Knihy Fridy Nilsson jsou láska. Je mistryní v kombinování dobrodružství a emocí. A to mě na jejích knihách neskutečně baví. Příběh Jonny z dětského domova jménem Vratič, kterou adoptuje Gorila, jejíž vzhled není zrovna atraktivní a nahání spíše strach a odpor, vás chytne za srdce.

Někdy totiž můžeme najít lásku a pocit bezpečí třeba i u Gorily na skládce...

Frida mistrně a srozumitelně ukazuje, jak se někdy nevyplatí dát na první dojem a jak moc, z celého srdce, se dá bojovat za někoho, na kom nám záleží.

Je to balzám pro dětskou i dospěláckou duši...

Frida Nilsson vypráví v Gorile a já příběh devítileté Jonny, dívky bydlící v dětském domově Vratič. Ředitelka Gerd klade velký důraz na dobrý dojem, zájmy a potřeby dětí jdou stranou. Ty musí dokola uklízet, zametat štěrk na příjezdové cestě, shrabovat listí z trávníku, mýt okna nebo loupat brambory. Práce se vždy zintenzivní před návštěvou, která by mohla nějaké z dětí adoptovat. Zájem o adopci není až tak v zájmu daného dítěte, spíše samotné Gerd. Zvlášť teď. V domově totiž nebydlí padesát dětí, jak by mělo, ale padesát jedna. Nepřípustné, jedno dítě je potřeba někomu udat. Jakékoli a komukoli.

Problém se vyřeší, když do domova přijede Gorila. Adoptuje Jonnu, kterou Gerd nemůže už hodně dlouho vystát. Zaveze ji do sběrného dvora, kde bydlí i pracuje.

„Gorilin domov sestával z jediné velké místnosti. Na zemi ležel ohromný turecký koberec. V jednom rohu stála na čtyřech chatrných nožkách proleželá postel. Vedle ní jsem zahlédla několik polic nacpaných k prasknutí knihami a u postele byly další hromady knih. Poblíž poliček se rozvaloval baculatý kožený ušák … Na jídelním stole trůnily dveře od auta se staženým okénkem. O kus dál stála ohromná dřevěná židle, červená, s odřeným sedadlem, a druhá menší, zelená jako paprika, která byla čerstvě natřená. Na kuchyňské lince trůnila televize s prasklou obrazovkou a vysavač s ulomenými kolečky. Hadice byla přehozená přes otevřenou zásuvku.

To snad není pravda, pomyslela jsem si. Adoptovala mě nejnepořádnější opice celého města. Kdyby tenhle čurbes viděla Gerd, zaručeně by ji ranila mrtvice.“

Gerd a Gorila představují dokonalé protiklady. Gerd by měla dětem poskytovat zázemí, pocit bezpečí, ale zavaluje je nesmyslnými povinnostmi. Gorila je na první pohled drsná, strach nahánějící, neotesaná, ten druhý ale odhaluje něco úplně jiného. Miluje knihy, svůj sběrný dvůr a teď i Jonnu. Chce jí vynahradit vše, co jí bylo v dětském domově odpíráno. Jonně sice chvíli trvá, než pochopí, jaká je Gorila ve skutečnosti, pak (samozřejmě) prozře. To se děje postupně, aby to společně s Jonnou měl čas vstřebat i čtenář. Gorila – a hlavně sběrný dvůr – ale leží v žaludku mocným. Frida Nilsson tak dává knize další rozměr. Není to jen příběh malé holky, která ke svému štěstí přišla. Ukazuje, jak ošemetný může být první dojem, že důležité věci jsou často skryty hluboko pod povrchem, že ne všichni jednají čestně/správně, nesplní, co slíbili, a že i nerovný boj se nesmí vzdávat dopředu.

„‘Po návštěvě v tvé domácnosti komise usoudila, že se rozhodně nejedná o prostředí vhodné pro dítě,‘ pokračoval Tord.

‚Zejména když dítě pochází z tak útulného prostředí, jako je dětský domov Vratič,‘ vložila se do rozhovoru ta ženská.

V tu chvíli jako by ve mně něco vybuchlo. Rozzuřila jsem se tak, že jsem vyskočila ze židle a z očí mi vyhrkly slzy. ‚Vždyť jste se mě ani nezeptali!‘ vykřikla jsem. ‚Jak můžete vědět, co mi vyhovuje, když jste mi nepoložili ani jedinou otázku?‘

Nikoho nenapadlo nic, co by řekl.

‚Já ve Vratiči bydlet nechci!‘ pokračovala jsem. ‚Chci zůstat ve sběrném dvoře, ale vy jste tam jen pobíhali, dělali si poznámky a sami rozhodovali za mě!‘“

V mnohých aspektech typicky severské, s potenciálem ukázat malému čtenáři hodně důležitých momentů. Už jsem to opakovaně psala, ale mám takové dětské knihy moc ráda. Autor nabízí příběh, který můžete číst ve více podobách, a přizpůsobit tak stáří a možnostem chápání dítěte.

Moje hodnocení: 90 %

Hodnocení dcery: Já jsem si myslela, že by Gorila opravdu mohla Jonnu sežrat. Ale je hodná. To koukám.

Autorka Frida Nilsson není na severu, zvlášť ve své zemi, kterou je Švédsko, žádným literárním nováčkem. Na svém kontě má už devět knih. Její dětské příběhy jsou celosvětově velmi oblíbené a proto i často překládané. A tak se i k nám, českým čtenářům, dostává konečně ceněná iněkolikrát oceněná kniha Gorila a Já. Knihu vydalo nakladatelství Portál v letošním roce.

Jednoho dne na dokonale uhrabané štěrkové cestě dětského domova Vratič zabrzdí ne právě ukázkový vůz, ze kterého vystoupí... jak to jen říct, zkrátka Gorila! Rozhodla se totiž pořídit si dětskou společnost do svého svérázného domova ve sběrném dvoře. Adopce proběhne než bys řekl švec, a milá Gorila si do svého domova veze vystrašenou dívenku Jonnu. Ta nejprve spřádá plány na útěk, posléze ale zjistí, že žít s Gorilou tenhle nevšední život plný dobrodružství, knížek, ale i normálního partnerství kde má jeden druhého rád, není vůbec špatný. Jenomže nic není tak dokonalé aby se to nemohlo pokazit. Objevuje se prapodivný a chamtivý úředníček z místního obecního úřadu, který od Gorily něco chce, a je pevně rozhodnut dosáhnout svého cíle děj se co děj. Knížka je to moc pěkná nejen díky poutavému příběhu, ale i pro ilustrace Martiny Matlovičové, které celou knihu doprovázejí s hravostí a humorem. Gorila v růžových šatech se nám doma moc líbila!