Obliba populárně naučné literatury o koexistenci člověka a přírody roste. Pro skandinávské autory jde o téma hodně osobní, současně o něm umí psát jednoduše a poutavě. To je i případ norské novinářky Sigri Sandberg a její knihy pojednávající nejen o tmě, ale také o strachu z neznáma a lidské touze zbavit se všeho, co nejsme schopni pochopit a ovládnout.

Proč lidé od pradávna dělají všechno proto, aby unikli tmě? Proč se už malé děti bojí noci a prosí rodiče, aby nechali v chodbě rozsvíceno? Téma, o němž píše norská novinářka Sigri Sandberg (nar. 1975), výstižněji než slova vystihuje fotografie, na které autorka hledí do tmy zpoza oken své horské chaty, kde text Tmy (norsky Morke 2019, česky 2020) vznikal. Pokud chcete nasát atmosféru knihy, začněte tímto impozantním pohledem do noční krajiny.

Sigri Sandberg je zkušená novinářka a publicistka, jež má na svém kontě patnáct titulů o přírodě, lidech i vztazích. V současné době je na volné noze, píše knihy a reportáže, přednáší, cvičí jógu a také obhospodařuje vlastní sad jabloní. Z jejího životopisu je důležité zmínit, že žila více než osm let na Špicberkách. I přes tuto zkušenost se však nikdy nedokázala zbavit iracionálního strachu z tmy a z toho, co na ní může z temnoty vystoupit či zaútočit. Rozhodla se proto odjet na svou chatu ve Finse a strávit zde sama se sebou a tmou několik dnů, zkoumat své pocity, zapisovat je, konfrontovat s vědeckými fakty, postavit se obavám čelem.

Sandbergové kniha se řadí po bok desítek podobných populárně naučných titulů o vztahu člověka a přírody, jež nás upozorňují na rizika současné přetechnizované doby a nabádají k návratu ke kořenům. Jako tipy na další norskou četbu uveďme například Stroksnesovu Knihu o moři, Dřevo Larse Myttiga nebo Kaggeho Radost z chůze. Doufejme, že Tma na knihkupeckých pultech nezapadne, protože má čím oslovit – ať už dnes tolik vyhledávanou autenticitou, nebo syrovou norskou krajinou, jež vyprávění rámcuje.

Ke zmíněnému místu se pro českého čtenáře sluší dodat vysvětlení. Finse leží na náhorní plošině Hardangervidda ve 1222 metrech n. m., přibližně tři a půl hodiny jízdy vlakem z Oslo. Tamní železniční stanice je nejvýše položená zastávka v zemi. Kromě tohoto prvenství má však Finse ještě další specifikum. Nelze se sem dostat autem, jedině po kolejích. Statistiky ukazují, že tu žije sedm stálých obyvatel. Navzdory řídkému osídlení je Finse východiskem letních a zimních turistických tras, a je tak jedním z ikonických míst, jehož fotografii najdete téměř v každé informační brožuře o Norsku. Měsíční ráz krajiny zaujal i americké filmaře, kteří zde v roce 1979 natočili pátou epizodu Star Wars s názvem Impérium vrací úder.

Do Finse vyráží Sandbergová v době, kdy tu nejsou turisté, všude je ticho, klid a samozřejmě tma. Tu pozoruje nejprve opatrně zpoza oken a postupně ji osahává na krátkých vycházkách po okolí. Píše o hvězdách, černé díře, polární záři či o globální přesycenosti světlem. Zpovídá se ze strachu usnout i z obavy, že temnota v sobě schovává cizí postavu nebo neznámý zvuk.

Pointa, ke které Sandbergová směřuje, není překvapivá. Ke spokojenému a zdravému životu potřebují lidé tmu stejně jako světlo. Chvílemi by šlo namítnout, že některá až příliš jednostranná konstatování postrádají hlubší objasnění. Autorka dává například světelný smog do souvislosti s různými závažnými nemocemi, u nichž se ale musíme ptát, zda je nezpůsobuje i mnoho dalších faktorů. Tma je však osobní pojednání, netradiční deník odehrávající se uprostřed svérázné krajiny, ne vědecká publikace.

