Pohádkové dobrodružství o přátelství, smutku a dobrých srdcích - autor recenze: Iveta Novákováhttps://www.ctemeceskeautory.cz/2020/12/recenze-polarni-pohadka-daniela-krolupperova.htmlV „Projektu“ jsme představili už několik titulů Daniely Krolupperové, úspěšné spisovatelky knih pro děti a mládež. Kromě zábavně-vzdělávacích titulů o přírodě Jde sem lesem a Zákeřné keře to byly pohádky s vánoční tematikou Vánoční tramvaj a Sněhová víla. Publikace Polární pohádka z nakladatelství Portál už se nevěnuje Vánocům, ale mrazu, zimy, zvířat, dobrodružství i milého příběhu si v ní užijete požehnaně. Zavede vás až do dalekého severu, kde se mimo jiné setkáte s polární liškou a sněhovou vločkou, která na své pouti zakusí různá dobrodružství a ledacos se dozví.
Na severských ostrovech žije malá sněhová vločka. Jelikož nastává zima, tak i ona s maminkou putuje z hor na pobřeží k polární stanici. Její zvědavost však nedovolí poslechnout maminčino varování a nechává se unášet větrem na širé moře, kde jí hrozí, že roztaje. Riskuje život na rybářské lodi, podnikne vyhlídkovou plavbu na velrybě, dělá společnost polární lišce, seznámí se s tuleněm, lachtanem, mrožem i s ledními medvědy a zažije nejedno překvapení. Pozná, že udělala chybu, když neposlechla maminku? Podaří se jí dostat zpátky domů?
Kniha kombinuje milý, neotřelý a napínavý příběh o putování sněhové vločky s nenásilným poučením o zvířatech i správných hodnotách a seznamuje čtenáře s málo známým prostředím Špicberků (v knize Svalbard), což je velmi lákavé.
Vločka plní roli pozorovatele. Skutečnou hybatelkou děje je spíše její přítelkyně a ochranitelka polární liška, která vločce pomáhá a ovlivňuje život na ostrově, dokonce i ten lidský.
Stejně jako tuleň se i tenhle tvor podivil, že lišce mluví ocas. Jakmile polární liška objasnila situaci, zvíře vysvětlilo: „Já jsem lachtan. A máte pravdu, tuleni jsou naši vzdálení příbuzní. Proto ta podoba. Ale my lachtani máme zadní ploutve přizpůsobené pro chůzi a kromě toho se obvykle netulíme. Tulení je tulení vlastnost. My lachtani jsme pro změnu lechtiví,“ prozradil lachtan. (str. 59¦60)
V barvitém příběhu si přijde na své každý milovník českého jazyka, protože v něm nechybí ani jazykové hříčky (tulení tulení, lechtiví lachtani). Autorka také s lehkostí a vtipem vyvrací zažitý omyl, že medvědi nic nevědí, protože je pasuje do rolí nadšených badatelů obývajících v době nepřítomnosti vědců polární stanici. Naťukne však i závažnější a nepříjemnější témata, která v nehostinných arktických končinách hrozí – samota, smutek, kruté životní podmínky.
Text je rozdělen do devíti kratších kapitol. Vyprávění je čtivé, srozumitelné a jednoduché, přesto však promyšlené do nejmenších detailů. Velikost písma, jeho rozložení i skladba vět odpovídá potřebám začínajícího čtenáře.
Publikace na první pohled zaujme líbivými ilustracemi Michaely Bergmannové, které jsou pastvou pro oko. Kromě rozpustilých ledních medvědů, velryb, tuleňů, malebných severských domečků a svérázných obyvatel se na pozadí stránek s jemnými zimními tóny modré a růžové barvy prohánějí rozpustilé sněhové vločky. Působí to hravě, nápaditě a vesele, přitom ne rušivě, jediné co se v té nádheře trochu ztrácí, jsou čísla stránek, která s pozadím splývají.
Jedná se o milé a neotřelé vyprávění zasazené do neobvyklého prostředí severských ostrovů. Navíc v sobě skrývá nejen nenásilné poučení o tom, že neposlouchat rodiče se nevyplácí, ale také o severské přírodě, obyvatelích a jejich životních podmínkách, polárních zvířatech, jako liška, lachtan, tuleň, lední medvěd, velryba či mrož, a důležitých hodnotách, jako je přátelství, pomoc v nouzi, domov a láska. Děti ani nebudou mít pocit, že se něco učí, a informace si snáze zapamatují.
Titul se výtečně hodí právě pro čtení v zimním období, potěší milovníky napětí, zvířat i málo známých polárních zemí. Doporučila bych jej prvňáčkům či druháčkům, ať už pro samostatné, či společné čtení s rodiči či prarodiči.