Páťáci z baletního souboru trénují třikrát týdně na celorepublikovou soutěž. Intenzivně trávený společný čas akceleruje řadu vztahů, nejen mezi kamarády, ale i mezi spolužáky, učiteli a rodiči. Škoda jen, že svižně vyprávěný text s mnoha dobrými nápady tolik strádá nedostatečnou jazykovou redakcí.

Svou prozaickou prvotinu věnovala básnířka a literární redaktorka Olga Stehlíková (nar. 1977) starším školákům zhruba od deseti let. Napsala pro ně útlou novelu z baletního prostředí, v níž vedle neodmyslitelných trablů s první láskou dává empaticky nahlédnout do nitra zdravě sebevědomého talentovaného chlapce Toma (který si ale neví rady se šikanou ve škole) a sympatické Kristýnky, která si naopak v baletu zatím moc nevěří.

Do důležité taneční soutěže zbývají tři neděle a vedoucí baletního souboru, přezdívaná Fúrie, trochu napíná své svěřence, jak to bude s obsazením rolí. Nakonec jsou rozděleny ke spokojenosti všech a mladým tanečníkům vynesou v samém závěru nejen poháry z celorepublikového baletního klání, ale mezitím také formující životní zkušenosti a mnoho příležitostí k sebepoznání.

Do boje s předsudky

Základní dějová linka je rozehrána s minimem postav; vypravěčská role je svěřena střídavě Tomášovi a Kristýnce, s jedinou výjimkou poslední kapitoly, v níž završí vypravěčský oblouk Péťa, druhý z chlapců v uměleckém souboru, který příběh – ve shodě se svým srdečným, přímým naturelem – beze zbytku dopoví. Ostatní dětské postavy hrají vlastně kompars, stejně jako většina dospělých, s výjimkou taneční mistrové Saši a Tomovy maminky Darji. Dvojhlasnému vyprávění vděčíme za dynamické odvíjení děje, ale také za plasticitu líčeného příběhu. Oba protagonisté totiž přirozeně vidí situaci ze své perspektivy, a tak popisují nejen vlastní pocity a postoje, ale i to, jak vnímají chování druhých. Nic tedy není černobílé, a dětskému čtenáři tak knížka díky srovnání různých pohledů na tutéž věc ukazuje, že pro druhého může být výzvou, co je pro nás samozřejmostí. Titul pochopitelně dává tušit, že na příkladu genderu bude tematizována i otázka předsudků v nekompromisním siláckém klučičím kolektivu ve škole. Svou vášeň pro balet, zděděnou po milované mámě, která se musela s profesí po autonehodě rozloučit, Tomáš před spolužáky ve třídě roky tají. Když se to páťáci dozvědí, šikanují ho pubertálními vtipy a výsměchem, a Tomáš je tak v nesrovnatelně těžší situaci, než byl Péťa, kamarád z baletu, který si posměch za jinakost odžíval od první třídy, a teď už pro nikoho není „divnej“. Tomáš se nakonec nechá vyprovokovat k rvačce a překvapí ho i postoj dospělých, nečekaná podpora od tělocvikáře i trenérky Saši. Krátký časový úsek intenzivních příprav na taneční soutěž přináší protagonistům příběhu překvapivé sondy do mnoha vztahových vrstev, děti ve vypjaté situaci poznávají v novém světle své rodiče a učitele, mezi vrstevníky zakoušejí rivalitu i první lásku. Nebýt možná až zbytečně dovysloveného konce, mohl si příběh vysloužit víc čtenářských sympatií.