Beletristickou rovinu knihy posiluje to, že Sandbergová, snad proto, aby vše nevystavěla jen na svých pocitech, srovnává vlastní zkušenost se zkušeností jiné ženy, Christiane Ritterové. Ta před téměř sto lety, v roce 1934, strávila se svým mužem rok v malé lovecké chatě na Špicberkách. I Ritterová, mimochodem rodačka z Karlových Varů, si psala deník, v němž zaznamenávala své dojmy – od prvotního šoku po konečné smíření s ledovou krajinou a polární nocí. Obě pisatelky spojuje poznání, že tma v sobě skrývá existenciální rozměr bytí, jenž Sandbergová do svého textu dostává také skrze básně různých norských básníků.

Tma je příjemné čtení pro dlouhé zimní večery, ale i vlahé letní noci. Připomíná nám odvěkou pravdu, že svět je založen na vyváženosti – tma je druhý pól světla, který má svůj hluboký smysl. Když se jí budeme vyhýbat, nedopadne to dobře.

Norská novinářka Sigri Sandberg se v tomto příběhu, který nese odpovídající název Tma a podtitul O hvězdách, strachu a pěti nocích na hoře, rozhodne čelit svému největšímu strachu. Tmě.

Aby byl příběh opravdový, autorka pobývá sama pět dní během polární noci v norských horách. Popisuje svoje nejniternější pocity i to, jak se s nimi sama snaží co nejlépe vypořádat. Každý den usiluje o zachycení pozitiv tmy, a zjistit tak, proč bychom si jí měli vážit a proč si někteří lidé volí pobyt v temnotě jako terapii.

Kniha je čtivá, protože autorka celý příběh popisuje chronologicky, ale využívá zde i úryvky ze starého deníku a z dopisů Christiane Ritterové. Christiane se narodila v Karlových Varech a před druhou světovou válkou strávila s manželem, lovcem arktické zvěře, rok na Špicberkách. Zde nastává možnost porovnání, jaké to je pobývat ve tmě nyní a jaké to bylo před více než osmdesáti lety. Jako čtenář musím usoudit, že je zajímavé v rámci jedné knihy sledovat dva podobné, a přesto odlišné příběhy.

Příběh se čte velmi dobře a je velice poučný. Jako člověk, který má strach ze tmy, mám na knihu velice kladný názor. Hlavně proto, že mě samotnou nutí zamýšlet se nad tím, zda bych nějaký pobyt ve tmě neměla také absolvovat. Kniha mě donutila přemýšlet nad mými největšími strachy a důvody, proč se tmy vlastně bojím, tady jsem se ztotožnila s autorčinými pocity. Velké plus dávám tomu, že mě příběh dovedl k zamyšlení nad tím, co je v životě důležité, a k uvědomění, že spoustu věcí dokážu já sama. Kniha se může zdát jako obyčejný příběh o temnotě, ale po dočtení poslední věty vás obrazně řečeno "vykopne na denní světlo".

Norská spisovatelka Sigri Sandberg v České republice debutovala prostřednictvím nakladatelství Portál se svým netradičním titulem. Není snadné přiřadit ho k nějakému žánru, protože jeho rozmezí je opravdu široké. S ohledem na téma a jeho uchopení není publikace pro každého, ale pro cílového čtenáře se stane jednou z knih, kterou sebou bude nosit neustále. Což bude díky minimalistickému vzhledu snadné.

Postačí Tmu prolistovat, abyste si na ni udělali zběžně náhled. Proč má tak drobná a útlá knížečka tak nádherné publikace a vnímáte z ní takovou sílu? Protože ji nakladatelství Portál vytříbilo do nejmenšího detailu, jak překlad, tak i také vizuální stránku knihy, která nemá chybu.

Fotografie a ilustrace si samozřejmě obstarala sama a upoutají na první pohled. Neopomněla na drobnosti, na starožitnou olejovou lampu, která dotváří atmosféru do puntíku. Na ozvláštnění kapitol krásnými fotografiemi, při kterých se milovníkům podobných scén tají dech. Zkrátka už jen pro ty fotografie stojí za to si titul alespoň prohlédnout, když už vás nenalákala anotace, tak obrázky určitě.

