Právě čtu Ženu v polarní noci.

Doporučuji všem ženám cestovatelkám, které teď z různých důvodů moc cestovat nemůžou.

Autorka strávila ve 30. letech minulého století rok na Špicberkách. Se svým mužem a ještě s jedním lovcem kožešin. Tomu říkám zkouška manželství.

Ten druhý lovec se jí později svěřil, že tam s nimi zůstal hlavně proto, že chtěl vidět, jak to tam nezvládne.

Když je vysadil parník na pobřeží a řekl jim, za rok vás vyzvedneme, tak mě docela mrazilo.

Často vykládám dcerám o tom, co zrovna čtu.

Chtějí vždycky přečíst ukázku a hrozně se všemu diví. Pak se pořád chodí ptát, jak příběh pokračuje.

Já: "Emičko, víš kam bych jela, kdybych teď mohla odjet bez vás?"

Ema: "Do Jihlavy?"

Já: "Né, na Špicberky."

Ema: "Tak přemluv tátu, třeba nás pohlídá."

Já: "Jenže já bych tam chtěla jet třeba na 2 měsíce. To by vám to po mě bylo smutno."

Ema: "Né, nebylo. Alespoň bysme si mohli dělat všechno podle sebe a v klidu."

Píší se 30. léta dvacátého století – Christiane slíbila svému muži, že za ním přijede na Špicberky a stráví s ním rok v lovecké chatě. Jak prožívala svou výpravu z civilizace do míst, kde člověk chtě-nechtě musí přehodnotit vše, co si do té doby o životě za polárním kruhem myslel? Nechte se unášet příjemným, milým, moudrým a napínavým vyprávěním, ve kterém půjde o život i zdravý rozum. Příběh se jmenuje ŽENA V POLÁRNÍ NOCI.

Summa summarum

ŽENA V POLÁRNÍ NOCI vychází v brožované vazbě a zdařilou ilustrací ledního medvěda na měkkých deskách. Podle anotace má příběh Christiane Ritterové připomínat populární knihu Vejce a já, já s tímto tvrzení nesouhlasím. Betty MacDonaldová píše humoristické, biografické romány, příběh Chriastiane Ritterové je (podle mě) více poetický, hluboký. Chriastiane svým čtenářům umožňuje pozorovat změnu v uvažování, vnímání „moderního“ člověka, který se ocitne ve skutečné, syrové divočině bez všech berliček v podobě elektřiny, teplé vody a jiných „výdobytků civilizace“. Se zjevnou úctou a hlubokým obdivem popisuje pohádkovou krajinu a kouzelné přírodní úkazy, které Středoevropani doma nemají. Ovšem souhlasím s tvrzením, že obě spisovatelky mají inteligentní smysl pro humor a nadsázku, velmi čtivý styl psaní a životní nadhled, kterým komentují své životní trampoty, do nichž je více – méně přivedly svérázné povahy jejich manželů. Kniha Žena v polární noci se čte velmi hezky, autorka nezapře své „malířské oko“ a i ve svém psaném projevu prokáže obdivuhodnou schopnost „přenášet“ nádherné obrazy zvířat, ledovců a sněhem zasypaných loveckých obydlí do myslí čtenářů. Vyprávění nechybí ani dobrodružný prvek, kdy obyvatelům chaty jde skutečně o život. Kniha obsahuje doslov autorky, kde se dozvíme, jak dopadl konec její cesty zpět domů do Německa a překladatelka Viola Samogyi napsala poutavý závěr věnovaný dalším nevšedním osudům manželů Ritterových. Kniha se mi velmi líbila, doporučuji.

Hodnocení: 99%

Když jsem se v anotaci dočetl, že Žena v polární noci (s podtitulem Rok na Špicberkách) místy upomíná na slavnou knihu Vejce a já, okamžitě jsem zbystřil pozornost. Betty MacDonaldová mně před lety okamžitě přirostla k srdci svým úžasným humorem, s nímž vylíčila život na slepičí farmě mimo civilizaci, některé pasáže z její knihy znám nazpaměť, často se k ní vracím a vždy se skvěle bavím. Takže mě zajímalo, co má s Betty společného Christiane.