V jazykové džungli

Plusové body lze určitě přičíst za ilustrace Lukáše Fibricha, celostránkové situační výjevy, které skvěle korespondují s obsahem textu i jeho tónem. Pérovky mírně karikaturního střihu odlehčují text a provětrají mysl při četbě, funkční a navíc zábavné je umístění „náladového“ portrétu vypravěče, který se právě ujímá slova. Také v textové rovině je předávání vypravěčského partu zpracováno s přívětivým humorem, Kristýnka navazuje na Tomovo vyprávění (a naopak) stejnými či podobnými slovy, jen jsou zasazená do nové situace. Působí to efektně a je jenom škoda, že zhruba v polovině knihy se tento nápad z textu vytratí. Ostatně i jiné zajímavé jazykové impulsy končí na půli cesty. V Sašiných replikách je čeština více či méně zkomolená, aby prozrazovala ruský původ mluvčí; dětští vypravěči mluví nespisovně, ale občas jako by na to zapomněli – a projeví se to nejen ve spisovných koncovkách, v dodržení délky samohlásek, nerealizaci protetického „v“ či náležitém pravopise, ale i ve volbě slov. V knize tak narazíme na poněkud kostrbaté věty jako: „‚Promiň,‘ vypravil sem ze sebe po hrooozně dlouhým mlčení a oboustrannym posmrkávání. Strašně staženej krk sem měl, jak kdyby mě zevnitř někdo škrtil. Cejtil sem, jak mi skvrny naskakujou na tvářích a na krku, ani sem se nemusel kouknout do zrcadla. Já se teda do zrcadla rači moc nedivám. […] ‚Právě že navopak,‘ zvládnu ze sebe konečně vypravit tim cizim, zadušenym hlasem, ale dívám se bokem. Nevěděl sem, že na záchodech máme tak interesantní pavučiny v rozích.“ (s. 71–72)

Nedostatečná jazyková redakce je fatální slabinou textu. Signály naznačující nespisovnou mluvu jsou nahodilé, obvykle se například v odstavci nahromadí jevy jednoho typu, a jakmile se vyprávění spontánně rozvine, pokračuje text ve spisovnějším módu, který po čase opět vystřídá pasáž napodobující mluvenost, a v psaném textu tedy nastupuje ke slovu nespisovnost. Některé úpravy i ostříleného mluvčího obecné češtiny až tahají za uši: „Tomik“ (jen do s. 49, od s. 53 už Tomík!), „vobvykle“ (s. 110), „nedivám“ (s. 72). Pravda, děj je sice nepokrytě situován do pražských reálií, ale jaké potěšení přinese četba knížky dětem třeba z Olomouce nebo z Brna?

Je přitom neoddiskutovatelné, že nespisovnosti se v přímé řeči či vnitřním monologu současných dětí a mládeže nejde vyhnout, má-li text působit autenticky. Knížka Kluci netančej jako celek však doplatila na neustálenost úzu, přitom mnohé úseky jsou vydařené, plynulé, mnohé nápady vtipné, či snad dobře odposlechnuté („V bedně dřepím a čekám jako mexický banány, než zazvoní na konec velký přestávky.“ (s. 18); „Strašná doba! Málem jsem se rozpadl na atomy!“ (s. 129) – mimochodem oba tyto příklady současně ilustrují i zmíněný neodůvodněný návrat k (většinové) spisovnosti v sousedství jinak „znespisovněných“ pasáží – zřejmě by bylo vhodnější vybrat několik konkrétních příznaků hovorového jazyka a ty uplatnit důsledně v celém rozsahu textu?). Přiměřený prostor poskytla Stehlíková i „odbornosti“ a „ponaučení“ v podobě drobných exkurzů do baletního slangu či hudební a taneční historie, kterou čtenářům přibližují dětští protagonisté, takže nepůsobí jako laciné poučování. A mezi řádky tepe srdce, což je zřejmě zásluhou autorčiny záliby v baletu i rodičovské zainteresovanosti, protože autorčina dcera se prý baletu věnuje, jak prozradila Olga Stehlíková v jednom rozhovoru.

Poslední dobou mám(e) šťastnou ruku na knížky. Kluci netančej! jsem vybírala cíleně. Dcera nastoupila do první třídy, princezny a čistě pohádkové motivy střídám s tématy vážnějšími, resp. těmi zasazenými do prostředí, ve kterém se nově pohybuje.

Jedenáctiletý Tomáš miluje balet. Chodí na něj od útlého dětství. Ve škole se mu to dařilo velmi dlouho tajit, nakonec to ale samozřejmě prasklo. A Tomáš se stal terčem posměchu.

