tak bojíme, když je přirozená a konejšivá? Že by to bylo tím, že v ní nevidíme věci a lidi kolem nás? A co nevidíme, toho se bojíme? Tma je fenomén, který stojí za prozkoumání!