Styron, William: Viditelná temnota

Černý kafe

Předně musím přiznat, že jsem si neuvědomila, že takové pochmurné téma budu mít na blogu hned dvakrát za sebou. Ale já za to vážně nemůžu. Knihy jsou velkou inspirací k přemýšlení a mně se tu zrovna sešly takové vážné kousky. Slibuju, že příště se zase vrátím k nějaké severské detektivce a budu psát úplně o něčem jiném. Přesto mi nedá nepodělit se s vámi o knihu Williama Styrona Viditelná temnota.

Ne nebojte se, tentokrát nebudeme mluvit o smrti, tentokrát zůstaneme "jen" u deprese. Myslím, že téma deprese je stejně jako umírání něco, o čem se nemluví. A pokud se o depresi mluví, obyčejně ve zlehčené formě, kdy zrovna nemáme svůj den, nebo je nám smutno a říkáme, že máme depresi. Bohužel deprese je onemocnění mnohem závažnější. Problém je, že pro člověka, který nikdy neměl s touto chorobou co do činění, je to stav naprosto nepochopitelný.

Pokud člověk trpí depresí, je na něj pohlíženo jako na slabocha. Na někoho, kdo se v sobě moc pitvá, kdo všechno moc prožívá, kdo nestojí nohama na zemi, kdo přehání. V žádném případě ho nevidíme jako člověka nemocného, který za nic nemůže, protože se mu tenhle stav v podstatě přihodil stejně náhodně, jako kdyby si zlomil nohu. Jenže se zlomeninou každý chápe, že nedoběhnete tramvaj, nebo nepoběžíte maraton. S depresí málo kdo pochopí, že opravdu nejste schopni vstát z postele a vypravit se do práce.

Deprese je navíc nemoc, co vám zničí vztahy. A to nemusí být ani rozjetá natolik, že by bylo utrpením vedle takového člověka pobývat, nebo s ním zajít na kafe. Tak jako ničí deprese život člověku, který jí trpí, ničí život i lidem v jeho okolí. Zvláště, pokud se stane deprese nezvladatelnou a dotyčného donutí k takovému konci, jakým je sebevražda. A tady nastává další z nespravedlností, protože sebevražda je znovu považována za projev slabosti. Za něco, za co by se mělo okolí dotyčného stydět. A obvykle se stydí za to, že tomu nedokázali předejít, že si myslí, že to byla nějakým způsobem jejich vina. Je to hloupost. Jen je příliš málo těch, co na to takto pohlížejí.

Pokud člověk v depresi spáchá sebevraždu, je to podobné jako eutanazie pro pacienta v konečném stádiu rakoviny, kdy trpí ohromnými bolestmi. Leckdy máte chuť člověku zkrátit to trápení, pokud vidíte, že trpí bolestmi. Pokud vidíte, že někdo trpí depresí .... zpravidla řeknete, že zas bude líp. Ano, dalo by se namítat, že dnes už existují léky, které dokáží depresi zmírňovat, že už to není jako v době, kdy psal William Styron svou Viditelnou temnotu (což ale není zas tak dávno), ve které popisuje svůj vlastní boj s touto zákeřnou duševní chorobou. Ale ono je to asi jako všude, nikdy nevyléčíte všechno.

A proto mohu Viditelnou temnotu jen doporučit. Některým méně vnímavým lidem bych ji dala i jako povinnou četbu. Pokud nás bude více s myslí otevřenou, bude se i lidem s depresí žít aspoň o malý kousek lépe.

"Deprese, která pohltila mě, nebyla typu maniakálního - ten provázejí stavy euforie -, což by se bylo s největší pravděpodobností projevilo už v mladších letech. Mně bylo šedesát, když se nemoc ozvala poprvé, a to ve formě "monopolární", při níž to jde s pacientem jen z kopce. Nikdy se nedozvím, co mou depresi vyvolalo, stejně jako se to nedozví žádný jiný pacient. Vypadá to, že příčinu deprese se nepodaří odhalit nikdy, tak komplexně propletené jsou faktory abnormálních chemických reakcí, chování a genetiky. Jednoduše řečeno, procesu se účastní větší počet složek - tři, čtyři, možná i více - v nesčíslném množství permutací. Proto také jednou z nejnesprávnějších představ o sebevraždě je klamný závěr, že existuje jedna odpověď - eventuálně kombinace odpovědí -, proč k tomu činu došlo.

