Manžel Christiane Ritter se živí jako lovec kožešin. Jednoho dne své ženě napíše, aby se sbalila a odjela za ním. Na tom by nebylo nic divného, kdyby… Kdyby se nepsala třicátá léta dvacátého století, kdyby Christiane neměla malou dcerku a kdyby to nebyly Špicberky. Co myslíte, jak se žena s takovou výzvou popasovala? No jasně že odjela, jinak bychom si tuto knížku přečíst nemohli.

V tomto neotřelém cestopise sledujeme pouť mladé ženy po krajině ticha, bílého mrazivého ticha a věčného ledu. Mohlo by se zdát, že to ženu z města položí na lopatky, ale opak je pravdou. Z deníku, který si Christine na misi vedla, se dozvíme, jak se vyrovnávala s životem v prostředí, které dokáže sejmout i ostříleného chlapa, natož křehkou ženu. Christine s manželem a jeho mladým kolegou lovcem sdílí jednu malou chatu, umíte si to představit? Minimální soukromí a ke všemu jako zdroj vitamínů tulení maso…

Jestli čekáte fňukání a rychlý úprk zpět do civilizace, nemůžete se víc mýlit. Christine to vydržela a divoké Špicberky si zamilovala. Naučila se různým fíglům pro přežití, dokázala v chatce vytvořit útulné prostředí a naučila se z malého sortimentu zásob uvařit téměř královské menu. A navíc přežila i samotu, kdy venku zuří bouře, muži jsou kdesi na lovu a kolem dokola nikdo, jen sníh, sníh, sníh a zase jen sníh.

Christinino vyprávění je věcné, přesto v něm najdete lehký humor, a taky mírné pobavení, jakoby se sama podivovala nad tím, co všechno dokázala. Byť se s manželem setkala po delším odloučení (a další na ně pak ještě čekalo), v textu je citově strohá a vzájemný vztah líčí spíše z praktického a kamarádského pohledu, ale co my víme, třeba si přísun hřejivých slov šetřila na vzácné chvilky se svým mužem. To je vyváženo poetickými popisy přírody na Špicberkách, takže máte chuť se tam okamžitě vydat.

I když Žena v polární noci poprvé vyšla v roce 1938, díky překladu Violy Somogyi je dílo svěží a moderní, nepůsobí archaicky, vlastně máte pocit, že to všechno Christine zažila v současné době. Zajímavou tečkou byly fotografie špicberských chatek a taky dodatek k dalším životním osudům Christine a jejího muže, které byly, zejména v jeho případě, víc než dramatické

I když je cestopisný deník psán něžnou ženskou rukou, cítíte, jak z něj fouká poctivý severní vítr, který vás přenese do krajiny, kde přežití závisí především na vaši praktičnosti, houževnatosti a odvaze.

Autobiografický příběh rakouské umělkyně narozené do zámožné rodiny v Karlových Varech Christiane Ritter vás překvapí svou syrovostí i nádhernými popisy arktické krajiny. Jak se ale autorka na arktické Špicberky dostala? Může za to její manžel s dobrodružným duchem. Hermanna Rittera si Christiane vzala ve svých 20 letech (v roce 1917). Tehdy pracoval jako námořní důstojník. Protože se ale nakonec rozhodl živit jako lovec kožešin, doma příliš nepobýval a jeho druhým domovem se staly zamrzlé Špicberky. A právě tam se za ním roku 1934 Christiane vydala, aby s ním strávila rok za polárním kruhem.

Městská „panička“ zvyklá na veškerý komfort Vídně se tak jednoho dne rozhodla splnit slib, který manželovi dala a odjela lodí z Hamburku vstříc dobrodružství a zanechávajíc doma u rodičů dceru Karin. O přípravách na cestu i strastiplné cestě do místa určení – maličké chatky, spíše nahrubo stlučené boudy, v níž měla strávit následující rok – vypráví se zaujetím a velmi čtivě.

Krásný způsob vyprávění a úchvatné popisy jsou ostatně pro celou knihu typické. Christiane dokáže popsat strohou a prakticky pustou krajinu plnou sněhu, ledu, ledových ker v ledovém moři a polární záře tak neskutečně, že máte chuť se tam alespoň na chvíli vydat. Umělkyni v sobě prostě nezapře – ať už v popisech neskutečných barev, které byste v zemi věčného sněhu nečekali, vnímání zákonitostí přírody, i snaze o zútulnění chajdy.

Její příběh ale samozřejmě není jen pozitivně laděný. V průběhu roku zažije také pravou depresi ze severské nekonečné tmy, samotu (manžel spolu s dalším lovcem vyrážejí na několikadenní výpravy), úzkost a dokonce i boj o holý život. I přesto si ale dokáže arktickou krajinu zamilovat.

„Dostalo se mi velké milosti hned na začátku mého dobrodružství – neúprosná divočina mě do sebe vtáhla a já podstoupila křest ohněm. Od té doby vím, že za kulisami světa se nachází Boží přítomnost. A ta dokáže dodat sílu a klid, ať nás čeká cokoli.“
(s. 191)

Název knihy Žena v polární noci možná muže znít trošku romanticky, ale rozhodně se o žádnou romantiku nejedná. Stejně tak, jako to není jen „obyčejný“ cestopis. Christiane vás prostě na Špicberky téměř doslova vezme s sebou.

Hodnocení: 4,5/5

Q: Kam byste se chtěli jednou podívat? Kdekoli na Zemi...nebo i mimo ni?

/

Tohle bylo jedním slovem krásné!

Ty popisy přírody, zvířat, pocitů...

Ale vše pěkně popořádku.

/

Ve 30. letech minulého století obdržela Christiane Ritter dopis od svého manžela, lovce kožešin na Západním Špicberku, ať všeho zanechá a vypráví se za ním.

Christiane se za svým mužem opravdu vydala.

A deník, jež si na Špicberku psala, jsem já před pár okamžiky dočetla.

/

Na úplném začátku se kniha jeví jako obyčejná; mladá žena ze zámožné rodiny se s počáteční skepsí seznamuje s nehostinnou přírodou.

Christiane však tamní příroda učaruje a je úžasné sledovat, jak člověka příroda dokáže změnit.

/

Christianino vyprávění je počas temné polární noci plné úvah a myšlenek, které ve vás budou ještě notnou chvíli rezonovat. Obsahuje i popisy sněhových vánic a strachu.

Příchod slunce je zase plný naděje a čisté radosti, nádherných popisů zvířat a různých menších či větších výprav.

/

Na čtení této knihy jsem se opravdu těšila, ale to co jsem od knihy dostala, jsem vůbec nečekala. Kniha se mě dotkla, a to hodně. Když se Christianne musela vrátit a loučila se se Špicberky, bylo mi smutmo, že už i já je s ní musím opustit.

/

Christiane byla prostě skvělá vyprávěčka, své zážitky popisovala tak lidsky a s takovým úžasem...

?5*/5*? tahle kniha vás prostě nesmí minout