„O přestávkách se musel mizet na chodbu nebo do šaten, protože s klukama se ve třídě nedalo vydržet. V hodinách se kolem mě pochechtávali. I holky se hihňaly. Mizely mi sešity. Když se znovu objevily, byly ta sprostý nápisy a růžový vobrázky. Když sem se šel jednou převlíkat na tělák, v tašce sem našel místo svého černýho trika takový růžový s volánkama. Žádný jiný tam nebylo. Někdo mi ho musel vyměnit. Místo tepláků sem tam měl něčí sukni. Taky růžovou. Takže sem na tělák nešel. Takže mám další nevomluvenou hodinu. … Přitom sem nejrychlejší ve třídě a vyhrávám v běhu i ve šplhu a samozřejmě ve skoku, to na mě nemaj ani kluci z devítky … Jako ‚ten baleťák‘ prostě nemám šanci. Kluci mě nechtěj do týmu při vybice, nutěj mě hrát s holkama.

‚Di si rači někam dělat tu svoji zumbu, Tomislavo!‘“

Dějem provází nejen Tom, ale i Kristýnka, dívka, se kterou tancuje, jeho první láska. Olga Stehlíková, autorka, v knize pracuje s genderovými stereotypy, dívá se na ně pohledem chlapeckým i dívčím. Ukazuje izolaci dítěte, které se stane terčem posměchu/šikany, jeho pocit izolace, samoty, často chybné vyhodnocení situace, obavu nebo neschopnost říci si o pomoc. Obě děti mají odlišné zázemí, Kristýnka žije s oběma rodiči, ti ale o balet a její ambice nemají zájem, nedovedou plně docenit, jak důležitý je pro jejich dceru tanec. Tomáš má jen mamku, bývalou primabalerínu, která autonehoda zničila velmi slibnou kariéru.

Ústřední dvojici velmi zdatně sekunduje Péťa, druhý chlapec v baletním souboru. Ten kromě tance rád šije, vyzná se v módě, obecně má přehled a cit pro tzv. holčičí věci. Pro to čelí posměchu své třídě už dlouho, nicméně si s tím umí velmi efektivně poradit.

Kniha má velmi povedenou grafiku. Text doprovází černobílé ilustrace. Kromě obrázků i hlava Tomáše nebo Kristýnky na začátku každé kapitoly, hned je tak jasné, jaké dítě vypráví. To je také jasně patrné i z textu. Tomášovy pasáže jsou nespisovné (s čímž jsem měla trochu problém, ale dětský čtenář se asi bude snadněji identifikovat), čeština Kristýnky se té spisovné blíží znatelně víc.

Hodnocení dcery: Ty děti byly na něj hodně zlý. A to se nemá. Chudák Tom. A Kristýnka je moc krásná. Péťa je srandovní.

Moje hodnocení: Jak jsem psala opakovaně, mám moc ráda knihy, které dají nějaký rámec, s nímž se dá pracovat. Kluci netančej! je přesně ten typ knihy. Teoretizování o šikaně, strachu se svěřit dospělým a dalších negativních pocitech se díky Tomášovi mění na konkrétní problém konkrétního dítěte. Jako každý rodič doufám, že se dcera s něčím takovým nesetká, ale je potřeba, aby věděla, že se takové věci dějí. A taky, že není potřeba jít s davem. Že striktně holčičí a klučičí dělení věcí není potřeba.

Nakladatelství doporučuje dětem ve věku 10-14 let. Já bych věkovou hranici bez problémů snížila. V primární prevenci může velmi pěkně posloužit a je plně srozumitelná i čtenářům mladším.

Nakladatelství Portál vydává zahraniční i české tituly, převážně naučné či terapeutické a rozvojové. Mezi tvorbou najdete nejen psychologická a náboženská témata, ale také náměty týkající se dětí, ať už pomocné publikace pro rodiče, či přímo pro děti. Kluci netančej! je jednou z knih, které děti nejen pobaví, podpoří, ale i poučí. Co útlá knížečka skrývá za příběh?

