Hodnocení

Titul Tma mě zaujal na první dobrou. I anotace slibovala zajímavý pohled na problematiku tmy, a tak jsem neváhala a knihu si přečetla. Jaké mám z ní dojmy?

Sigri Sandberg je norská novinářka, která se rozhodla strávit sama pět dní v chatě ve Finse, v oblasti, kde je více tma než světlo. Na hraně beletrie a faktu rozebírá svoje vlastní pocity ze tmy a zároveň se na ni dívá nezávislýma očima novinářky. Převládají však faktické informace nad osobním příběhem.

Autorka tmu zkoumá z různých úhlů pohledů. Vysvětluje její pojem z oborů jako je například lékařství, astronomie či psychologie. Tma je užitečná nejen pro nás lidi, ale také pro přírodu. Mimo jiné mě zaujal známý fakt, že kvůli světelnému znečištění umírají stovky milionů hmyzu. Jak vysvětlila, hmyz se v noci stahuje ke světlu a nalétává na pouliční lampy, tím jdou na jistou smrt. To víme všichni, že se tak děje. Ale těch lamp je neskutečně mnoho a uhynulého hmyzu ještě více. Oni nás ke svému životu nepotřebují, my však ano. Pokud by hmyz, například ten opylující, vyhynul, poznali bychom to již za několik měsíců.

V knize najdete také příběh Christiane Ritterové (1897 - 2000), která pocházela z Karlových Varů. Před druhou světovou válkou strávila se svým manželem rok na Špicberkách. Autorka čerpala z jejich dopisů a úryvků z deníků a nastínila život na dalekém severu. Z celé knihy to byla slabší část, byť v takovém rozsahu, v jakém je Tma napsána, je dostačující. Osud Christiane by mohl být velmi zajímavým, měl potenciál, ale tady nebyl příběh rozvinut. I s informacemi, které jsem z knihy vyčetla, si však neumím představit, co tam mohla Christiane celé dny dělat.

Kromě vloženého příběhu o karlovarské rodačce si můžete přečíst poezii norských básníků. Básně mi mnoho neříkají, zvlášť, když se nerýmují a jsou to jen verše, které mi nedávají smysl. Tady všechny byly podobného typu. Týkaly se tmy, jak jinak.

Titul je velmi útlý a kapesního formátu. Je oproštěn od emocí, převládají spíše fakta a neutralita, co se osobního pojetí týče. Není to ale titul na dva večery, jak by se mohlo zdát.

Autorčin styl psaní mi přišel kostrbatý a strohý. Přesto jsem se dozvěděla informace, které jsem buď nevěděla nebo je zapomněla. Kniha tak splnila svůj účel.

Komu ji doporučit? Určitě přijde vhod studentům, kteří na podobné téma mohou psát své závěrečné práce, lékařům či psychologům. A hlavně asi i těm, kteří se tmy opravdu bojí a usínají s rozsvícenou lampičkou.

Světelné znečištění, samota, neopomenutelná role tmy v našich životech, to vše jsou témata rozvíjená v knize norské novinářky Sigri Sandberg, která se vydala pobýt pět nocí ve Finse, kde její rodina vlastní chatu, aby mohla o samotě zažít pravou tmu a její působení na lidskou psychiku.

První věc, která vás na knize uchvátí, je její jednoduchý, ale krásný přebal zobrazující malou chatu v horách. Když se poté kniha otevře, tak člověk objeví velice stručný jeden a půl stránkový úvod představující hlavní témata knihy, což mi osobně přijde jako výborný nápad – čtenář tak rychle zjistí, co jsou konkrétní myšlenky knihy, a může se rozhodnout, zda kniha stojí za přečtení.

Po úvodu následuje hlavní obsah knihy strukturovaný do pěti částí, každá zachycující jeden ze strávených dní – pondělí až pátek – a téma či témata s ním spojená, na něž bylo poukázáno v úvodu.

Knihou prochází paralelní příběh o ženě, Christiane Ritterové z Karlových Varů, která před druhou světovou válkou navštívila svého muže v Antarktidě, který zde pracoval coby polární lovec. Tento text se objevuje v každé kapitole několikrát v podobě krátkého odstavce v uvozovkách a ocenil jsem, že byl vždy nadepsán, takže se v textu neztrácel. Autorka zde porovnává vlastní zkušenost se zkušeností této ženy a paralely, které z těchto dvou vyprávění vystupují, jsou velkou předností knihy.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Každá z kapitol je ilustrovaná krátkou básní, které mně osobně moc neříkaly, ač mám poezii rád. Toto však může být pouze otázkou vkusu, přesto se neumím ubránit dojmu, že některé z nich zde byly uvedeny pouze, aby vyplnily místo. Na rozdíl od básní, jsou použité fotografie zobrazující zasněženou krajinu, velice dobře zvolené a krásně ilustrují atmosféru knihy.