No, hned úvodem musím říct, že mnoho ne. On je také velký rozdíl žít sice daleko od lidí, ale přitom v přijatelných klimatických podmínkách (Betty) a na opuštěném skalisku blízko Severního pólu, kde půl roku nezasvítí slunce a život je neustálým bojem o holé přežití (Christiane). Stručně řečeno – knihy Vejce a já a Žena v polární noci jsou zcela odlišné, a to nejen prostředím, v němž se odehrávají, ale i mentalitou jejich pisatelek. Temperamentní Betty nám jako na běžícím pásu servíruje legrační gagy, pro duchovně založenou Christiane je charakteristický popis jejích vnitřních stavů na pozadí panenské přírody. Oběma dámám je ovšem vlastní odvaha, s níž opustily své dosavadní existenční jistoty a vydaly se vstříc velkému Neznámu...

Než jsem začal tuto recenzi psát, tak jsem se samozřejmě podíval na mapu Špicberků a něco si o tomto podivném souostroví přečetl. Na Zemi jsou údajně dvě místa, která svou bezútěšností, odlehlostí, opuštěností a tajemností nemají „konkurenci“ – Ohňová země a právě Špicberky. Když jí tudíž její muž (který tam často pobýval) vyzval, aby za ním přijela (tedy připlula), stála Christiane před nelehkým rozhodováním. Za jiné „výletní konstelace“ by to nemusel být problém – strávit v těch nehostinných končinách týden či dva a zas se vrátit domů by určitě zvládla. To manželovo pozvání ale platilo na celý rok! Posléze však láska a touha po „adrenalinu“ zvítězily a mladá žena nastoupila na loď, aby na konci své cesty zjistila, že bude se dvěma muži obývat polorozpadlou chatrč v končinách, kde ne lišky, ale lední medvědi dávají dobrou noc!

Po pravdě řečeno, v knize se vlastně „nic neděje“. Ono také není moc o čem psát, když Christiane je např. skoro po dva týdny sama (chlapi odešli na lov) a po celou dobu se věnuje prakticky stále stejným a monotónním činnostem, jako je ranní odklízení sněhu kolem chaty, vaření, úklid atd. K jistému „zpestření“ této ubíjející jednotvárnosti sice dochází, třeba v podobě vichřice, trvající bez přestání několik dní a hrozící odnést ubohé přístřeší i s jeho obyvatelkou kdoví kam, ale to je tak všechno.

To, že je kniha tak skoupá na vyprávění o dobrodružných a dramatických zážitcích, má ale vcelku pochopitelný důvod. Prožít (a přežít) rok na Špicberkách (a navíc v jejich nejsevernější části) je totiž už samo o sobě tak obrovským dobrodružstvím, že se mu máloco vyrovná. Pramínky jednotlivých událostí se tam zcela zákonitě slévají do jednoho mohutného proudu, v němž se prostě musí plavat a příliš nepřemýšlet – nádherný, ale zároveň nemilosrdný kraj se s nikým nemazlí. Christiane tento základní zákon přežití brzy pochopí a přizpůsobí mu svůj zdejší život. Tak se stane, že se začne pozvolna „rozkoukávat“, a to nejen očima, ale i duchovním zrakem. Její líčení fascinujících scenérií Špicberků mne okouzlilo, avšak ještě více jsem byl uchvácen tím, co spatřila za tímto vnějším „pozlátkem“! A tady bych si dovolil dát jí na závěr slovo:

„Arktida je část světa, kde se nebe dotýká země. Ne všichni dokážou snést oslepující světlo, neproniknutelnou tmu a ohromnou samotu. Dostalo se mi velké milosti hned na začátku mého dobrodružství – neúprosná divočina mě do sebe vtáhla a já podstoupila křest ohněm. Od té doby vím, že za kulisami světa se nachází Boží přítomnost. A ta dokáže dodat sílu a klid, ať nás čeká cokoliv.“