Příběh je vyprávěný v ich-formě ze tří úhlů pohledů hlavních hrdinů – Toma, Kristýnky a Petříka, přičemž nejvíce prostoru dostává Tomáš. Jedenáctiletý kluk, který má rád balet a pokukuje po své spolutanečnici Kristýnce. Jednoduché vypravování z úhlu pohledů hrdinů vyznívá osobitě, autorka jejich jazykové projevy snadno odlišila. Tomovy texty jsou nespisovné, Kristýnka používá běžnou mluvu a nejspisovnější je malý Petřík. Vždy jsou také kapitoly nadepsané, a tudíž víte, kdo je vypráví a co vás čeká. Nápadité je, že Olga Stehlíková většinu kapitol napojuje. Závěrečná věta se dotýká té úvodní v nové kapitole. Je to takový detail, který četbu ovšem ještě o něco zpříjemnil.

Jako první se vám představuje Tomáš, který přichází pozdě na hodinu baletu. Tu vede baletní instruktorka Alexandra neboli Saša, která si od dětí vysloužila přezdívku Fúrie. Paní učitelka je na své žáky přísná a vede je pevnou rukou, ale když vidí, že mají její tanečníci problém, neváhá zakročit a pomoci. Dokáže ocenit jejich snahu a talent.

Petřík je neobvyklý kluk. Nejenže má rád balet, ale také šití a pletení. Umí výskat jako holka a hysterické scény mu nejsou cizí, i když v knize nejsou ztvárněny nijak výrazně, takže vás to určitě neodradí od čtení. Péťa je prostě více holčičí a zvláštní, ale co na tom, když je to dobrý kamarád i tanečník?

Kristýnka je velmi milá holka, která se trochu zakoukala do Tomáše. Klube se první láska, bude mít šanci aspoň trochu vyklíčit? Kristýnka je šikovná, i když kdoví po kom získala takovou zálibu. Její rodiče jsou spíše nadšení posluchači rockové hudby.

Tomáš je prostě normální kluk, jen má rád balet. Jeho maminka mohla být slavnou baletkou, protože talent jí nechyběl, ale stala se jí autonehoda a od té doby musela pověsit balet na hřebíček a věnuje se tanečním hodinám a přivydělává si šitím. Toma v baletu podporuje a snaží se, seč může, ale jelikož jsou spolu sami, nemají to snadné.

Hrdinové jsou reální a snadno se s nimi malí i velcí čtenáři spřátelí. Klidně by s ním mohli chodit do školy, jak uvěřitelní jsou. A jaká je s nimi zábava, i když ne vždy je všechno tak veselé, aby jim bylo do tance...

Jednoduchý příběh v sobě skrývá nejen přátelství a první lásku, ale především vážná témata, jako jsou šikana, předsudky a genderové stereotypy. Kluci netančej jasně poukazuje na to, že hoši klidně tančit mohouí a tančí. Autorka se totiž lehce zmiňuje i o stávající baletní scéně. Co se týče samotného baletu, tak tanec je vám jednoduše předložen a zobrazen. Děti se naučí nová slova, která k němu patří, a pochopí, jakým stylem se zřejmě tančí. Rozhodně hezky podané téma.

Na sto třiceti pěti stranách vykouzlila autorka poutavý a krásný příběh plný emocí, který je nejen odpočinkovým čtením, ale vřelým náhledem na podstatné problémy. Získá si vás svou čtivostí, svěžím přístupem a reálností.

Publikace obsahuje také černobílé ilustrace, které připravil ilustrátor Lukáš Fibrich. Snadno zobrazují děj a krásně příběh doplňují. Působí jednoduchým a svižným dojmem, vždy v ladném pohybu, vyzařují emoce.

V dnešní době je takový titul skutečně neocenitelný, protože poukazuje na problémy, se kterými se lidé opravdu setkávají. Genderové stereotypy a předsudky jsou mezi námi stále a nejvíce se s nimi zřejmě budou potýkat dnešní děti, přestože doba se o něco mění a je více tolerantní. Je tedy dobré vědět, že děti mají možnost věnovat se tomu, co je opravdu baví. A proč by to nemohl být třeba balet?

Kniha je opravdu velmi krásná. Ilustrace i samotný obsah jsou báječným zážitkem, a to nejen pro cílové desetileté až čtrnáctileté čtenáře a čtenářky, ale i pro dospělé. Mě příběh opravdu hodně oslovil a rozhodně jsem jej nečetla naposledy.