Je zde nastíněno mnoho témat z psychologie, medicíny, neurologie a astrologie. Jsou zpracovány výstižně a přehledně, přesto se jedná spíše o obecné poznatky, které jsou však v souladu s autorčinou profesí coby novinářky a nějaký hlubší/odborný vhled jsem ani nečekal, zato je poznat přehled nad rozličnými tématy.

Kniha velmi pěkně plynula, ale není to text, který by vás knihu nechal přečíst během jednoho sezení, což může být způsobeno snahou autorky být stručná a výstižná; někdy působí poněkud strojově. Na druhou stranu musím vypíchnout velice lidské epizody zachycené, kdy se autorka nestydí zmínit tělesnou potřebu, která se zdá být pro většinu autorů tabu.

Všechno sečteno, tato kniha je velice krátká, dobře se čte, ale postrádá hloubku, kterou by od takovéhoto tématu člověk očekával. Přesto je to zajímavé čtení o lidské zkušenosti, kterou je dnes těžké zažít, s několika zajímavými myšlenkami. Pro mnohé může sloužit coby nenáročný úvod do témat, jako je spánek, světelné znečištění a důležitost tmy pro vývoj člověka i lidstva.

Tma není pro každého. Specifický text na pomezí beletrie a literatury faktu sem tam prokládaný básněmi.

Norská novinářka Sigri Sandberg se vydala strávit pět dní v období polární noci na chatu do hor. Sama daleko od civilizace … jen se svým strachem ze tmy. A právě tma se na těch pár dní stala středobodem jejího bytí. V textu přemýšlí o její podstatě, kontrastu světla a tmy, o světlu přírodním i umělém a jeho dopadech na člověka. Na jedné straně jde o text poetický, niterný, popisující strach a myšlenkové pochody jednotlivce, na straně druhé plný informací z historie, biologie, zvyklostí, tradic. To vše v severském kabátku.

„Slovo tma mi pokaždé zasadí něco jako ránu. Hlubokou ránu do duše. To slovo se vztahuje ke smutku, nemoci a noci a má černou barvu – i k mému vlastnímu strachu ze tmy.

I obecně je slovo tma vnímáno jako negativní, je těžké a smutné a nabaluje na sebe další významy a slovní spojení. Muži temnoty. Temná část životní historie. Temné hlubiny. Temná minulost i budoucnost. Duševní temnota. Temný vztek. Temný středověk. Často se musí rozsvítit světlo, aby bylo všechno zase dobré, i v básních, v písních a v krásné literatuře – a v životě obecně …

Lidé po všechny časy bojovali s vnitřní i vnější temnotou. Tma byl nepřítel, stejně jako chlad, a tudíž něco nebezpečného – a světlo bylo ze své definice dobré … Světlo znamená život a dobro, tma je smrt a zlo. V textech z doby mnoho tisíc let před Kristem najdeme zmínky o slunečních bozích – a o temné a studené říši mrtvých. Dělení na světlé nebe a temné peklo trvá dál, dokonce i v subkulturách a lidové kultuře. Světlo je bezpečná hra, ve světle ztrácejí temné mocnosti sílu jako v pohádce – a troll v prvních paprscích slunce pukl a proměnil se v kámen.“

Tma vs. světlo. Samota vs. společnost. Nedílné součásti života, které doplňují a zároveň jsou naprosto protikladné.

„My lidé jsme však stádní tvorové, a tak potřebujeme kolem sebe i své milé. Je v tom nápadná ambivalence, že potřebujeme být sami a zároveň potřebujeme k životu ostatní.“

Text Sigri Sandberg se prolíná s deníkovými zápisky Christiane Ritterové, rodačky z Karlových Varů. Ta strávila rok na Západním Špicberku, kam přijela za manželem, lovcem arktické zvěře.

„Christine dostala na lodi od jednoho cestujícího radu, jak přežít zimu: ‚Každý den vyjděte ven, i když je tma a zuří vichřice, je to stejně důležité jako jídlo a pití. Snažte se být pořád v dobré náladě. Nikdy neupadejte do zamyšlení, lépe řečeno nikdy nebuďte smutná! Pak se nemusíte bát a dopadne to dobře.‘ A Christiane Ritterová se jeho radami řídí. Každý den si udělá procházku, která se za špatného počasí promění v ploužení. Ven chodí často sama a nejraději podél fjordu, k jihu. Tam slunce na podzim zmizelo a tam se po čtyřech měsících znovu ukáže.“

Dvě ženy žijící v jiné době, ale co vlastně na tom. Samota a tma, pokud nejsou vynucené okolnostmi a představují svobodnou vůli jednotlivce, a pocity, které vyvolávají, zůstávají stejné.

Knihu přeložila Jarka Vrbová. Co víc dodat…

Moje hodnocení: 82 %