Nevyhnutelná otázka "Proč to udělal/a?" obvykle vede k podivným spekulacím, z větší části rovněž klamným. Pro smrt Abbieho Hoffmana se okamžitě dostalo do oběhu několik důvodů: reakce na jeho autohavárii, neúspěch nejnovější knihy, vážné onemocnění matky. U Randalla Jarrella to prý byl ústup ze slávy nevybíravě vypíchnutý v jedné poťouchlé recenzi, která u něj vyvolala těžkou sklíčenost. O Primovi Levim se šuškalo, že na něm ležela péče o ochrnutou matku, což prý bylo pro jeho ducha těžším břemenem než pobyt v Osvětimi. Kterýkoli z uvedených faktorů mohl uvíznout jako trn v oku těchto tří mužů a stát se trýzní. Taková zátěž může hrát velmi důležitou roli, nelze nad ní mávnout rukou, ovšem většina lidí zátěž rovnající se zranění, poklesu popularity, jedovaté recenzi a nemoci v rodině klidně vydrží. Převážná většina vězňů snášela život v Osvětimi poměrně dobře. Většina lidských bytostí se zakrvácená a skřípnutá protivenstvími života dere vrávoravým krokem po cestě vpřed, nezasažená skutečnou depresí. Chceme-li zjistit, proč někteří sklouznou do šachty deprese, musíme pátrat dál, až za hranicemi očividné krize - ale ani tam se nám nepodaří přijít s ničím závažnějším, než je rozumná domněnka."

Styron, William: Viditelná temnota - recenzent Lukáš Rychetský

Viditelná temnota je poslední zásadní knihou amerického spisovatele Williama Styrona.

Formálně se nachází kdesi na pomezí autobiografické reportáže a esejistické studie. Především jde však o průvodce krajinami deprese, do níž se autor propadl po své návštěvě v Paříži v roce 1985.

Americký spisovatel William Styron moc dobře věděl, že podat přesnou a hlavně přesvědčivou zprávu z břehů melancholie lidem, kteří sami utrpením deprese neprošli, se „blíží hranici, kde končí veškerá možnost popisu“. Přesto se právě o něco takového pokusil, aniž by jen na moment ztratil ze zřetele vědomí, že jeho zkušenost s depresí nelze zobecňovat, protože tato ničivá choroba je individuálně velmi proměnlivá. Ani jeho spisovatelský um nemůže pochopitelně dosáhnout toho, že bychom při čtení cítili bolest, která je s depresí spojena, rozhodně se mu ale daří zažehnout představivost čtenáře natolik, že už nadále může jen stěží pochybovat o existenci této trýzně.

Spíš bouře než deprese

Původním impulsem k napsání takřka stostránkové Viditelné temnoty (1990, česky 2015) bylo Styronovo znechucení z toho, jak ponižujícím způsobem se často prezentuje, když se někdo zdánlivě normální, ba dokonce charakterově pevný po vleklém duševním utrpení zabije. Spisovatel uvádí své roztrpčení nad konferencí k životu a dílu Prima Leviho, která se nesla v duchu zklamání, že „muž příkladně odolný a odvážný“ jako by popřel sebe i své dílo, když „sebevraždou projevil mravní labilitu“. Druhým zmiňovaným příkladem je literární kritik a básník Randall Jarell, v jehož případě popíračství a strach z pošpinění dobrého jména u části rodiny, přátel a fanoušků vyústilo až v soudní rozhodnutí, že jeho očividná sebevražda byla nešťastná náhoda.

Styronova motivace je zřejmá: boj s opovrhující stigmatizací i za cenu toho, že se veřejně přihlásí k duševním mukám. Autor líčí roky po šedesátce, kdy po čtyřiceti letech přestal pít alkohol a následně u něj vypukla deprese, pro kterou se podle něj hodí spíše osvědčené slovo melancholie, nebo dokonce kataklyzmatická bouře a smršť. Když je třeba opsat druh fyzické bolesti, která je s depresí spojována, Styron mluví o dušení, tonutí nebo pocitu uvěznění v přetopené místnosti. Je si vědom toho, co by dnes už nikoho nemělo překvapovat: že deprese si ve svém rovnostářství nevybírá a jejím posledním stupněm je sebevražda, k níž sám neměl vůbec daleko.

Stojí za to žít?

Viditelná temnota zdaleka není pouze osobní výpovědí člověka, jenž nemůže spát, a současně má strach z probuzení, čímž se přibližuje okamžiku, kdy krokem do prázdna stvrdí totální neschopnost žít. Je také svého druhu dialogem se spisovateli, kteří trpěli těžkou melancholií, neboť „téma deprese se táhne literaturou a uměním jako nezničitelná nit strastí“. Styron vzpomíná především na Alberta Camuse a svého přítele Romaina Garyho. Základní otázku sebevraždy luští podobně jako Camus v Mýtu o Sisyfovi (1942, česky 1995), přihlášením k životu, třebaže postrádá smysl. Žít navzdory tomu, že je život k nesnesení. Otázku, zda je to stále ještě život, Styron (a nakonec ani Camus) příliš neřeší – sází především na to, že každé utrpení je konečné, i když zvláště v případě deprese platí, že se může stále vracet. Styron se ovšem s filosofi cky pojatým fenoménem sebevraždy vyrovnával v mládí, kdy u něj ještě žádná duševní bouře nebyla na obzoru a nedokázal si představit, že i on bude jednou krok od „dobrovolné smrti“ (slovy Jeana Améryho). Nemožnost porozumět dynamice, která člověka obrací proti jeho základnímu určení existovat, u něj ale ani tehdy nevedla k pohrdání bolestí, o níž mohl jen fantazírovat.

