Už zase skáču přes kaluže. Dnešní mládeži název této knihy asi moc neřekne, ale my starší a zejména pak naši rodiče a prarodiče, si pamatujeme nezdolného klučinu Alana, který navzdory nemoci dokázal nemožné. Autobiografický příběh spisovatele Alana Marshalla obletěl svět a podmanil si několik generací čtenářů. Nezapomenutelný je také film režiséra Karla Kachyni, v němž hlavní roli ztvárnil Vladimír Dlouhý. Po letech vychází nové české vydání knihy v nakladatelství Portál a já jsem ráda, že jsem se mohla po letech k tomuto románu vrátit.

Když byl Alan Marshall malý chlapec, onemocněl dětskou obrnou. Nemoc na něm zanechala následky, přestože absolvoval náročnou léčbu v nemocnici. Alan věděl, že mnohé je pro něj zapovězeno, žádné běhání, jízda na koni, nebo čutání s kluky na hřišti. Jeho houževnatost a síla byla pohonem, aby se krutému osudu vzepřel po svém, a to se mu podařilo.

Román je koncipován jako autobiografie, a protože se jedná o vzpomínky na dětská léta, nechybí ve vyprávění bezelstnost a čistota, dětská upřímnost i naivita, dodávající příběhu určité kouzlo.

Vypravěčem je Alan, který bez hořkosti a pocitu ukřivděnosti popisuje svůj boj s následky nemoci. Navzdory handicapu prožil krásné dětství plné her i klukovských rvaček.

Chlapec měl nesmírné štěstí, že vyrůstal v harmonické rodině, milován staršími sestrami a obětavými rodiči, kteří před ním nikdy nedali najevo strach a Alana všemožně podporovali. Měl také štěstí na kamarády, ti mu pomáhali a chovali se k němu úplně normálně.

Vyprávění je to poklidné, pomalé, plyne pozvolna. Tím, že je zprostředkováno očima malého kluka, získá si nejen dospělé, ale čtenáře z řad mládeže. Dnešní děti budou asi žasnout, že si Alan s kamarády vystačili bez mobilů, herních konzolí a jiných vymožeností a přesto prožili plnohodnotné dětství.

Román Už zase skáču přes kaluže je nadčasovým počinem, symbolem pro překonávání překážek, a důkazem, že silná vůle, odhodlání a optimismus tyto problémy dokážou přemoci.

Když jsem zahlédla tento titul v nabídce Portálu, hned jsem si vzpomněla, že kdysi dávno jsem viděla stejnomenný film a věděla jsem, že se mi film líbil, i když už přesně nevím o čem byl. Takže jsem moc ráda, že jsem si knihu mohla přečíst. Na film si pořád nepamatuju, ale kniha se mi moc líbila. Po přečtení zůstal ve mně pocit, že když něco opravdu chci, tak to dokážu.

Alan vyrůstá s rodiči a dvěmi sestrami v Austrálii na venkově. Chvíli poté, co začal chodit do školy, dostal dětskou obrnu. Těžko říct, zdali by to dopadlo líp, kdyby lékaři věděli jak ho přesně léčit. Rodiče ho později odvezli do nemocnice, kde podstoupil dlouhou léčbu, po které měl jednu nohu úplně bezvládnou a druhou mohl použít pouze jako lehkou podporu. Alan se naučil chodit dobře o berlích a v knize vypráví, jak si neuvědomoval, že je jiný, že je mrzák. Chtěl se vyrovnat svým kamarádům, a tak dělal vše proto, aby to dokázal. Měl obrovské štěstí na rodiče a na nejlepšího kamaráda Josku. Alanův otec pracoval u koní. Krotil je a vysvětloval Alanovi, proč už nikdy nebude jezdit na koni. A co myslíte, že udělal Alan? Samozřejmě, že se to naučil. Trvalo to dlouho, ale dokázal to. Nevzdal se a vždy, když spadnul, zkoušel to znovu a znovu. Popisuje svá klučičí dobrodružství s Joskou a také se soustředí na okolí. Je zde krásný popis krajiny a žití v té době.

Celkově se to dobře četlo a velmi jsem vnímala sílu toho malého kluka, který překonal předsudky okolí a dokázal spoustu věcí, které neuměli ani zdraví kluci. Je to hodně inspirativní až místy dojemné. Obdivovala jsem postoj rodičů, kteří ho podporovali, i když se o něj báli, ale před Alanem to nedali najevo. Alan má v sobě tolik odvahy, houževnatosti a vytrvalosti, že si to nedovedu ani představit. Nikdy se nemoci nepoddal a ani neuvažoval, že je jiný. Jenom okolí mu to někdy přípomínalo. Je to o vnitřní síle a nadhledu malého chlapce, který se dívá na věci zpříma a zdolává překážky jednu přes druhou s jasným cílem, že to dokáže. Nepochybuje o sobě. Takové přesvědčení by potřeboval každý z nás. Začněte přečtením této knihy, která vám dodá odvahu a ukáže vám, jak je život krásný.

U nakladatelství Portál je super, že se snaží dávat další šanci dílům, která vyšla už před nějakou dobou. K této knize bych se jinak určitě nedostala a ani jsem o ní dříve nevěděla. Některé školy ji mají zařazenou i mezi povinnou četbou, což je podle mě super a kdybychom to tak měli i my, rozhodně by byla jedním z mých favoritů.

Postupným hledáním jsem zjistila, že se jedná už o šesté vydání - u Portálu první. Kniha vyšla poprvé v roce 1955, v češtině 1962. Mimo to byla i zfilmovaná v Československu v roce 1970.

K tomu se váže i fakt, že redaktoři a překladatelka si museli dát velkou práci s úpravou textu. Myslím, že překlad v roce 1962 určitě vypadal jinak a redakce má můj obdiv za to, jakou podobu textu dali nyní. Sice na vás dýchne atmosféra australského venkova a naleznete archaismy i historismy, svým způsobem je text převedený do takové podoby, ve které se dobře čte i současnému čtenáři.

Příběh je místy smutný a jindy zase úsměvný, rozhodně se jedná o příběh velké odvahy, naděje a především nevzdávání se a myslím, že zasáhne několik generací čtenářů. Obdivuji obrovskou vytrvalost hlavního hrdiny a myslím, že nejednomu člověku by příběh mohl dodat odvahu a další energii.

Trochu mě mrzí, že příběh je lehce jednolitý a chybí mu jakýkoliv větší zvrat. Na druhou stranu je ale třeba si uvědomit, že se jedná o autobiografický román.

Myslím, že autor by mohl přidat trochu víc emocí a místy mi připadalo, že příběh se prostě děje, ale nic to ve mně nevyvolává. Jindy jsem ale byla plná emocí, smála se a v jednu chvilku i slza ukápla. Možná by bylo fajn, kdyby se to trochu vyrovnalo.

V závěru bych knihu doporučila všem, kteří hledají upřímný příběh o životě, který není vždy lehký.