Zapomenutý autobus číslo 142 na aljašské Stampende Trail, který možná znáte z fotografií a tragický příběh jednoho z jeho obyvatelů. Příběh dobrodruha a volnomyšlenkáře Christophera McCandlesse, který si sám říkal Alexander Supertramp, zmapoval novinář (a dobrodruh) Jon Krakauer už v roce 1996, čtyři roky po Chrisově úmrtí. Jeho kniha Útěk do divočiny se pak stala předlohou stejnojmenného filmu z roku 2007, který vznikl pod režisérskou a scénáristickou taktovkou Seana Penna.

Nestárnoucí příběh Chrise McCandlesse je stále aktuální – nejen proto, že stejně zaměřených „bludných duší“ toužících opustit civilizaci se vždy najde dost. V letošním roce musela dokonce Aljašská vláda rozhodnout o odstranění slavného autobusu 142, který se stal Chrisovým posledním útočištěm, kvůli množství dobrodruhů, kteří se jej vydali v Chrisových stopách navštívit – a s tím souvisejících záchranných operací, které bylo nutno podniknout.

Chrisův životní příběh je plný dobrodružství a Jon Krakauer se rozhodně nezaměřuje pouze na to poslední. Ve své knize mapuje velmi dopodrobna jeho život, potenciální pohnutky a z útržků krátkých deníkových zápisků také myšlenky, které jej k toulkám vedly. Chrisův životní postoj navíc porovnává i s dalšími příběhy dobrodruhů, včetně toho svého, jejichž cesty byly na hranici přežití, či dokonce skončili špatně. Z textu je patrné, že Chrisovo (na první pohled lehkovážné) jednání je mu blízké a pokouší se jej ospravedlnit a vysvětlit kombinací všech jeho životních peripetií a zážitků. I přesto ale nechává čtenáři prostor pro vlastní vyhodnocení příběhu.

„Tolik lidí žije v nešťastných poměrech, a přesto se neodhodlají změnit svou situaci, protože jsou navyklí na bezpečný, konformní a konzervativní způsob života, a může se jim přitom zdát, že jim to přináší klid do jejich mysli, avšak ve skutečnosti je pro odvážného ducha, který v člověku je, nejškodlivější jistá, zabezpečená budoucnost. Tou nejzákladnější podstatou lidského ducha je jeho touha po dobrodružství. Radost ze života vyplývá ze střetávání se s novými zážitky a zkušenostmi, a proto neexistuje větší potěšení než mít před sebou nekonečně se měnící horizont a každý den spatřit nové a jiné slunce.“

(úryvek z Chrisova dopisu, s. 78)

Jako novinář odvedl Jon Krakauer velmi úctyhodný výkon – dohledal velké množství materiálů, výpovědí svědků, mluvil s Chrisovými přáteli jak z dětství, tak z jeho života mimo většinovou společnost, a samozřejmě také s jeho rodiči a sourozenci. Vydal se také na mnoho míst, kde Chris pobýval, prošel v jeho stopách i Stampende Trail až k onomu osudnému autobusu. Zkoumal příručky, které Chris četl, doptával se přírodovědců, dobrodruhů, ochranářů pracujících v parku… A s každým z těchto pohledů přidal další dílek do obrovské skládačky Chrisova života i posledních dnů.

Váš názor na Chrisův příběh se může různit – od obdivu k jeho odhodlání a volnomyšlenkářskému životu, až po ťukání si na čelo nad jeho nezodpovědností a nepřipraveností na pobyt v divočině. A to je správně, protože každý si z jeho příběhu, jakkoli na něj bude pohlížet, může vzít to své. Což byl jistě jeden z autorových záměrů.

Hodnocení: 4,5/5