No, čekala jsem něco jiného.

Já vám nějak nevím. Mám z toho trochu rozpačité pocity. Většinou, když dočtu dětskou knihu, tak z nich mám takový teplý "ňuňu" pocit, ale tady to nenastalo.

Po přečtení anotace jsem si říkala (asi jsem byla morbidní), že knížka bude dětem vysvětlovat o smrti - kocourek malého kluka se totiž dostane do Dešťového království (do kterého se mimochodem v knize dostane až v poslední třetině).

Úplně jsem si představila, že se mě synovec někdy zeptá: "kam mi odešel kocour?" a já mu na to řeknu: "no, to víš, odešel do Dešťového království." On se zeptá, co to je a já mu řeknu, že Dešťové království je takové místo, kam odcházejí kočky a kocouři, kteří už byli staří, že i když tam často prší, tak tam jsou šťastní, protože tam je spousta velkých listů a domečků, kam se můžou schovat. Že se pohybuje po obloze, a když je nad námi, tak zrovna prší.

No. Nic podobného jsem z knihy nevyčetla. Vlastně jsem jí asi ani moc nepochopila. Nevím, kam odešel kocour - zaběhnul se? zemřel? Co se s ním vlastně stalo? Proč, co, jak?

Synovec to se mnou zatím nečetl, zatím asi ještě není ve věku, kdy by to úplně pochopil. I když já už v tom věku pár let jsem a nic mi to neřeklo - zase to ale může být tím, že jsem na to moc stará.

Na druhou stranu, tam byla řada krásných pasáží. Lukas (majitel ztraceného kocoura) se nevzdal a snažil se svého kocoura najít do poslední chvíle.

Konec, jakkoli se mě zdá zvláštní, byl taky milý. Došlo k jakémusi smíření s tím vším. Rodinu to celé trochu víc sblížilo.

Ilustrace, které celou knihu doplňovaly, byly krásné, ale mohlo jich tam být víc. Ale zase chápu, že toho tam zase tolik ke kreslení nebylo. A taky jsem si všimla, že většina (ne-li všechny byly na levý straně a nevím, jestli to byl záměr nebo ne).

Suma sumárum, tohle je pro mě jednou z těch slabších dětských knížek. Uvidíme, co na to časem řekne synovec, ten na to třeba bude mít jiný názor.

„Co mu asi koupili? Přál si nové brusle a počítačovou hru, ale to dostane jen stěží. Jen aby mu nekoupili nějaké oblečení…“ Dárek pro Lukase byl nakonec úplně černý, měl čtyři tlapky, čumáček, a když se soukal ze staré krabice od bot, slabě kníkal. Lukas mu dal jméno Uhlík.

Při vyslovení jména Henning Mankell (1948–2015) se dospělým často vybaví postava komisaře Wallandera a dobrá severská krimi. Švédský spisovatel se však zdaleka nezaměřoval jen na dospělé milovníky detektivek, psal i jiné typy prózy, divadelní hry a vydal osm knih pro děti. Kocourek, který měl rád déšť vyšel ve Švédsku už v roce 1992, v českém překladu je to zatím první autorova dětská kniha. Čas dostatečně prověřil její příběh i styl, nadčasovost je podtržena také překladem Violy Somogyi, jehož jazyk je současný a srozumitelný.

Až přijde kocourek

Název knihy je poněkud zavádějící. Jednou z postav příběhu je opravdu kocourek, ale hlavní hrdina je Lukas Johanson, který kotě dostane k šestým narozeninám. Když se kocourek v knize objeví, jako by vyšlo sluníčko. Tak trochu osamělý a nejistý Lukas získá nejlepšího kamaráda, kterého bez reptání krmí brzy ráno. Z kocourka se navíc stane parťák, s nímž si Lukas při spoustě her rozumí i beze slov. Nejradši by se naučil kočičí řeč, možná se i sám změnil v kocoura.

Jenže jednoho dne Uhlík – jméno dostal podle černočerného kožíšku – zmizí. S tím zajde v příběhu slunce, a i když se Lukas hodně snaží kocourka najít a vyzkouší všechny možnosti, je to marné. I okolí, táta, máma, bratr Virbl, vnímají tu změnu. Beznaděj brzy padne i na čtenáře, protože hledání Uhlíka zabírá dobré dvě třetiny textu. Lukas se nesměje jako dřív, nemá do ničeho chuť, netěší se už ani do školy. Nálada knihy se nezmění, ani když táta přijde s vyprávěním o Dešťovém království, do kterého prý kočky mizí a kde je jim příjemně. Bolest ze ztráty kocourka je příliš veliká.

Iluzorní útěcha

Příměr s Dešťovým královstvím rozhodně nefunguje jako v příbězích jiných autorů, kteří také psali pro děti o tématu ztráty nebo smrti. V příbězích Josteina Gaardera (například Jako v zrcadle, jen v hádance) nebo u Astrid Lindgrenové (Bratři Lví srdce) je pocit ztráty a konce života také bolestný, ale zároveň je proměněný v něco pro děti uchopitelného, smiřujícího. V knize O kocourkovi, který měl rád déšť působí Dešťové království jen jako chlácholení, jež má odvést dětskou pozornost. Nepomáhá vyrovnat se se ztrátou nejlepšího kamaráda. Ani Lukas tomu příliš nevěří a kocourka hledá dál. Před úplným závěrem knihy se mu sice zdá sen, po kterém se náhle přes všechno přenese, ale působí to nepřirozeně. Jako kdyby se Lukas usmíval jen proto, aby se ho už prostě nikdo neptal.

Typografické zpracování české verze osloví spíš zkušené dětské čtenáře. Kniha je rozdělena do třinácti kapitol bez názvů a text běží bez výraznějšího členění. Stránky sem tam oživují drobné barevné a černobílé ilustrace Martiny Matlovičové. Hledání malého roztomilého Uhlíka na některých obrázcích tak může být pro děti oddechový úkol.