Každá temnota ustoupí

V otázkách léčby se Styron poměrně rozhodně staví na stranu psychiatrů, farmakologické léčby a přesvědčení hraničícího s jistotou, že deprese je způsobena chemickou nerovnováhou v mozku. Zároveň ale neopomene zdůraznit, že jeho vlastní psychiatr mu nevhodnou ordinací léků akceleroval psychické problémy až na nejzazší mez. Příčinou problémů nebyla antidepresiva, ale sedativum příznačného jména – Halcion. V návaznosti na tuto zkušenost spisovatel podrobuje tvrdé kritice v Americe značně rozšířenou psychiatrickou víru, že nějaký prášek zabrat zkrátka musí. Rozhodně se ale ani náznakem nehlásí k antipsychiatrickému hnutí. Když mluví o „pokročilém stadiu choroby“, tak konstatuje, že léky i psychoterapie byly stejně k ničemu, a své vysvobození možná překvapivě nalézá v hospitalizaci. Jako ozdravné faktory pak uvádí hlavně „ústraní a čas“. Svůj vztah k nemocniční skupinové terapii s odstupem hodnotí se sarkasmem („To nejlepší, co mohu o skupinové terapii říct, je ujištění, že se tak dá po dlouhé hodiny zabíjet čas.“) a arteterapii defi nuje jako „organizovaný infantilismus“. „Pamětí šílenství“, jak zní podtitul knihy, jsou vedeny povinností informovat o chorobě, která dokáže být stejně zničující jako ty nejhorší nemoci těla, a promluvit proti nespravedlnostem a stereotypům, které sužují už tak dost trpící nemocné. Naděje pak spočívá hlavně v poněkud klišovitém, ale autenticky prožitém zjištění, že všechno jednou skončí, včetně melancholie. Protože „kdyby deprese neměla konce, pak by skutečně sebevražda byla jediným lékem“.

Lukáš Rychetský

Recenze byla zpracována pro časopis A2

Viditelná temnota: Styron, William - recenzent Aleš Palán

Malá knížka, která se dá přečíst za nějaké tři hodiny a zasáhne přitom člověka na roky. Viditelná temnota: Paměti šílenství jednoho z nejvýznamnějších amerických spisovatelů minulého století Williama Styrona taková je.

Tvůrce románů jako Sophiina volba, Ulehni v temnotách či Doznání Nata Turnera vydal autobiografickou prózu Viditelná temnota v roce 1990, pět let po brutálním ataku duševní choroby, kterou raději nazývá postaru melancholií než depresí. Lituje zároveň, že výraz mozková smršť je už spojen se stavem inspirace, pro duševní nemoc by byl podle Styrona opravdu přiléhavý.

Styronův říjen v Paříži, kam přijel přebrat významnou literární cenu, byl dalek vší romantiky. Když spisovatel nebyl schopen dostát dohodnutému programu ani se z něj omluvit, uvědomoval si trapnost svého chování jako vzdálený příběh někoho jiného. Sám byl jen vyčerpán, zoufalý a neschopen řeči.

Viditelná temnota zobrazuje postupný atak nemoci, její vyvrcholení, odeznívání i medicínské a společenské souvislosti.

V češtině vyšla tato kniha poprvé na začátku 90. let, současné, druhé vydání doplnil doslovem psychiatr Cyril Höschl. Kniha podle něj může napomoci umenšit stigma, jímž je psychiatrie stále opředena.

Sdělená radost - dvojnásobná radost, sdělený žal - poloviční žal. U deprese tato útěšná aritmetika bohužel neplatí: vyslovená deprese zůstává stejná. Ba co víc, a William Styron to několikrát opakuje, hloubku temnoty člověka, který prochází svým osobním peklem, vyjádřit ani nelze. Dají se zachytit jen pablesky temného slunce jeho mysli a pochopitelně vnější projevy.

"Zpomalená reakce připomíná ochrnutí, duševní energie je přiškrcená na minimum. Nakonec je zachváceno i tělo, z něhož jako by vytekla všechna míza," popisuje Styron své pocity.

I tak má jeho kniha kromě kvalit uměleckých svou, řekněme, užitnou hodnotu. Čtenář, který se potýká s podobnými stavy, jimiž procházel autor, si může uvědomit, že v tom není sám a že to alespoň někdy končí dobře - Styron se z depresí dostal.

A my, kteří občas rádi mluvíme o tom, že máme "depku", si s úlevou připustíme, že jsme jen deprivováni a rozladěni. Skutečná temnota leží jinde.

Aleš Palán
archiv.ihned.cz/c1-65159760-william-styron-viditelna-temnota-recenze

Recenze byla napsána pro Hospodářské noviny