A pak ani nevíte jak a začítáte se. Po krátkém úvodu, kdy autorka hovoří spíše k obyvatelům měst a ptá se, kdy naposledy jste viděli oblohu plnou hvězd? My z venkova podobným nedostatkem klidu, samoty, přírody a hvězdného nebe netrpíme, ale ve městech, která jsou přesycená lidmi a jejich zdokonalováním, takové radosti nemají. A proto se Sigri Sandberg, žijící běžně ve městě, zaměřuje právě tímto směrem a sděluje, proč si potřebovala odpočinout od hluku a umělé záře a odjela do přírody.

Odjíždí vlakem do Finse, do malebného prostředí, kde příroda zpívá a skutečně žije. Publikace je dělená na pět ústředních kapitol s názvy pracovních dnů od pondělí do pátku. Autorka v nich v ich-formě volného a upřímného stylu rozjímá nad tmou, nad její potřebností a nevyhnutelností. Vymezuje další témata, která vám představuje a poskytuje vám k nim i hodnotná fakta. Neopomíná podněty k zamyšlení, příležitosti k souhlasu či nesouhlasu s jejím tvrzením. Vtahuje vás do svého obyčejného a přitom tak živelného a lidského putování tmou a přírodou, až máte pocit, jako byste výlet podnikli s ní.

Neopomíná na poezii, která se vás několikrát dotkne na tom správném místě. A jako bonus jsou autorčiny texty proložené deníkovými záznamy Christiane Ritterové, rodačky z Karlových Varů. Ta strávila ve Finse se svým manželem rok, než začala druhá světová válka.

Anotace vás upozorňuje na to, že styl psaní je na pomezí beletrie a literatury faktu, s čím rozhodně souhlasím. Takové propojení má své plusy i mínusy a ne každému přijde vhod, ale jestli vás téma zajímá a chcete i skrze knihu zažít ten poklid, který autorka pocítila, tak máte jedinečnou možnost. Nejenže vám přednese, jak na ni vše působilo, ale ještě vám zodpoví otázky, týkající se námětu, jako například: Co se děje v mozku, když nastane tma?

Ačkoliv vypravování na první pohled nepůsobí jako celistvý prvek, tak rozhodně je pevným a poklidným příběhem, plným zamyšlení a variací tmy, o nichž jste možná doposud neměli ani potuchy.

V závěru víte, že vás skrze to bohaté vypravování autorka skutečně obohatila, ač jste s tím vůbec nepočítali. Komorní a záhadná atmosféra zaniká se zaklapnutím knihy a je to ohromná škoda. Ačkoliv žiju v přírodě, kolem sebe převážně lesy a louky nez lidí, tak se mi autorčino dobrodružství v přírodě vrylo pod kůži a co víc, poučila mě i o možnostech šetrnosti k přírodě. My se snažíme žít tak, abychom přírodě neškodili, ale její nadhozené vějičky mi určitě více otevřely oči, ovšem zřejmě opět více poslouží lidem, žijícím v městech.

Publikace je dle mého cílená na městské typy, kteří se potýkají s nedostatkem přírody a prostoru. Kteří touží aspoň na chvíli vyběhnout z panelových klecí a opustit silnice, vyběhnout do přírody a zůstat tam, aby si uvědomili sami sebe a život kolem nich. Kniha vám předá opravdu hodně, i když možná ne přesně to, co čekáte. Stejně jako se Sigri Sandberg podívala hluboko do sebe, tak i vy dostanete podobnou příležitost.

Co na titul říká Chensie? Jakožto milovnice přírody mě téma zaujalo. Očekávala jsem něco trochu jiného, ale byla jsem příjemně překvapená. Titul má hodnotnou stránku, dokáže ve vás vyvolat pocity, nutí k zamyšlení. Je to úžasné čtivo, ale zřejmě ne každý jej bohužel ocení.