Horázně posedná knížka pro děti - autor recenze: Marta Šimečkováhttps://www.vaseliteratura.czAno, čtete správně. V této recenzi bude představena kniha primárně určená dětským čtenářům, která je horázně posedná. Že nerozumíte? Tak čtěte dál, za chvíli pochopíte…
knihaNakladatelství Portál letos vydalo knihu Mehlo, Šika, Kňuba a Motora, jejíž autorkou je Olga Stehlíková, česká básnířka a prozaička, která napsala mj. dětské knihy Kluci netančej a Kařut a Řabach. Už podle názvu zmíněné knižní novinky je vám jasné, že její hlavní předností bude jazyková hra. Čeština je natolik pestrým a zábavným jazykem, že disponuje velkým počtem slov vyskytujících se výhradně s předponou ne-, jako jsou třeba mírné nadávky nemehlo, nešika, nekňuba či nemotora. A právě na takovýchto výrazech je založena komika celého příběhu o čtyřech sourozencích Vrlých, kteří jsou jedineční nejen svými netradičními jmény.
Příběh je vcelku jednoduchý. A místy dosti ztřeštěný. Sourozenci Vrlí jsou snem snad každého rodiče – poslouchají, nehádají se, neperou se, pomáhají, zdraví všechny ve svém okolí, prostě jsou absolutně bezchybní. Ovšem oni samotní se z této dokonalosti příliš neradují; touží alespoň po nějaké chybičce, čímž by se přiblížili ostatním dětem. Prostě touží být normálně nedokonalí. Pomoci jim v tom může Zbeda Japný, vyhlášený raubíř. Ovšem ten má s touto čtveřicí zcela jiné plány.
Jaké? To se můžete dočíst v dané knížce, o jejíž vizuální půvabnost se zasloužila grafička Kristýna Šlajchrtová a výtvarnice Galina Miklínová (kterou asi většina zná díky animovanému večerníčku O Kanafáskovi nebo ilustracím ke knižní sérii Lichožrouti). Text je po grafické stránce řešen originálním způsobem – je využito různých fontů písma, také různých velikostí a barev, mnohdy překvapí i samotný tok písmen. Barevnost textu koresponduje s ilustracemi, které jsou potěchou pro oči; obzvlášť zajímavé je řešení samotných sourozenců Vrlých, kteří jsou charakterizováni určitou barvou.
Zpět ale k jazyku knihy. Jak bylo naznačeno, autorka do textu začlenila řadu slov, která jsou v současné češtině výhradně užívána s předponou ne- (tzv. negativa tanta) a která novátorsky zbavila onoho nositele záporu. V textu tak můžeme dohledat jazykové podivnosti, jako je božtík, domrlý, mluvně, otřelý, rvózní, týkavka, zdvořácký aj. Tento mechanismus oživení je využit nejen u jmen obecný, ale také u jmen vlastních. Konkrétně jde o jména postav, které jsou – s výjimkou dědy Nerosta, jenž se kvůli své jinakosti cítí nesvůj – zbaveny oné záporky. V příběhu tak vystupuje doručovatel Kalý, slečna Řestná, manželé Nadálí, starosta Urvalý, soused Stoudný, farář Dozírný, učitelka Ochvějná. A stranou nezůstal ani psík Ohraba.
Jaká to slast pro jazykovědce! Ovšem tím hody pro milovníka češtiny zdaleka nekončí. U některých slov jsou vtipně připojovány další předpony (nasekaná, zařízek), jindy dostávají na frak zažité frazémy (… nechtěl je za žádnou cenu vrátit. Ani za cenu vysokou) a na přetřes přišla i pojmenování pokrmů, jakoby vystřižených z halloweenského menu (rakvičky s umrlcem a se šlehačkou, věnečky pohřebáčky, šibeničky s mákem, tvarohové rovy). Zdařilá je též část založená na hromadění frází, z nichž některé dodnes nedávají spát jedincům pídícím se po jejich původu (hala bala, láry fáry, sakum prdum, třesky plesky).
Olga Stehlíková jde za hranice možného. Češtinu ohýbá, deformuje, komolí, zdobí, dotváří, a vzniká tak celek, který kupodivu dává smysl. Na textu je znát autorčin cit pro slova a rytmus, nezastře v sobě básnířku, srov. tento úsek: „dočokali se čokolády, vyjedli lanýže ze spíše, rozmázli pralinku na linku“ (s. 74). Jen místy trošku drhne slovosled, menší výtku bych měla i k přílišnému hromadění jazykových hrátek na malém prostoru vedoucímu k menší srozumitelnosti textu, jak lze vidět na ukázce:
„Jeho sestry, trojčata Cuda, Mrava a Styda, onemocněly štovicemi, celé se osypaly svědivými pupínky a odmítly se o hostinu pro maminku postarat, jakkoli to byly velmi duživé sestry, kterým se všechny choroby vyhýbaly pěkně vykrouženými oblouky a coby hotová dochůdčata nebyly Zbedovy sestry v životě v mocnici. Místo neduhů mívala trojčata až na tyto štovice výlučně duhy.“ (s. 28)
Knížka je podle anotace určena pro děti od 4 let, já o tom ale pochybuji. Po jazykové stránce je příběh pro malé děti neuchopitelný, neboť jednak neporozumí některým hrátkám, jednak ani nebudou znát základová slova nebo obraty, které byly autorkou svérázným způsobem upraveny. Z toho důvodu by bylo vhodné hranici notně posunout směrem nahoru, ne-li titul doporučit dospělým čtenářům, kteří si tak budou moci tento zajímavý knižní titul ve své knihovně zařadit třeba k Lingvistickým pohádkám od Petra Nikla.
